Myslet inkluzivně

Slova prezidenta Zemana spustila debatu o inkluzi. Ta není přínosná pouze pro vyloučené. Systematické vylučování má za následek ztrátu vzájemné schopnosti porozumět si, protože každé setkání je stále více střetem než otevřenou komunikací.

Karel_chlouba

Karel Chlouba

03.02.2015 08:26

Hodně se teď mluví o konkrétních podobách inkluze a o jejím přínosu, vždy ale pouze o přínosu pro vyloučené, jako bychom to snad dělali jen z dobré vůle. Jenže každá segregace vytváří iluzorní světy, ze kterých jsou systematicky vylučovány jisté prvky lidské existence. Udržování oné iluze je stále těžší, až se přemění ve hněv a zkázu.

Inkluze nedává příležitost pouze inkludovaným, ale i inkludujícím. Společnost se tak učí čelit skutečnému světu – formuje se tak, že napětí, které vytvářela její předchozí podoba, zaniká. Takových výzev se člověk obává, avšak představa, že lze oddělit problémy současnosti a současné institucionální uspořádání, že je nějak možné odstranit problémy dnešního světa, aniž bychom se sami změnili, náleží fašismu.

Systematické vylučování má za následek ztrátu vzájemné schopnosti porozumět si, protože každé setkání je stále více střetem než otevřenou komunikací. Porozumět druhému znamená obětovat kousek svého světa, narušit své jistoty a samozřejmosti.


Inkluze nedává příležitost pouze inkludovaným, ale i inkludujícím. Foto Saša Uhlová, DR

Inkluze je příslib otevřenosti této změně, odvaha k pravdě. Otázkou není, jestli to lze, otázkou je, kam až můžeme dojít dnes a co už musíme nechat na zítra. Stavět nějaké hranice inkluze má proto smysl pouze v záležitostech praktického provedení – legislativě a organizaci. V myšlení nám však takové hranice musí být vždy podezřelé. Zvěcněné slouží zachování statusu quo, jeví se přirozeně dané, nezrušitelné a vyvolávají strach. Inkluze mění celou společnost a její skutečná hranice je tedy vždy až za horizontem.

V praxi se samozřejmě setkáváme s představou, zejména politiků, že inkluze půjde snadno a nejlépe zdarma. To je důvod k tomu ujasnit si priority, nikoli ke zbabělé obhajobě statusu quo. Jaké takové ustrnutí může mít kupříkladu následky, vidíme velice dobře na rostoucím rozpočtu armád, policie a tajných služeb v době, kdy teroristické útoky páchají děti Evropy.

Na Zemanova slova k inkluzi reagovalo mnoho lidí pouhým konstatováním toho, co je správné, ale nikoli, proč to je správné. Ač sám pociťuji úzkost ze samotné představy dalších let s tímto prezidentem, musím si připomínat, že je to zcela iracionální pocit. Zeman symbolizuje krizi a krize znamená soud – je to doba sebereflexe a příležitosti ke změně.

Je mi zcela jedno, jestli si nějaké individuum myslí, že jsem nejpomalejší vozidlo v koloně, co mi ale jedno být nemůže, je to, že ze sociálně-ekonomické pozice většiny lidí není vůbec jednoduché získat poznání (zkušenost, znalost,…), které umožní nahlédnout iracionalitu takových představ. Kdo dneska něco ví o inkluzi?

Nemalá část pražské kavárny má pocit, že je vlastně všechno docela dobré a raději si přeje, aby se nic moc neměnilo. K tomu se neváhá pohoršovat nad „tupou masou“, která její často naivní představy o světě nechce slepě přijmout. Možná právě proto nás Zeman tolik zasahuje, protože přes to, že reálně nic moc neovlivní, to, na co on sám skutečně stačí, je pošlapat naše představy o moderním světě – rozbít duté pozlátko morálního kýče.

Spokojíme-li se se světem z takových pozlátek (dogmat o dobrém a zlém), pak se nemůžeme divit, že každý barbar Zemanova typu onu prázdnotu za nimi využije pro své politické cíle.

Moderní společnost však krize trpí bez reflexe, spokojíme se s odstraněním symptomu a nemoc bez něj nezměříme, takže vlastně neexistuje. Na čas se nám uleví. Zemana nahradíme nějakým Schwarzenbergem, praxe bude v mnohém stejná, ale pozlátka budou v bezpečí. Chceme-li překonat krizi, musíme se přestat bát změny našeho světa.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Bu bu bu Středa, 4.Února 2015, 08:09:13

Ano, aby byla inkluze realna, musi se zmeni priority spolecnosti a tedy i spolecnost (misto penez pro "STB", penize pro skoly). Ale pozor, hrozi vam vylouceni z "kavarny". Budte se svymi nazory opatrnejsi, nebo dopadnete jako ti zemani u chlumce (nebo sedlaci ?).

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

Dík za pěkný článek Středa, 4.Února 2015, 21:34:38

Tážete se, pane autore, Karle Chloubo, jaký má inkluze přínos pro postižené?
Přínos je dnes různý pro tělesně postižené, mentálně postižené a děti nepostižené, ale jen zabnedbané, protože pocházejí ze sociálně slabších rodin (sem spadají často romové).

Ad první skupina. Tělesně postižení byli inkludovaní říkalo se integrovaní již počátkem 90. let. Tehdy byl zrušen zákon, že o zařazení do zvláštní školy rozhodují diagnostikové a právo veta mají od té doby rodiče. Takže většina tělesně postižených chodí od té doby do normálních škol, výjimkou je silné postižení, doba rehabilitace, či probíhající léčení, na což jsou lépe vybavené specializované ústavy (Jedličkův apod.).

Ad druhá skupina. I mentálně postižené děti by dnes mohli rodiče dát do normální školy, zákon ani předpis jim v tom nebrání, ale spíše to nedělají, protože se bojí šikany svých dětí a protože jim diagnostik vysvětlí, že by v normální škole dítě trpělo a nestačilo. Problém je, že třída v praktické škole složená z různě mentálně postižených zesiluje různé projevy mentálních poruch a to stručně řečeno proto, že děti napodobují a nemají v tomto případě dost normálních vzorů. Proto je inkluze, tj. rozptýlení mentálně postižených mezi většinu normálních velmi důležité. V tom je největší přednost inkluze pro postižené, začlení se snáze do společnosti i později.

Ad třetí skupina. Děti, které nezískaly v předškolním věku schopnosti a dovednosti adekvátní jejich věku jsou pak diagnostikovány jako mentálně postižené, ačkoli nejsou. Těchto případů v posledních dvaceti letech přibývá. Dříve byly praktické školy obsazeny skoro jen romy, dnes je romů jen asi třetina. Tyto děti, soukromě jim říkám děti postižené chudobou by bylo velice třeba inkludovat do normálních škol, ale potíž je zejména s dospívajícími chlapci, kteří by často každý jeden potřebovali naprosto individuální přístup. Jsou často nezvladatelní a jsou to ti, ke kterým se učitelé někdy "bojí otočit zády".

O čem se tu ale zatím vůbec nemluvilo, ještě je tu čtvrtá skupina, totiž děti bohatých rodičů segregované v soukromých školách. Podobně jako v předchozí skupině se i zde vyskytují děti těžko zvladatelné, protože spoléhají, že "je táta ze všeho vyseká". Často se pokouší snižovat autoritu učitele, takže se moc nenaučí. Rodičům ale stačí průměrná škola. Jak upozorňuje i Ondřej Šteffl, kdyby to bylo na rodičích: tak tu žádné vynikající školy nebudou, jen průměr. Soukromé školy jsou státem ve státě, zdejší děti mají a budou mít jiné nároky než děti ze státních škol. Chceme-li být s inkluzí důslední, neměli bychom tento fakt pominout. A jak budou bohatí stále bohatší a chudí stále chudší, bude segregace dětí bohatých rodičů narůstat.

Hlavní přínos inkluze pro postižené i nepostižené, chudé i bohaté je v tom, že zkušenost z normální školy, kde se všichni společně učí, přátelí a sdílí radosti i starosti, si pak nesou do dalšího života - naučí se spolu žít ve škole i v dalším životě. Když se to podaří, říká se tomu soudržná společnost.
Hlavní přínost inkluze je v tom, že inkluzí se vytvoří soudržná společnost.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.