Deník Referendum Domov

Hodně se teď mluví o konkrétních podobách inkluze a o jejím přínosu, vždy ale pouze o přínosu pro vyloučené, jako bychom to snad dělali jen z dobré vůle. Jenže každá segregace vytváří iluzorní světy, ze kterých jsou systematicky vylučovány jisté prvky lidské existence. Udržování oné iluze je stále těžší, až se přemění ve hněv a zkázu.

Inkluze nedává příležitost pouze inkludovaným, ale i inkludujícím. Společnost se tak učí čelit skutečnému světu – formuje se tak, že napětí, které vytvářela její předchozí podoba, zaniká. Takových výzev se člověk obává, avšak představa, že lze oddělit problémy současnosti a současné institucionální uspořádání, že je nějak možné odstranit problémy dnešního světa, aniž bychom se sami změnili, náleží fašismu.

Systematické vylučování má za následek ztrátu vzájemné schopnosti porozumět si, protože každé setkání je stále více střetem než otevřenou komunikací. Porozumět druhému znamená obětovat kousek svého světa, narušit své jistoty a samozřejmosti.


Inkluze nedává příležitost pouze inkludovaným, ale i inkludujícím. Foto Saša Uhlová, DR

Inkluze je příslib otevřenosti této změně, odvaha k pravdě. Otázkou není, jestli to lze, otázkou je, kam až můžeme dojít dnes a co už musíme nechat na zítra. Stavět nějaké hranice inkluze má proto smysl pouze v záležitostech praktického provedení – legislativě a organizaci. V myšlení nám však takové hranice musí být vždy podezřelé. Zvěcněné slouží zachování statusu quo, jeví se přirozeně dané, nezrušitelné a vyvolávají strach. Inkluze mění celou společnost a její skutečná hranice je tedy vždy až za horizontem.

V praxi se samozřejmě setkáváme s představou, zejména politiků, že inkluze půjde snadno a nejlépe zdarma. To je důvod k tomu ujasnit si priority, nikoli ke zbabělé obhajobě statusu quo. Jaké takové ustrnutí může mít kupříkladu následky, vidíme velice dobře na rostoucím rozpočtu armád, policie a tajných služeb v době, kdy teroristické útoky páchají děti Evropy.

Na Zemanova slova k inkluzi reagovalo mnoho lidí pouhým konstatováním toho, co je správné, ale nikoli, proč to je správné. Ač sám pociťuji úzkost ze samotné představy dalších let s tímto prezidentem, musím si připomínat, že je to zcela iracionální pocit. Zeman symbolizuje krizi a krize znamená soud – je to doba sebereflexe a příležitosti ke změně.

Je mi zcela jedno, jestli si nějaké individuum myslí, že jsem nejpomalejší vozidlo v koloně, co mi ale jedno být nemůže, je to, že ze sociálně-ekonomické pozice většiny lidí není vůbec jednoduché získat poznání (zkušenost, znalost,…), které umožní nahlédnout iracionalitu takových představ. Kdo dneska něco ví o inkluzi?

Nemalá část pražské kavárny má pocit, že je vlastně všechno docela dobré a raději si přeje, aby se nic moc neměnilo. K tomu se neváhá pohoršovat nad „tupou masou“, která její často naivní představy o světě nechce slepě přijmout. Možná právě proto nás Zeman tolik zasahuje, protože přes to, že reálně nic moc neovlivní, to, na co on sám skutečně stačí, je pošlapat naše představy o moderním světě – rozbít duté pozlátko morálního kýče.

Spokojíme-li se se světem z takových pozlátek (dogmat o dobrém a zlém), pak se nemůžeme divit, že každý barbar Zemanova typu onu prázdnotu za nimi využije pro své politické cíle.

Moderní společnost však krize trpí bez reflexe, spokojíme se s odstraněním symptomu a nemoc bez něj nezměříme, takže vlastně neexistuje. Na čas se nám uleví. Zemana nahradíme nějakým Schwarzenbergem, praxe bude v mnohém stejná, ale pozlátka budou v bezpečí. Chceme-li překonat krizi, musíme se přestat bát změny našeho světa.