Postižení jako politický problém

Kurzy němčiny v Goethe institutu nejsou bezbariérově přístupné. Takových míst je jistě mnoho. Smysl bojovat za změnu spočívá právě v tom, že je možná.

Člověka netrápí věci, které jsou dané, protože je považuje za normální. Nikdy asi neuvidíte člověka agitovat za to, aby lidé mohli létat, či psát článek o tom, jak je nespravedlivé, že skočil z budovy a nevzlétl. Zřejmě po tom ani nikdy nijak úzkostně netoužil, a pokud ano, asi měl psychické potíže či krizi identity. Naopak třeba masové revoluce vznikají tehdy, když jsou lidé přesvědčeni, že se jim nedostává něčeho, co mají na dosah; že by něco mělo být jinak.



Lidé revoltují v případech, kdy vědí, že je změna možná. Foto Saša Uhlová DR

Stejně to samozřejmě mají i lidé postižení. Navzdory tomu, co si většina lidí myslí a co si téměř vynucuje, například vozíčkář ve svém každodenním životě netouží ze všeho nejvíc začít chodit, neměnil by nohy s kýmkoli za cokoli a svůj stav vnímá jako pro sebe normální. Nakonec každá jinakost, tedy i to, co nazýváme postižením, něco bere a něco dává. Co bere a co dává je věc sociálně konstruovaná a tedy historicky proměnlivá.

Dlouhodobě usiluji o zpřístupňování veškerých společenských sfér postiženým, ale často se upozornění na nějaký problém namísto hledání konstruktivních řešení obrací v soucit a bezradnost, jako by člověk požadoval lék na svoje postižení. Přitom může jít o prkotinu, jež je prostě snadné řešit, nebo o pouhou snahu postupně posouvat dlouhodobý proces dál.

Představa o trvalém neodlučitelném utrpení postiženého, která je zcela mimo realitu, je problematická právě, protože brání vidět související bariéry jako každý jiný společenský problém, který chceme vyřešit, a tedy jako jasně politický problém. Nepůsobí pouze proti snaze hledat konstruktivní řešení, je také vhodnou zástěrkou pro ty, kteří onen problém řešit nechtějí z vlastních zájmů či pouhé lenosti. Například politik Vám veřejně rád projeví soucit, žádáte-li o konkrétní opatření, ale současně ví, že nemusí nic dělat, neboť kdo by šlapal na paty někomu, kdo s Vámi soucítí, kdo se nejeví jako Váš politický oponent. Co na plat, že místo rozvoje integrované dopravy staví tunel Blanka.

Podobně se stává, že údajně léta neřešitelné situace kvůli památkářům mají obvykle velice snadná řešení, pokud se nespokojíme hned s prvním „nejde“ a vrtáme trochu dál (čímž neříkám, že to platí vždy). Jsme-li připraveni vrtat hlouběji, brzy se nám ukáže, zda zainteresovaní jsou skutečně na Vaší straně nebo zda šlo pouze o falešné úsměvy. Jednu zkušenost za všechny:

Goethe Institut, částečně-veřejně prospěšná společnost
Protože se chystám nějakou dobu studovat v Německu, chtěl jsem využít intenzivních kurzů Goethe Institutu. Taková instituce s mezinárodní odpovědností přesahem, říkám si, určitě nějak svůj problém s bariérami musela řešit a tak jsem se rozhodl jim napsat e-mail, zda mi poradí. Asi týden po první odpovědi, v níž mi pracovnice kanceláře jazykových kurzů sdělila, že mě kontaktuje ředitel, se mi ozvala zase ona s tím, že problém bariér již řeší, ale v dohledné době nejsou schopni řešení zajistit.

Zprvu jsem považoval věc pro sebe za uzavřenou, ale přemýšlel jsem, jak zajistit, aby to nezůstalo další řadu let, jako do dnes. Chtěl jsem nějakou konkrétní koncepci, kterou si budu moci časem ověřit. Nakonec jsem se ale rozhodl jít ještě dál a navrhl jim snadné řešení jejich problému.

Proč pro kurzy, na které se přihlásí někdo, kdo se do budovy nedostane (a že jich není tolik) nevyužít pronájmu učebny (zařízení typu NTK je po Praze celá řada) nebo lépe vytvořit partnerství s nějakou institucí podobného ražení jako Francouzský institut, Institut Cervantes či British Council, které s tím problém nemají? Dnes dokonce zjišťuji, že poslední dvě jmenované s Goethe institutem již v nějakém partnerském vztahu jsou.

Předpokládal jsem, že se buď zasnaží a nebo mi alespoň napíší, proč by to nešlo, spolu s nějakou informací o plánech, kterou si v budoucnu budu moci ověřit, a něco se pohne dopředu. Na místo toho jsem obdržel nabídku kurzů s tím, ať přijdu na rozřazovací test a zaplatím kurz, že se o podrobnostech dohodnu s ředitelem. Tuto zprávu, která mě zvala na rozřazovací test do budovy, jež byla předmětem sporu, jsem pochopil jako snahu komunikaci zahrát do autu. Takticky jsem tedy poděkoval za zájem situaci řešit a dodal, že bych ještě potřeboval dopředu vědět, zda test proběhne před budovou.

Situaci jsem považoval za komickou a vyřízenou, překvapilo mě tedy, když se po dalším týdnu ozval konečně onen ředitel. Na předchozí komunikaci nijak nereagoval. Zaslal mi elektronický vstupní test a pokyny na jeho vyplnění s tím, že se mi po jeho vyplnění ozvou. To už se však ani přes mé urgování nestalo. Celá komunikace trvala měsíc a čekání na výsledek testu další měsíc, dnes již letní intenzivní kurzy běží, takže pokračování už nečekám.

O možnost studovat zde jsem sice přišel, ale není třeba upadat do představy útrpných životů postižených. Mnozí si takový kurz zdaleka nemohou ani dovolit, což je daleko větší problém. Zároveň ale nelze přehlížet problém, protože existují větší, spíše je dobré hledat společná východiska. Třeba se mi takto alespoň podaří dosáhnout toho, že po letech své prospěšnosti si Goethe Institut uvědomí, že veřejnost zcela normálně čítá i postižené.

Vám čtenářům by ideálně mohlo utkvět v hlavě, že život postižených není více útrpný než jiných lidí, a že řada jejich problémů je řešitelná pouhým díváním se kolem sebe, pokládáním protivných otázek a skrze běžný politický aktivismus.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.