Chci přispět X

Prožíváme novobiedermeier?

Éra biedermeieru, uměřeného měšťanského stylu, se klade do první poloviny 19. století. Mnohé biedermeierské hodnoty ale přežívají dodnes.

Už několik let pozoruji kulturní pohyb, který bych označil jako „novobiedermeier“: obnovený důraz na partnerství, rodičovství a soukromý pospolitý život vůbec.

Výrazem „biedermeier“ se označuje umírněný životní a umělecký styl předbřeznové epochy (1815–1848) v německých zemích a habsburské monarchii. Zejména v některých středoevropských zemích – Bavorsko, Rakousko, Čechy – ale biedermeierské postoje ovlivňují kulturu až dodnes.

Příkladem „novobiedermeieru“ je třeba fejeton Saši Uhlové v prosincovém čísle časopisu Romano voďi. Autorka nejprve vzpomíná, jak se v její rodině kdysi odhlasovalo zrušení Vánoc.

V závěru článku však přiznává, že dnes by volila přesně opačně: „Odhlasovala bych si, že nebudeme celý rok žít tak, jak vlastně mnohdy žít nechceme. To nejde, já vím. Ale mohli bychom trávit více času spolu, víc si povídat s dětmi i se svými partnery, víc sedávat společně u stolu a víc přemýšlet nad tím, jak bychom ty druhé potěšili.“ („Zrušili jsme Vánoce“, Romano voďi 12/2013, s. 22)

Kdyby podobný článek napsala levicová intelektuálka v Praze dvacátých nebo v Paříži šedesátých let, asi by ji obvinili z měšťáctví, šosáctví a jiných ošklivých věcí. Dnes ale podobné postoje pozoruji kolem sebe všude – a koneckonců je zastávám i sám.

Společenský okruh, ve kterém člověk žije, je samozřejmě vždy omezený. Podstatné ale je, že lidé kolem mě – umělci, intelektuálové, aktivisté, příznivci „nové levice“ – by ve většině poválečných dekád patřili k největším experimentátorům se životním stylem. Nebo by přinejmenším takové experimentování slovně propagovali. Teď si spíš přes Facebook vyměňují fotografie dětí a líčení všedních domácích příhod.

Jistě: stárnu a lidé kolem mě také. Přesto si myslím, že životní styl v dnešním Česku je nápadně soukromý a krotký. Stačí se projít po ulici v Praze (o jiných českých městech ani nemluvě) – a potom pro srovnání ve víceméně libovolné západní metropoli. Divoké večírky a různé experimenty jistě ledaskde probíhají; ale na veřejnosti to moc vidět není.

Na tom není nic nového. Pomalu se ale mění vnímání celé věci. Čím dál méně slýchám, že „Praha bohužel není jako Berlín“ (tedy rozmáchnutá, avantgardní, odvázaná); a čím dál častěji, že „Praha bohužel není jako Vídeň“ (tedy vlastně usedlá, ale přitom zajímavá, příjemná a přátelská).

Není, myslím, náhoda, že nejúspěšnější pražskou intervencí do veřejného prostoru byla v poslední době Kobzova přívětivá Piána na ulici. Naopak politicky motivovanou facku, kterou dostal při svém čtení Jaromír Typlt, odmítli i mnozí zastánci levicových hodnot. Přitom ve srovnání s tím, jak probíhaly třeba studentské protesty v roce 1968, šlo o dost mírné násilí.

Jeden z tehdejších studentských vůdců, Daniel Cohn-Bendit, nedávno odkaz roku 1968 zhodnotil následovně: „Vyhráli jsme kulturně a sociálně, zatímco politicky jsme naštěstí prohráli.“ Onou šťastnou politickou prohrou měl na mysli, že se osmašedesátníkům nepodařilo přetvořit západní společnost podle trockistické či maoistické ideologie.

Záleží ovšem na tom, co přesně označíme za „kulturu“ a co za „politiku“. Z jiného hlediska se totiž dá říct, že osmašedesátníci naopak zvítězili politicky, ale změnit kulturu se jim příliš nepodařilo.

Například emancipace gayů a leseb (politický cíl) postupuje ve většině evropských zemí úspěšně. Ale její kulturní atributy jsou výsostně konzervativní: výlučný svazek dvou osob (označovaný přímo za „manželství“: „same-sex marriage“) a možnost vychovávat děti. Nemýlím-li se, registrovaná partnerství se v Česku dokonce rozpadají méně často než heterosexuální manželské svazky.

Všude slyšíme, že tradiční model rodiny zaniká; a míra rozvodovosti by tomu napovídala. Jenže pokud by rodina skutečně mizela, muselo by na její místo nastoupit něco jiného. Ve skutečnosti se ale většina viditelných životních stylů (s výjimkou fenoménu singles) až tolik neliší od tradičního modelu „dva dospělí a obvykle i nějaké děti“.

Nejpodstatnější posun oproti minulosti je, že se čím dál víc lidí o tento tradiční model pokusí několikrát za život. Jinými slovy: slib, „že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti“, dnes už dává málokdo. Mnozí partneři se ale i nyní snaží – aspoň po nějakou dobu – zachovat vzájemnou „lásku, úctu a věrnost“.

Ve snaze udržet manželství „až do smrti“ se v dřívějších generacích tolerovala i dlouhodobá nevěra. Dnešní statistiky partnerských nevěr neznám; ale připadá mi, že mnoho lidí dnes za čestnější řešení než dlouhodobou nevěru pokládá rozchod či rozvod.

Formy partnerského soužití se tedy pochopitelně mění – natolik, že třeba podle záštiplného adventního listu slovenských biskupů dnešní „sodomská ideologie“ prý ohrožuje budoucnost rodiny, národa a kdovíčeho ještě.

Jenže stejně tak málo, jako se současný životní styl zamlouvá slovenským arcikonzervativcům, by se líbil radikálním myslitelům, kteří manželství prohlašovali za „maloměšťácký přežitek“.

A takto bychom mohli pokračovat. Co podstatného vlastně zbylo třeba ze snů meziválečných avantgardistů o kolektivním bydlení? Nebo z drogové kultury a sexuální revoluce 60. let? Anebo z komunitního ducha českého undergroundu 70. let?

Netvrdím, že nezůstalo vůbec nic; promarihuanová Pirátská strana o sobě ve volbách dala vědět a Padesát odstínů šedi se prodává velmi dobře. Přesto si myslím, že máme ke svým biedermeierským předkům mnohem blíže, než bychom i sami sobě přiznali.

Biedermeier i jeho novodobé odvozeniny (například takzvaný „laskavý český humor“) má totiž špatnou pověst. Prý je kompromisnický, povrchní, soukromnický, únikový. A především fádní.

Odmítnutí biedermeieru tak představuje zásadové gesto – jako dávné rozhodnutí neslavit Vánoce, na něž v citovaném článku vzpomíná Saša Uhlová: „Vždyť Vánoce jsou oslavou narození Ježíše Krista, v kterého přeci nevěříme.

A kromě toho má odmítnutí biedermeieru i punc dobrodružství: „Osvobození od Vánoc,“ píše Uhlová, „mi vyhovovalo i proto, že jsem je mohla trávit na exotičtějších místech než v bytě své rodiny.

A přece právě nedůslednost a všednost biedermeieru jsou jeho nejcennější rysy. Poskytují totiž bezpečné zázemí, soukromé „štěstí v ohraničenosti“, které vyvažuje nekompromisnost střetů ve veřejném životě. Genderové role se díky Bohu mění, slovenským biskupům navzdory. Ale vždycky bude potřeba – jak se praví ve filmu Láska nebeská – nejen aby někdo „bojoval za svou zemi“, ale také aby někdo „vyrobil papírovou masku humra“ na školní vánoční besídku.

Biedermeier není radno fetišizovat; samotný biedermeier nestačí. Ale přece jen je natolik vitální, že totalitním vládám stojí za snahu ho zlikvidovat. Například československý komunistický režim se v 50. letech pokoušel soukromou sféru co nejvíce omezit. V 70. a 80. letech na to ale už neměl dostatek sil. Normalizační chalupaření – tolikrát vysmívané – tak bylo projevem ne snad odporu (to by byla přehnaná formulace), ale přinejmenším nenápadné nezávislosti.

Antiideologičnost biedermeieru není samospasná, ale může člověka uchránit před různými přepjatostmi. Častokrát si vzpomenu, jak babička, celoživotní žena v domácnosti, s laskavou ironií vypráví o ideologických vzplanutích – tu pro katolictví, tu pro komunismus –, jimž v průběhu 20. století propadali mužští členové její rodiny.

Vyrobit papírovou masku humra tak ledaskdy může přinést víc užitku (a napáchat mnohem méně škod) než úporně bojovat za to či za ono.

A co si myslíte vy? Diskuse (13 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 31.Prosince 2013, 12:47:36

Ano pane Soukupe. Rodina je důležitá. Ovšem o tom, zda si člověk bude moci užívat rodinné pohody, nerozhoduje jen on sám. Rozhodují o tom lidé kolem něj a v neposlední řadě o tom rozhoduje i systém (o kterém si plno lidí myslí, že neexistuje).
Ono je celkem zbytečné radit například bezdomovcům, že by se měli držet rodiny...
Já ostatně soudím, že princip, na němž stojí celá společnost, vždy nějakým způsobem proniká i do rodin. Pokud je společnost založená na tom, že silnější vítězí a "bere vše", pak na tom budou dobře zejména takové rodiny, které zdaleka nepatří k těm nejslabším, zatímco ti nejslabší v takové společnosti neobstojí. Ti totiž vždycky potřebují cizí pomoc. Ono to ostatně leckdy vypadá tak, že "ti nahoře" jsou všichni "jedna rodina". Tak hezky totiž umějí držet pohromadě...

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

Paní Hájková, Úterý, 31.Prosince 2013, 15:16:4

naprosto souhlasím. Kdyby se mi sloupek už tak trochu moc nerozrostl, něco takového bych do něj přidal. Takhle jsem jen letmo podotkl, že "biedermeier nestačí".

Naprosto taky souhlasím, že uplatňování "rodinných" principů ve veřejném životě bývá škodlivé. Co se politiky a veřejného života týče, jsem "sociálně smýšlející liberál". Tedy: nikoliv (nebo spíš: co nejméně) sítě osobních vztahů; ale práva a povinnosti pro všechny; a pomoc potřebným.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Úterý, 31.Prosince 2013, 17:03:13

Ta kultivace a umírněná glorifikace domáckého a rodinného života je u nás asi opravdu tradice táhnoucí se od doby biedermeieru.
Jejím předpokladem je ovšem to, že se soukromá a veřejná sféra vůbec oddělují. V dobách, kdy veřejný život ovládla aristokracie to oddělení vůbec nebylo. Šlechta žádné soukromí neměla, žila všem na očích, zámky a paláce byl zdaleka vidět, rodinné vztahy byly samozřejmou součástí vztahů mocenských. Soukromý nebyl ani sex, svatbu s konzumací manželství před svědky měl například Vilém z Rožmberka.
K tomu oddělení docházelo nejspíš od druhé poloviny 18. století, od doby, kdy bylo třeba také podle Ariese vynalezeno dětství. Svým způsobem je to civilizační výdobytek, který si lidi jen tak nenechají vzít, ani komunistickým režimům se to nedařilo, jak Daniel Soukup píše.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 31.Prosince 2013, 17:38:16

Jasně, že se za feudalismu neoddělovala veřejná a soukromá sféra. Ale myslím, že ne proto, že bylo všechno veřejné, nýbrž proto, že bylo všechno soukromé.

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

Pane Kubičko, Úterý, 31.Prosince 2013, 18:10:32

děkuji za velice zajímavé doplnění. Dalo by se říct, že stejně jako aristokracie za feudalismu neměla žádné soukromí, tak obyčejní lidé ("nejnižší třídy") se naopak tenkrát vůbec nepodíleli na veřejném životě?

Ve společenské situaci, kdy se na veřejném životě mohou podílet všichni, je podle mě oddělení (byť samozřejmě ne hermetické oddělení) veřejného a soukromého nutné. Soukromí se umenšuje jen někdy: buď pod tlakem totality (50. léta), nebo ve výjimečných - a proto krátkých - dějinných momentech (1968, 1989).

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Panu Kubičkovi Úterý, 31.Prosince 2013, 18:54:29

Já mám dnes nechutně třídní myšlení - asi proto, že je Silvestra a já nepiji alkohol :-) . Tak musím podotknout, že ten komunistický režim některým lidem soukromí vzal, ale některým jiným naopak rodinné soukromí dal. Třeba takovým, co předtím bydleli v ratejně nebo v nějakých společných noclehárnách...

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

Paní Hájková, Středa, 1.Ledna 2014, 10:21:7

to je velmi důležité. V 19. století a i v první polovině 20. si spousta lidí (tovární dělníci aj.) mohli o nějakém "biedermeieru" leda tak nechat zdát.

Ale jejich životní úroveň po 2. světové válce výrazně zvýšilo i sociálně tržní hospodářství v západních zemích. Ne náhodou mentalita a životní styl 50. let v západní Evropě i USA byly dost "biedermeierské" (mj. proti tomu pak mířila revolta 60. let). Biedermeier bývá reakcí na nějaký otřes: původní biedermeier na napoleonské války, ten z 50. let pak na 2. sv. válku.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 1.Ledna 2014, 10:32:37

Když já mám, pane Soukupe, podezření, že ta poválečná éra sociálního státu existovala jen díky tomu, že kapitalisté měli strach z revoluce. Východní blok prostě působil jako strašák. Každopádně je divné, že před válkou (tedy jen o málo let dřív) to nešlo, zatímco válka zapůsobila jako obrovský zvedač životní úrovně. Nešlo by to bez těch válek a jiných katastrofických událostí?

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

Paní Hájková, Středa, 1.Ledna 2014, 11:02:29

strach z revoluce možná není zrovna ušlechtilý osobní motiv; ale vede-li k dobrým politických výsledkům - proč ne? (Viz třeba i Bismarck a všeobecné zdravotní pojištění.)

Taky bych byl radši, kdyby to šlo bez válek a revolucí. Ocenění (samozřejmě limitované a kritické) "biedermeieru" (obyčejnosti) by tomu podle mě mohlo trochu pomoci. Války a revoluce často vznikají ze snahy "škrtnout" obyčejnost ve jménu nějaké vyšší ideje.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 1.Ledna 2014, 11:24:31

Většina válek se vedla kvůli kořisti. A možná částečně i z nudy. Jako první světová: po tak dlouhém období míru a klidu se někteří muži patrně nudili a také zatoužili po nějakých "vyšších idejích". To byly ovšem nesprávné ideje.
Jenže po takových idejích, jako je spravedlnost a rovnost touží většinou chudáci, kteří se neumějí bránit, a vědí, že nárok na "normální, obyčejný a klidný lidský život" budou mít jen tehdy, když bude tento dostupný úplně všem.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 1.Ledna 2014, 12:15:27

Nemá to vůbec nic společného s národy nebo národnostmi, jak se možná domnívá pan Kolařík..

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

Paní Hájková, Středa, 1.Ledna 2014, 13:28:0

jistě, ve válce jde vždycky leckomu o kořist. Nicméně zrovna 1. světová vyvolala snad ve všech zúčastněných zemích obrovskou vlnu ideologického ("vlasteneckého") nadšení. Postupné vystřízlivění krásně ukazuje třeba tvorba anglických "válečných básníků" (war poets) - jak na vlastní kůži postupně dospěli k poznání, že rozhodně neplatí, že "dulce et decorum est pro patria mori."

Ohledně národů s Vámi souhlasím; nejde o národy (v "biologickém" nebo "přirozeném" smyslu), ale o kulturu a historický vývoj.

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

Pane Kolaříku, Středa, 1.Ledna 2014, 13:31:12

děkuji, na Mnichov jsem zapomněl. :) Dá se brát jako další kulturní model pro Prahu - vedle Berlína a Vídně.

Nicméně: Bavorsko sice z vlastní zkušenosti neznám; ale zdá se mi, že tak silný vztah k tradicím (ve smyslu "Heimat") my Češi (přinejmenším Češi z Čech) prostě už nemáme a možná už nikdy mít nebudeme.

Jako nejvhodnější model pro Prahu bych tedy viděl asi tu Vídeň.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.