Vánoce a co dál

Pro křesťany se to nejpodstatnější z dějin rozprostírá mezi narozením Ježíše a jeho druhým příchodem. Má-li kdy nastat konec dějin, nebude to rozhodně ve chvíli, kdy získá zdánlivě nezvratnou převahu jakýsi politický systém.

Kdo by neměl Vánoce spojeny s dětstvím? Doba dětské blaženosti je plna zážitků, které zaujímají v srdci posvátné místo, a obrazy z Vánoc jsou mezi nimi ty nejposvátnější. Jeden takový si s sebou nesu i já.

O Vánocích u nás pravidelně bývala babička, tatínkova maminka. Když přišel čas a nastala chvíle, kdy Ježíšek přináší nazdobený stromeček, maminka odešla s námi dětmi do komůrky v podkroví. Byly mi tehdy snad dva tři roky. Maminka mne vzala do náručí, zhasla světlo v kumbálku a pak udělala pár kroků k oknu. Spatřil jsem – tehdy snad poprvé - noční oblohu. Byla plná hvězd. Maminka se do ní na chvíli zahleděla, a pak ukázala kamsi do dálky: „Podívej, tam nahoře v nebi, kde září hvězdičky, tam je Ježíšek. Co nevidět přijde k nám. Vidíš, už se blíží.

Hleděl jsem za maminčiným ukazováčkem do nekonečné dálky tmavomodré tmy a zářících hvězd a doopravdy - světlo, na něž mířil maminčin prst, bylo o něco silnější než okolní hvězdy a šířilo se směrem k nám. Tam, tam se nacházel Ježíšek. Od té chvíle vím, že Ježíšek existuje. Vím, že je tu přítomen mezi námi, nic na tom, že poněkud jinak, než přítomnosti běžně rozumíme. Tím, co jsme tehdy s mojí maminkou viděli, dosud nic neotřáslo.

Vánoce a dvojí příchod
Pak jednou, o pár let později, jsem se v noci náhodou probudil a vidím, jak babička s tatínkem strojí stromek. Domyslel jsem si, že stromeček, a snad asi i dárky, mohou nosit dětem občas i rodiče. Pochopitelně v Ježíškově zastoupení. Kupodivu toto noční překvapení mou vírou v dobro, které koná Ježíšek a později i Ježíš, neotřáslo.

Jak je to zvláštní: všem těm vánočním obyčejům, dárkům i stromečku jsem odrostl, ale Ježíš s jeho příchodem k nám zůstal úplně stejný. Takový, jakého jsem tehdy spatřil dětskýma očima mezi hvězdami.

Nutno ovšem podotknout, že hledání Ježíše v roli Ježíška na štědrovečerní obloze, Ježíška, který přináší dárky, má i své logické a teologické opodstatnění. Katolická tradice pojímá obdarovávání svých bližních jako paralelu k obdarování lidstva Ježíšem, jehož Bůh Otec sesílá na tuto zem.

Tradice sice tam, kde je jejím cílem zachování statu quo, nebudí důvěru, leč křesťanská tradice je motivována úplně jinak. Jejím cílem je uchování duchovního významu společně prožité zkušenosti. Takto nahlíženo, je malebný vánoční obraz středoevropského Ježíška pravdivý a zcela zapadá do Ježíšova novozákonního příběhu.

Jakkoliv je lidem, kteří nevěří v křesťanskou zvěst, vánoční příběh Ježíšova zrození v Betlémě dobře známý, velmi málo vědí o ještě jednom očekávání, které přichází s Ježíšem na svět.

Je to druhý příchod Ježíše Krista na naši zem. V katolických kostelech jsou v čase předvánočním čteny texty z Bible, které o druhém příchodu Ježíše mluví velice barvitě. Jelikož se pramálo hodí k atmosféře všeobecné radosti nad zrozením dítěte Ježíše, lidová tradice Vánoc ji upozadila. Druhý Ježíšův příchod nelze také situovat do vánočního období, protože sám Ježíš v kazatelské činnosti zdůrazňuje, že hodinu svého druhého příchodu nezná ani on sám, „zná ji jen Bůh Otec“.

Druhý Ježíšův příchod se od jeho prvého příchodu liší v mnohém, ne však v tom podstatném. Zatímco v Ježíšově zrození z Marie Panny se Bůh stává člověkem, aby přijal lidský úděl včetně násilné smrti a aby člověku ukázal, jak má žít, při Ježíšově druhém příchodu bude Ježíš člověka soudit. Soud to bude ale jiný, než jaký se zabydlel v našich představách.

Nepůjde o světskou spravedlnost, nebude v něm odměřováno podle má dáti – dal. Na misky vah nebudou kladeny jen dobré a špatné skutky. Hlavní roli v soudu nad člověkem bude hrát láska. Láska, kterou se Bůh zavázal vůči nám. Také láska, kterou Bůh očekává, že budeme projevovat vůči druhým, a stane se pojítkem mezi lidmi.

Ježíš se nás nebude ptát na výsledky, ale na dobrou vůli. Ježíše nebudou zajímat mety, jichž jsme během pozemského života dosáhli, ale dobro, které jsme nezištně učinili pro druhé. Zvěst o druhém příchodu Ježíše Krista, jež o Vánocích nesměle zaznívá, nemá nahánět strach, ale má nás strachu zbavit. To abychom byli otevřeni pro konání dobra, které vychází z našich srdcí.

Jako dítě, vyhlížející o Štědrém večeru Ježíška mezi hvězdami, jsem o druhém příchodu Krista neměl ani tušení. Zvídavý pohled do nebes mi však zůstal.

Jediná opravdová změna k lepšímu
Pro nás křesťany se to nejpodstatnější z dějin rozprostírá mezi narozením Ježíše a jeho druhým příchodem. Má-li kdy nastat konec dějin, jak s ním poněkud ukvapeně a ve striktně pozemském smyslu přišel po roce 1989 Francis Fukuyama, nebude to rozhodně ve chvíli, kdy získá zdánlivě nezvratnou převahu jakýsi politický systém. Ostuda, kterou si tím Fukuyama uřízl, ale především krizový stav západního světa, takové tvrzení dobře dokládají.

Dnes opět, dvacet čtyři let po „konci dějin“, voláme po dalším společenském řádu, který má být jiný než ten současný, jež tu měl být dle Fukuamy na věky. Znovu, jako už tolikrát v dějinách, jsou slyšet slova jako revoluce, změna celkové orientace, změna systému apod.

Jeden se nemůže vyhnout otázce, jestli očekávaná podstatná změna může vůbec přinést něco lepšího po všech těch radikálních změnách a revolucích, jichž jsme byli u nás od roku 1918 svědky. Vždyť tyto změny se nakonec ničím podstatným a často ani ničím lepším od předchozího stavu nelišily.

Ona se vůbec společnost, v níž je cílem ohromné většiny obyvatel soukromý blahobyt a individuální štěstí, ráda v horších časech utíká ke změnám – čím jsou revolučnější, tím lépe – které slibují šťastný konec dějin. Že to pokaždé skončí stejně, nadvládou silnějších nad slabšími, není zřejmě náhodou. Vysvětlení je jediné: to nejpodstatnější zůstává stále stejné. Společnost, která je odtržena od řádu stvoření, zůstává zahleděna sama do sebe a žádné opravdové změny k lepšímu není schopna.

Na adresu katolické církve se téměř nepřetržitě snáší kritika ohledně sveřepého trvání na údajně dávno zastaralých principech. Jakákoliv změna má být pro ni nepřijatelná a slovo revoluce prý vůbec nezná.

Pravda to částečně je, jenomže pouze z té stránky, o níž kritici církve mnoho neví, a tak na ni vůbec nemíří. Na tom, co Bůh lidem sděluje, na Ježíšově odkazu, na proroctvích o Božím království, na tom nesmí církev opravdu nic změnit. Toto vše musí udržovat nezkresleně a hlásat až do konce dějin.

Kritici katolické církve však nemají pravdu tam, kam svými slovy míří. Vždyť co může být revolučnějšího než Ježíšovo „obraťte se“? Co může být větší změnou vůči sebelásce než láska k bližnímu, kterou hlásá Ježíš, kam vkročí? Co může být větší negací moci mocných, než je bezmoc Jezulátka narozeného v Betlémě? Co je zkamenělého na požadavku dobra pro všechny, když se od něj stále více vzdalujeme?

Ano, křesťanská zvěst vyjádřená o Vánocích příběhem o zrození Spasitele Ježíše, je jediná opravdová změna. Je to také jediná cesta k dobru pro všechny, po němž všichni kdesi v nitru toužíme.

Seděli jsme letos v létě s mojí manželkou u nás na dvorku a přišla řeč na to, jak nám rok co rok zdražují plyn, vodu, elektřinu, léky, dopravu, poštovní známky, dálniční známku… Však to všichni známe.

Manželka se dlouze zahleděla do záhonu rozkvetlých květin táhnoucího se podél chodníčku u domu a pronesla větu hodnou proroka: „A vidíš, Pán Bůh udělá ty kytky stejně krásné každý rok a pokaždé úplně zadarmo.

A takové je to i s Vánoci. Každý rok s nimi Bůh přijde k nám, každý rok nám připomene svůj dar lásky člověku v podobě Spasitele. Pokaždé za to nic nežádá, nic si nevynucuje. Člověku stačí jediné: přijmout.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.