Chci přispět X

Vánoce či slunovrat?

Příběh narození a života Ježíše Krista s sebou nese poselství, které je stále aktuální. Možná i víc, než dřív.

Většina z nás chápe Vánoce jako narozeniny Ježíše Krista. Neznáme však přesně ani rok, kdy se vlastně Kristus narodil, natož přesné datum. Navíc celý ten příběh o jeho narození v Betlémě není žádným popisem faktické události. Je to zvěst, která nám obrazně říká něco velmi podstatného o člověku vůbec, o našem lidství – a také o tom, kdo to byl ten Bůh, ve kterého věřili první křesťané z okruhu Matoušova a Lukášova, evangelistů, kteří tento příběh – každý trochu jinak – vyprávějí.

Tutéž zvěst o člověku a Bohu sdělují ostatní bibličtí svědkové jinak, jinými výrazovými prostředky, než vánočním vyprávěním. Takový apoštol Pavel, který psal své texty dobrých dvacet let před pisateli Evangelií, příběh o narození v Betlémě zřejmě ještě vůbec neznal, ostatní dva evangelisté – Marek a Jan také ne. Co tedy ten vánoční příběh sděluje o člověku a o Bohu, v kterého jeho vypravěči věřili?

Třeba to, že člověk je zvláštní živočich. Již staří Židé na prvních stránkách bible vyprávějí jiný příběh – o Adamovi, prototypu člověčenství (Adam není jméno, je to „Ten, který je prachu země“, tedy něco jako Zemák, stejně jako Eva znamená něco jako „Živa“, nebo „Živoroda“). Adam, člověk, sotva utrhl ze stromu poznání, chtěl znát dobré a zlé – a hlavně, chtěl o tom sám rozhodovat, chtěl manipulovat zlem i dobrem.

Člověk rád posunuje druhými lidmi, světem, rád svrchovaně rozhoduje a nesnáší reflexi svého konání a kritiku. Bible právě tuto lidskou vlastnost nazývá hříchem: na nikoho a na nic nebrat ohled, rozhodovat vždy podle své okamžité potřeby a chuti, brát do své režie život svůj i život svých bližních, celé planety, všech živočichů.

Tato adamovská pýcha provází člověka dějinami a vždy znovu přináší nová náboženství a nové ideologie, které ve jménu své jediné pravdy – často se zaštiťující právě Bohem – ničí celé skupiny druhých lidí, ničí zemi, všechno živé i neživé.

Ten vánoční příběh o druhém Adamovi, jak Ježíše nazval Pavel, nás zve k jiné existenci, k jinému lidství, než tomu adamovskému. A činí tak úžasně – to je právě půvab příběhů, mýtů a legend, že podávají existenciální pravdy v zářivě čisté podobě. Vánoční příběh tedy říká: To smysluplné pro člověka, to dobré, to, co mu přináší novou nabídku života, nepřichází z herodovských paláců, nejsou u toho vojenské manévry a politické čachry. Ta nabídka nového lidství se rodí ve chlévě a rozpoznávají a nalézají ji buď jen ti nejmoudřejší (mudrci u Matouše), či ti nejopovrženější (pasáci dobytka u Lukáše). Nejsou zde žádné mocenské ambice, je to pozvání pro všechny - žádná xenofobie, žádný imperialismus, šovinismus, kolonialismus, klerikalismus, prostě vůbec žádné -ismy, které nepřinášejí nikdy nic jiného, než sociální vylučování, rasismus, peklo válek, drancování krajiny.

Betlémský příběh není pohádka o ubožákovi, který se vypracoval – chudoba vánočních jeslí není smůla, je to úmysl, je to smysl existence Nového Adama. Bible je jedno veliké úžasné pozvání k sociální spravedlnosti, k pokoře vůči druhým lidem, všemu živému i k celé planetě.

Lukášovo evangelium vkládá jakýsi obsah tohoto pozvání do úst Marie, matky Ježíšovy, jako její píseň, slavné Magnificat. „Rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně, vladaře svrhl s trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou“ – tak zpívá Marie v Lukášově evangeliu.

Je to parafráze chvalozpěvu Samuelovy matky Anny, některých starozákonních žalmů a kázání proroků – poselství písně má tedy své kořeny již ve starém Izraeli. Mariino Magnificat je lukášovským podtržením a zesílením příběhu o narození chudého Ježíše ve chlévě, stejně jako ti, pro které se narodil – lukášovští pasáci, v té době stojící na nejnižším stupni společenského žebříčku. Je to jakési motto celého křesťanství, které má být náboženstvím lidské rovnosti, sociální spravedlnosti a lásky.

Křesťanství Ježíšovo, Pavlovo, křesťanství Lukášova evangelia a celé Bible, křesťanství Mariina „Magnificat“ je vírou směřující nejen ke spravedlnosti, pokoji a vzájemné lidské úctě, ale – a to je nesmírně důležité – je vírou vědomě odmítající všechny fanatické a fundamentalistické excesy, které mohou být rubem každého náboženství.

Vánoce znamenají pro lidstvo nastoupenou cestu směrem k úctě ke každému jednotlivému životu. K úctě ke světu, ve kterém žijeme – k sekularitě, tj. k důrazu na důstojnost, dospělost a odpovědnost každého člověka, na jeho emancipaci vůči „náboženským“ nárokům všech ideologií, fundamentalismů a fanatismů. Dospělost člověka, čili sekularita našeho křesťanského světa, je legitimním plodem biblické „desakralizace“.

Vánoční zvěst si říká evangelium – dobrá zpráva. Jenže jak pro koho – pro „přirozený“ svět je skandální. Ježíš bourá všechny zavedené řády: Běda vám, bohatí, máte svůj dostatek... Běda vám, které svět chválí... Blahoslavení chudí... Blahoslavení hladoví... Blahoslavení plačící... Blahoslavení jste vy, kteří jste odmítáni a pronásledováni...

A Pavel pokračuje: Co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné, neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil to, co není, aby to, co je, obrátil v nic.

V zápecnickém teploučku našich santaklausovských Vánoc se to vše může zdát jako naivní pitomost. Církev kdysi stanovila oslavu Ježíšova narození na pohanský slunovrat, aby jej předznamenala. Naše Vánoce konzumu jsou spíše opět tou oslavou slunovratu – přes všechny ty dokola omílané koledy a pseudokřesťanské pozlátko s jeho lepkavou sentimentalitou.

Původní výzvy evangelia jsou ve třetím tisíciletí naléhavější než kdykoliv předtím. Je nejvyšší čas domluvit se na základních etických principech, vyrůstajících ze starozákonní  tradice, která dala život nejen židům, ale i křesťanům a muslimům. Tyto principy jsou přítomny ve všech vírách, které chtějí budovat svět jako místo dobré k životu a mají zodpovědnost za přírodní prostředí Země i vědomí sociální spravedlnosti a solidarity a péče o tak či onak z majoritní a bohaté společnosti vyloučené.

Takovéto sekulární náboženství Ježíšových jesliček není až tak moc „sexy“, obávám se však, že nechceme-li spáchat globální sebevraždu, budeme je muset začít brát vážně.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.