Božské dítě a kouzelný stařec

Má tu horu vánočních darů na svědomí Jezulátko, nebo Santa Klaus? Oba nám něco nabízejí a nabízeným netřeba pohrdat. Přijmout dar nabízený dítětem může ovšem být náročnější i prostší zároveň.

Cerny_fotka_vyrez_dr

Jan Černý

22.12.2009 07:50

J_ern_

Evropské malířství si pod vlivem křesťanské mystiky osvojilo jistý způsob, jak tu jinou a mocnou dimenzi, kterou do našeho života vnáší betlémské dítě, zobrazit: maluje Jezulátko jako zdroj světla osvětlujícího vánoční scénu. Correggio: Narození (Svatá noc)

Vždy v prosinci už přibližně šest desetiletí svádí spolu v našich krajích souboj dvě „nadpřirozené“ postavy: domácí, totiž středoevropský „Ježíšek“ a importovaný, východo- a západoevropský Děda Mráz, Santa Klaus, Père Noël atd., původně to svatý Mikuláš a ještě původněji pravděpodobně germánský bůh Odin – asi se rád převléká a mění podobu, podstata „štědrého vousatého starce“ ovšem zůstává. Spor mezi Jezulátkem a Odinem-Mikulášem-Santa Klausem je sporem mezi božským dítětem a božským či kouzelným starcem. V čem se tedy setkání se štědrým starcem a se štědrým dítětem od sebe liší?

V archetypu starého, moudrého, kouzelného muže se setkáváme s vlídností, věděním a bohatstvím, které chápeme jako zralost existence. Stařec bere a dává z jakéhosi pokladu věcí a zkušeností, pokladu, který je předpokladem i naplněním života: naše životy přetrvávají díky předávaným věděním a dovednostem, díky zděděným majetkům a sdíleným možnostem, díky prostředí spolupráce, výměny a obdarovávání. Kouzelný stařec je ten, kdo má jakoby neomezený přístup k tomuto pokladu, kdo z něj věci nevydobývá na světlo světa postupně, s námahou a nedokonale. Dává nám hned a „zdarma“, popřípadě za zcela jiných podmínek, než za jakých se odměňuje v dospělém světě práce, to, co potřebujeme, co chceme, co bychom rádi měli, věděli, uměli. Setkání s moudrým kouzelným starcem je tak setkáním s našimi vlastními představami a sny, s naší touhou být na chvíli vyjmut ze světa starosti a podmíněnosti do nepodmíněného světa splněných snů a bájí. Asi i proto těm bájím zase tolik nedůvěřujeme a postavu kouzelného starce necháváme jednat spíše ve světě dětí nebo v příbězích mladíků s výjimečným osudem.

To vánoční dítě přichází odjinud. Není naplněním našich tužeb, nýbrž jejich přesažením ve jménu jiného zaslíbení. Narození jakéhokoliv dítěte není ani tak naplněním našich představ, jako spíše novým počátkem, o němž nevíme, kam se vydá a k čemu povede. Narození betlémského dítěte přikládá křesťanská tradice ten význam, že se v něm rodí a ukazuje samotný zdroj života, ona hlubina, z níž život věčně vystupuje a do níž se náš život právě v adventu jakoby znovu noří. Betlémské dítě osvětluje naši existenci, vymaňuje ji ze zajetí všedního, uzavřeného, částečného a otevírá ji jinam. A je to přitom stále dítě, které nám nic fakticky dát nemůže, brečí, potřebuje nakojit... Je božským přiblížením k člověku či lidským přiblížením si Boha – podle toho, která myšlenka je vám bližší. Mezi božským a lidským se to jaksi srovnalo, jako by Bůh člověku říkal: tak, teď už jsme na tom stejně, můžeš tvořit věci krásné i strašné, na tobě záleží, co uděláš; v posledku můžeš tuhle planetu i zničit. Ale nezapomeň, že jsi přitom stále křehký jak toto dítě. A zase naopak – nezapomeň na to, odkud toto dítě (a každý člověk) přichází, nechť se tvé myšlenky a činy nevyčerpávají v zajetí všedního, uzavřeného, částečného...

Evropské malířství si pod vlivem křesťanské mystiky osvojilo jistý způsob, jak tu jinou a mocnou dimenzi, kterou do našeho života vnáší betlémské dítě, zobrazit: maluje Jezulátko jako zdroj světla osvětlujícího vánoční scénu. Vidíme to např. na Correggiově obraze Narození (Svatá noc) – dítě vyzařuje světlo a zároveň se v něm koupe, jeho světlo měkce modeluje okolní postavy, porodní bábu, pastýře, Josefa zadržujícího oslíka, nebeské anděly, celou krajinu. Je to v evropském malířství jeden z prvních monumentálních obrazů, jehož námětem je noční scéna. Právě obraz „noci“ umožňuje pochopit náš běžný život, naše běžné představy a cíle jako částečné, matné, temné. A právě Vánoce ukazují, že naše životy mohou být osvíceny světlem, které je zalévá z jejich tajemného středu. To je ten dar, který od dítěte dostáváme.

Odin či Santa Klaus se po našem světě projede a obšťastní jeho obyvatele, Jezulátko v něm bude žít a zemře v něm. Dává sebe, ne dary – dary nesou dítěti tři králové a my se v odpověď na jeho sebedarování a ze starodávné tradice obdarováváme navzájem. Představa Ježíška nadělujícího dary vznikla snad na základě legendy o dítěti, které neslo dary Ježíškovi; přesmyčkou v lidové představivosti se na scéně objevil (neviditelný) Ježíšek přinášející dary nám. Ale dar znamená právě tohle: dávám ti něco ode mě, abych ti ukázal a potvrdil, že v přátelském, rodinném, profesním... svazku ti dávám sám sebe, přerušuji posloupnost běžného egocentrismu, boje a přivlastňování a zakládám kulturu vzájemnosti.

Narození betlémského dítěte, středu Života, v okrajové provincii římské říše v době, kdy právě vstupovala do období největšího lesku své světové moci, ukazuje právě tento lesk jako mat, jako zapomenutost na zdroj života. I přes svou mohutnou expanzi se antická civilizace postupně vyčerpávala co do svých vnitřních možností. I naše dnešní civilizace si začíná být vědoma toho, že lesk jejích úspěchů se stále nebezpečněji propadá do prázdnoty beze smyslu a tmy ohrožující život na planetě.

Citlivější duše básníků na to reagují po svém – Vladimír Holan po jistou dobu na klamné denní světlo vůbec nevycházel, Bohuslav Reynek neopouštěl poslední smyslem naplněný okruh země, který mu zbýval, Petrkov, zahradu, rodný dům. Snad nám v hledání toho, co naše životy otevírá k jinému, utopickému a skrytému, může pomoci i pohled na betlémskou scénu. Ve své jedinečné prostotě je myslím jedním z nejkrásnějších obrazů přítomných v evropské kultuře.

Spojuje se v ní křesťanský paradox lidského a božského dítěte s pohanskou představou nekonečné obnovy života, cyklické s tím, co cyklus proráží k neopakovatelnému, spojuje se tu židovský důraz na jedinečnost Boha s křesťanským důrazem na jedinečnost lidské osoby, Západ (racionalita centralizovaného sčítání lidu, kvůli kterému se Josef s Marií na tu cestu do Betléma vydali) s Východem (moudrost přinášející své dary), materiální chudoba s bohatstvím života. V centru této scény leží dítě, nový počátek, slunce narozené z Mariina lůna.


A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Samu_v_montmartre

Ivan Štampach - religionista, Praha 4

Středa, 23.Prosince 2009, 02:50:34

Díky Janu Černému za inspirativní úvahu o dvou archetypech. Přidám k němu jen věcnou poznámku, že podle nynější nedostačují znalosti věcí má vánoční nadílka původ v římských saturnáliích. I tam v souvislosti se slunovratovým svátkem zejména děti dostávaly dárky a patřily k tomu i příslušné trhy. V dohlédnutelné křesťanské minulosti byla tato nadílka svěřena svatému Mikuláši (na základě legendy o něm).

Katolický světec se přestal jevit jako vhodný v luterském prostředí v dnešním Německu a první takový záznam je ze 70. let 18. století. Praxe se však v různých regionech lišila. Někde zůstal vousatý starý muž, ale dostal nové, neutrální označení Weinachtsmann (Vánoční muž). Ten dodnes naděluje např. v Sasku.V této podobě se nadílka ujala ve Francii, kde naděluje Pere Noel (otec Vánoce)

Jinde úkol nadělovat byl svěřen Ježíškovi. Ježíška v této roli převzali i katolíci v německy mluvící oblasti. Dnes naděluje mj. v Bavorsku, v Rakousku, ve Švýcarsku (pod jménem Christkind), a dále v Česku (nejdříve prý u německy mluvících obyvatel českých zemí obojího vyznání pod jménem Christkindl) a na Slovensku.

V dalších zemích naděluje např. anděl nebo hodná čarodějka.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.