Zadušený Ježíšek aneb Jak slavit vánoce
Jiří SilnýVýznam vánoc se ztratil kdesi v nenávratnu. Nebylo by ale na škodu zamyslet se nad tím, zda to, co kupujeme, skutečně potřebujeme, kdo to vlastně vyrobil a za jakých podmínek.
Vánoce jako svátek narození Ježíše začali křesťané slavit až o několik století později než velikonoce, které připomínají jeho ukřižování a překonání smrti. Když mělo být stanoveno místo v kalendáři vhodné pro tuto oslavu, zvolila církev zimní slunovrat, termín sice dávno obsazený nejrůznějšími staršími náboženskými představami, ale zároveň, jak se ukázalo, velmi vhodný k vyjádření poselství o světle božího příchodu do tmy pozemského života, plného krutosti a nespravedlnosti. Ještě daleko později se objevilo znázorňování betlémské scény narození (invence sv. Františka) a rozdávání vánočních dárků a stromeček jsou vlastně nedávné vymoženosti.
Není to zdaleka jediný příklad proměnlivého života náboženských symbolů, které jsou přeznačovány v duchu novějšího vývoje. Spíše je pravidlem, že se využívají stará místa, staré svátky a staré obřady pro nové účely. Obvykle se to neobejde bez konfliktů. Ani současná doba se v tom nijak neliší a vánoce jsou dobrým příkladem, jak si převládající hodnoty dnešní společnosti formují ke svému obrazu a potřebě tuto prastarou tradici. Nutno říci, že ta proměna nepatří k těm nejšťastnějším.
V karikované podobě má tento kulturně-náboženský konflikt podobu zápasu mezi Ježíškem a Santou, poté, co Děda Mráz byl vyřazen k. o. v semifinále. Je v tom trochu zmatek, protože Santa Claus je, stejně jako Děda Mráz, klon našeho starého dobrého svatého Mikuláše, tedy původně biskupa z Myry (dnešní Demre v Turecku), o kterém legendy praví, že pomáhal lidem v nouzi a na jehož památku se začali lidé obdarovávat. Dnes jeho vystoupení není alternativou, ale jakýmsi závdavkem, ochutnávkou vánoc, včetně předzvěsti dramatických konfliktů symbolizovaných Andělem a Čertem, často ovšem ve značně sekularizované a pokleslé podobě. Alkoholizované bytosti, působící malým dětem celoživotní traumata a sugerující, že jde hlavně o to „být hodný“ a „poslouchat“, nejsou sice také nejlepšími věrozvěsty, ale naštěstí je jejich působení lokální a časově omezené.
Ekonomická globalizace ovšem na nějaké jemné nuance církevního roku nehledí. Je třeba velkorysosti — čtyři týdny adventu nestačí na rozvinutí pořádné marketingové strategie, a tak se začne o pár týdnů dřív. Možná, že se dočkáme, jak se v globalizovaných oslavách začnou stírat i onačejší rozdíly: Halloween plynule přejde do adventu a vánoce se přehoupnou až ke svátku sv. Valentýna. A bude z toho jedna velká postmoderní směska hrůzy a lásky jako z Hollywoodu. Prostě prima nákupní sezóna, kdy bude všechno ve slevě, takový veselý výprodej všeho.