Vánoce v roce 2012
Jiří VyleťalČasné a věčné spolu souvisí: je-li náš konečný svět předsálím věčnosti, velmi záleží na tom, co v něm činíme. I výsledek prezidentské volby může posunout celou společnost k dobré budoucnosti.
Poselství Vánoc je pokaždé stejné. Jiné jsou jenom události, určující společenskou atmosféru, v níž se Vánoce v tom kterém roce odehrávají. Nezamýšlená souhra věčně platného sdělení evangelia o příchodu Spasitele s aktuálními politickými událostmi může někdy promluvit řečí, která svou srozumitelností připomíná jas hvězdy nad Betlémem.
Zdá se, že cosi podobného lze říci o Vánocích roku 2012. Časový úsek, do něhož spadají, je ohraničen trojicí událostí, z nichž dvě stojí na počátku vánočního období — předpověď o konci světa, briskní odvolání Karoliny Peak z postu ministryně obrany — a lednové prezidentské volby.
Co víme o křesťanských Vánocích
Očekávání příchodu Spasitele známe z židovské tradice, jejímž nejsrozumitelnějším zdrojem je pro nás Starý zákon. Židé vždy toužili obnovit svoji davidovskou říši z počátku prvního tisíciletí před naším letopočtem. S peripetiemi, jimž byli na své cestě dějinami vystaveni, narůstalo i jejich vědomí, že bez pomoci Boha vytouženou říši nikdy neobnoví. Utíkali se k Bohu, od něhož očekávali seslání Spasitele. Ten je měl - dosud roztroušené po končinách země - znovu shromáždit, zbavit nepřátel a umožnit, aby žili se svým Bohem na věky věků.
Židům se to nakonec tak trochu povedlo a také trochu nepovedlo. Stát Izrael vznikl v roce 1948, Židé se do něj začali vracet a stále vrací, avšak jejich pravý Spasitel dosud nepřišel. Ke slávě Davidovy říše má jejich země stále daleko a o pokojném žití v Boží blízkosti řeč být také nemůže. To je však už jiný příběh.
Křesťané víru ve Spasitele od Židů převzali. Svého Spasitele spatřují v Ježíši Kristu. Den Ježíšova narození není známý, ale protože první křesťané chtěli příchod Krista oslavovat, ustanovili 25. prosinec za den jeho narození. Což nemění nic na podstatném — křesťanský Spasitel přišel.
Jeho současníci si v souladu s židovskou vírou mysleli, že se Ježíš pustí do díla, vyžene římské okupanty a pradávná Davidova říše znovu zazáří v plném lesku, ale nestalo se tak. Ježíš nebyl mužem válek, ani těch spravedlivých. Neprahnul po moci, která dělá z jedněch svévolníky a z druhých jejich oběti. Ježíšovým programem byla láska, uskutečňování společného dobra, které není ničím jiným než Boží vůlí, a přemožení smrti, jež má nad člověkem svrchovanou moc odnepaměti. Koncept, se kterým spojovali Ježíšovi přívrženci jeho veřejné působení, nepočítal s jeho ztroskotáním. Ježíš o tom věděl své, protože si dokázal představit pocit ohrožení, které jeho mise postavená na nejlepších lidských vlastnostech vzbudí v tehdejších vládcích. Netrvalo dlouho a Ježíše ukřižovali.
První křesťané, Ježíšovi stoupenci, kteří do poslední chvíle věřili v Boží zásah, byli z Ježíšova fiaska zdrceni. Ježíšova slova však nezapomněli, vrostla jim pod kůži. Netrvalo dlouho a pochopili, že Ježíš, který se vyznačoval nevídanou pevností charakteru, moudrostí a mimořádnými schopnostmi, nebyl jen dokonalým člověkem. Byl vyslán samotným Bohem, byl dokonce jeho Synem, a i když se jeho úsilí nesetkalo s úspěchem, nic z toho, co Ježíš hlásal, nebylo ztraceno. Takové vědomí dávalo prvním křesťanům křídla a nevídanou odvahu šířit Ježíšovo učení. Součástí jejich víry bylo, že Ježíš se vrátí a že se to stane zanedlouho, ještě za jejich života. Ježíš by pak měl své dílo spásy dokončit a žádná pozemská síla by mu v tom už nemohla zabránit.
moc a moc Vám děkuji za tu krásnou pochvalu. To je svět hned lepší, když něco dobrého nezapadne a přinese tu a tam nějaké plody.
Přeji nám všem, čtenářů DR, hojnost všeho dobrého.
Váš Jiří Vyleťal
Článek kritizuje slabé vlády a vyjadřuje názor, že česká politika se z úpadku nedostane ven silami, které ji utvářely. Problém spočívá v množném čísle uvedených sil. Jsme svědky neustálého koaličního handrkování, kdy koaliční partneři hází zodpovědnost jeden na druhého – často právem, protože jejich vize jsou absolutně neslučitelné. Politiku musí utvářet jedna síla a jedna vize.
Budu argumentovat řešením korupce. Pravice má recept na korupci v minimálním objemu státní sféry a jí protékajících peněz vybraných od občanů; tedy ponechání peněz občanům, aby ve státní sféře nebylo z čeho krást. Levice má recept na korupci v zákonu o prokázání původu příjmu a majetku, aby se zkorumpovaný majetek vyjevil, zabavil a potrestal. Jenomže pravice v žádném případě nedopustí majetková přiznání, a levice zase v žádném případě nepřipustí minimalizaci státu a jeho přerozdělování. Mezi těmito recepty prakticky nelze udělat kompromis, nelze je realizovat napůl. Takže jediné řešení je většinový volební systém, a čistě pravicová, nebo čistě levicová výrazná parlamentní většina.
Nutno dodat, že za jedinou autentickou pravici považuji SSO – Stranu Svobodných Občanů a za jedinou autentickou levici SPOZ – Stranu Práv Občanů Zemanovci. Do těchto stran vkládám naději pro budoucnost. Sněmovní politické strany v současné podobě silně zdegenerovaly špatnými politiky na nejvyšších místech. Zločinci, korupčníci, hloupí a neschopní politici, kterým nejde o ideje, ale o koryta a o moc. To má opět jednu hlavní příčinu:
VOLEBNÍ SYSTÉM PRODUKUJE ŠPATNÉ POLITIKY
1) Kandidát, aby se dostal na volitelné místo, se musí zalíbit nikoliv voličům, ale stranickým sekretariátům.
2) Na kandidátkách je velké množství kandidátů, z nichž drtivou většinu volič vůbec nezná.
3) Volič je vázán na kandidátku jedné strany a volí politické strany, nikoliv konkrétní politiky.
Všechny 3 nedostatky se dají řešit úpravou volebního systému:
Ad 1) Zisk mandátů výhradně podle počtu preferenčních hlasů, nikoliv podle pořadí stanoveného stranickými sekretariáty.
Ad 2) Zvýšení počtu volebních obvodů, aby v menších volebních obvodech bylo méně kandidátů a volič se s nimi mohl důkladně seznámit. V nejideálnějším případě jednomandátové volební obvody.
Ad 3) Výběr kandidátů z více politických stran jako v komunálních volbách.
Náprava tedy spočívá ve změně volebního systému. Miloš Zeman v době svého vládnutí prosazoval změnu volebního systému v parlamentu, schválily ji obě komory, zrušil ji však Ústavní soud. Zeman poté prosazoval modifikaci volebního systému v rámci dalšího působení v ČSSD, Přátelé Miloše Zemana, SPOZ. Změna volebního systému byla vlajkovou lodí SPOZ před sněmovními volbami, přednášel o ní na každém předvolebním mítinku. Miloš Zeman je nejen kvalitní politik, ale především dlouhodobě prosazuje takovou změnu volebního systému, která ke kvalitě zvolených politiků přispěje.
Marná snaha, podle průzkumu 50% občanů ani nechápe rozdíl mezi poměrným a většinovým volebním systémem, natož mezi různými jejich variantami a nuancemi. Vždyť za změnu volebního systému se člověk nenají ani nezaplatí složenku, jak řekl Tejc z ČSSD. Politici si nezmění volební systém, kterým byli zvoleni, protože vědí, že jiným volebním systémem by zvoleni nebyli. A občané se nevzbouřili ani kvůli mučení a vraždám politických vězňů v 50. letech, natož kvůli volebnímu systému; vždyť ani neví, co to je.
KDO NA HRAD
Článek klade otázku ohledně prezidenta a jeho týmu: „Budou to lidé, kteří jsou produkty systému, jenž závažnou krizi způsobil? Lidé, kteří jsou vyslanci etablovaných partají zabydlených ve stávajícím politickém provozu?“
Voliči se zmýlili ve Špidlovi, Grossovi, Paroubkovi, Bártovi, Škárkovi, Kočí... Kde je dnes nějakému Rumlovi a Pilipovi konec. Plejáda politiků na jedno použití, kteří zprvu představovali pro voliče velkou naději, ale rychle se zdiskreditovali. Proto je nebezpečí u mnoha kandidátů, kteří ještě neprošli žádnými demokratickými volbami (a dokonce se tím chlubí), že se voliči opět zmýlí. Ve volbě prezidenta nelze riskovat. Výše uvedení byli jen součástí politického kolektivu, který jejich excesy kompenzoval, ale prezident je jeden, neodpovědný a neodvolatelný, proto musí být dlouhodobě známý, konzistentní a věrohodný.
www.zemannahrad.cz
POJETÍ PRAVICE A LEVICE
„Lidé, kteří ovládáni ekonomickými subjekty likvidují jednu veřejně právní instituci za druhou, aby její agendu přesunuli do soukromých rukou, a tím udělali z občanů vazaly vyvolených?“
Spor pravice a levice je o tom, co má a nemá dělat stát. Pravice chce co nejméně státu a státních institucí a minimální daně, levice chce co největší úlohu státu a státních institucí, na jejichž provoz musí vybrat velké daně. Proto spor o tom, zda má být nějaká státní instituce zachována či zlikvidována, je naprosto legitimní politický spor, který dělá politiku politikou.
Bohužel v současnosti skutečná politika neexistuje, protože převažuje jiná interpretace „pravice“ a „levice“: „pravice“ dělá rozhodnutí, na kterých vydělají bohatí, „levice“ dělá rozhodnutí, na kterých vydělají chudí. Dnešní výhradně levicová politická reprezentace automaticky předpokládá, že stát má dělat všechno, že stát má prostřednictvím svých institucí řídit lidi. Tato „politika“ řeší technické detaily, kdo dokáže státní aparát efektivněji řídit, kdo je jeho lepší odborník, technokrat, údržbář. Dnešní „politika“ je jen soubojem o moc a koryta ve státních institucích financovaných z peněz daňových poplatníků, které se utopí v jejich provozu a korupci, namísto souboje o ideje, kde je hranice mezi soukromým a veřejným.
http://www.youtube.com/watch?v=r0CvNkrYgGU