Příliš organizované, příliš malé, příliš extremistické
Saša UhlováVelká část české veřejnosti si stále hledá cestu k laciným odsudkům veřejných protestů místo toho, aby si hledala cestu k účasti v nich.
Mnohokrát jsem si za posledních dvacet let kladla otázku, jak je možné, že cokoli zavání nesouhlasem se stávající vládou, vzbuzuje, stejně jako jakákoli snaha poměry systémově měnit, v českých krajích takové emoce. Mám s čím srovnávat, v polovině devadesátých let jsem studovala ve Francii, kde se tou dobou konaly velké demonstrace a stávky. Češi se Francouzům sice rádi vysmívají, že stále stávkují, ale na této zkušenosti bylo z mého hlediska zajímavé spíš to, jak protesty vnímala ta část společnosti, které se přímo netýkaly.
Stávky tehdy ochromily dopravu, stávkovali i zaměstnanci pošt, učitelé. V praxi se tedy několik týdnů nevyučovalo ve školách, do kterých stejně bylo obtížné se dostat, protože nejezdila městská veřejná doprava. Centry měst procházely ohromné demonstrace nespokojených. Lidé, kteří pracovali v soukromém sektoru, si museli svůj život a cesty do práce uzpůsobit vzniklé situaci. S mnohými z nich jsem mluvila a buď protestující přímo podporovali a po práci se k demonstracím připojili, nebo brali ochromení dopravy a dalších institucí jako přírodní úkaz, proti kterému se nedá nic dělat a nemá smysl se jím jakkoli trápit.
Zúčastnila jsem se také jako pozorovatelka různých stranických schůzí mladých socialistů, zelených či komunistů. Mladí lidé zde přemýšleli o tom, jak by měl být uspořádán svět, ale i nad tím, co by se dalo dělat v jejich čtvrti. Působilo to na mne sice poněkud naivně a nemohla jsem si pomoct, i ve mně dřímal ten český odpor ke společenské angažovanosti, ale zároveň jsem vnímala, že nejsou zaměření sami na sebe a lhostejní ke všemu, co je obklopuje, což mi bylo sympatické.
Pak jsem se vrátila zpátky do země, kde je angažovanost trapná a odbory jsou v podstatě sprosté slovo. Byla jsem přítomná desítkám demonstrací a následně o nich hovořila se svými přáteli, kteří je povětšinou vnímali jako nějakým způsobem nevhodné. Buď moc násilné (to když hodil někdo dlažební kostkou) nebo příliš radikální (to když se do zpravodajství dostaly i části projevů), nebo příliš provokativní (to když byl dav moc barevný a invenční ve výzdobě těl), nebo komoušské (to když protestovali pracující)... Vždycky se něco našlo. Správné byly v jejich očích jen ty sešlosti, které mířily proti vybraným diktaturám a autoritářským režimům někde hodně daleko.
Co se týká podílu aktivních neonacistů, je možné, že nejsem tak zběhlá v jejich rozpoznávání, nejsem na to odbornice. Svým nekvalifikovaným a neučeným okem jsem však identifikovala celou řadu účastníků, o kterých si jsem celkem jistá, že by je ani nikdo jiný jako neonacisty neoznačil a kteří si přišli poslechnout Tomáše Vandase. Že to byl neúspěch o tom není sporu. To jsou ale skoro všechny akce, které DSSS poslední dobou pořádá.
"Emocionální odpor vůči občanský projevům vyrůstá z přesvědčení, že jsme si před dvaceti lety vybojovali demokracii a nesmíme ji zpochybňovat nespokojeností a protesty."
Tohle je dle mého názoru doménou pouze pravicové části společnosti. Ta levicová už poměrně jednoznačně přijala slogan, že "za tohle jsme klíčema necinkali".
Cílem teď bude přesvědčit tu pravicovou, že ona vybojovaná "demokracie" je pouze fíkovým listem a prázdnou floskulí, formalita, z níž zůstala jen forma místo obsahu.