Profil čtenáře:
Karel Chlouba

Profese: Student
Nikde se nepíše, že to přehodnotila, ale že to takto vůbec neřekla. Ona předtím řekla, že o eutanazii uvažuje (sic!) a že má ten "bucket list", ale média začala psát "po Riu smrt", což ona po zisku té medaile, jak píše Váš zdroj správně (zkuste si ho přečíst), dementovala. Původní zprávy byly jen tristní žurnalistika a vlna, zdá se, pokračuje.

Tento článek bohužel ani dobře neukazuje skutečnou linii kontroverze kolem eutanazie, ale spíš to, co si pod tím každý prvoplánově představí.
Člověk si nezmění fyzické znaky - pohlaví, ale může ovlivňovat to, co se jim v kultuře přisuzuje. Pohlavní znaky pro život předurčují velmi málo a i to je vždy již kulturou nějak vykládáno.

U zvířete, když má třeba krátký nohy, tak ho to může třeba znevýhodnit v tom, že ho něco sežere. U člověka to ale může být výhoda i nevýhoda, podle toho, co je v dané kultuře zrovna hezké či ohyzdné, zda v ní jde o to někomu utéct nebo ne. Stejné je to i s těmi pohlavními znaky, v různých dobách a společnostech se očekávání plynoucí z vlastnění daných pohlavních znaků liší. Je jistě možné vést debaty, k čemu pohlavní znaky předurčují, ale ženství a mužství je komplexní a proměnlivý soubor předpokladů o člověku, jež zkrátka nelze biologicky odůvodnit.

Materiální - biologický - podklad je vždy v nějaké souhře s kulturou. U té sexuality se zcela běžně zkoumá, jak je formována. Nejsem ani zde zastánce čistě biologického vysvětlení. Spíš opět myslím, že biologie stanoví jisté předpoklady, jež skrze životní zkušenost - sociální interakci, vykvetou v osobnosti individua tak či onak. To ale neznamená, že to lze mít pod kontrolou. Identity se tvoří v historickém procesu, můžeme ovlivňovat jejich směřování, nemůžeme je nalajnovat, jen tak měnit či rozbíjet.
Přečtěte si to celé, to samé totiž platí pro muže. Proto není mým cílem zrušit ženu, jak mylně píšete v komentáři jinde.
Falešný pocit bezbečí je horší než boj bez munice. Já samozřejmě chápu onu potřebu bezpečí, však z ní vychází tento deník také. Ale jednak je to kritérium GS pitomost, protože rozděluje ty, na kterých je pácháno bezpráví a tím pádem je oslabuje, a jednak člověka učí vést život a myslet ve světě, který je sám o sobě segregující iluzí. Ta teoretická munice pak nebude fungovat. Je to pohodlné ale netaktické. Je to ale zároveň problém nás všech, proto jsem psal, že jsme všichni sektáři. Umíme mluvit jen sami se sebou.

Vylučovat lidi, kteří vyhrožují fyzickým násilím je pochopitelné, vylučovat proto muže už ne.
"Kolegyně Recmanová také zmiňuje vylučování z diskusí (diskusních skupin, mailing listů) kvůli výrokům obsahujícím rasistické, sexistické či jiné prvky. Ani tento přístup nepovažuji za kultivaci diskuse. Ne, že by například rasistické názory nezasluhovaly vyloučení z diskusního prostoru, ale nemůže se tak dít mocenským zásahem „shora“ a zakazováním názorů."

Jenže na agoru jim nikdo přístup nezakazuje, ani Recmanová. DR totiž není agora, nýbrž soustředěné úsilí - vyrobený nástroj (malý megafon - soustředěný kapitál), který má za účel zajistit, aby jisté názory byly na agoře lépe slyšet. Každý, kdo se na něm podílí má ale také odpovědnost z toho plynoucí - že to úsilí nebude zneužíváno mimo nějakou nepsanou shodu participantů. Každé médium musí mít hodnoty, za které nejde. Poskytnutí prostoru, který vlastními silami někdo vytvořil, je dar, to není právo - neposkytnutí není zákaz.

Ja bych určitě nebyl součástí skupiny, která svými prostředky pomáhá šířit nějaký otevřený rasismus, sexismus a podobně, protože dost dobře nelze obhájit nevylučování těch, jenž usilují o vyloučení jiných. Na agoře s nima klidně hovořit budu.

Souhlasím, že něco jako ideál agory být cílem, ale k němu se nelze dostat tak, že jednáme, jako že ji tu už máme, nýbrž že jednáme s tím, co opravdu máme a snažíme se to k ní dostat.

A co opravdu máme? Nic proti DR, ale ve skutečnosti je to spíše malý bunkr než malá agora - je to chráněný prostor.