Kateřina Kňapová nedávno polemizovala s Ladislavem Zelinkou. Tvrdit, že ženy vnesou do politiky více sociální citlivosti, empatie a smířlivosti, je podle ní trestuhodnou generalizací: „V řadách političek se mohou rekrutovat asociální jestřábice úplně stejně jako v řadách politiků, a tak by to také mělo být… Představa, že ženy jsou nějak z principu mírnější, více empatické nebo sociálně citlivější, je velice zjednodušující. Nerespektuje ženy jako individuality,“ píše Kňapová.

Při výpovědi o kulturním konstruktu se ovšem bez zobecnění neobejdeme. To, co Kňapovou právem na článku pobuřuje, a proč má její kritika takový ohlas, je esencialismus, který spojuje ženství coby kulturní konstrukt s biologicky stanovenou sadou fyzických znaků.

Esencialismu se však dopouští i sama autorka: s vaničkou vylévá i dítě, když předepisuje současný stav politiky „bílého muže“ jako normativ, do kterého by se měly ženy emancipovat.

Legitimita zkušenosti

Ženy jsou kulturně definovaná identita, jež se z různých důvodů utvořila kolem pohlavních znaků, stejně jako je tomu i u mužů. Tvrdím, že je legitimní říci, že tyto ženy vnesou do politiky něco jiného, že ji nějak změní. Sama politika je ostatně jen kulturní konstrukt.

Rovněž tvrdím, že se tak už dnes děje. Což nemění nic na tom, že mezi ženami jsou asociálky či narcistky. Takové tvrzení vlastně vůbec o individuích nevypovídá. Ani Zelenka z počátku nepřichází s individuálně mířeným příkazem „ženy by měly…“, nýbrž spíše s „dejme ženám prostor, aby mohli…“. Až v závěru svého článku vznáší na ženy normativní požadavky, ze kterých lze usuzovat na jeho chápání ženství čistě biologicky.

To, že existují individuality s ženským pohlavím, které hravě muže předčí v nejrůznějších ohledech, je správným argumentem proti takovému biologickému podmínění, nikoli argumentem k popření jinakosti kulturní identity. Ženou se člověk stává, a pokud by ta jinakost vykonstruovaná kolem fyzického znaku už zanikla, genderová studia by neměla co studovat.

Kňapové argumentace reprezentuje nebezpečnou formu politické korektnosti, před níž ve svém textu Past politické korektnosti varovala Tereza Stöckelová. Stöckelová jednak tvrdí, že politická korektnost je původně výmyslem jejích kritiků, stvořeným za účelem sebe-situování do role bojovníků za zamlčovanou pravdu. Varuje však také oponenty těchto samozvaných bojovníků, aby se s mýtem politické korektnosti neidentifikovali, neboť má tendenci kategoricky odmítat nekorektní sdělení i navzdory jeho legitimnímu obsahu.

Korektní převyprávění příběhu nemusí odpovídajícím způsobem postihovat realitu právě kvůli časovosti a dynamice různých materiálních procesů, které formují svět. Zkrátka, utváří-li se nějaký problém dlouhodobě v genderových termínech, pouhé přání, aby to roli nehrálo, se ze dne na den realitou nestane.

Právě takového osvojení politické korektnosti se Kňapová dopouští, když žádá, abychom z tohoto principu zamlčovali obraz současnosti. Obraz budoucnosti, který tomuto zamlčení propůjčuje legitimitu, je jen dalším esencialismem.

Mužský gender - další konstruovaná kategorie - je kladen jako univerzální a stává se cílem. Cílem tak již není zbavit svět oprese proměnou všech institucí, přehodnocením genderů; cílem je zrušit ženu.

Kňapová činí z vlastností dnešního muže esenciální vlastnosti člověka. Zelenkovo biologizování je tak sice zjednodušený obraz světa, ale podává dost možná pravdivější obraz skutečnosti, než jaký konstruuje Kňapová.

Dvě skupiny dětí, jsou-li jinak vychovávané, budou jiné. Jak můžeme někomu současně tvrdit, že změna společnosti je možná a zároveň, že jinak socializované skupiny jiné nejsou? Vždy budou kupříkladu existovat nějací sobci. Znamená to, že společnost je vždy stejně sobecká?

Dnešní důraz na soutěživost na úkor solidarity se, alespoň v levicových kruzích, jeví jako problém. Přestože u žen je ve výchově důraz na soutěživost nižší, nesnaží se Kňapová z této skutečnosti těžit, nýbrž o tom doporučuje nemluvit.

Ženy dnes politické debaty kultivují už jen tím, že svou pouhou přítomností nutí muže upozadit vlastní projevy a umenšit svoje prostory. Tak se spoluutváří nové podoby genderových rolí.

Zelenka pojmenovává svou zkušenost jazykem, který je mu známý a který je vlastní široké veřejnosti. Nesmíme se snažit prohlásit zkušenost za nepravdivou z ideologických důvodů a zamlčet ji, nýbrž ji vlastní znalostí osvětlit a zasadit do kontextu.

↗

Mužský gender - další konstruovaná kategorie - je kladen jako univerzální a stává se cílem. Cílem tak již není zbavit svět oprese proměnou všech institucí, přehodnocením genderů, cílem je zrušit ženu. Foto Flickr.com

Jádrem Zelenkova tvrzení je, že se současným systémem je něco v nepořádku a že vložit moc do rukou osob z podílu na moci vyloučených, muže být řešením. Přes nános převládajícího diskursu jde o tvrzení, jež v žádném případě není konzervativní, na rozdíl od důsledků individualizující úvahy Kňapové.

Politické důsledky zamlčeného aneb ženy patří k revoluci

Každý člověk může být solidární, když zažije nějakou nepravost. A je jasné, že ti, kteří ji zažívají systematicky, budou mít pro takovou solidaritu také systematičtější potenciál . Ve světě jsou nicméně materiální zkušenosti interpretovány až skrze ideje, které jim dávají smysl.

Buď žena svou zkušenost nepravosti pochopí skrze mou levicovou ideu jako nepravost způsobenou institucionálním řádem tohoto světa, jenž ji kvůli ženství staví na stranu neprivilegovaných, a promění ji v solidaritu s dalšími utlačovanými. Anebo ji pochopí skrze narativ Kňapové, který říká, že tato nespravedlnost skončí ve chvíli, kdy bude stejně jestřábic jako jestřábů, a svou zkušenost promění do konformní individuální motivace stát se „úspěšnou“. Nebude tak mít žádný důvod nabízet alternativu vládnoucímu pořádku, ale podřídí se požadavku kapitalismu.

Obě ideje jsou normativní. Kdyby ta druhá nevzešla z řad levice, nepřekvapila by mě. Hájí kapitalistickou představu, že lze chápat oprese odděleně a tím také rozkládá sílu sociálního hnutí. Tvrdí, že ze zkušenosti konkrétní oprese pro celistvý politický život nic neplyne.

Vyvstává otázka: Proč by kdokoli jiný, než ženy usilující o vstup do politiky, měl o tuto ženskou emancipaci pro individua usilovat, když očekávat od nich solidaritu s dalšími utlačovanými nerespektuje jejich individualitu, když jde vlastně jen o rozšíření volebního vzorku o jeden stejně reprezentativní? Samozřejmě, že cílem je, aby nikdo nebyl diskriminován, ale bojujeme dnes s řadou bolestivějších opresí.

Volání po nerezignování na nějaké ženství, přesněji na jinakost vůči kapitalistickému normativu, je důležité. Kritici kapitalismu varují, že kapitalismus je pohromou pro lidskou přirozenost. Každá skupina, která byla z této pohromy v nějaké míře vyloučena, představuje naději, že si utvoří schopnost správně pojmenovat narůstající problémy a tím přiměje lidský rod ujmout se vlády. Zkušenost utlačovaných je nadějí na jistou změnu.

Kňapová se dopouští sociálního inženýrství, když se odklání od kritiky současné sociální praxe a požaduje, aby se tato praxe podřídila jejímu obrazu budoucnosti, jenž zakládá na jakémsi ženství, nezávislém na genderu: „Bylo by nicméně chybou to [specifika ženské politické agendy] přisuzovat jejich ženství. Daleko spíše se jedná o důsledek stále ještě poměrně tradičně chápaných genderových rolí a z nich vyplývající zkušenosti.“

O jakém ženství lze mluvit bez genderu? Odborně se esencialismem, který je zdrojem tohoto obrazu budoucnosti a je přítomný v dějinách feministického hnutí, zabývá Judith Butler v textu „Sex and gender in Simone de Beauvoir‘s work“, kde tvrdí, že mužský gender existuje své tělo v sebezapření a že tedy není cílem nahradit ženský gender mužským, ani gender zrušit, neboť tělo vždy existuje skrze nějaký kulturní výklad, nějaký gender.

Neměli bychom jinakost esenciálně spojovat s původem oprese, ani požadovat odstranění identity samotné. Na místo toho bychom měli požadovat konec oprese, která má svůj zdroj jednak v současné podobě genderových kategorií (nikoli v jedné z nich), a jednak v jejich rigidní vazbě na fyzické znaky.

Boj za ženskou emancipaci se tak stává bojem proti opresivnímu systému, nikoli bojem za to, aby ten, kdo chce držet bič, nebyl diskriminován na základě pohlavních orgánů.

K jaké výsledné podobě světa a identit v něm by to mělo směřovat, nedokážu a nedovoluji si odhadnout. Vím však jistě, že to není svět bílého muže.