Zrušíme ženu?

Karel Chlouba

Karel Chlouba polemizuje s Kateřinou Kňapovou. Pokouší se nabídnout radikálnější perspektivu, s jakou lze nahlížet současné formy genderového útlaku a varuje před rozpory, které méně radikální přístup přináší.

Kateřina Kňapová nedávno polemizovala s Ladislavem Zelinkou. Tvrdit, že ženy vnesou do politiky více sociální citlivosti, empatie a smířlivosti, je podle ní trestuhodnou generalizací: „V řadách političek se mohou rekrutovat asociální jestřábice úplně stejně jako v řadách politiků, a tak by to také mělo být… Představa, že ženy jsou nějak z principu mírnější, více empatické nebo sociálně citlivější, je velice zjednodušující. Nerespektuje ženy jako individuality,“ píše Kňapová.

Při výpovědi o kulturním konstruktu se ovšem bez zobecnění neobejdeme. To, co Kňapovou právem na článku pobuřuje, a proč má její kritika takový ohlas, je esencialismus, který spojuje ženství coby kulturní konstrukt s biologicky stanovenou sadou fyzických znaků.

Esencialismu se však dopouští i sama autorka: s vaničkou vylévá i dítě, když předepisuje současný stav politiky „bílého muže“ jako normativ, do kterého by se měly ženy emancipovat.

Legitimita zkušenosti

Ženy jsou kulturně definovaná identita, jež se z různých důvodů utvořila kolem pohlavních znaků, stejně jako je tomu i u mužů. Tvrdím, že je legitimní říci, že tyto ženy vnesou do politiky něco jiného, že ji nějak změní. Sama politika je ostatně jen kulturní konstrukt.

Rovněž tvrdím, že se tak už dnes děje. Což nemění nic na tom, že mezi ženami jsou asociálky či narcistky. Takové tvrzení vlastně vůbec o individuích nevypovídá. Ani Zelenka z počátku nepřichází s individuálně mířeným příkazem „ženy by měly…“, nýbrž spíše s „dejme ženám prostor, aby mohli…“. Až v závěru svého článku vznáší na ženy normativní požadavky, ze kterých lze usuzovat na jeho chápání ženství čistě biologicky.

To, že existují individuality s ženským pohlavím, které hravě muže předčí v nejrůznějších ohledech, je správným argumentem proti takovému biologickému podmínění, nikoli argumentem k popření jinakosti kulturní identity. Ženou se člověk stává, a pokud by ta jinakost vykonstruovaná kolem fyzického znaku už zanikla, genderová studia by neměla co studovat.

Kňapové argumentace reprezentuje nebezpečnou formu politické korektnosti, před níž ve svém textu Past politické korektnosti varovala Tereza Stöckelová. Stöckelová jednak tvrdí, že politická korektnost je původně výmyslem jejích kritiků, stvořeným za účelem sebe-situování do role bojovníků za zamlčovanou pravdu. Varuje však také oponenty těchto samozvaných bojovníků, aby se s mýtem politické korektnosti neidentifikovali, neboť má tendenci kategoricky odmítat nekorektní sdělení i navzdory jeho legitimnímu obsahu.

Korektní převyprávění příběhu nemusí odpovídajícím způsobem postihovat realitu právě kvůli časovosti a dynamice různých materiálních procesů, které formují svět. Zkrátka, utváří-li se nějaký problém dlouhodobě v genderových termínech, pouhé přání, aby to roli nehrálo, se ze dne na den realitou nestane.

Právě takového osvojení politické korektnosti se Kňapová dopouští, když žádá, abychom z tohoto principu zamlčovali obraz současnosti. Obraz budoucnosti, který tomuto zamlčení propůjčuje legitimitu, je jen dalším esencialismem.

Mužský gender - další konstruovaná kategorie - je kladen jako univerzální a stává se cílem. Cílem tak již není zbavit svět oprese proměnou všech institucí, přehodnocením genderů; cílem je zrušit ženu.

Kňapová činí z vlastností dnešního muže esenciální vlastnosti člověka. Zelenkovo biologizování je tak sice zjednodušený obraz světa, ale podává dost možná pravdivější obraz skutečnosti, než jaký konstruuje Kňapová.

Dvě skupiny dětí, jsou-li jinak vychovávané, budou jiné. Jak můžeme někomu současně tvrdit, že změna společnosti je možná a zároveň, že jinak socializované skupiny jiné nejsou? Vždy budou kupříkladu existovat nějací sobci. Znamená to, že společnost je vždy stejně sobecká?

Dnešní důraz na soutěživost na úkor solidarity se, alespoň v levicových kruzích, jeví jako problém. Přestože u žen je ve výchově důraz na soutěživost nižší, nesnaží se Kňapová z této skutečnosti těžit, nýbrž o tom doporučuje nemluvit.

Ženy dnes politické debaty kultivují už jen tím, že svou pouhou přítomností nutí muže upozadit vlastní projevy a umenšit svoje prostory. Tak se spoluutváří nové podoby genderových rolí.

Zelenka pojmenovává svou zkušenost jazykem, který je mu známý a který je vlastní široké veřejnosti. Nesmíme se snažit prohlásit zkušenost za nepravdivou z ideologických důvodů a zamlčet ji, nýbrž ji vlastní znalostí osvětlit a zasadit do kontextu.

Mužský gender - další konstruovaná kategorie - je kladen jako univerzální a stává se cílem. Cílem tak již není zbavit svět oprese proměnou všech institucí, přehodnocením genderů, cílem je zrušit ženu. Foto Flickr.com

Jádrem Zelenkova tvrzení je, že se současným systémem je něco v nepořádku a že vložit moc do rukou osob z podílu na moci vyloučených, muže být řešením. Přes nános převládajícího diskursu jde o tvrzení, jež v žádném případě není konzervativní, na rozdíl od důsledků individualizující úvahy Kňapové.

Politické důsledky zamlčeného aneb ženy patří k revoluci

Každý člověk může být solidární, když zažije nějakou nepravost. A je jasné, že ti, kteří ji zažívají systematicky, budou mít pro takovou solidaritu také systematičtější potenciál . Ve světě jsou nicméně materiální zkušenosti interpretovány až skrze ideje, které jim dávají smysl.

Buď žena svou zkušenost nepravosti pochopí skrze mou levicovou ideu jako nepravost způsobenou institucionálním řádem tohoto světa, jenž ji kvůli ženství staví na stranu neprivilegovaných, a promění ji v solidaritu s dalšími utlačovanými. Anebo ji pochopí skrze narativ Kňapové, který říká, že tato nespravedlnost skončí ve chvíli, kdy bude stejně jestřábic jako jestřábů, a svou zkušenost promění do konformní individuální motivace stát se „úspěšnou“. Nebude tak mít žádný důvod nabízet alternativu vládnoucímu pořádku, ale podřídí se požadavku kapitalismu.

Obě ideje jsou normativní. Kdyby ta druhá nevzešla z řad levice, nepřekvapila by mě. Hájí kapitalistickou představu, že lze chápat oprese odděleně a tím také rozkládá sílu sociálního hnutí. Tvrdí, že ze zkušenosti konkrétní oprese pro celistvý politický život nic neplyne.

Vyvstává otázka: Proč by kdokoli jiný, než ženy usilující o vstup do politiky, měl o tuto ženskou emancipaci pro individua usilovat, když očekávat od nich solidaritu s dalšími utlačovanými nerespektuje jejich individualitu, když jde vlastně jen o rozšíření volebního vzorku o jeden stejně reprezentativní? Samozřejmě, že cílem je, aby nikdo nebyl diskriminován, ale bojujeme dnes s řadou bolestivějších opresí.

Volání po nerezignování na nějaké ženství, přesněji na jinakost vůči kapitalistickému normativu, je důležité. Kritici kapitalismu varují, že kapitalismus je pohromou pro lidskou přirozenost. Každá skupina, která byla z této pohromy v nějaké míře vyloučena, představuje naději, že si utvoří schopnost správně pojmenovat narůstající problémy a tím přiměje lidský rod ujmout se vlády. Zkušenost utlačovaných je nadějí na jistou změnu.

Kňapová se dopouští sociálního inženýrství, když se odklání od kritiky současné sociální praxe a požaduje, aby se tato praxe podřídila jejímu obrazu budoucnosti, jenž zakládá na jakémsi ženství, nezávislém na genderu: „Bylo by nicméně chybou to [specifika ženské politické agendy] přisuzovat jejich ženství. Daleko spíše se jedná o důsledek stále ještě poměrně tradičně chápaných genderových rolí a z nich vyplývající zkušenosti.“

O jakém ženství lze mluvit bez genderu? Odborně se esencialismem, který je zdrojem tohoto obrazu budoucnosti a je přítomný v dějinách feministického hnutí, zabývá Judith Butler v textu „Sex and gender in Simone de Beauvoir‘s work“, kde tvrdí, že mužský gender existuje své tělo v sebezapření a že tedy není cílem nahradit ženský gender mužským, ani gender zrušit, neboť tělo vždy existuje skrze nějaký kulturní výklad, nějaký gender.

Neměli bychom jinakost esenciálně spojovat s původem oprese, ani požadovat odstranění identity samotné. Na místo toho bychom měli požadovat konec oprese, která má svůj zdroj jednak v současné podobě genderových kategorií (nikoli v jedné z nich), a jednak v jejich rigidní vazbě na fyzické znaky.

Boj za ženskou emancipaci se tak stává bojem proti opresivnímu systému, nikoli bojem za to, aby ten, kdo chce držet bič, nebyl diskriminován na základě pohlavních orgánů.

K jaké výsledné podobě světa a identit v něm by to mělo směřovat, nedokážu a nedovoluji si odhadnout. Vím však jistě, že to není svět bílého muže.

    Diskuse (31 příspěvků)
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    March 15, 2016 v 13.32
    Ženy, politika a systém
    Vlastně ten nejpřesvědčivější argument ve prospěch (vyšší) účasti žen v politice jsem četl někdy na počátku devadesátých let (tedy ještě v "gründerských" dobách české politiky), kdy jedna žena (už si opravdu nevzpomenu na její jméno ani na - případnou - politickou funkci) v rozhovoru s novinami vyjádřila svůj názor, že "ženy by do politiky dozajista mohly vnést nový, pozitivní moment, neboť každá žena-matka z vlastní zkušenosti s výchovou dětí ví, že jestli se někomu něco vezme, musí se mu to kompenzovat tím, že se mu dá něco jiného".

    Napohled se to může zdát až poněkud úsměvným názorem, zkušenosti z výchovy dětí přenášet do vysoké politiky. Ale, zkusme si jenom představit, jakou opravdu až téměř revoluci v kultivování politiky by to představovalo, kdyby se zde pevně ukotvilo právě toto jedno jediné jednoduché pravidlo: nikomu nesmí být nic uzmuto, pokud to nebude doprovázeno ochotou poskytnout mu za tuto ztrátu adekvátní náhradu.

    V současném typu ("mužské") politiky si totiž každý to své musí vybojovat, v nemilosrdném zápolení o výhody a prebendy. Soupeři poraženému v politickém klání není poskytována nějaká "náhrada" - nýbrž leda posměch za jeho slabost.

    Takže tedy přece jenom: více žen do politiky? - Svým způsobem ano; nicméně nelze opominout ani tu otázku systémovou, kterou zdůrazňuje K. Chlouba. Ten stávající (ne)poměr mužského a ženského principu v politice totiž víceméně zcela přesně a neomylně kopíruje samotný charakter stávajícího systému. Systému politického, a především systému ekonomického (který je, jak víme od dob Karla Marxe, reálným základem veškerého dalšího společenského a politického dění).

    Jestliže jsme si uvedli, že současná politika je neustálým bojem o vlastní výhody (na úkor protivníka), pak ekonomická základna - to jest: kapitalismus - je takovýmto bojem o to spíše.

    Takže, umělé prosazování vyšší prezence ženského elementu do tohoto principiálně dravého (a tedy: mužského) prostředí může probíhat vlastně jenom po těchto třech liniích:

    1. vyšší počet ženských aktérů je čirou snahou kašírovat fakt, že ve skutečnosti je daný systém i nadále založen na dravosti a egoismu, čili principiálně "mužských" charakterových vlastnostech;

    2. jedná se o snahu tento sytém skutečně poněkud "zšenštit", umírnit - ovšem nikoli s účelem ho zásadně zhumanizovat, nýbrž naopak napomoci jeho hladšímu fungování;

    3. fakticky je tento systém propustný jenom pro takový typ žen, který buďto už sám vykazuje "mužské" vlastnosti, anebo je ochoten si je velice rychle přisvojit. Jinak řečeno, systém si tyto ženy velice rychle přizpůsobí ke svému vlastnímu ("mužskému") obrazu.
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    March 16, 2016 v 21.42
    Teda já bejt emancipovanou ženskou,
    kdyby mě někdo tvrdil, že sem jenom ňákej kulturní konstrukt, vzniklej kolem pohlavních znaků, a k tomu eště třeba lidskej zdroj, já bych mu prostě hned jednu vrazila!
    Karel Chlouba, Student
    March 17, 2016 v 0.27
    Jiří:
    Přečtěte si to celé, to samé totiž platí pro muže. Proto není mým cílem zrušit ženu, jak mylně píšete v komentáři jinde.
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    March 17, 2016 v 1.30
    Já vím, pane Chloubo, nesmíte mě brát tak vážně!
    Bez jakékoliv ironie - já s tím tvrzením, že žena nebo muž je jen sociální konstrukt, prostě nesouhlasím.

    Je člověk také živočich? Platí tedy pro něj to, co tvrdí etologie? Je etologie v rozporu s "genderem" (prosím, poraďte mi, jak to mám vlastně nazývat)?

    Nevím, zda tomu dobře rozumím: Pohlaví (to, čím se člověk cítí být) člověka je tedy měnitelné, heterosexuální orientace je také měnitelná (!), avšak jakákoliv neheterosexuální orientace změnitelná není?

    Lze dnes svobodně zkoumat příčiny homosexuality? Byly by výsledky výzkumu, které by byly v rozporu s oficiálním diskurzem dnes vůbec publikovatelné? Nedošlo by k autocenzuře nebo ke skandalizaci takového autora, pokud by "nepohodlné" výsledky publikoval?

    Děkuji Vám, pane Chloubo, pokud se rozhodnete mi odpovědět.
    S přáním všeho dobrého
    Jiří Nushart
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    March 17, 2016 v 9.52
    "Přestože u žen je ve výchově důraz na soutěživost nižší, ..."
    Já vůbec nemám tuto zkušenost. Jako malé děti ve škole dívky vždy usilovaly o "samé jedničky", zatímco chlapcům to bylo "šuma-fuk". Ani v zaměstnání mezi dospělými lidmi se mi tato Vaše zkušenost nepotvrzuje.

    Ženy prostě mají hodně jiné cíle než muži, nikoliv nižší soutěživost, danou typem výchovy. Má subjektivní zkušenost je, že pokud někdo v zaměstnání velmi přesahoval ostatní svou ambiciózností, bývaly to ženy. Možná řeknete, že tento můj pouze subjektivní dojem vznikl právě na základě stereotypního genderového vnímání, že se vlastně jedná o mužský šovinismus. Podle mě se však v těchto případech jednalo právě o ten odlišný typ ženské soutěživosti. Ženy totiž často soutěží v úplně jiných disciplínách, aniž by si to muži vůbec uvědomovali a aniž by o tyto soutěžní disciplíny vůbec stáli.

    To jsme ovšem u rozdílů v mužském a ženském myšlení. Vy řeknete, že tyto rozdíly jsou pouze rozdílný kulturní konstrukt, já budu naopak tvrdit, že jde o rozdíly, podmíněné fylogenetickým vývojem druhu Homo sapiens sapiens a že tyto rozdíly v průběhu evoluce samozřejmě také zpětně působily na vznik odlišných biologických znaků muže a ženy.

    Domnívám se, že rozdíl v MÍŘE soutěživosti mezi muži a ženami vlastně podstatný není, není tedy ani podmíněn odlišnou výchovou. Tento dojem rozdílné míry soutěživosti může vznikat tím, že ženy mají odlišné cíle, nemají "mužské cíle", to však také není dané výchovou, je to dané fylogenetickým vývojem druhu.
    Dívky tedy ve škole velmi soutěží o ty zmíněné samé jedničky, zatímco chlapci soutěží v tom, kdo koho přepere a na jedničky kašlou.

    Genderová korektnost se snaží ženám změnit myšlení, aby jejich cíle byly totožné s těmi mužskými, aby soutěžily v tom "která koho přepere", a mužům chce zase korektně vsugerovat, aby soutěžili "o samé jedničky".

    Genderová korektnost chce tedy opravit "omyl" přírody, domnívá se (poněkud pyšně), že sociologové vymyslí něco lepšího než příroda v kombinaci s tisíciletým vývojem teritoriálně rozmanité lidské kultury.
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    March 17, 2016 v 17.28
    Pane Poláčku, nevím, co jste měl na mysli oním citovaným názorem té ženy,
    "jestli se někomu něco vezme, musí se mu to kompenzovat tím, že se mu dá něco jiného".

    Říkáte: "Zkusme si jenom představit, jakou opravdu až téměř revoluci v kultivování politiky by to představovalo, kdyby se zde pevně ukotvilo právě toto jedno jediné jednoduché pravidlo: nikomu nesmí být nic uzmuto, pokud to nebude doprovázeno ochotou poskytnout mu za tuto ztrátu adekvátní náhradu."

    Nemohu si pomoci, ale mě tato slova naopak okamžitě připomněla tzv. případ poslaneckých trafik (Šnajdr, Tluchoř, Fuksa). Jana Nagyová samozřejmě do politiky žádný "nový pozitivní moment" nevnesla.
    Karel Chlouba, Student
    March 17, 2016 v 20.43
    Pár poznámek
    Člověk si nezmění fyzické znaky - pohlaví, ale může ovlivňovat to, co se jim v kultuře přisuzuje. Pohlavní znaky pro život předurčují velmi málo a i to je vždy již kulturou nějak vykládáno.

    U zvířete, když má třeba krátký nohy, tak ho to může třeba znevýhodnit v tom, že ho něco sežere. U člověka to ale může být výhoda i nevýhoda, podle toho, co je v dané kultuře zrovna hezké či ohyzdné, zda v ní jde o to někomu utéct nebo ne. Stejné je to i s těmi pohlavními znaky, v různých dobách a společnostech se očekávání plynoucí z vlastnění daných pohlavních znaků liší. Je jistě možné vést debaty, k čemu pohlavní znaky předurčují, ale ženství a mužství je komplexní a proměnlivý soubor předpokladů o člověku, jež zkrátka nelze biologicky odůvodnit.

    Materiální - biologický - podklad je vždy v nějaké souhře s kulturou. U té sexuality se zcela běžně zkoumá, jak je formována. Nejsem ani zde zastánce čistě biologického vysvětlení. Spíš opět myslím, že biologie stanoví jisté předpoklady, jež skrze životní zkušenost - sociální interakci, vykvetou v osobnosti individua tak či onak. To ale neznamená, že to lze mít pod kontrolou. Identity se tvoří v historickém procesu, můžeme ovlivňovat jejich směřování, nemůžeme je nalajnovat, jen tak měnit či rozbíjet.
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    March 18, 2016 v 8.1
    Děkuji Vám,pane Chloubo, za odpověď.
    Říkáte, že určitý morfologický znak, který se u zvířete jeví jako jednoznačně nevýhodný, může být u člověka výhodný i nevýhodný, a to podle daného kulturního kontextu.
    "U zvířete, když má třeba krátký nohy, tak ho to může třeba znevýhodnit ...U člověka to ale může být výhoda i nevýhoda, podle toho, co je v dané kultuře zrovna hezké ... "

    Domnívám se, že ale i u zvířat to závisí na tomto kontextu: Například proro jezevčíka budou krátké nohy výhodou. Abychom tedy mohli mluvit o určitém znaku jako o jednoznačné evoluční nevýhodě, je třeba jasně určit tu situaci, ve které ten určitý znak bude nevýhodný, a musíme ji tedy určit u zvířat, stejně jako i u lidí.

    Dále píšete:
    "...ženství a mužství je komplexní a proměnlivý soubor předpokladů o člověku, jež zkrátka nelze biologicky odůvodnit."

    Lze toto zvrzení nějak doložit? Existují pro to nějaké vědecké důkazy? Jak by zněla tato věta, pokud bychom v ní člověka nahradili nějakým jiným živočichem?
    "Bytí kachnou a bytí kačerem je komplexní proměnlivý soubor předpokladů o kachnách (jako druhu), jež zkrátka nelze biologicky odůvodnit."

    Zdá se, že v tomto případě jde o velmi kontroverzní tvrzení. Abychom tento rozpor odstranili, museli bychom nejspíše člověka z živočišné říše zcela vyjmout, aby se tak už nemohl stát předmětem zkoumání například etologie. Jinak se totiž dostaneme do neřešitelných rozporů.

    V této souvislosti by bylo zajímavé připomenout spor evolucionistů a kreacionistů. Kde v tomto sporu vlastně stojí genderová studia?

    S přáním všeho dobrého
    Jiří Nushart
    Eva Hájková, penzistka
    March 18, 2016 v 8.10
    Panu Nushartovi
    Já si ovšem myslím, že bychom měli člověka od zvířat zásadně odlišit. Že člověk je něco jiného než zvíře. Ale když se někde v tom smyslu vyjádřím, hned je mi předhazován křesťanský antropocentrismus.
    AM
    Aleš Morbicer, invalidní důchodce a audiofil
    March 18, 2016 v 9.50
    Jak nová levice, tak nová pravice je identitou posedlá.
    * * * * * * * * * * *


    Mám takový pocit, že aby to platilo pane Chloubo, musel by mít genderovou povahu samotný systém, to, co označujete jako "politiku bílého muže", institucionální řád nebo nakonci jako kapitalismus.

    Jenže systém (moc) se od nepaměti neodvozuje od mužství, ale od síly ve všech významech, které tomu slovu dokážeme přisoudit.
    Jestliže kapitalismus naprosto bez důkazů prohlásíte za politiku "bílého muže", jen na základě podivné představy, že když je gender kulturní konstrukt a politika také kulturní konstrukt, má politika (či dokonce samotný systém) genderový charakter, nemůže vám vyjít nic jiného, než že genderový přístup dokáže systém změnit.

    Kdyby žil Karel Marx dnes, asi by vám silně oponoval. 50% zastoupení žen ve všech pozicích s kapitalismem nepohne ani o milimetr.
    On přece tvrdil, že venkovská dojička krav a velkoměstský tovární dělník jsou na tom STEJNĚ a genderový konstrukt by mu nejspíš připadal jako klouzání po povrchu.

    Otázkou je, jestli s vaničkou marxismu levice nevylila i dítě vidění hlubších souvislostí, které by nevydělovalo identity, ale spojovalo v široký proud, schopný systémové změny.
    + Další komentáře