V týdeníku Echo24 se objevil článek Ladislava Zelinky, který obhajuje požadavek na vyšší zastoupení žen v politice s argumentem, že právě ony ji učiní lepší. Zejména, pokud nerezignují na své ženství a vnesou do této „špinavé“ sféry moci trochu své něhy, empatie a mateřství.

Takový přístup, který se mimochodem objevoval například u katolických angažovaných žen za první republiky, nicméně až trestuhodným způsobem generalizuje. Na ženy v politice má jiná očekávání než na muže.

S autorem se jistě lze shodnout na tom, že ženy pravděpodobně do politiky přinesou trochu jiná témata. Bylo by nicméně chybou to přisuzovat jejich ženství. Daleko spíše se jedná o důsledek stále ještě poměrně tradičně chápaných genderových rolí a z nich vyplývající zkušenosti. Není náhodou, že jednou z motivací pro vstup žen do politiky třeba na komunální úrovni je uspořádání veřejného prostoru, které je nepřátelské rodině a matkám zejména.

Jenže ne všechny ženy jsou matkami, ne všechny ženy mají rozvinuté sociální cítění a ne všechny se chtějí profilovat na tématech, která jsou spojená s péčí a mírem.

V řadách političek se mohou rekrutovat asociální jestřábice úplně stejně jako v řadách politiků, a tak by to také mělo být.

Neříkám, že by mělo panovat všeobecné nadšení z potenciálního příchodu nových Tchatcherových nebo Černochových. Je však legitimní, aby mezi političkami byly. Představa, že ženy jsou nějak z principu mírnější, více empatické nebo sociálně citlivější, je velice zjednodušující. Nerespektuje ženy jako individuality.

Selhání ctnosti

Můžeme si povšimnout, že když selže ve své roli politička, často to slouží jako „argument“ pro to, že nemá smysl se snažit o vyšší zastoupení žen v politice, protože tu žádné další Peake, Parkanové a jim podobné nechceme. Při pochybeních politiků se nikdy nedozvíme, že v politice by nemělo být tolik mužů, že tu nechceme žádné další Nečase, Drábky. Politici jsou zkrátka primárně individuality a jejich selhání jsou selháními osobními nebo přinejhorším selhání personální politiky strany. Selhání političek je naproti tomu selháním celého ženstva.

Můžeme se ptát, zda takový závěr nesouvisí právě s představou, že političky by měly být ctnostnější než politici, že jsou jako celek nositelkami určitých hodnot a principů. Jako takové si logicky nemohou dovolit pochybení, ani „neženské“ dělání politiky: nemohou být jestřábkami, asociálkami ani korupčnicemi, protože se to jednoduše nesluší.

Žen je v politice rozhodně třeba více. Ne proto, že by byly ctnostné, ale proto, že by politická reprezentace měla do jisté míry odrážet skutečnou společnost.

Už nyní přepočet mandátů například ve volbách do poslanecké sněmovny respektuje územní rozložení obyvatelstva. V České republice také převažují poměrné volební systémy. Proč tedy nevzít v potaz i to, že v české společnosti je asi polovina žen a že tyto ženy jsou heterogenní kategorií?

Rovnost mužů a žen nastane v politice tehdy, až v ní bude stejně špatných političek, jako špatných politiků, a nikomu to nebude divné.