Slepé cesty feminismu

K rovnosti a emancipaci vede složitá trasa. Při hledání správného směru je třeba myslet na početné nástrahy diskriminace – včetně těch, která postihují i muže.

1501640_10152091854018540_2093902075_o

Markéta Jakešová

30.07.2015 09:57

Související

Pseudofeminismus, který předvádí černošská zpěvačka Rihanna ve svém klipu, Lukáš Senft trefně označuje jako „terminální stadium falešného feminismu“. Síla ženské hrdinky zde spočívá v mučení bělošského manželského páru a převzetí jejich bohatství. Chce být stejně krutá jako muž, který ji okradl.

Takový odboj odpovídá i charakteristice koloniální situace v knize Černá kůže, bílé masky od Frantze Fanona: „Neexistuje žádný původní obyvatel, který by alespoň jednou denně nesnil o tom, že zaujme místo osadníka.“ Černý muž si však – jak Fanona dále interpretuje Homi Bhabha –  chce zároveň ponechat pomstychtivost vyvěrající z jeho původního postavení. Tento „mstící hněv otroka“ Rihanna sdílí i s westernovým hrdinou Djangem. Věřím, že podobný resentiment mohl být ve hře také při antikoloniálních povstáních.  

V případě žen však jde spíše než o masivní feministický proud o mokré sny některých mužů a o další způsob, jak ženu svléci a sexualizovat. To jsou touhy, které Rihanna svým videem reprezentuje. Ženy, které se skutečně dostaly na „mužské“ pozice a chovají se k ostatním ženám nesolidárně, ovšem zpravidla netouží mstít se mužům. 

Proč taky?Jsou kolaborantkami se vším všudy. To znamená, že jsou prvními oběťmi daného systému. Jsou podobné dívkám, které se smějí sprostým sexistickým vtipům, aby byly svými kamarády brány jako jim rovné. Nebo jako Martiničan z Fanonovy knihy, kterého jeho bílí přátelé neustále ujišťuj: „Jsi jedním z nás – nejsi jako oni.“ Nechávají kritizovat a ponižovat marginalizovanou skupinu, z níž pocházejí, jen pro toto pochybné privilegium – aby mohli být bráni jako čestná výjimka z pravidla.  

Nepřikláním se k žádnému z hlavních feministických proudů. A už vůbec nevím, jaké řešení genderové diskriminace bych považovala za nejšťastnější. Nelíbí se mi liberální feminismus snažící se dostat co nejvíce bílých dravých žen na dravé ekonomické a politické pozice. Uznávám ovšem, že má v naší společnosti své místo. Všechny ženy přece nejsou povinny řešit genderový problém.

Ani diferenční feminismus nepovažuji za šťastnou cestu, přestože považuji legitimizaci tradičních ženských zaměstnání jako možné volby za velmi důležité. Domnívám se, že „manažerský feminismus“ na tuto možnost zapomíná. V kapitalistické společnosti nebudou mít neplacené domácí práce stejný společenských status jako dobře placená povolání.   

A návrh Judith Butler na faktické zrušení konceptu genderu a nastolení svobodné performativity je nereálný. Jeho extrémnost z  něj činí elitářský a naivní projekt. Inspirativní je pro mě však jiná část její knihy Gender Trouble. Než se Butler dostane k závěru o svobodě, kritizuje vůbec samotnou představu svobody a identity subjektu jako něčeho reálného. Není tomu totiž tak, že by muži byli na rozdíl od žen svobodní. 

Také volnost mužů je omezená. To jen iluze jejich svobody má větší vliv. Vždyť i pokladního v supermarketu hodnotí společnost jako větší ztroskotání, než když za stejným pultem pracuje žena. Foto whitney.org

Muži jsou konstruováni a podmíněni od svého narození sebou samými a svým okolím. Stejně jako ženy. Jsou jen shodou okolností na mírně výhodnější pozici a mají propracovanější iluzi svobody.

Jak tedy z této slepé uličky? Postavení žen nezlepší pouze kvóty, ale také upuštění od kulturních zvyklostí. To se týká i výroků, kterými vychováváme naše děti. Známe je všichni: „Nebreč, jsi přece chlap!“ nebo „Chovej se jako malá dáma!“ Vliv má i důsledné genderování inzerátů typu „hledá se manažer“ či „přijmeme prodavačku“. 

Byla jsem svědkyní toho, jak recepční v jedné firmě prohlásila, že pro kandidátky (na rozdíl od kandidátů) na vysoké pozice nemusí připravovat oběd. Vždyť „se stejně do druhého odpoledního kola nedostanou.“  

Právě to jsou ony performativy, které ovlivňují veřejný prostor tváříce se, že pouze popisují a že nezasahují do našeho přemýšlení. Možná jsou tedy kvóty jediný způsob, jak se zbavit takového tlaku.  

Přesto na tom my, bílé ženy bohatého světa, nejsme tak špatně. Mám snad jakousi „svobodu být mužem“. Ale má muž svobodu být ženou? Stačí si jen uvědomit, o kolik větší životní prohrou je být pokladním  v Tescu nežli pokladní.

A co si myslíte vy? Diskuse (8 příspěvků)

Ivana Recmanová - studentka a lingvistka

Čtvrtek, 30.Července 2015, 21:17:50

"Ale má muž svobodu být ženou?"

A pak je tu další privilegium, a to cisgender.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Ivaně Recmanové Čtvrtek, 30.Července 2015, 23:44:24

Vyhledal jsem si, co je to "cisgender" a nerozumím Vám. Můžete to, prosím, vysvětlit? Děkuji.

Ivana Recmanová - studentka a lingvistka

Pátek, 31.Července 2015, 08:04:52

Osoba, která se ztotožňuje s genderem, který jí byl přidělen po narození.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Banální poznámka Pátek, 31.Července 2015, 08:57:59

Ani v příspěvku Lukáše Senfta nezazněla připomínka dosti banálního faktu, že ani ten klip, ani Tarantinův film nezobrazují realitu, ale fantazii. Exploatují skutečné křivdy k tomu, aby zobrazovaly sen o extrémním násilí, které má v tom fantazijním světě své oprávnění. To násilí je ovšem legitimováno také tím, že je "jen jako", Tarantino násilí ve svých filmech brání poukazem na to, že je tak přehnané, že ho nikdo nemůže brát vážně. Americká popkultura se ve fantazijním násilí vyžívá. Dost silně pochybuji o tom, že Djanga či tu postavu, kterou zobrazuje Rihanna má smysl analyzovat jako jakési "role models". Asi o nic víc než komiksové hrdiny bojující proti zločinným gangům či mimozemšťanům.

Lenka Vytlačilová - metrolog

Paní Jakešová - zkuste tohle Pátek, 31.Července 2015, 09:33:36

Janet Radcliffe Richards: The Sceptical Feminist: A Philosophical Enquiry.
Já to naposledy četla před čtvrt stoletím, ale pořád to pokládám za jednu z nejlepších knih, které jsem kdy přečetla.
On problém s dnešním liberálním feminismem (a nejen feminismem) je, že požaduje rovnost výsledku a ne pouhé odstranění diskriminace.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Ivaně Recmanové Pátek, 31.Července 2015, 11:15:0

Ano, to jsem si vyhledal, ale nerozumím tomu, proč to považujete za privilegium. Kdo gendery při narození přiděluje?

Ivana Recmanová - studentka a lingvistka

Pátek, 31.Července 2015, 11:50:43

Třeba u porodu? Tam se rodiče dozví, jestli se jim narodil kluk, nebo holka. Dotyčný pak podle toho dostane příslušné jméno a mluví se o něm v určitém zájmeně. A pak se na to nabalují další věci jako např. oblečení, hračky atp.

Jinak ohledně diskriminace translidí bylo toho napsáno dost. Když je někdo cisčlověk, nemusí řešit nesoulad genderu, který chce mít a který od něj očekává společnost. Jinak ono uznání přeměny pohlaví je v českých podmínkách taky legrace, trvá to dlouho a je nutná operace, která ovšem není vhodná pro každého.

Martin Profant - Praha 7

Ivaně Recmanové Pátek, 31.Července 2015, 21:35:46

Trochu dáváte vůz před koně. Ta lhůta je kvůli operaci, pokud ji dotyčný žádá. Ne operace kvůli nějakému úřednímu uznání.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.