Pseudofeminismus, který předvádí černošská zpěvačka Rihanna ve svém klipu, Lukáš Senft trefně označuje jako „terminální stadium falešného feminismu“. Síla ženské hrdinky zde spočívá v mučení bělošského manželského páru a převzetí jejich bohatství. Chce být stejně krutá jako muž, který ji okradl.

Takový odboj odpovídá i charakteristice koloniální situace v knize Černá kůže, bílé masky od Frantze Fanona: „Neexistuje žádný původní obyvatel, který by alespoň jednou denně nesnil o tom, že zaujme místo osadníka.“ Černý muž si však — jak Fanona dále interpretuje Homi Bhabha —  chce zároveň ponechat pomstychtivost vyvěrající z jeho původního postavení. Tento „mstící hněv otroka“ Rihanna sdílí i s westernovým hrdinou Djangem. Věřím, že podobný resentiment mohl být ve hře také při antikoloniálních povstáních.  

V případě žen však jde spíše než o masivní feministický proud o mokré sny některých mužů a o další způsob, jak ženu svléci a sexualizovat. To jsou touhy, které Rihanna svým videem reprezentuje. Ženy, které se skutečně dostaly na „mužské“ pozice a chovají se k ostatním ženám nesolidárně, ovšem zpravidla netouží mstít se mužům. 

Proč taky?Jsou kolaborantkami se vším všudy. To znamená, že jsou prvními oběťmi daného systému. Jsou podobné dívkám, které se smějí sprostým sexistickým vtipům, aby byly svými kamarády brány jako jim rovné. Nebo jako Martiničan z Fanonovy knihy, kterého jeho bílí přátelé neustále ujišťuj: „Jsi jedním z nás — nejsi jako oni.“ Nechávají kritizovat a ponižovat marginalizovanou skupinu, z níž pocházejí, jen pro toto pochybné privilegium — aby mohli být bráni jako čestná výjimka z pravidla.