Slepé cesty feminismu
Markéta JakešováK rovnosti a emancipaci vede složitá trasa. Při hledání správného směru je třeba myslet na početné nástrahy diskriminace — včetně těch, která postihují i muže.
Pseudofeminismus, který předvádí černošská zpěvačka Rihanna ve svém klipu, Lukáš Senft trefně označuje jako „terminální stadium falešného feminismu“. Síla ženské hrdinky zde spočívá v mučení bělošského manželského páru a převzetí jejich bohatství. Chce být stejně krutá jako muž, který ji okradl.
Takový odboj odpovídá i charakteristice koloniální situace v knize Černá kůže, bílé masky od Frantze Fanona: „Neexistuje žádný původní obyvatel, který by alespoň jednou denně nesnil o tom, že zaujme místo osadníka.“ Černý muž si však — jak Fanona dále interpretuje Homi Bhabha — chce zároveň ponechat pomstychtivost vyvěrající z jeho původního postavení. Tento „mstící hněv otroka“ Rihanna sdílí i s westernovým hrdinou Djangem. Věřím, že podobný resentiment mohl být ve hře také při antikoloniálních povstáních.
A pak je tu další privilegium, a to cisgender.
Já to naposledy četla před čtvrt stoletím, ale pořád to pokládám za jednu z nejlepších knih, které jsem kdy přečetla.
On problém s dnešním liberálním feminismem (a nejen feminismem) je, že požaduje rovnost výsledku a ne pouhé odstranění diskriminace.
Jinak ohledně diskriminace translidí bylo toho napsáno dost. Když je někdo cisčlověk, nemusí řešit nesoulad genderu, který chce mít a který od něj očekává společnost. Jinak ono uznání přeměny pohlaví je v českých podmínkách taky legrace, trvá to dlouho a je nutná operace, která ovšem není vhodná pro každého.