Zatímco vědkyně světa stavěly na kafe

Vědecká nadace Neuron je výsostně mužskou záležitostí. I pořad Hyde Park Civilizace je zatím především přehlídkou mužského úspěchu. Nedávno se tyhle dva světy spojily v galavečeru mužské dominance.

Páteční Hyde Park civilizace byl oslavou vědecké maskulinity. Daniel Stach si na paškál pozval pětici vítězů letošních cen Nadačního fondu Neuron. Neuron oceňuje nejúspěšnější české vědce (36) a vědkyně (2) do čtyřiceti let věku.

Není to tedy ani tak zákon schválnosti, jako spíš samotnými vědci vzývaná železná řeč čísel, že se před nadějného muže-moderátora posadilo (a téměř hodinu bez známky sebereflexe sedělo) pět dalších mužů-vědců. A bylo hůř…

Absolventi tvrdých oborů se často posmívají absolventům oborů měkkých: tuhle nemají šanci najít uplatnění, támhle nemají dostatečně pevnou metodiku, a ondinoj zase mluví o věcech, o kterých toho vědí tak málo, že by o nich měli spíš mlčet.

Chybí jim zkrátka „exaktnost“, nekompromisní data, která lze okamžitě prodat na patent a vypustit na trh (jedině s tak prozaickým přístupem k životu můžete považovat za přínos lidskému pokolení, když vynaleznete inovativní způsob vyztužení kevlarových vláken na mikroskopické bázi, jehož jediným tržním uplatněním se stane ochranné pouzdro na tamagoči).

Nepovedu tu odvěký spor mezi oběma směry. Jakožto filosofovi, který vystudoval za peníze daňových poplatníků (z nichž výrazně ční dva daňoví poplatníci, kteří mě zplodili a vychovali) mi úplně stačí, že si můžu občas vychutnat, když se karta posměchu obrátí, a terčem se stanou limity zatvrzelosti tvrdých vědců.

Z pozice levičáka posedlého feminismem, genderem a podobným sluníčkovým balastem musím konstatovat, že bylo osvěžující poslechnout si po čase slovník bezelstného šovinismu. Pojmy jako „plotna“, „něžné pohlaví“ či „postavit na kávu“ se už v kouři radikalizujících se hospodských bublin jen tak neslyší.

Vědecká nadace Neuron je výsostně mužskou záležitostí. I pořad Hyde Park Civilizace je zatím především přehlídkou mužského úspěchu. Nedávno se tyhle dva světy spojily v galavečeru mužské dominance. Repro z vysílání ČT

Věda v přímém přenosu
Člověku to nedá. Kam se poděly nadějné české vědkyně? Zatímco všechny ženy světa stavěly na kafe, osamocení vědci se v záři reflektorů pokusili postavit pár „měkkých“ hypotéz o příčinách tohoto nevysvětlitelného jevu. V přímém přenosu jsme tak mohli spatřit „dělání vědy“…

Hypotéza první: Plodová derivace
Podle této hypotézy, kterou pronesl docent Hencl, oceněný za matematickou analýzu deformační kapacity těles, je příčina hodinového mužského autismu na ČT24 výhradně biologická.

V matematické špičce jsou ženy zastoupeny z pouhých deseti procent údajně proto, že je „strašně těžké skloubit vědeckou kariéru s mateřstvím“, a že je „těžké vrátit se do toho, když to člověk čtyři roky neviděl a má úplně jiné priority“. O nějakém „skloubení otcovství a vědy“ přitom nepadlo ani slovo.

Odvážná hypotéza si klade za cíl přesvědčit veřejnost, že žena musí rodit. A že musí po porodu zůstat několik let doma právě ona – proto se to jmenuje „mateřská“. A že to musí udělat při každém ze svých nesčetných těhotenství.

Že prostě žena přestane někde ke třicítce rozptylovat své mužské kolegy na vědeckém pracovišti svou kolísavou hormonální hladinou a odklidí své tělo na orbitu mezi ložnicí, kuchyní a gaučem (tzv. „LKG efekt“).

Může to znít jako velice neotřelá hypotéza, ale nebuďme nespravedliví: svět vědy přeci právě odvážným hypotézám patří.

Hypotéza druhá: Demarkační kritérium plotny
Tuto hypotézu (jinak také „efekt zvědečtění kuchyňské determinace“) lze vhodně aplikovat na obor mikrobiologie. Jaroslav Hrabák, oceněný v oboru medicíny, nás zavádí do záhadného světa pražského ústavu mikrobiologie, v němž „vládnou“ ženy v poměru 70:3.

I tenhle super-exces má svoje exaktní vysvětlení: podle docenta Hrabáka byla mikrobiologie za první republiky „mužskou doménou“, ale pak se „trochu degradovala na sbírání mikrobů z plotny“ (někteří vědci nazývají tento zlom „něžnostní degradací vědeckého kvocientu“).

Snad právě díky tomuto odvěkému symbolu ženského údělu je právě mikrobiologie avantgardou ženské vědy: i divné neplodící ženy bez makeupu s úchylným zájmem v bádání dostaly nakonec svou plotnu, aby na ni místo hadru s jarovou vodou aplikovaly své růžové náhražky mikroskopů.

Hypotéza třetí: Revitalizace kofeinovou diverzifikací
Doktor Hynek Němec, oceněný za objevy v oblasti solárních nanočástic, má ve svém týmu „hodně žen“ (rozuměj dvě z osmi) a je s nimi velmi spokojen. Přináší totiž „takový jiný pohled na svět, jsou možná takové veselejší“.

Vědci naštěstí nemuseli tápat v nejistých vodách měkkých věd (o společnosti a tak) dlouho. Doktor Němec odlehčil houstnoucí atmosféru ve studiu vtipem s prvorepublikovým étosem, když podotknul, že mu jeho kolegyně kromě veselého pohledu na svět „občas udělají dobrou kávu“.

I nanovědec si tak mohl odškrtnout svou společenskou povinnost: našel jinak těžko kvantifikovatelné (a tedy nepoužitelné) bytosti uplatnění, které slouží vědeckému pokroku.

Najdi vědkyni
Novopečení laureáti mohou být v klidu. Stačí se podívat, jak vypadá svět českých vědeckých elit, do něhož mají svými (bezezbytku fenomenálními) objevy nakročeno. Autoři ilustrační reportáže se ptali významných vědců na jejich ještě významnější kolegy.

Soutěž „najdi ženu“ tu dosáhla své makroúrovně – v reportáži se objevili: Jan Čížek, Josef Michl, Jiří Bičák, Oldřich Semerák, Bohdan Pomahač, Jan Měšťák, Evžen Neustupný, Miroslav Bárta, Vojtěch Roedl, Zdeněk Strakoš, Petr Svoboda, Václav Pačes, Jan Konvalinka, Jakub Rákosník, Martin Kovář, Bedřich Velický, Pavel Lipavský, Jiří J. Vítek, Jan Peregrin, Ivo Babuška, John Tinsley Oden a konečně Jana Roithová (!!!).

Mužská vědecká elita vítězí v podání dramaturgů Hyde Parku v poměru 21:1, přičemž Jan Konvalinka neopomene uvést na pravou míru i onu statistickou chybu v podobě Jany Roithové: profesorka Roithová je podle něj především „skvělý manažer, a lidsky dokáže zvládnout tu často obtížnou situaci s těmi mimořádně silnými vědeckými individualitami, které tam běhají po chodbách“.

Roithová tak v pánském klubu plní roli jakési „referenční dělohy“, mateřského prvku, který geniálním chaotům tak nějak zajišťuje zázemí.

Když se člověk upne na absurditu té podívané, působí to studio jaksi nekonečně, rozpíná se jako atomový hřib trapnosti, kterou je zatěžko formulovat: vědátoři jsou totiž jinak docela sympatičtí nerdi, a jejich oddanost vědě i jejich samotné objevy jsou vskutku mimořádné.

V téhle fázi přenosu mě jakýkoliv spravedlivý hněv přešel. Vlastně už mě jen polila ona nevinná radost dětského očekávání, když se Daniel Stach zeptal, kohože by jednotliví laureáti doporučili na příští rok: Stanislav Hencl jmenoval Martina Vohralíka, Jaroslav Hrabák by nominoval Milana Trojánka, Hynek Němec by zvolil Milana Orlitu, a chemik Jan Macák by vybral kolegu Tomáše Syrového. Jen historik Petr Koura by kromě filmového vědce Lukáše Skupy nominoval i romanistku Lucii Tučkovou.

I poslední exces večera byl však okamžitě uveden na pravou míru: kromě toho, že jde o měkkou vědu, zpracovávala navíc Lucie Tučková ve své dizertaci osobnost jiné ženy (tomu by zřejmě chlap beztak nerozuměl): šlo o básnířku Suzanne Renaud, jejímž spolehlivým rozlišovacím znakem je, že „byla manželkou Bohuslava Reynka“.

Jakoby se každý atom toho večera dobrovolně organizoval podle mužského kódu.

(Mimochodem odbornou porotu nadace Neuron tvoří patnáct unavených mužů – není nikdo, kdo by jim postavil na kávu.)

Světové kapacity
V pořadu Hyde Park Civilizace se už vystřídalo více než 150 hostů, žen se tu přitom objevilo pouze 19. Možná by stálo za to uznat, že i tohle jsou tak trochu „tvrdá data“.

Možná by stálo za to vykročit z pohodlného smrádečku chlapských odevzdaností typu „s tím mateřstvím je ta věda vážně těžká“ a začít se věnovat všem ostatním příčinám oné „těžkosti“, než jsou ty tvrdé, biologické.

Možná by stálo za to odhodit zábrany a nechat si od někoho celý tenhle „nový svět společenské spravedlnosti“ alespoň v základech vysvětlit – stejně jako jsem se já musel učit základy chemie (jakkoli u mě v hodinách paní učitelky Chlandové vítězily spíš nejsofistikovanější techniky podvádění).

Měkké vědy u nás stále živoří ve stínu technických disciplín: matematické, biologické, chemické a fyzikální technologie dokážou všechno hnedka zpeněžit. Mimo zorné pole téhle tržní technokracie přesto vychovala česká škola „měkkých věd“ řadu odborníků i odbornic světové úrovně.

A světě div se, některé z nich porodily děti, a někteří z nich se o ně dokonce starali.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Zima1

Petr Jedlička - editor zahraničního zpravodajství

Středa, 10.Června 2015, 18:01:45

Pěkně nasoleno. Je zároveň zážitek pozorovatna redakčním FB-účtu, jak potrefení houseři takový text těžce nesou. Jen ta plotna v hlášce toho mikrobiologa byla myšlena asi špíš agarová, než ta na kamnech, řekl bych

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Tvrdá biologická data Středa, 10.Června 2015, 22:29:48

Z Vašeho článku vyplývá, že v profesi vědce se abnormálně často vyskytuje jistý druh poruchy osobnosti a vědci se v důsledku toho také patrně daleko hůře socializují.
Ženy jsou k této poruše daleko méně náchylné, a to tedy pravděpodobně bude ten pravý důvod (to vlastně budou ta tvrdá biologická data), proč je žen mezi vědci tak málo.

Petr Bittner - Pardubice

Plotna Středa, 10.Června 2015, 22:34:41

To s tou plotnou jsem tam musel dát, při tom přenosu jsem úplně vyprsknul smíchy. Jde o to, že to slovo několikrát zopakoval v kontextu "mužské domény", bylo to prostě jen vtipný...

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.