S přetrvávající debatou nad uprchlíky ze Sýrie a afrických států, postižených válkou nebo diktaturou, se objevují nejrůznější námitky proti jejich přijímání. Byť je samozřejmě potřeba v této věci zvážit všechna pro i proti, stává se, že někteří odpůrci si do nich projektují své představy. Ty se paradoxně vlastně příliš neliší od toho, proti čemu dotyční komentátoři bojují.

Plaví se opravdu jenom muži?

Častý argument (vyjádřený např. sociologem Petrem Hamplem) je ten, že na lodích jsou výlučně muži, tudíž je možné takové lodě potápět stejně úmyslně jako lodě válečné. Není pravda, že by mezi uprchlíky byli výlučně muži, což dokazují statistiky Organizace pro migraci nebo Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (dostupné například zde, nebo zde).

Důvodů, proč jsou na některých fotografiích vidět výlučně muži, může být mnoho: Mladí muži jsou první, kteří z rodin odcházejí za lepším, a pokud se jim podaří dostat do Evropy, přijedou za nimi další členové rodiny. Ženy a děti se také často ukrývají v podpalubí. V neposlední řadě zde také může sehrát roli, že fotografové nebo editoři podvědomě vybírají pouze záběry, na kterých muži převažují. O podobném fenoménu, kdy na prezentačních fotografiích škol převažují muži nebo chlapci, se lze dočíst třeba v publikaci Gender před tabulí od Lucie Jarkovské.

I kdybychom přistoupili na tu zcestnou argumentaci, že na lodi pluje „skrytá armáda“, bylo by naivní se domnívat, že pokud by s těmito muži přijely i ženy a děti, o potenciální válečníky by se nejednalo. Z nedávné historie (koneckonců i té africké) jsou známy případy dětských vojáků, ženy bojují stejně tak na válečných frontách v Kurdistánu. Uvažování o mužích jako o potenciálních bojovnících, a ženách jako strážkyních dobra je koneckonců i součástí konzervativních ideologií, vůči kterým se tito odpůrci uprchlíků vymezují (např. islámského fundamentalismu).

↗

Odpůrci přijímání uprchlíků vycházejí podle Ivany Recmanové ze stejných předpokladů jako džihádisté, kterých se obávají. Foto Archiv redakce

Ruku v ruce

I mezi konzervativci se však objevují ženy jakožto bojovnice, ačkoliv to nebývá ze strany všech médií dostatečně reflektováno. Jak poznamenává Emily Haimeed ve svém článku It’s Not the Nutella: Why Are Women Joining IS?, o ženách či dívkách, které odjíždějí, aby se přidaly k takzvanému Islámskému státu, se hovoří jako o „nevěstách džihádu“.

Byť se část těch žen nebo dívek za nějakého teroristu tzv. Islámského státu „provdá“, o teroristech-mužích se nehovoří jako o „ženiších džihádu“, byť vstupují do těchto „manželství“ nejinak. Zároveň takové značení odsouvá fakt, že ženy se k tzv. Islámskému státu přidávají i z jiných důvodů: z chuti po moci, z touhy po šíření radikálního islamismu apod.

Samozřejmě to v žádném případě neznamená, že tzv. Islámský stát je propagátorem rovných příležitostí pro všechna pohlaví — naopak, je jedním z nejhrubších zrn misogynie a sexismu —, nicméně protiargumentací a jazykovými prostředky, které jsou vlastně založeny na principech oponenta, lze těžko argumentovat ve prospěch změny. Spíše to vypadá, že někteří odpůrci islámského fundamentalismu si mohou s islámskými fundamentalisty podat ruce: obě strany hrají podle pravidel druhého.