Vždycky když se média rozhodnou ukázat, že dnes trpí především muži a že vykořenění z genderových rolí je větší problém než rostoucí počty znásilnění, nastává ideální čas pozvat si někoho z Unie otců. Toto občanské sdružení dnes vedle tak nevděčné ochrany konzervativních hodnot usiluje zejména o narovnání šancí otců získat při rozvodu dítě do péče. Tento záměr se naposledy vyjevil 8. prosince, kdy si vzal předseda Unie otců Valentin Papazian na konferenci o sexuálním násilí slovo a přítomné poučil o vlivu menstruace na objektivitu soudkyň.

Upozorňují, že soudy svěří dítě do péče matky v 90 procentech případů. Důvodem jsou prý předsudky soudkyň, jež (nezávisle na realitě) považují umístění dítěte k matce vždy za tu nejlepší volbu. Podle Papaziana přitom nesou vinu za rozvod převážně ženy: žádají o něj totiž ve větší míře.

Největší podíl na této disproporci ve skutečnosti nese fakt, že otcové žádají o svěření potomka do péče jen velmi zřídka. Dále rozhoduje, kolik času může rodič dítěti věnovat, dokáže-li se o něj adekvátně postarat a jaký vztah k němu dítě chová. V 70—90 procentech případů navíc přicházejí k soudu rodiče už s dohodou o uspořádání péče o dítě a právě té soud zpravidla vyhoví. Soudkyně tedy nemají dostatečně velký manévrovací prostor, aby mohly rozvedeným otcům masově ničit životy.

Mohou se vyskytnout případy, kdy by mělo dítě podle objektivních měřítek skončit v péči otce (nebo alespoň v péči střídavé), ale dopadne to naopak. Neexistuje ovšem důvod si myslet, že soudce je na rozdíl od soudkyně imunní vůči apriornímu určení matky jako lepšího rodiče. Proti takto stereotypnímu myšlení bojuje feministické hnutí. Namísto plýtvání energií na kampaň proti feminismu by se tedy nabízelo společně se postavit proti předsudkům, které brání otcům trávit čas se svými potomky.

Unii otců vadí i přemrštěné výživné a zmiňují případy, kdy otec musí na dítě platit i sto tisíc měsíčně. To se ovšem děje výjimečně. Průměrná výše výživného se pohybuje pod dvěma tisíci a policie každoročně zaznamená 15 tisíc nových neplatičů. K tomu se odhaduje, že až třetina těch, co platí, platí nepravidelně.

Unie otců je konzervativní hnutí. Mezi členy najdeme třeba i Aleše Hodinu, který se při kritice kvót ohání hrozbou „feminacismu“, kupé pro ženy považuje za Apartheid 2.0 a umožnění adopce stejnopohlavními páry považuje za „extrémní myšlenku“. Představitelé Unie otců jsou provázání s akcemi hnutí D.O.S.T a podílí se na Pochodech pro život. Jakákoli jejich spolupráce s feministickými iniciativami je tedy téměř fyzikálně vyloučená.

↗

I díky připnutí hvězdy s nápisem Father na protest proti šikaně soudy si Papazian jistě zaslouží srovnání Hanem Solo. Stejně jako on je totiž roztomilý rošťák, který se vysmívá politické korektnosti a bojuje proti imperiálnímu matriarchátu. Repro Jiří Jelínek

Abychom ale nebyli nespravedliví, je třeba upozornit, že podobné freakshow nejsou jen českou výsadou. Po celém světě roste coby reakce na feminismus hnutí Mens Right Advocates (Ochránci práv mužů), aby nás po vzoru hororových parodií trochu pobavilo a trochu vyděsilo. Jeho aktivisté jakoby byli napůl přeci jen schopní pozorovat negativní vliv patriarchálního uspořádání společnosti — všímají si výhradně témat, která se jich neblaze dotýkají (zastoupení mužů v armádě a svěřování dětí do péče). Diskriminaci žen na druhé straně systematicky ignorují.

Řešením těchto nesnází je pro aktivisty MRA návrat ke konzervativním hodnotám a upevnění genderových rolí — feminismus považují za stejně jednostranné hnutí na pomoc ženám, které z logiky věci škodí mužům.

Ve světě, kde jsou oběťmi domácího a sexuálního násilí převážně ženy, a žijí tytéž ženy řádově častěji na hranici chudoby, působí Ochránci práv mužů spíš jako nepatřičná provokace. Utváří si vlastní vize temného světa, po jehož povrchu pobíhají jako mocní čarodějové a zachraňují zotročené muže tím, že na ženy sesílají zaklínadla typu „tvůj názor se nepočítá, protože máš menstruaci a jsi od přírody emotivní“.

Asi jedinou cestou, jak docílit vyrovnaného svěřování dětí do péče, je bourání genderových stereotypů. Dokud se otcové nebudou na výchově dětí podílet stejnou měrou jako matky, nemůžou očekávat, že bude dítě žít po rozvodu u nich.

Upevňování genderových rolí podle scénáře hnutí jako Unie otců naopak problém ještě prohloubí. Konzervativní představa, že přivázáním žen k plotně zajistíme jejich spokojenost a snížíme rozvodovost, je prostě jenom pitomá.

Jestli se nakonec přeci jen probudíme do světa, ve kterém se budou otcové věnovat svým dětem stejně jako matky, a ve kterém budou otcové s dětmi trávit dostatek času, dozajista to nebude díky vulgárním výkřikům, jakými se prezentují Valentino Papazian nebo Aleš Hodina.