Figura takzvaného střetu civilizací je znovu v kurzu. Ve světě literatury se s ním setkáme v románu Podvolení Michela Houellebecqa, ve světě české sociologie s ním pracuje profesor Ivo Možný. Světy jejich vyprávění se podezřele podobají.
V poslední době jsme se mohli pozastavit nad několika texty s ambicí na celospolečenskou analýzu z per autorů těšících se všeobecnému uznání. Pro názornost se podívejme na tyto ukázky:
„Jistě, v době, kdy žena sama kupovala a krájela zeleninu, připravovala maso a pak je hodiny dusila na guláš, mohl se rozvinout něžný a pečovatelský vztah (mezi mužem a ženou pozn. autorů).“ Nebo: „Arabové, u nichž byla moc mezi muži a ženami vyvážená tak, že si nekonkurovali, jsou z Evropy zděšeni. Bojí se, že by se jejich ženy mohly stát feministkami.“ Anebo: „Muslimská společnost je ukotvena v rodině, kde důležitou roli hraje žena jako nositelka života. Rodí děti a její hlavní role spočívá v péči o rodinu.“
A ještě jinde: „Bohaté Saudky, přes den oděné do neproniknutelných černých burek, se večer promění v rajské ptáky, nastrojí se do korzetů, ažurovaných podprsenek, do tang zdobených pestrobarevnými krajkami a drahokamy. Přesný opak žen ze Západu, jež jsou šik a sexy přes den, kdy si musejí obhájit svůj společenský status, a večer se doma zhroutí, navlečou si volné a neforemné úbory a vyčerpaně se vzdají veškerých vyhlídek na svádění.“
Citáty jsme vybrali ze dvou zdrojů: z poslední knihy Michela Houellebecqa Podvolení a z rozhovoru se sociologem Ivo Možným. Poznáte, komu patří který z úryvků?
Větší než malé množství podobnosti
Pokud za úryvky cítíte jistou podobnost, jste na správné stopě. V čem jejich příbuznost spočívá?
Oba analytici kreslí při svých diagnózách doby až příliš černobílý obraz současnosti. Na jedné straně se nacházejí „nasycené společnosti“ západní civilizace, zpovykané individualismem a stižené sobectvím, připomínající dobu těsně před „pádem antického Říma“.
Na straně druhé potom najdeme jakousi „islámskou civilizaci, která je dychtivá, svůdná a v rozmachu“ (Houellebecq), kde „mají mladých mužů spousty, i na sebevražedné atentáty“ (Možný), a která je zároveň plná síly a vlastně pořád v něčem v pořádku, protože stojí stále ještě na rodině a na tradičním rozdělení rolí mezi mužem a ženou, pročež ji ještě nestihl zkazit „zhoubný relativismus a hlavně feminismus“ (Možný).
Nebuďme ale k francouzskému romanopisci nespravedliví. Houellebecqova kniha se stala fenoménem a nemilosrdně rozdělila čtenářstvo do několika táborů. Jedni tvrdí, že jde o autorovu nejhorší knihu, plnou stereotypů (o Islámu, muslimech, ženách), šablonovitých postav a mizerných politologických prognóz, skrze jejichž šíření autor přiživuje a z pozice autority legitimizuje k muslimům nepřátelsky a štvavě naladěné společenské proudy.
Jiní jim oponují, že spíše než o Islám jde o nesmlouvavou kritiku západního světa chyceného v pasti pozdně-moderního konzumního kapitalismu, který se sám stal, slovy Ondřeje Slačálka, jen „otravným stereotypem“. V této interpretaci je Houllebecqova obžaloba západu o to silnější, že působí i skrze styl, jakým je napsána — tedy skrze karikaturní a stereotypní jazyk. Otázkou pak samozřejmě zůstává, kolik čtenářů tuto mistrovu „kličku“ prohlédne a nenechá se hned na první dobrou strhnout islamofobií a sexismem.
Pokud přijmeme první interpretaci a propojíme ji s diagnózou Iva Možného, můžeme říci, že oba autoři prostě jen šíří ve veřejném prostoru krajně problematická stereotypní zobrazení „druhých“, čímž přispívají k jejich konstrukci a při současném naladění i ke strachu z nich. Pokud přijmeme druhou interpretaci, zůstane nám už jen „doyen české sociologie“ chycený v pasti Houellebecqem popsaného úpadkového západu, jemuž nedochází, že s muslimy a jejich vztahům k rodině i k rovnosti mužů a žen je to daleko složitější.
Závody v rození
V současné globální vesnici se kultury, životní způsoby, technologie, ideologie i náboženství mísí a proplétají. Je silně zavádějící vyobrazovat muslimy nebo uprchlíky jako homogenní masu lidí, kteří „jsou nějací“ a proto jsou buď podezřelí (protože i ti umírnění nás nakonec chtějí ovládnout) nebo s námi rovnou nekompatibilní.
V mladých lidech, kteří vyrůstali v druhé nebo třetí generaci v Evropě, nezůstal ani původní jazyk, natož nějaké „tradiční hodnoty“, které chtějí násilím bránit, jak tvrdí Možný. Příčiny radikalizace je třeba hledat jinde.
Místo takového hledání je nám ale neustále podsouvána logika střetu mezi geopolitickými celky. Ta vychází ze zobecňujících obrazů „civilizací a kultur“, které se tváří jako něco, co je dáno od přírody.
V nastupujícím střetu civilizací tedy má jít skutečně o hodně. Pro Západ ale podle „střeto-civilizační“ logiky přeci jen nemusí být vše ztraceno! Za prvé je tu nemalá šance, že nás „kalamita“, způsobená mimo jiné i Saharou, která „ze savan vytlačuje pastevce na sever“, nakonec mine, neboť se „proudící Arabové“ zaleknou evropského feminismu a otočí to zpátky.
Druhou naději pak zůstává, že rodičovství získá na popularitě u vzdělaných Evropanů, kteří si uvědomí, že „rubáš nemá kapsy“ (Možný) a vrhnou všechny síly do plození „chytrých dětí“, jež posléze stejně „chytře vychovají“ a jakožto „kognitivní elita“ Evropy uchrání naše bohaté kulturní dědictví.
Pokouší se o vizi možného společenskopolitického vyústění režimu, který cynicky otevřeně přiznává dominanci optimalizace profitu na úkor tradičních humanitních ideálů.
Ve vzniklém prostoru spirituálního vakua, se tak stávají všechny religiózní seskupení pouhými prodejci ideologií a instrumentem rivalizujících o větší podíl na mocenském postavení.
M.H. neopovrhuje ženami a vědci, pouze s nimi sdílí jejich roli v existenční perspektivě, která je mnohým nesnesitelná/nepochopitelná.
Jak se zamyslet nad Ivem Možným je asi možno jinak ............bych dodal.
V té době byla představa ovládnutí Británie islámem daleko originálnější než dnes představa muslimské Francie. Také je to mnohem lépe napsáno, není to sestaveno z klišé jako Houllebecqovy knihy.