Na jaře 2002 se ve Francii konalo druhé kolo prezidentských voleb, v němž se utkali pravicový kandidát Jacques Chirac, dosavadní prezident republiky, a předseda nacionalistické Národní fronty Jean-Marie Le Pen. Chirac tehdy zvítězil s osmdesáti procenty. Krátce nato jsem byl na pár dní v Paříži a navštívil jsem tam jednoho kamaráda ještě z dávných šedesátých let, kdy jsme chápali slovo „kamarád“ i jako „soudruh“.

„Naplij mi do tváře!“ zvolal kamarád pateticky, jak to Francouzi dovedou. „Já, marxista, a šel jsem volit, abych dal svůj hlas buržoazii a Chirakovi!“ A nebyl sám. Celá levicová Francie šla v druhém kole volit Chiraka, tedy politika pravicového, i když méně konzervativního a méně proamerického, než je třeba německá křesťanská demokracie, jen aby náhodou nebyl zvolen krajně pravicový, nacionalistický a antisemitský Le Pen.

K tomu tehdy vyzvala své voliče i socialistická strana, jejíž kandidát Lionel Jospin, jenž stál v čele socialistické vlády, se tenkrát umístil v prvním kole o pár desetin procent za Le Penem, takže se nedostal do druhého kola, kam při prezidentských volbách postupují jen dva kandidáti. Napětí bylo velké, vždyť Jospin před volbami předsedal socialistické vládě po dlouhých pět let a s prezidentem Chirakem se mu vládlo jen obtížně, vláda a prezident byli opačných politických orientací.

Krajské volby nejsou ve Francii důležité

Francie má 67 miliónů obyvatel, z toho přes 64 miliónů v evropské Francii, a počet lidí stále roste vlastně jen díky přistěhovalcům. Úhrnná plodnost, tedy počet živě narozených dětí připadajících na jednu ženu v reprodukčním věku, je tam sice 2,02 (to u nás stále klesá, nyní je už jen 1,41), ale vývoj je nadějný, protože přes 27 procent francouzských novorozenců má aspoň jednoho rodiče, jenž se narodil mimo EU.

Francie přitahuje hlavně mladé lidi, nejvíce z Afriky. Z hlediska překonávání homofobie (diskriminace homosexuálů) je zajímavé i to, že od května 2013 uzavírají ve Francii podle zákona sňatky i stejnopohlavní páry, jimž se pochopitelně navíc nijak nebrání v osvojování dětí.

Kraj (région) je ve Francii jednotkou územní samosprávy a právnickou osobou, jíž ústava a zákony svěřují i část státní správy, a tedy působnost přenesenou ze státní správy. Zvláštností je, že od poloviny padesátých let minulého století se jejich působnost, velikost a hlavně jejich vztah ke státu a naopak k nižšímu článku státní správy (departemánům, jež bychom měli česky asi nazývat okresy, a jejich prefekturám) často mění, při pohledu zvenčí to je permanentní reforma státní správy a samosprávy.

Až do roku 2014 měla Francie 27 krajů (včetně Korziky), z toho pět v zámoří. Od prosince 2014 je v evropské části Francie (i s Korzikou) třináct krajů. Každý se skládá z pěti až třinácti departemánů a má 2,5 až 12 milionů obyvatel, tolik lidí žije v pařížské oblasti, zvané Ile de France — Ostrov Francie. Každý kraj má dvě rady: volené krajské shromáždění, jež rozhoduje o poměrech, jež jsou v jeho působnosti, a poradní shromáždění, což je krajská hospodářská, sociální a environmentální rada, představující „živé síly“ kraje. Poradní shromáždění se úřadem vyjadřuje k otázkám, které rozhoduje krajská rada, tedy o školství, dopravě, hospodářském rozvoje kraje i k daňovým otázkám.

Do krajských rad, jejichž mandát je šestiletý, se volí podle zásad poměrného zastoupení, a rada tedy může být i různobarevná. Dvoukolové volby ale ještě více posilují silné a oslabují slabé. Do druhého kola postupují jen takzvaně kvalifikované strany, jež získaly aspoň deset procent hlasů. Má-li strana v prvním kole méně než pět procent hlasů, druhého kola se už neúčastní, a strany, které získaly více než pět, ale méně než deset procent, se mohou pro druhé kolo voleb připojit k nějaké kvalifikované straně, pokud ta je vezme.

Nejdůležitější je ale prémie, zvaná rovněž bonus. Tu dostane ve výši pětadvaceti procent křesel rady ta strana, která se v druhém kole (nebo i v prvním, pokud první kolo vyhraje volebním ziskem nad padesát procent) umístí jako první. Hlasy odevzdané stranám, jež v druhém kole nedosáhnou ani pěti procent, naopak propadají. Zvyšuje se tím šance, že vítězná strana obdrží 50 procent křesel v radě.

Rady zvolí na začátku ledna svého krajského (regionálního) předsedu. Na kandidátní listině každé strany se musí podle zákona střídat kandidát muž a kandidátka žena.

Větší důležitost se těmto krajským volbám než volbám před šesti a dvanácti lety připisovala proto, že v roce 2016 nebudou ve Francii žádné celostátní volby. Počítá se ale s tím, že do prezidentských voleb v roce 2017 půjde Marine Le Penová, Le Penova dcera, takže krajské volby byly takovou rozcvičkou pro volby prezidentské.

Krajské volby mívají jindy malou účast, často i pod 40 procent. Tentokrát to bylo jinak, k druhému kolu přišlo skoro 60 procent, oproti 43 procentům z prvního kola. Je to i o deset procent víc než při posledních krajských volbách v roce 2010. Příčina vysoké účasti je všem jasná — jako tomu mému kamarádovi šlo Francouzům o to, aby zabránili nacionalistům usednout v krajských radách. Říkalo se tomu demokratická přehrada.

Socialistická strana byla rozumná — stáhla před druhým kolem své kandidáty v krajích, kde kandidovaly obě Le Penové a kde nejvíce vítězila Národní fronta. Hlasy pro levici by tam v druhém kole tříštily síly. Socialisté tam otevřeně doporučovali volit demokratickou pravici, dnes vystupující pod jménem Republikáni - Les Républicains (LR), tedy stranu bývalého prezidenta Nicolase Sarkozyho.

Výraz „demokratická pravice“ není ve Francii (na rozdíl od zemí východní Evropy) žádný protimluv. Jen v jednom kraji, na východě země — Alsasko, Champagne-Ardeny a Lotrinsko — se socialisté proti svému pařížskému vedení vzbouřili a do voleb šli, vyhrála tam ale pravice. Socialistům se celkově jejich demokratické gesto vyplatilo, získali většinu v pěti krajích, zatímco republikáni v sedmi krajích, včetně pařížské oblasti, kde ale vyhráli jen o dvě procenta. Třináctý kraj je Korzika, kde vyhráli místní regionalisté. To by před týdnem, kdy to vypadalo na úplný nářez socialistů, nikdo neodhadoval.

Když nacionalisté popírají, že jsou fašisti

Už po prvním kole bylo zřejmé, že naději na vítězství měla Národní fronta jen ve třech krajích z třinácti, i když česká média psala a mluvila o „drtivém vítězství“ Národní fronty. Kromě neznalosti volebního systému a tamních poměrů se na tom podepsal zjednodušující pohled typu „vítěz bere vše“, kdy se z 28 procent pro NF udělá „drtivé vítězství“.

NF měla po prvním kole velké šance nejen na zmíněném Východu, ale hlavně v kraji nazvaném Nord, Pas-de-Calais a Picardie a pak na jihu v kraji PACA, tedy Provence, Alpy a Azurové pobřeží. Za NF tam kandidovaly její předsedkyně Marine Le Penová, což je dcera Jean-Marie Le Pena, a její neteř, Le Penova vnučka, Marion Maréchalová Le Penová, šestadvacetiletá poslankyně. Francie si nyní oddechla, že nebyly zvoleny.

Marine Le Penová totiž dělala poslední léta psí kusy, aby z pozornosti veřejnosti i ze strany vůbec odsunula svého otce, otevřeného rasistu a antisemitu. Ze strany ho nechala téměř vyloučit. Le Pen je ještě dnes trestně stíhán za zpochybňování genocidy, konkrétně za větu, kterou opakoval letos na jaře, že „plynové komory byly jen detailem v dějinách druhé světové války“.

Le Penová se snažila zúžit profil své strany na méně šokující projevy krajní pravice, prahnoucí ovšem, jak už to má krajní pravice ve zvyku, po vládě tvrdé ruky a revoltující proti Evropské unii. Populisticky usiluje o rozvolnění EU, o větší pravomoci pro jednotlivé státy s ohledem na jejich „národní zájmy“ a staví se ovšem proti přijímání uprchlíků. Straší islámem.

Zde je nutno ovšem zdůraznit, že protiuprchlické, protiislámské a obecně nacionalistické postoje francouzské Národní fronty většinou nedosahují míry odporu k demokratickému řádu lidských práv a základních svobod, jak tento odpor známe z českého prostředí nejen od Konvičkova Bloku proti islámu a dnes i od ODS, ale i od obvykle tolerovaných názorů a projevů, zaznívajících ze stran takzvaně levicových — sociálnědemokratické a komunistické.

Milan Chovanec a Andrej Babiš by byli ve Francii považováni za politiky krajní pravice. A výroky prezidenta republiky Miloše Zemana o muslimech a islámu, jeho strašení kamenováním žen nebo utínáním rukou pro zloděje a jeho odporný vtip, že ale burka by některým ženám prospěla — to by si ve Francii nedovolil ani starosta té nejmenší obce.

Viděno historicky, je mezi Francií a českým státem mnoho podobností i odlišností. Obě země poznamenala jak nacistická okupace, tak nacionalismus (národovectví). Francie, kde ozbrojený odboj proti okupaci byl (vedle Polska, okupovaných částí SSSR a Jugoslávie) nejsilnější v Evropě, se dlouhá léta vyrovnávala s kolaborací místních fašistických a fašistoidních sil, a to jak v části přímo okupované, tak v části spravované kolaborantským vichistickým režimem. V něm hledají ve Francii poučení jak nežít, nikdo ho tam nepřikrašluje, jako se to dnes děje v České republice při hodnocení protektorátu a jeho státních orgánů. Zapírání a zametání pod koberec je u nás dědictvím čtyřiceti let státně socialistické diktatury národoveckého zabarvení.

Východní Evropa rozkládá Unii

Nacionalismus dnes obchází celou Evropou. Trochu asi oslabil v Itálii a Řecku, ale je silný nejen ve Francii, Nizozemsku, ve Švédsku a v Anglii, proti demokracii a lidským právům se snaží štvát i v Německu. I tam pořádá štvanice na migranty. Nacionalismus, kombinovaný klerikalismem a rusofóbií se pevně usídlil pomocí strany Právo a spravedlnost v Polsku a z Orbánova Maďarska přeskočil i na Ficovo Slovensko. Národovci nově oprášili ideu sociálního státu, který je ovšem potřebný, ale který nemůže nahradit právní a demokratický stát. Sociální stát musí být z právního státu odvozen, musí být jeho druhou tváří.

Každá cesta k oslabení nacionalismu a krajní pravice je dobrá, ale spolehlivá je jen jedna. Je jí větší integrace jednotlivých států do Evropské unie, další posun pravomocí od vlád států k Evropské komisi a hlavně Evropskému parlamentu, Evropskému soudnímu dvoru v Lucemburku a také k Evropskému soudu pro lidská práva (Rada Evropy) ve Štrasburku.

Mělo by jít namátkou hlavně o společnou politiku daňovou, o společnou energetiku a o ochranu životního prostředí, o větší ekonomické vyrovnávání zemí, o trestněprávní normy a postupy, o prostupnost zdravotní péče a školských systémů. Nebýt EU, propadne se český stát do barbarství svévole, bezzákonnosti a zvůle.

Místo rozborů o možnostech tohoto posunu se čeští občané nechávají médii i politiky strašit burkami a islámem, notují si v odporu k uprchlíkům. Diskutují také o tom, zda se má střežit vnější hranice EU či hranice schengenská (jen Řecko má patnáct tisíc kilometrů hranic, většinou na stovkách ostrovů, které jsou na dohled z tureckého břehu), nebo dokonce hranice mezi členskými státy EU.

V České republice se docela vážně uvažuje o tom, zda nemá být zrušen schengenský hraniční režim. O krajně nežádoucí dvourychlostní Evropě se nyní nerozhoduje v Bruselu, Štrasburku nebo v Berlíně, dokonce ani ne v Londýně, nýbrž ve Varšavě, v Pešti, v Bratislavě a v Praze.