Na jaře 2002 se ve Francii konalo druhé kolo prezidentských voleb, v němž se utkali pravicový kandidát Jacques Chirac, dosavadní prezident republiky, a předseda nacionalistické Národní fronty Jean-Marie Le Pen. Chirac tehdy zvítězil s osmdesáti procenty. Krátce nato jsem byl na pár dní v Paříži a navštívil jsem tam jednoho kamaráda ještě z dávných šedesátých let, kdy jsme chápali slovo „kamarád“ i jako „soudruh“.

„Naplij mi do tváře!“ zvolal kamarád pateticky, jak to Francouzi dovedou. „Já, marxista, a šel jsem volit, abych dal svůj hlas buržoazii a Chirakovi!“ A nebyl sám. Celá levicová Francie šla v druhém kole volit Chiraka, tedy politika pravicového, i když méně konzervativního a méně proamerického, než je třeba německá křesťanská demokracie, jen aby náhodou nebyl zvolen krajně pravicový, nacionalistický a antisemitský Le Pen.

K tomu tehdy vyzvala své voliče i socialistická strana, jejíž kandidát Lionel Jospin, jenž stál v čele socialistické vlády, se tenkrát umístil v prvním kole o pár desetin procent za Le Penem, takže se nedostal do druhého kola, kam při prezidentských volbách postupují jen dva kandidáti. Napětí bylo velké, vždyť Jospin před volbami předsedal socialistické vládě po dlouhých pět let a s prezidentem Chirakem se mu vládlo jen obtížně, vláda a prezident byli opačných politických orientací.

Krajské volby nejsou ve Francii důležité

Francie má 67 miliónů obyvatel, z toho přes 64 miliónů v evropské Francii, a počet lidí stále roste vlastně jen díky přistěhovalcům. Úhrnná plodnost, tedy počet živě narozených dětí připadajících na jednu ženu v reprodukčním věku, je tam sice 2,02 (to u nás stále klesá, nyní je už jen 1,41), ale vývoj je nadějný, protože přes 27 procent francouzských novorozenců má aspoň jednoho rodiče, jenž se narodil mimo EU.

Francie přitahuje hlavně mladé lidi, nejvíce z Afriky. Z hlediska překonávání homofobie (diskriminace homosexuálů) je zajímavé i to, že od května 2013 uzavírají ve Francii podle zákona sňatky i stejnopohlavní páry, jimž se pochopitelně navíc nijak nebrání v osvojování dětí.

Kraj (région) je ve Francii jednotkou územní samosprávy a právnickou osobou, jíž ústava a zákony svěřují i část státní správy, a tedy působnost přenesenou ze státní správy. Zvláštností je, že od poloviny padesátých let minulého století se jejich působnost, velikost a hlavně jejich vztah ke státu a naopak k nižšímu článku státní správy (departemánům, jež bychom měli česky asi nazývat okresy, a jejich prefekturám) často mění, při pohledu zvenčí to je permanentní reforma státní správy a samosprávy.

Až do roku 2014 měla Francie 27 krajů (včetně Korziky), z toho pět v zámoří. Od prosince 2014 je v evropské části Francie (i s Korzikou) třináct krajů. Každý se skládá z pěti až třinácti departemánů a má 2,5 až 12 milionů obyvatel, tolik lidí žije v pařížské oblasti, zvané Ile de France — Ostrov Francie. Každý kraj má dvě rady: volené krajské shromáždění, jež rozhoduje o poměrech, jež jsou v jeho působnosti, a poradní shromáždění, což je krajská hospodářská, sociální a environmentální rada, představující „živé síly“ kraje. Poradní shromáždění se úřadem vyjadřuje k otázkám, které rozhoduje krajská rada, tedy o školství, dopravě, hospodářském rozvoje kraje i k daňovým otázkám.