Vítězství Národní fronty Marine Le Penové v regionálních volbách ve Francii, označované za zemětřesení na francouzské politické scéně, je těžké nebrat jako předpověď toho, co v blízké či vzdálenější budoucnosti čeká většinu evropských zemí. Není přitom tak podstatné, že se nejednalo o volby největší důležitosti a výsledek zatím není definitivní: druhé kolo může náskok Národní fronty ještě snížit.

Strany poslední záchrany na vzestupu

Jisté je, že trvalý vzestup strany spojené se jménem rodiny Le Penových je reálným ukazatelem něčeho, co se skutečně jeví jako obecnější trend. Současná uprchlická a imigrační krize tento trend zřejmě jen urychlila.

Strany používající nacionalistickou a protiimigrační rétoriku se stávají pro mnohé Evropany jakousi poslední nadějí na záchranu před tím, co stále akutněji pociťují jako základní ohrožení své identity, své bezpečnosti, jako hrozící katastrofu, před kterou většina politiků dostatečně nevaruje a především proti ní nic nedělá.

Ač se to mnoha Evropanům nelíbí, v budoucnu se velmi pravděpodobně budeme muset naučit žít se silnými krajně pravicovými či možná přesněji protiliberálními a nacionalistickými stranami. Oslabená bude naopak zejména liberální levice. Je ošidné zobecňovat, v každé evropské zemi je situace trochu jiná, tak jak se liší politické, ale i ekonomické, sociální, kulturní i náboženské okolnosti.

Tak třeba v Polsku si dosud vládnoucí liberálové za svůj krach, který k moci přivedl konzervativní Právo a spravedlnost, mohou do velké míry sami. Nyní jim nezbývá než bezmocně sledovat, jak Kaczynského strana provádí bleskovým tempem personální změny na mnoha úrovních a chystá se Polsko posunout zřetelně jiným směrem. Směrem, který si přitom podle všeho značná část Poláků přeje.

Jak jsme na tom v tomto ohledu v České republice? Může se i u nás politická mapa překreslit podobným způsobem? Mohou uskupení kolem Tomia Okamury či Martina Konvičky dosáhnout srovnatelného úspěchu? Nebo se obecný trend k posilování protiimigračních stran v českém prostředí projeví jiným způsobem?

Jak vytěžit z uprchlické krize co nejvíc

Zatím se zdá, že tím, kdo ze současné situace skutečně profituje, je Andrej Babiš. Přehled některých jeho výroků k otázce uprchlíků a imigrace v posledním roce ukazuje, že se dokáže velmi dobře strefovat do obecného názoru a nálady, aniž by zřetelně překročil určitou hranici a dopustil se například otevřeně xenofobních nebo k násilí vyzývajících výroků.

Na začátku léta český ministr financí k razantnímu odmítnutí povinných přistěhovaleckých kvót pro evropské země přidal představu o zadržování uprchlíků v obřích uprchlických táborech v Severní Africe nebo na Blízkém východě, doslova navrhoval: „udělejme Ellis Island pro 13 milionů uprchlíků“.

Na konci srpna vyzýval dlouhodobě nejpopulárnější český politik k okamžitému uzavření schengenského prostoru, opakoval odmítnutí kvót a hledal inspiraci u Austrálie s její přísnou azylovou politikou a vracením uprchlíků ze svých výsostných vod, eskortováním do uprchlických táborů mimo australské území, případně do zemí původu.

V září vyzval k zahájení námořní operace proti pašerákům a k potápění jejich prázdných lodí. Tuto sobotu v rozhovoru pro Právo vicepremiér české vlády vyjádřil souhlas s názorem prezidenta Zemana, že existuje souvislost mezi migrací a teroristy a že Islámský stát může zneužít dnešní uprchlickou vlnu. Současně označil za chybu, že prezident vystoupil po boku pana Konvičky, a Konvičku samotného za extremistu, „který mluví nepřijatelně“.

To se zdá být jako dobrý způsob, jak ze situace vytěžit co nejvíc. Navíc ve stejném rozhovoru předseda ANO celkem otevřeně naznačil, že by v příští prezidentské volbě mohla jeho strana podpořit Zemana, pokud nenajde dostatečně silného vlastního kandidáta. A ten zatím podle Babišových slov není na obzoru.

ANO si tak prezidenta, který je u nemalé části obyvatel oblíbený a svými postoji k uprchlické krizi svou popularitu podle některých průzkumů ještě zvýšil, dokonce až na podporu dvou třetin obyvatel, svým způsobem adoptuje.

ANO není česká Národní fronta - alespoň prozatím

Protiislámská a protiimigrační rétorika sama o sobě politický úspěch nikomu nezajistí. Uspět může jen ten, kdo spolu s ní nabídne i kompetenci k tomu prakticky řešit každodenní politickou a ekonomickou agendu. Nebo se alespoň dokáže dostatečně přesvědčivě prezentovat jako kompetentní tyto problémy řešit. To zatím dokáže Andrej Babiš, ne Martin Konvička nebo Tomio Okamura.

Na první pohled se může zdát paradoxní, že popularitě ANO nijak neubírá skutečnost, že někteří přední a mediálně viditelní politici Babišova hnutí (ministr Robert Pelikán, poslanec Jiří Zlatuška) zastávají v otázce imigrace a přístupu k uprchlíkům zřetelně odlišné stanovisko než jejich stranický předseda. Vysvětlením může být to, že postavení Andreje Babiše vzhledem ke své straně je (na rozdíl od postavení Bohuslava Sobotky v rámci ČSSD) vnímáno jako natolik silné a dominantní, že ve srovnání s ním jsou názory jiných politiků ANO spíše podružné.

ANO pochopitelně není českým ekvivalentem francouzské Národní fronty. Babišovo hnutí je v současnosti středově pravicovým uskupením, zachycujícím širokou škálu voličů, z největší části zřejmě bývalých dlouholetých příznivců ODS. Aby si tuto schopnost oslovovat širokou voličskou škálu zachovalo, nesmí se posunout k příliš radikálním postojům. Jinak řečeno, k úspěchu nyní potřebuje i lidi jako je současný ministr spravedlnosti Pelikán.

Andrej Babiš to pochopitelně ví a bude své postoje i nadále odvažovat tak, aby nepřekročily určitou hranici a nabídly vždy nějaké praktické řešení (praktická proveditelnost, jako u „Ellis Islandu pro 13 milionů“, je už věcí jinou). Proto to bude velmi pravděpodobně on, kdo bude sbírat většinu voličských hlasů, jež ve Francii nyní získává Marine Le Penová. Přinejmenším prozatím.