Počátkem letošního jara se v druhém největším městě Ruské federace St. Peterburgu sešli zástupci evropské ultrapravice z patnácti zemí na akci s názvem „Mezinárodní ruské konzervativní fórum“.

Cílem setkání bylo podpořit „tradiční hodnoty“ při stavbě nového světa a vytvořit stálou koordinaci evropských nacionálně konzervativních sil s Ruskem. Tedy dost bizarní společnost zrovna v předvečer oslav 70. výročí konce světové války a vítězství armád protifašistické koalice. Pořadatelem byla ruská nacionalistická strana „Rodina“ (česky Vlast). Ale předseda této strany a letitý poslanec Dumy Alexej Žuravlev se na akci pro jistotu neukázal.

Kreml byl také opatrný a oficiálně se akce nezúčastnil. Stranou se držel zejména straně Rodina již dříve blízký vicepremiér Dmitrij Rogozin Je to pochopitelné, když sám obviňuje Kyjev ze zjevných vazeb na nacistické ultras.

Na této ruské akci, která měla oslovit „zdravé konzervativce“ defilovali extremisté jako jsou fašisti z řeckého „Zlatého úsvitu“, obdivovatelé Mussoliniho z italské „Forza nueva“, regionální populisté „Lega Lombarda“, bulharští xenofobové ze strany „Ataka“ či tvrdí němečtí náckové z NDP, lidé blouznící o árijské krvi a oprašující symboliku svastiky.

Akce se účastnili i zástupci Doněcké lidové republiky, ale např. přítomná nacionální „Svenskera parti“ měla své lidi na opačné straně v batalionu Azov.

Akce potvrzuje ambice pravého extrému se mezinárodně organizovat i to, že s nebezpečnou nacionální kartou hrají obě strany geopolitického konfliktu na východě Evropy. Skupinky ultras existují tam i jinde, ale veřejnost byla dosud ukolébávána tím, že se pohybují na okraji politiky.

Tolerované Ruské marše pořádané nacionalisty v Den národní jednoty v řadě ruských měst byly v klidných časech jen jakýmsi koloritem. Symbol ruského nacionalismu parlamentní „Liberálně demokratická strana“ Vladimíra Žirinovského má značně exotickou pověst a věřilo se, že je v politické izolaci. Zdá se ale, že i na východě Evropy má nacionalismus pestřejší podhoubí a hledá jinou oporu.

↗

Vůdkyně francouzských nacionalistů Marine Le Penová se do St. Peterburgu kvůli volbám omluvila. Foto Olaf Kosinsky, Wikimedia Commons

Obskurní spolky a straničky prosáklé xenofobií a bigotností jsou v podstatě všude. Jsou jakýmsi nastaveným zrcadlem společnosti, mementem, kam by mohla spadnout, kdyby si nedávala pozor. Ale co je skutečná hrozba, je, když toto myšlení a chování kontaminuje významné politické proudy. A jejich prostřednictvím se vytrácí rezistence většinové společnosti vůči těmto extrémům.

Ukázkou takové legitimizace krajností je např. stoupající hvězda francouzské „Front National“, která pro významnou část voličů přestává být nepřijatelná. Vůdkyně francouzských nacionalistů Marine Le Penová se do St. Peterburgu kvůli volbám omluvila. Spříznění s tímto proudem je však více než zjevné.

Spánek rozumu plodí příšery a z tohoto pohledu zachmuřená sociální budoucnost a oživlá hrozba války je přirozeným hnojivem nerozumu. Přístup k racionálnímu řešení těchto problémů by proto potřeboval restart. Lidé stržení panikou jsou snáze manipulovatelní do role užitečných idiotů.

Agresivní propaganda ze všech stran podsouvá různá falešná kulturní klišé, které se replikují v podobě až neuvěřitelně imbecilních memů. A mají tento proud memů za „solidní důkazy“ a vše, co se jim příčí za lež, Ti, co naivně uvěří v tyto iracionální nesmysly, se pak často ideové zacementují, protože si vnitřně zapoví informace, které by jejich víru zpochybnily.

Šíření nesmyslů se musíme rozhodně postavit, ale současně chytře rozbíjet možná názorová ghetta, třeba i humorem. Některá zákoutí na sociálních sítích si zrovna říkají o vtipný trolling.

Tak je to i ve vztahu ke konfliktu s Ruskem, kde ožívá imperiální myšlení. Ano, to má dnes konzervativní reprezentaci se sklonem k autoritářství, opírající se výrazně mocensky o pravoslavnou církev a o až reakčně intepretované tradice. Občanská společnost tam postrádá kontinuitu a nemá to snadné. Ale nelze žít v černobílém vidění světa.

Hrozba nadcházející ruské světovlády je směšná — o unipolaritu usiluje spíše druhá strana konfliktu. Na mezinárodní právo zapomínají obě strany, stejně jako obě strany haraší zbraněmi. A nepoměr ve srovnání vlivu NATO v Kosově a zelených mužíčků na východě Ukrajiny je snad také zjevný.

V antických časech se skloňovalo úsloví „Si vis pacem, parcerte bellum“ (když chceš mír, připravuj válku). Ale být připraven na obranu není totéž co eskalovat konflikt. Mírnit a ne eskalovat napětí není naivita nepraktického dobroděje, zapomínající, že žádná velmoc není upřímný dobrák. Symetrie v politice demilitarizace vyžaduje sofistikovaný přístup v oblasti diplomatické i vojenské.

Řešení je v mezinárodním dialogu a ne v oživování nacionálních řevnivostí. A i v dnešním démonizovaném Rusku narušuje vzedmutou šovinistickou náladu fronta antifašistů a internacionalistů. Reakce domácích na akci v St. Peterburgu to ostatně potvrzuje. A vytvoření mostu nacionalistů mezi východem a západem se tak dá zabránit.