V neděli 26. ledna proběhla v Paříži početná demonstrace příznivců francouzské radikální pravice. Hlavním polemickým cílem demonstrantů byl současný prezident François Hollande, který dle vyjádření organizátorů utiskuje francouzský lid.

Poprvé sami v ulicích

Demonstrace proti francouzskému prezidentovi, nazvaná Jour de Colére (Den hněvu), byla pro francouzskou radikální pravici významnou premiérou. Ačkoliv celá řada organizacích, od ultrakatolických asociací až po neofašistické skupiny jako Printemps français, se zúčastnila protestů proti schválení zákona, otevírající institut manželství i homosexuálním párům, či nedávného hnutí proti zvyšování nepřímých daní, tak to bylo poprvé, kdy neofašistická pravice vyšla do ulic sama bez podpory velkých konfesních či občanských organizacích.

Premiéra tohoto souostroví skupin, jež se nachází napravo do Front National, dopadla vcelku úspěšně. Pod deštěm a ve studeném počasí prošlo pařížskými ulicemi několik desítek tisíc lidí (sedmnáct tisíc dle policie, 120-160 tisíc dle organizátorů), jež skandovali hesla proti vládnoucím socialistům, Židům, svobodným zednářům, žurnalistům, Evropské Unii, imigrantů neboli proti všem těm, již považují za zodpovědné z úpadku Francie. Celkově se tak demonstrace nesla v antisemitském duchu a v odporu vůči současné socialistické vládě. Spíše než hněvu to byl den nenávisti.

Jour de Colére však svým otevřeným požadavkem na svržení prezidenta rozdělil reakční tábor, který se shromáždil kolem protestů proti gay manželství a kolem breťanského hnutí tzv. Bonnets rouges (červených kulichů). Účast na demonstraci, jejíž organizátoři zůstali dlouho anonymní, odmítly jak středo-pravicová UMP, tak Front National a také umírněnější frakce občanské pravice, které však s novými fašisty neměly problém v příležitosti předchozích protestů.

Vendée na vzestupu?

Ukazuje sólo demonstrační úspěch radikální pravice na její vzestup? Několik náznaků zde je. Radikální pravici se v posledních letech daří politicky interpretovat pocit obavy před globalizací, migrací a určitou nostalgií po uzavřenějším světě, které - jak napovídají hodnotové výzkumy - se v posledních letech zabydlely ve většině francouzské společnosti.

Radikální pravici se podařilo být viditelnou a uznanou součástí již zmíněných protestních hnutí, kterých se účastnila bok po boku s představiteli republikánské pravice, která se stále nedokázala vyrovnat s odchodem Nicolase Sarkozy a je v těžké ideové i organizační krizi. Evidentně v této příležitosti padly kulturní a psychologické bariéry, a z „neofašistický extremistů” se postupně stávají „radikálně pravicoví aktivisté”: jazykový posun napovídající etablizaci.

V neposlední řadě zdrženlivost odborů v kritice nového liberálního směřování v hospodářské politice Françoise Hollanda, rozhádanost parlamentní radikální levice a nevýraznost mimoparlamentní levicové opozice umožnila těmto skupinám si uzurpovat status „jediné pravé opozice vůči systému”.

Budoucnost neofašistické pravice ve velké míře závisí na vývoji její velké sestry, Front National Marine Le Penové. Je nabíledni, že strategie detabuizace FN, kterou Le Penova dcera v posledních letech sleduje, měla pozitivní dopad i na obraz neofašistické pravice. Navíc většina neofašistické pravice nemá v plánu oslovovat francouzské voliče přímo, ale právě skrze FN.

Postup FN a skupin na její pravici však není nezadržitelný. Proces detabuizace často staví radikální pravici před situace, se kterými se jen těžko sžívá.

Například v posledních měsících celá řada aktivistů i kádrů na místní úrovni, již se ke straně připojili pod domněnkou její změny, opustila její řady kvůli nesnesitelné míře nesnášenlivosti, jež panuje mezi „zasloužilými” členy a funkcionáři. Mediální poselství těchto odchodů bylo jasné: FN se nezměnila, je to stále ta samá nacionalistická a xenofobní veteš.

Detabuizace FN pokračuje méně rychle než by si strana představovala. S jejími myšlenkami souhlasí zhruba 32 % Francouzů, a pro 47 % FN představuje nebezpečí pro demokracii. Nicméně zvyšuje se počet osob, jež považují FN za vlasteneckou pravici (44 % v roce 2013) na úkor těch, již považuji tuto stranu za xenofobní (43 % v roce 2013).

U podstatné části Francouzů tedy FN zůstává nedemokratickou sílou, jež se nesmí dostat k vládě. Je ale patrné, že veřejní mínění se vyvíjí v jeho prospěch, a samozřejmě výzkumy zachycují důsledky těchto změn s určitým zpožděním.

Toxický příběh etnické solidarity

Vláda prezidenta Hollanda a premiéra Ayraulta se snažila čelit zvyšujícím se projevům rasismu a nesnášenlivosti dle foucaultvského paradigmatu vychovávat a trestat. V posledních měsících tak byla zakázána některá explicitně antisemitská představení komika Dieudonného a nejviditelnější projevy rasismu byly trestně stíhané. Současně vláda chce posílit osvětové aktivity proti těmto jevům.

Je však otázkou nakolik tato strategie může dosáhnout kýžených cílů. Trestné postihy nemohou být plošné ani masové, protože by vláda dala zdání, že postihuje své politické protivníky. Co se týče osvěty, ta může probíhat jen skrze vzdělávací instituce a média, jejichž prestiž rychle upadá a nemalá část populace považuje školu (i noviny) za prostředek indoktrinace.

Osvěta navíc předpokládá poněkud zastaralou interpretaci rasismu spočívající v stereotypech založených na nevědomosti. Současný francouzský rasismus má však jinou povahu. Je to přihlášení se k toxickému příběhu solidarity, založené na etnické sounáležitosti, a k politické vizi (etnicky) svébytné Francie. Tento politický horizont je manifestně nerealizovatelný, jelikož Francie se nemůže sic et simpliciter odpojit od globalizace, jak navrhuje radikální pravice.

Navíc v zemi, kde nejméně třetina občanů má své rodinné kořeny v zahraničí, je (neřešitelnou) otázkou co vůbec znamená pojem etnický Francouz. Proto se tyto politické narativy nakonec redukují do šíření nenávisti vůči relativně okrajovým a identifikovatelným skupinám jakými jsou Romové, praktikující muslimové či nelegální přistěhovalci.

Pravděpodobně jediná strategie, jež má možnost uspět tváří v tvář radikální pravici, spočívá v nastavení nových politik, jež by začaly řešit ekonomické a sociální problémy neprivilegovaných vrstev. Ale ani to nemusí stačit. K porážce kultury radikální pravice bude zapotřebí najít emancipační a univerzalistickou alternativu onomu toxickému příběhu etnické solidarity a komunitarismu, jež se staly trojským koněm v srdci francouzské demokracie.