Nigel Farage a Marine Le Pen jsou dvě silné osobnosti současného euroskeptického proudu. Ačkoli nejsou v jedné politické skupině (dále jen frakci), mají mnoho společného. Přestože oba dva vyvolávají značnou kontroverzi, podařilo se jim jejich strany etablovat v rámci národních států a touží po co největším vlivu na evropské úrovni.

Nigel Farage je v Evropském parlamentu sice úspěšnější, ale to je dáno i tím, že, jak se zdá, je ochoten zajít i tam, kam se Le Pen, i se svým velmi kontroverzním spojencem Geertem Wildersem, zatím neodvážila.

Než se však dostaneme k dnešku, vraťme se do konce května letošního roku, kdy skončily volby do Evropského parlamentu. V tehdejším mediálním prostoru nerezonovala ani tak jména Jean-Claude Juncker či Martin Schulz, jako spíše Nigel Farage a Marine Le Pen a s obavami se mluvilo o velké protievropské koalici. Tyto obavy však nebyly na místě, jelikož Farage již před volbami prohlásil, že se stranou Le Penové spolupracovat nebude. Zdůvodnit to silným antisemitismem, který v Národní frontě přiživuje zejména otec Le Penové, Jean-Marie.

Oficiální zdůvodnění však, jak tomu dosti často bývá, nemusí být celou odpovědí, jelikož je zde rovněž konflikt osobní a politicko-ideologický. Farage se řadí spíše k libertariánům, což je v rozporu s vidinou Le Penové silného (na EU nezávislého) státu. Tyto rozpory by však oba mohli přehlédnout vzhledem k tomu, že v názoru na evropskou politiku se shodují a to by mělo být to nejdůležitější, pokud ovšem hlavní jádro problému nespočívá v klasickém konfliktu dvou kohoutů na jednom smetišti.

Nigel Farage a Marine Le Pen (společně s Geertem Wildersem) začali sestavovat každý svoji vlastní frakci. K založení frakce v Evropském parlamentu je zapotřebí minimálně dvacet pět poslanců z minimálně sedmi členských zemí, a přestože byly euroskeptické strany brány jakožto neformální vítěz voleb, vytváření frakcí bylo složité.

Nesmíme totiž zapomínat na v minulém volebním období vytvořenou frakci „soft euroskeptiků“ - Evropskou konzervativní a reformní skupinu (např. česká ODS a britští Konzervativci), která byla bez problémů obnovena a ubrala Faragovi a Le Penové možné spojence.

Oběma tak zbylo cca. 16-18 uskupení, ze kterých si mohli vybírat, což by sice matematicky vyhovovalo oběma, avšak spolupráce s některými subjekty (řecký Zlatý úsvit, maďarský Jobbik, německá Národně demokratická strana a jinými) nebyla představitelná ani pro jednu vznikající frakci, což situaci významně zkomplikovalo.

Ještě 24. 6. 2014, tedy poslední den, kdy bylo možné nahlásit založení nové či staronové frakce (jedná se spíše o formální uzávěrku, frakce mohou vznikat kdykoliv během volebního období), se Marine Le Pen a polský europoslanec Janusz Korwin-Mikke z Kongresu nové pravice domlouvali na možné spolupráci, avšak bezúspěšně.

Rodící se frakci Marine Le Pen šlo sice o hodně, ale přesto jí nestálo za to spolupracovat se stranou zmíněného polského europoslance, který „proslul“ jako častý neúspěšný kandidát typu Jana Bobošíková, kritik levice a odborů a popírač holocaustu. Marine Le Pen neuspěla, i když jí chyběl pouze jeden zástupce z jiného členského státu.

Nigel Farage byl úspěšnější a získal čtyřicet osm europoslanců ze sedmi členských států. Jako jeden z prvních mu slíbil spolupráci Petr Mach ze Svobodných, který tento krok dlouhodobě inzeroval, a po necelé čtyři měsíce frakce fungovala.

Minulý čtvrtek však z frakce vystoupila lotyšská europoslankyně Iveta Griguleová a frakce byla ještě ten den prohlášena za rozpuštěnou. Po pouhých několika dnech nejistot přišla zpráva, že činnost frakce byla obnovena. Nejnovějším členem frakce se stal Robert Jarosław Iwaszkiewicz z již zmiňovaného Kongresu nové pravice Janusze Korwina-Mikkeho.

Naplnilo se tak přání Petra Macha, který se stranou spolupracuje a chtěl s ní spolupracovat i v Evropském parlamentu, protože věděl, že kontroverzní výroky předsedy budou vysvětleny. Výroky sice vysvětleny nebyly, ale Mach a Farage dokázali spolknout to, co nedokázala akceptovat Marine le Pen a Geert Wilders, který nejvíce brojil proti spolupráci s polským subjektem.

I když se budeme po „machovsku“ domnívat, že výroky předsedy nemají vliv na členy strany, zůstane tu citát jeho nového kolegy o tom, že ženy je možno uhodit, aby se vrátily na zem, který je však podle Macha rovněž překroucený.

Nigel Farage společně s Petrem Machem, jehož asistenti se přímo podíleli na naverbování nového člena frakce, překročili Rubikon. V souboji Farage vs. Le Pen platila nepsaná dohoda o nespolupráci se stranami, které se kvůli svým kontroverzním názorům ocitly v šedé (či spíše hnědé) zóně. Farage tuto nepsanou dohodu porušil. Velkou otázkou přitom zůstává, jak do své frakce nového člena tak rychle získal a jak na to bude reagovat Marine Le Pen a její spojenci.

Variant k vytvoření frakce už totiž není mnoho a Le Penová musí vybírat mezi subjekty, které jsou často ještě kontroverznější či extremističtější než její vlastní strana nebo strany jejích spojenců, s čímž má problém zejména Geert Wilders. Pokud tedy selže i tato varianta, nastane buď kupčení s hlasy, nebo se do hry navrátí varianta velké protievropské koalice.

Pokud se Farage neštítí spolupracovat se stranou, kterou pro kontroverznost odmítla Le Penová se svými spojenci, třeba odpustí Národní frontě antisemitismus. Spolupráce by byla oboustranně výhodná. Le Penové by získala větší vliv, který je u nezařazených europoslanců minimální, avšak byla by zřejmě nucena přenechat vedení frakce Faragovi, který by získal stabilní frakci, jejíž existence by mohla přetrvat do konce volebního období.