Jsem fanouškem filmů Víta Klusáka. Ukazují svoje aktéry nahé ve svojí iracionalitě, a tak nějak beznadějné ve svém pachtění. Jenže právě do takového světa, iracionálního a beznadějného, politicky vstupuje mesiáš Andrej Babiš. Ukázat nám stejným způsobem i jeho iracionalitu a nic víc, znamená podílet se na beznaději nás všech.

Důvod, proč se Vítu Klusákovi nepodařilo doopravdy konfrontovat fenomén Andreje Babiše, je dobře vidět právě na jeho neschopnosti vnímat skutečný Babišův „matrix“.

Kritika Klusákova snímku z per mých kolegů Zuzany Vlasaté a Jakuba Patočky vede různými směry. Jedním z nich je i poukaz na ta chapadla Babišova matrixu, ve kterých svým každodenním životem vázne sám dokumentarista: Vít Klusák patří do rodiny Babišova hlavního píáristy a pracuje pro komerční televizi, která pomalu ale jistě spadá pod Babišovo impérium.

Vít Klusák se nás snaží přesvědčit, že není ve střetu zájmů. Je vtipnou ironií, že tak činí podobně jako sám Babiš. Autor dokumentu tak vlastně kopíruje logiku, jejíž triumf celý rok zaznamenával.

Nejde o to obviňovat Víta Klusáka z toho, že by snad pracoval na Babišovi objednávku. Jde spíš o to ukázat na skutečné kontury Babišova „matrixu“, které zůstaly Klusákovým objektivem nedotčeny.

Podle vlastních slov chtěl Klusák ukázat lidem, jaké nebezpečí pro demokracii představuje Andrej Babiš. Babiše nám však ukázal jen a jen takového, jakého jsme ho dobře znali už před jeho raketovým politickým vzestupem.

Dnes, kdy průzkumy preferencí ukazují hnutí ANO stabilní až stoupající tendenci, bylo více než kdy jindy potřeba ukázat skutečné příčiny jeho politického úspěchu. A tím rozhodně nebyla touha voličů po lepší demokracii, ale daleko spíš hněv na demokracii spojovanou se starými strukturami.

Co je komu po tom, že na plátně uvidí Babiše zacházet s demokracií jako s hadrem? Dokud bude mít jeho marketingové oddělení k dispozici poutavý příběh o starých zkostnatělých aparátech obtloustlých loupežníků a lidovém boháči, který je shora všechny řádně zlíská, může se Babišovo marketingové oddělení zeširoka smát i Klusákovu „podrazu“ se zařazením Bohumíra Rady na závěr snímku. Tak co, Babiš je velkokapitalista a likviduje malokapitalisty, velká ryba žere malou. Na VŠE by o tom klidně otevřeli kurz.

Babišovy nedostatky, které film ukazuje, byly přeci od začátku součástí jeho vyprávění: nejsem jako politici, jsem jeden z vás, jsem trochu zemitý a trochu trouba, a uspěl jsem proto, že umím makat. Jak Vít Klusák naložil se základní argumentem pro Babišovu podporu, že „pokud umí naložit se svými penězi, tak naloží stejně dobře s těmi našimi“? Nijak.

Vít Klusák totiž vychází z mylného přesvědčení, které stojí v samotných základech současného liberalismu: totiž že člověk je racionální aktér. Marek Prchal i Jakub Ryška, Babišovi PR kouzelníci, se v zátiší Klusákových záběrů spokojeně usmívají proto, že vědí, že to tak není. Racionální varování plná faktických údajů a uměřených hodnocení prohrávají v demokratické soutěži s iracionálními příběhy o vnějších hrozbách a mesianistických sjednotitelích.

Podle Klusáka je Babišův matrix čistě v jeho osobním vlastnictví, a soukromé vlastnictví je na lidský rozum krátké. Proč by měl ale potom Babiš ohrožovat demokracii, jestliže je tvořená racionálními jedinci, kteří se nenechají ovlivnit vlastnickou strukturou a zůstávají nezávislými? A proč by se měl svou vlastnickou strukturou nechat ovlivnit sám Babiš, jestliže je kumulované vlastnictví hrou samou pro sebe, bez vlivu na zbytek matrixu?

V Klusákově objektivu žijeme ve světě, na který shlíží shora pár nedotknutelných multimiliardářů, jejichž kapitálová chapadla tvoří mízu našich upachtěných kamenných institucí. V tom světě se údajně pohybujeme zcela nezávisle, protože „nám do toho nikdo nekecá“. Jenže je obrovským omylem myslet si, že náš svět funguje na slovo. Ty mantinely, v nichž uvažujeme a jednáme, jsou totiž vytyčené i finanční mocí, jíž se v konečném důsledku zpovídáme a na níž jsme v posledku závislí. Matrix s námi počítá jako se svou nedílnou součástí.

Ústavní dodatek, podle něhož „vlastnictví zavazuje“, se zpravidla připomíná ve snaze vymáhat společenskou odpovědnost u těch, jejichž majetek něčím přesahuje rozměry osobního vlastnictví: když někdo vlastní historický dům sahající do veřejného prostoru, neměl by ho ze zištných důvodů nechat zchátrat, když někdo vlastní instituci s kulturním přesahem, měl by se starat o to, aby fungovala.

Ta samá nenápadná zmínka v zakládajícím dokumentu naší demokracie však napovídá i něco víc o matrixech, kterými naši společnost proplétají oligarchové Babišova, Bakalova, Soukupova nebo Kellnerova typu: vlastnictví zavazuje aktéry k určitému jednání. Nežijeme ve světě, kdy si každý může vybudovat svůj vlastní matrix. Naše matrixy se vzájemně prolínají a tvoří jeden veliký.

Co je tímhle matrixem nás všech? Když Vít Klusák sedí v open spacu nakladatelství Economia oligarchy Zdeňka Bakaly a vysvětluje Daniele Drtinové, která je na Zdeňku Bakalovi zcela nezávislá, že on sám je stejně nezávislý na Andreji Babišovi.

Největším nebezpečím pro demokracii není ani Andrej Babiš, ani Zdeněk Bakala, ani Petr Kellner, ale naše neschopnost a neochota jejich neotřesitelnou pozici konfrontovat.

Matrix Andreje Babiše je matrixem nás všech. Není z něho úniku. Ale mohli bychom začít hledat cesty, jak náš matrix změnit tak, abychom mu nemuseli dávat konkrétní jména.