Před dvaceti lety, v době, kdy se po volbách v roce 1996 zakymácela do té doby zdánlivě neochvějná osa české politiky spočívající v koalici ODS, ODA a KDU-ČSL, napsal Jaroslav Šabata klasický esej Odkud přichází a kam jde sociální demokracie. Jeho královská idea spočívala ve formulaci koncepce, podle níž se měla stát budoucí příznivou hnací silou české politiky aliance křesťanských a sociálních demokratů.

Šabata — tak jako všechny své myšlenky o politice — měl svou ideu hluboce filosoficky ukotvenou v prazákladní emancipační příbuznosti křesťanského a socialistického učení. Byl dokonalým znalcem všech zákrutů dialogu křesťanů a marxistů, zvláště jiskrného v šedesátých letech. Věřte, že úkaz jménem papež František by nikoho nemohl překvapit méně nežli Jaroslava Šabatu, pakliže by se ho dožil. Byl bytostným optimistou, takže ho překvapovaly hlavně špatné zprávy; s dobrým vývojem počítal.

Jeho idea o příznivých posunech české politiky vyvolaných přičiněním koalice sociálních a křesťanských demokratů se málem dočkala svého přezkumu už v roce 1998, ale nakonec to Šabatovi i nám všem za známých okolností založením perfidní opoziční smlouvy zmařili poslední dva čeští prezidenti. A tak poprvé se to, co se muselo stát, přihodilo až po roce 2002.

Tehdy ČSSD pod vedením Vladimíra Špidly dokázala porazit Klausovu ODS o více než pět procent a ocitla se v tak komfortní situaci, jakou už pak nikdy nepoznala: bylo jisto, že bude vládnout, a měla na výběr ze tří solidních možností. Mohla pokračovat v alianci s ODS, mohla utvořit tak zvanou levicovou koalici s KSČM či menšinovou vládu s její podporou, anebo mohla koalovat s KDU-ČSL a přibrat protiklausovské odpadlíky z ODS sdružené v Unii svobody.

Ač o tom podnes panují různé názory, třetí možnost tehdy byla jasně nejsilnější, a právě jí se Vladimír Špidla vydal. Jeho osudová chyba spočívala v tom, že nepodpořil či nenalezl zavčasu kandidáta na prezidenta, s nímž by utvořil silný tandem a porazil Klause, ač se mu takové možnosti naskýtaly.

Postava prezidenta je v českém politickém systému v důsledku Masarykova, Benešova a Havlova dědictví mnohem podstatnější než vyplývá z ústavy. Fakt, že zásadní motiv příznivého rozřešení Havlova nástupnictví hned na počátku své premiérské dráhy Špidla nezvládl, předznamenal jeho celkový nezdar. Je to škoda, protože nikoho lepšího po roce 1989, před ním, ani po něm, jsme ve funkci premiéra neměli.

Nezvládnutá prezidentská volba v roce 2003 v kombinaci s trvající pravicovou křečí pražských médií vedla k Špidlovu pádu i k nezdaru jím sestavné koalice v nadcházejících volbách roku 2006. Sociální a křesťanští demokraté se pak už ve vládě nesešli; až nyní.

Fenomén Kalousek

Málem by se ale zapomnělo, že to tak nemuselo být. Připomeňme si volby v roce 2006, které skončily podivuhodným patem. ČSSD a KSČM měly spolu ve sněmovně sto mandátů, stejně tak jako ODS, KDU-ČSL a Strana zelených. Špidla usmýkaný oportunisty pod Grossovým vedením už dávno sociální demokraty nevedl: a nevedl je už ani Stanislav — lež má krátké nohy — Gross; vedl je Jiří Paroubek.