Před dvaceti lety, v době, kdy se po volbách v roce 1996 zakymácela do té doby zdánlivě neochvějná osa české politiky spočívající v koalici ODS, ODA a KDU-ČSL, napsal Jaroslav Šabata klasický esej Odkud přichází a kam jde sociální demokracie. Jeho královská idea spočívala ve formulaci koncepce, podle níž se měla stát budoucí příznivou hnací silou české politiky aliance křesťanských a sociálních demokratů.

Šabata — tak jako všechny své myšlenky o politice — měl svou ideu hluboce filosoficky ukotvenou v prazákladní emancipační příbuznosti křesťanského a socialistického učení. Byl dokonalým znalcem všech zákrutů dialogu křesťanů a marxistů, zvláště jiskrného v šedesátých letech. Věřte, že úkaz jménem papež František by nikoho nemohl překvapit méně nežli Jaroslava Šabatu, pakliže by se ho dožil. Byl bytostným optimistou, takže ho překvapovaly hlavně špatné zprávy; s dobrým vývojem počítal.

Jeho idea o příznivých posunech české politiky vyvolaných přičiněním koalice sociálních a křesťanských demokratů se málem dočkala svého přezkumu už v roce 1998, ale nakonec to Šabatovi i nám všem za známých okolností založením perfidní opoziční smlouvy zmařili poslední dva čeští prezidenti. A tak poprvé se to, co se muselo stát, přihodilo až po roce 2002.

Tehdy ČSSD pod vedením Vladimíra Špidly dokázala porazit Klausovu ODS o více než pět procent a ocitla se v tak komfortní situaci, jakou už pak nikdy nepoznala: bylo jisto, že bude vládnout, a měla na výběr ze tří solidních možností. Mohla pokračovat v alianci s ODS, mohla utvořit tak zvanou levicovou koalici s KSČM či menšinovou vládu s její podporou, anebo mohla koalovat s KDU-ČSL a přibrat protiklausovské odpadlíky z ODS sdružené v Unii svobody.

Ač o tom podnes panují různé názory, třetí možnost tehdy byla jasně nejsilnější, a právě jí se Vladimír Špidla vydal. Jeho osudová chyba spočívala v tom, že nepodpořil či nenalezl zavčasu kandidáta na prezidenta, s nímž by utvořil silný tandem a porazil Klause, ač se mu takové možnosti naskýtaly.

Postava prezidenta je v českém politickém systému v důsledku Masarykova, Benešova a Havlova dědictví mnohem podstatnější než vyplývá z ústavy. Fakt, že zásadní motiv příznivého rozřešení Havlova nástupnictví hned na počátku své premiérské dráhy Špidla nezvládl, předznamenal jeho celkový nezdar. Je to škoda, protože nikoho lepšího po roce 1989, před ním, ani po něm, jsme ve funkci premiéra neměli.

Nezvládnutá prezidentská volba v roce 2003 v kombinaci s trvající pravicovou křečí pražských médií vedla k Špidlovu pádu i k nezdaru jím sestavné koalice v nadcházejících volbách roku 2006. Sociální a křesťanští demokraté se pak už ve vládě nesešli; až nyní.

Fenomén Kalousek

Málem by se ale zapomnělo, že to tak nemuselo být. Připomeňme si volby v roce 2006, které skončily podivuhodným patem. ČSSD a KSČM měly spolu ve sněmovně sto mandátů, stejně tak jako ODS, KDU-ČSL a Strana zelených. Špidla usmýkaný oportunisty pod Grossovým vedením už dávno sociální demokraty nevedl: a nevedl je už ani Stanislav — lež má krátké nohy — Gross; vedl je Jiří Paroubek.

Měl za sebou pověst zdevastnou CzechTekem a proti sobě živelnou nenávist pražského mediálního provozu. Ve funkční demokracii by ale jedna stovka neměla být lepší než jiná stovka, není-liž pravda, a tak se cesta k jakékoli funkční většině ve sněmovně nehledala snadno. Nakonec se nalezla skrze korupci, na které se podílely všechny strany budoucí vlády: zelení, kteří za to pykají dodnes, lidovci, vedení tehdy čerstvě rasistickým vsetínským starostou Čunkem, za což si taky zaplatili svoje, a ODS, která posléze na slovo „korupce“ zredukovala svůj program, a podle toho se jí vede.

↗

Znáte to: kdo se směje naposledy... Foto Veronika Rajmanová, TOP 09

Jediným, kdo se tehdy pokusil z patu najít kloudné, tvořivé a se systémem liberální demokracie konformní východisko, nebyl nikdo jiný než Miroslav Kalousek, ještě v roli předsedy KDU-ČSL. Navrhl sociálním demokratům koalici, kterou by za velmi striktních a prakticky v ničem jim neuhýbajících podmínek tolerovali komunisté.

Sociální demokraté navíc měli za takovou vládu zaplatit obrovskou cenu spočívající v uskutečnění prakticky kompletního lidoveckého programu včetně například církevních restitucí ve velkorysejší podobě, než pak upachtěně prosadila nemotorná Nečasova vláda. O Kalouskovi si myslete co chcete, ale politické řemeslo umí asi lépe než kdokoli zde. A jeho plán tehdy byl dobrý, pravděpodobně bychom se vyhnuli mnoha z rysů pozdějšího úpadku.

Pokus mu ale nevyšel, protože ho smetla rádoby zásadová antikomunistická vlna v jeho vlastní straně, vlna lidí, kteří pak ochotně zvolili svým předsedou rasistu Čunka, asistovali při Milošem Zemanem sponzorovaném korumpování sociálně-demokratických poslanců a účastnili se všech obludností prováděných Topolánkovou vládou, z níž se pak poroučeli do mimoparlamentní opozice. Ze svého programu v ní přitom uskutečnili prasměšný zlomek z toho, co jim na stříbrném podnose přinesl Kalousek.

Zatímco lidovci sněmovnu opouštěli, on se do ní jako triumfátor se svým fenomenálně prohnaným politickým projektem jménem TOP 09 vracel. Hlavní síla TOP 09 spočívala v chytře vyprávěném příběhu českého vývoje po roce 1989.

Kalousek brilantně vyhmátl podstatu sporu mezi Havlem a Klausem, zejména základní motivy, v nichž měl Havel navrch. Ve Schwarzenbergovi pak našel optimální symbol pro svůj záměr a obratnou politickou komunikací v podstatě řekl: „Poučili jsme se z chyb, máme nové lidi, budeme jako ODS, ale důslednější. Budeme se opírat o občanskou společnost, budeme potírat korupci, a zejména budeme proevropští.“

Bylo to mazané, pražská média mu to snad ani nemohla nezbaštit i s navijákem, a v kombinaci s řeckou lží i malátnou kampaní ČSSD to vedlo k šokujícím výsledkům voleb 2010. Kalousek se ocitl ve vládě, v níž byl podstatnější postavou než slabý a z Hradu a ložnice ovládaný premiér Nečas.

Uvažte, že pokusů o různé pravicové strany tu byla spousta: ODA, Unie svobody, Naděje, Cesta změny, KAN, DEU... všichni prohráli, dočkali se nanejvýš pověstných pár minut slávy. TOP 09 se ale málem etablovala jako nová největší síla české pravice. A Kalouskův projekt pořád ještě bojuje o to, že ODS v pozici hegemona napravo nahradí.

Schwarzenberg tu byl při vší úctě hlavně maskot. Bylo to a je především Kalouskovo dílo. Důvod, proč tak výtečně uspěl, spočívá právě v explicitně na Havlovo dědictví navazující proevropské a občanské orientaci. Příčina, proč posléze prohrál a proč se ocitl takřka na okraji české politiky, spočívá v tom, že nepochopil, v čem podstata současné evropské pravicové politiky spočívá.

Kalousek dopustil, aby česká pravice během Nečasovy vlády ubližovala v sociálních tématech lidem mnohem víc, než je nezbytně nutné. Poslechnete-li si Cameronův projev na posledním sjezdu konzervativců, seznáte, že jeho řeč ho staví nalevo od pozdního Blaira a výrazně nalevo do současné české vlády. Kalousek nepochopil, že éra drcení lidí ideologicky zdůvodňovanými škrty a úsporami je pryč: už si to prostě jen tak nenechají líbit. Proto ve volbách 2013 prohrálo jeho TOP 09 s ANO Andreje Babiše.

Babiš je totiž nejnovější, a vcelku přirozenou reinkarnací české pravicové politiky. Jeho nástup lze vyložit prostičkou větou: „Kluci už chtěli moc.“ Jinak řečeno, Babiš usoudil, že obsluha jeho osobních zájmů korumpováním potřebných segmentů politického provozu je nákladnější než náklady na cestu k přímé správě státu. A ve dvou věcech se oproti předcházející generaci „nové české pravice“ poučil: koupil si média a předstírá sociální citlivost.

Kalousek přesto pořád ještě může porazit Babiše

Současná česká vláda nefunguje dobře, selhává v celé řádě základních funkcí, ale přesto je nesouměřitelně příznivější nežli poslední vláda Nečasova. Vášně nad uprchlíky či nad jakýmkoli jiným tématem jsou jen koloritem, který to nemůže zakrýt.

Taková ČSSD by měla stejnou nebo větší podporu veřejnosti, pokud by se k uprchlíkům stavěla přátelsky, a její neschopnost to v souladu s vlastními ideovými východisky učinit jen ilustruje slabost současné české vlády i politiky. Nadto základní konflikt v ní — mezi levicí a pravicí — jako by byl zmražený. Také spor o kvalitu demokracie je malátností opozice zasutý do pozadí.

Vládne koalice rozkročená přes politický střed a opozice je vesměs strašná. ODS pod vedením Petra Fialy degeneruje v nechutný spolek odpovídající britské UKIP či rakouským Svobodným. O Okamurovi se netřeba bavit. A čeští komunisté se podle všeho definitivně rozhodli, že ze všech svých slavných vzorů, vyberou si jako svého následováníhodného předchůdce Brežněva.

Jediná parlamentní opoziční strana, která dnes mluví o řadě věcí rozumněji než vláda, je TOP 09. Také bych si přál, aby to byla koalice Strany zelených a Pirátů, ale teď to prostě je TOP 09.

Fakt, že ústředním a nejviditelnějším konfliktem současné české politiky je střet Andreje Babiše a Miroslava Kalouska, není tedy výsledkem souhry náhod či osobní animozity. V jejich soubojích se zápasí o budoucí povahu české pravice: zda bude chtít řídit stát jako demokracii, anebo jako firmu. Je to mnohem zásadnější konflikt, nežli se zdá: a Kalouskovi je v něm nutno přát zdar.

Kalousek přitom nemá v konfliktu navrch, jednak vinou své minulosti a jednak proto, že už nemá na své straně média. Přesto může vyhrát — za tří předpokladů. Za prvé, pokud pochopí, že evropskou pravicovou politiku už nelze provozovat napravo od Merkelové, že prostě bude muset vzít v potaz sociální zájmy oligarchizujícím se kapitalismem dneska čím dál hůř utiskovaných lidí, a to včetně živnostníků či střední třídy, o jejich přízeň se uchází.

Za druhé, pokud jasně řekne, že chce do koalice s KDU-ČSL a ČSSD a v čem bude s účastí TOP 09 lepší, nežli s ANO: musí si taky najít věrohodnější symbol navazující na Schwarzenberga, než je on sám. Možnostmi jsou Šimon Pánek, Tomáš Pojar nebo aspoň Karel Kühnl, Jan Kalvoda či Hana Marvanová, prostě někdo takový.

A za třetí, pokud najde smělost přijít s jasnými návrhy, jak moc oligarchie omezit, aspoň v něčem, ale průkazně a splnitelně. Lidé prostě rádi volí někoho, kdo jim věrohodně slíbí, že změní věci k lepšímu. Na řeckou lež už znova nikdo neskočí. A média zadarmo zbůhdarma už Kalouskovi na ruku znovu nepůjdou.

Kalousek nad Babišem přesto může vyhrát. Nepřekvapilo by nás to. Prohnaný je na to dost. Přitom dobře víme, že vznik vlády KDU-ČSSD-TOP 09 by samozřejmě nastolil jiné, závažné otázky pro českou levici. Ale těch se i tak už dnes klade, například zbytečným trýzněním uprchlíků, absencí solidarity s Řeckem, slabým tahem k prohlubování demokracie či celkově liknavým vztahem k Evropské unii, víc než dost.