Události v Paříži zasáhly celou Evropu. Světová média referují o barbarském činu a o útoku, který Francie dosud nezažila. Stovky raněných a více než sto mrtvých — to je velmi smutná bilance.

Člověka také takové události nutí přemýšlet o postojích médií a reakcí lidí na sociálních sítích. Dlouhá nepřetržitá vysílání Al-Džazíry, BBC, CNN i France 24, silná vyjádření představitelů států a uživatelé sociálních sítí halící se do trikolóry bleu-blanc-rouge vyjadřující solidaritu. To vše ukazuje na mimořádný význam, který k tématu pařížských atentátů přikládají lidé propojení médii.

Při tak výrazné dominanci tématu pařížských útoků ve veřejném prostoru nemohu však pominout otázku, zda je to reakce zcela odpovídající, zda není v globálním kontextu poněkud přehnaná. Ne že by solidarita s Francií byla příliš velká — té přeci z povahy věci nemůže být nikdy dost. Spíše vyvstává otázka, není-li naše solidarita selektivní a proč náš zájem o jiné tragické události je výrazně slabší než v tomto případě.

Proč zprávy o záplavách, požárech, zemětřesení, či sesuvech půdy, které si často vyžádají tisíce obětí, dostávají v médiích řádově méně prostoru a proč je lze na sociálních sítích jen těžko zaznamenat? Proč je citlivost k informacím o obětech, pro Evropana příliš abstraktních válečných konfliktů, všeobecně nízká? Na zprávu o tom, že každý den umírá hladem nebo jím způsobenými chorobami čtyřiadvacet tisíc obyvatel naší planety, nenarazíme, jak je rok dlouhý.

Různá utrpení nelze ovšem porovnávat. To je myslím dobrá zásada, s níž se má k jednotlivým událostem přistupovat. Jinak se člověk ponoří do cynismu nebo apatie. S tím souvisí i kacířská otázka: je vůbec v možnostech lidského těla a mysli informačně pojmout takovou míru světového utrpení, válek a nespravedlností a neodnést si z toho psychickou újmu? Nelze popírat, že existuje značný deficit zájmu o některý typ událostí. O tom však jindy, teď zpět k pařížským událostem.

Je suis Paris

Teroristický útok v Paříži je teroristickým útokem v Evropě. Z tohoto úhlu pohledu je to útok i na obyvatele žijící v České republice, „yes, it is in our backyard“, jak říkají Američané. O to je citlivost Evropanů neskonale silnější, obavy hlubší a dopady mohou být osobnější.

Zajímavé je, že tento útok je kvalitativně jiný než útok na Charlie Hebdo. Tam byla zasažena hodnota svobody slova a „novinářský stav“. Ale pro běžného Evropana není rozhodnutí nepublikovat v médiích, která si neberou servítky a jejichž modus operandi je pozurážet všechny, příliš omezující. Koordinovaný útok okolo Charlie Hebdo útočil na symboly a po útoku si člověk nekladl otázku, zda příště obětí nemůže být on.

Smrt, stejně jako narození, patří k nevyhnutelnému každého lidského života. V evropské kultuře je však smrt pojímána jako smutná událost. Hrůza a odpor k pařížským činům ale není pouhým odmítnutím mnohočetné smrti. Lidé umírají každý den, síla a intenzita dnešní reakce však překračuje mnohé s větším počtem obětí.

Jde o kontext, způsob zabití. Že to byla smrt násilná v nahodilé podobě, která nastala jen kvůli smrti samotné a následnému strachu z ní. Může potkat každého — není důležitá oběť, jen počet mrtvých. Není relevantní se ptát, jaký je vztah vraha k oběti a jaký je motiv tohoto činu — vztah není žádný a obětí může být kdokoliv, i vy.

Biologickou přirozeností člověka je smrti se bát, i když se strach dá sociokulturně značně potlačit, například posmrtnou perspektivou. Proto si společnost snažíme organizovat tak, abychom výskyt smrti minimalizovali. Proto existuje zdravotnictví a jeho dostupnost každému, proto existují pravidla tedy zákony, které zapovídají násilí a systém trestů v případě jejich nerespektování.

Pokud chápeme teroristické útoky proti civilnímu obyvatelstvu jako prvek, který je na našem kontinentu systémově přítomný, lze očekávat reakci společnosti a reorganizaci pravidel umožňujících, aby se Evropané tomuto fenoménu účinně bránili. Pocit bezpečí je populací vyžadován, politická reprezentace se jej snaží dosáhnout. Smrti totiž nelze nečelit, to není společensky přípustné ani v lékařství, ani v dopravě a ani při obraně proti terorizmu.

S útokem v Paříži přichází nejen šok z toho, co se stalo. Celou situaci značně umocňuje obava, co se teprve stane. Událost nebude bez následků, bez politických konsekvencí, svou intenzitou a veřejným ukotvením může sehrát roli milníku podobně jako to bylo v případě 11. září 2001. Pamatuji si, jak jsem se po 11. září vysmíval komentářům o tom, že „svět se změnil“, považoval jsem je za přehnané a zbytečně emotivní. Jak hluboce jsem se mýlil.