Keller, Dienstbier a levice v kleštích
Radim HejdukStřet dvou významných osobností sociálně demokratické politiky byl i zosobněním sporu v uprchlické otázce. Bez společného půdorysu levicových osobností je jen malá šance, že se podaří vyjít z krize směrem k sociálně soudržnější společnosti.
V komorní atmosféře sekretariátu sociálně demokratické buňky na Praze 2 se uskutečnila tříhodinová debata, jejíž téma v současnosti hýbe evropskou společností. Jan Keller s Jiřím Dienstbierem rozebírali uprchlickou krizi, její příčiny a její důsledky. Zjednodušeně řečeno, Masarykova demokratická akademie se snažila poutavě rozklíčovat jádro konfliktu na levici mezi „konzervativním“ a „liberálním“ pohledem na migraci.
Jan Keller se soustředil především na identifikaci příčin uprchlické krize. Poukazoval na systematické evropské harakiri, které oslabuje své systémy sociálního státu ze tří stran naráz: zaprvé zevnitř, když evropské vlády aplikují politiku škrtů, zadruhé zvenčí, když Evropa svou zahraniční politikou destabilizuje především Blízký východ, kde se i z toho důvodu vytvořilo epicentrum terorismu — Dáeš -, a zatřetí shora, když probíhá proces takzvané „europeizace“, což je Kellerův pojem pro ztrátu suverenity států v Evropě bez současného vytváření společných institucionálních alternativ.
Destabilizaci sociálního státu urychlí dle Kellera i početné migrační vlny, na které evropské státy nemají dostatečnou absorpční kapacitu. Jako příklad uváděl absorpční kapacitu České republiky, která by podle jeho slov mohla přijmout na 200 tisíc uprchlíků. „Co bude potom?“ ptá se Keller.
Podle Dienstbiera však nelze jen tak vyčíslit absorpční kapacitu států, jelikož je proměnlivá a závislá na demografickém vývoji. Více než příčiny, v jejichž výčtu se s Kellerem více či méně shodl, se Jiří Dienstbier zaměřil na předpoklady úspěšného řešení krize. Jedním z nich je i stabilizace válkou zmítaných států. Té se ale těžko docílí při neshodách mezi velmocemi či lokálními skupinami.
Jedinou skutečnou cestou je dohoda s Tureckem, se kterým se však pod Erdoganovým vedením vyjednává velmi špatně. Oba řečníci se shodli, že je zapotřebí vytvořit jednotnou evropskou migrační a azylovou politiku, která nastaví jasná pravidla a bude vedena evropskou agenturou.
Teroristi, nebo oběti?
Zlomový moment však nastal, když se začali řešit uprchlíci jako takoví. Jako posluchači jsme jistě čekali, že bude Jiří Dienstbier poukazovat na nedůstojné podmínky v detenčních táborech, že bude rozporovat účelnost návratové politiky, která například ve Francii dosahuje pouhých šesti procent, a že se ohradí vůči budování plotů na vnější Schengenské hranici.
Podstatnou část musel zarazit způsob, jakým se rozhodl argumentovat Jan Keller. „Apokalypsu nesmíme řešit tím, že ji vysvětlíme optimistickým tónem,“ prohlásil v reakci na Dienstbierův apel, aby politici nešířili mezi lidmi neopodstatněný strach. Jan Keller dále tvrdí, že ti nejpotřebnější nejdou k nám, ale zůstávají v Iráku. „K nám jdou pouze mladí muži, ekonomičtí migranti, což potvrzují záběry z médií a je to podpořeno vyjádřením německé kontrarozvědky. Mezi uprchlíky se navíc pohybuje velká část nebezpečných fanatiků, asi dvanáct tisíc,“ pokračoval europoslanec.
Takový styl argumentace je dobře znám ze sociálních sítí či z komentářů pod články mainstreamových zpravodajských serverů. Těžko se profesorovi namítalo, že jde v mnoha případech o hoaxy či desinterpretace českých médií.
Kritiku si od obou hostů vysloužily za svou činnost činnost Evropské komise, Evropská rada i frakce socialistů v Evropském parlamentu. S Dienstbierem Keller souhlasil, že zatím nepřišlo žádné reálné řešení situace, což nahrává do karet nacionalistickým hnutím a lídrům typu Marine Le Pen. Jan Keller projevoval své znechucení z evropské politiky. Prohlásil, že do voleb už nepůjde, načež parafrázoval své předvolební heslo: „Jiná Evropa je možná, ale jedině ta horší.“
Názorový rozkol mezi výraznými představiteli české levice tak přetrvává i po jejich polemice. Kellerův euroskepticismus a požadavky na silové řešení konfliktu na Blízkém východě, na přísnější střežení hranic a důraznější návratovou politiku se nemůže smířit s Dienstbierovou otevřeností, apelem na důslednou integrační politiku a solidaritou jak s uprchlíky, tak s ostatními evropskými zeměmi.
Levice, zde konkrétně sociální demokracie, tedy zůstává v kleštích. Pokud se totiž nepodaří najít společný půdorys mezi výraznými postavami levé části spektra, není šance budovat ani společný projekt sociálně spravedlivé Evropy, ani sociálně soudržné České republiky.
To, že zatím nemá EU řešení, je možné kritizovat leda tak, že se členské státy (!) zatím nedohodly na mnoha nutných opatřeních. A nedohodly se především proto, že mnozí vedoucí politici, především v zemích střední a východní Evropy, se populisticky vezou na nacionalistické vlně. To nelze svádět na EU jako celek, EK, EP, jeho socialistickou frakci či ER. A pokud se na nutných opatřeních členské státy dohodly, tak se realizují pomalu či vůbec ne (např. hot spoty, ochrana vnějších hranic Schengenu pod evropskou správou apod), protože mnozí si přejí, aby to zůstalo jen na papíře.
Pokud je Keller rozhodnut neprodlužovat svůj mandát v EP, lze to jen uvítat. Jako europoslanec kandidující za sociální demokracii zcela zklamal. Nejde o jeho kritiku mnoha aspektů fungování EU, i když často intelektuálsky povýšeneckou a nespravedlivou. Jde o to, že Keller ani v nejmenším nepřišel s nějakým řešením. Od sociálnědemokratického poslance EU bych především očekával, že když v souvislosti s otázkou integrace uprchlíků oprávněně varuje před sníženými absorpčními kapacity evropských sociálních systémů (v důsledku dlouholeté neoliberální politiky), tak migrační vlnu pojme jako výzvu tento stav měnit. Tohle Keller nedělá, jen straší a opakuje nesmysly nacionalistů a otevřených nácků.
Rozumím varování, že, „Pokud se totiž nepodaří najít společný půdorys mezi výraznými postavami levé části spektra, není šance budovat ani společný projekt sociálně spravedlivé Evropy, ani sociálně soudržné České republiky.“ Nicméně, pokud jde o Kellera: A) Ten „společný projekt sociálně spravedlivé Evropy“ nikdy nebral vážně, protože nikdy nevěřil v trvalejší význam evropského sociálního státu a b) ani nikdy nedomýšlel nějakou jeho levicovou alternativu. Zkrátka s pádem komunismu se svět řítí fatálně do katastrofy a sociální stát to může nanejvýš trochu zpomalit a ne zastavit.
Je na čase si na levici přiznat, že tváří tvář současným velkým problémům si tzv. liberální levice a konzervativní levice (pokud to trochu zjednodušíme) nemá v zásadě co říci. Ve většině z nich nabízí obě strany řešení, které se de facto vylučují. Všimněte si, jak ve veřejném prostoru smýšlí o migrantech nominální či bývalí „také sociální demokraté“ (např. Huml, Jandák, Volfová, Čech, Zeman a další) To není jen o migrantech. To se dotýká mnoha dalších politických oblastí, to je o naprosto odlišných hodnotových východiscích. Jak je možné tyto odstíny hnědé zakomponovat do reálného levicového programu? A nejhorší je, když se takové snahy legitimizují potřebou neodradit voliče či čelit otevřeným fašounům. Sociální demokraté ve dvacátých a počátkem třicátých let v Itálii a Německu statečně sváděli s fašouny a nácky otevřené bitky. Jasně říkali, my nejsme ani trochu jako oni. Dočasně to s nimi prohráli, ale zachránili si svou čest a nakonec je porazili a vybudovali lepší demokracii. Naši někteří „také sociální demokraté“ na to jdou od lesa – tak trochu přidejme do našich barev hnědou a fašouni a náckové to mají spočítané. Co lepšího chtějí sociální demokraté budovat se ztracenou ctí?
Sociální stát známe ze Skandinávie, poválečného Německa a ze západní Evropy, pro mnoho lidí v ČR (a i pro mne) je velkým vzorem, ale jeho zásady se přece v paternalistickém, nedemokratickém pojetí často uplatňovaly i v diktaturách a autoritářských režimech, často dost zrůdných. Sociální stát může být cílem, myslím si já, jen právním státě (Rechtsstaat, podle zásad zvaných la primauté du droit nebo the rule of law), jenž poskytuje ústavní záruky demokratickému řádu lidských práv a základních svobod a jenž takový řád svými zákony a praxí také zajištuje. Na oné besedě s Janem Kellerem (zúčastnil jsem se jen její části) jsem měl nepříjemný dojem, že profesor a soc.dem. poslanec Keller staví sociální stát mimo právní stát, ba dokonce místo právního státu. To je ovšem právě demagogie českého národně-sociálního bloku, jehož je Jan Keller nyní bohužel předním reprezentantem. Vadí mi to i proto, že jsem ho volil za poslance Evropského parlamentu.
Co se postojů levice jako takové týká - už v příslušných diskusích jsem vyjádřil názor, že levice je zásadně rozštěpená v otázce pojetí principu solidarity.
Jedna část levice - říkejme jí třeba "levice autentická" - trvá na původním principu, že solidarita je myslitelná výhradně jako univerzální a univerzalistická; tedy otevřená vůči všem (znevýhodněným) bez rozdílu.
Druhá část levice ale solidaritu pojímá selektivně, exkluzivně - a především v tom smyslu, že solidarita má sloužit především n á m s a m ý m. Naší skupině, našemu národu, zkrátka našim vlastním zájmům.
Takto pojatá "solidarita" ovšem ve skutečnosti není ničím jiným, nežli pouze skupinovým egoismem. S autentickými ideály levice to nemá naprosto nic společného.
U nás už také základní rozdělení společnosti není na levici pravici. Zatím dělení na nacionalisty a evropany probíhá hlavně uvnitř stran.
O tom, že dimenze lab-lib ztrácí relevanci píše například Bělohradský už dlouho.
Místo toho, aby se tato krize levice řešila, tak se kritikové současné bídy levicové politiky vyobcovávají, jejich kritice jsou přisuzovány jakési temné, rasisticko-nacistické pohnutky.
Místo reálné politiky jsou tvrdě prosazovány neživotaschopné pseudohumanisické teorie. Už i mutti přiznala, že byla trotl, jen čeští levicoví jezuiti se dále drží své víry. Když budou takto pokračovat, mají jisté vítězství. Odpůrce vyloučí a zůstanou jen ti pevní. Problém je jen v tom, že i sklerotik se naučí jejich jména nazpaměť. Tak málo jich totiž bude.
b) spojovat se s ultrapravicí proti liberálům
c) vymezovat se stejně ostře proti náckům a liberální pravici, uchýlit se do názorového ghetta, které v zájmu ideové čistoty rezignuje na politickou relevanci a komunikaci s širší veřejností.
Keller si vybral druhou cestu, příklady té první a třetí se najdou snadno.
Neřekl bych ale, že tím Bělohradský nějak opravdu zásadně změnil své pozice. I nadále zůstává skalním liberálem - to jest, největší zlo jsou podle něj jakékoli ingerence nějaké cizí moci do "posvátné" autonomie individua.
Přičemž, touto "cizí mocí" může být jak - z hlediska individualismu - příliš reglementující stát, ale mohou to být také nadnárodní korporace. Pokud Bělohradský brojí proti těmto ingerencím korporací (nadnárodních či národních) do legitimních práv společnosti, pak zaujímá v podstatě levicové pozice. Ale pokud je jeho pozicí především proklamování nedotknutelnosti autonomie individua, pak se daleko spíše blíží pozicím politické a ideové pravice.
---------------------------------
Ale zpátky k tomu lib-lab: zatím se nijak neukazuje, že by tento základní politický a ideový model měl ztrácet svou platnost. Že pod působením určitých a k t u á l n í c h faktorů dochází k temporálnímu oslabení tohoto protikladu mezi světem práce a mezi světem kapitálu (respektive mezi principem kolektivní solidarity a mezi světem individuálního prospěchu), to není v dějinách nic nového. Například k takovému přechodnému stírání třídních rozdílů dochází vždycky za války, kdy pocit společné národní příslušnosti zatlačuje do pozadí všechno ostatní.
Takže, nedejme příliš na V. Bělohradského: ten principiální konflikt lib-lab je tu stále, a i nadále s ním budeme konfrontováni.
Ostatně, ten dřívější Bělohradského postoj, že jejich pravidelné střídání u moci je v pořádku - to v žádném případě není pozitivní řešení tohoto konfliktu, nýbrž daleko spíše výrazem naprosté rezignace na takovéto řešení; je jeho cementováním pro všechny časy.
Keller se nespojuje s ultrapravicí! Chce jen realistickou politiku. Upozorňuje na to, že se levice stává dogmatickou sektou. A zde se to, bohužel, naplno projevuje. Články tu nabádají k pluralitě, ale jaký je skutečný stav?
Kdo nesdílí předepsaný pohled na věc, je nácek. To je katastrofa! Copak si to neuvědomujete? To jste se tak zabetonovali ve svém dogmatu, že jiný názor už je pro vás nebezpečím? Jestliže Keller říká, že mezi migranty zřejmě jsou teroristé, lže snad? Lže o politickém harakiri Evropy? Lže o nečinnosti evropské komise, evropského parlamentu? Ne!
Ale stejně to má marný. Vymyká se dogmatům.
Je to horší, než jsem myslel.
S větou: "Apokalypsu nesmíme řešit tím, že ji vysvětlíme optimistickým tónem,“ lze bez problémů souhlasit, neshledávám na ní nic demagogického.
"Jan Keller dále tvrdí, že ti nejpotřebnější nejdou k nám, ale zůstávají v Iráku."
Situaci, kdy nejpotřebnější lidé zůstávají na místě nebo utíkají jen do blízkého okolí, protože nemají dost sil nebo peněz na dlouhou a náročnou cestu, si lze velmi dobře představit. Na tomto tvrzení Jana Kellera tedy také neshledávám nic demagogického.
"K nám jdou pouze mladí muži, ekonomičtí migranti, což potvrzují záběry z médií a je to podpořeno vyjádřením německé kontrarozvědky."
Toto tvrzení je samozřejmě přehnané, nejdou k nám POUZE mladí muži a ekonomičtí migranti, záběry z médií takové tvrzení doložit nemohou, vyjádření německé kontrarozvědky nemám k dispozici.
Podíl mužů mezi migranty podle Eurostatu je myslím asi 70%, mladí muži jsou výrazně zastoupeni (nechce se mi ty statistiky hledat). Pokud jde o tzv. ekonomické migranty, můžeme myslím jejich podíl odhadovat z výsledků azylových řízení. Podle Eurostatu byl azyl v roce 2014 přiznán asi 50% žadatelů (to by měly být souhrnné výsledky po druhém kole azylového řízení – nechce se mi ty údaje znovu hledat).
"Mezi uprchlíky se navíc pohybuje velká část nebezpečných fanatiků, asi dvanáct tisíc.“
Bez uvedení zdroje informace nemá cenu spekulovat o její pravdivosti.
Pokud tedy první dvě tvrzení z tohoto výčtu připadají autorovi demagogická, řekl bych, že může jít o zaujatost. Třetí tvrzení ("pouze mladí muži a ekonomičtí migranti") platí částečně, nejsou to pouze mladí muži, ale jejich podíl je výrazný. K představě o podílu ekonomických migrantů lze uvést tu zhruba 50% úspěšnost žadatelů o azyl.