Evropská unie je založena, píše se v Lisabonské smlouvě, na lidské důstojnosti, na svobodě a demokracii, na rovnosti, na zásadách právního státu a na dodržování lidských práv, včetně práv příslušníků menšin. Článek 2 této smlouvy také uvádí, že ke společným hodnotám členských států patří i pluralismus, nepřípustnost diskriminace, tolerance, spravedlnost, solidarita a rovnost mužů a žen.

Na solidaritu se smlouva odvolává i v dalším textu, který je z větší části převzat z předchozích smluv, hlavně maastrichtské, které referendem v roce 2002 přijal i lid České republiky. Lisabonskou smlouvu, plným názvem Lisabonskou smlouvu pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství, sjednanou a podepsanou v roce 2007, ratifikoval český stát kvůli odporu české politické pravice, vedené Václavem Klausem, jako úplně poslední z tehdejších států EU v roce 2009. Od té doby má ČR v EU pověst protievropského státu. Smlouva je ale pro ČR závazná, což dnešní vláda svou protiuprchlickou a vůči členským státům EU nesolidární politikou zřejmě nemíní respektovat.

Solidarita států, společenských skupin a jednotlivých lidí byla přitom i jednou z hlavních myšlenek, jež vedly k velkolepému projektu postupné přeměny Evropských hospodářských společenství v Evropskou unii a k jejímu směřování, zatím bohužel neúspěšnému, ke konfederaci a k federaci.

Při překonávání státněsocialistických diktatur kolem roku 1990 to byla v naší části Evropy myšlenka živá, jak o tom svědčily představy, jakkoli dost neurčité, o polsko-československé konfederaci, jež rozvíjeli Václav Havel a François Mitterrand.

Čeští exulanti a emigranti zavazují

Za jugoslávských válek v Bosně a Hercegovině a v Kosovu našlo v devadesátých letech v ČR útočiště, většinou formou doplňkové mezinárodní ochrany, tisíce, ba desítky tisíc uprchlíků, převážně s muslimskými kořeny. Úřady i čeští občané projevovali značnou vstřícnost. Už dříve a pak znovu přijímala ČR i potomky českých emigrantů z Volyně (a Ukrajiny vůbec) a z Kazachstánu.

Už od dob pobělohorských česká společnost exilu a uprchlíkům rozumí. První československá politická reprezentace, Masaryk, Beneš, Štefánik, se formovala za první války v exilu. Otevřené bylo Československo k uprchlíkům ze Sovětského svazu i židům a antifašistům z Rakouska a z hitlerovského Německa. Československý exil byl za nacistické okupace hlavní složkou odporu a odboje. Do exilu se uchylovali i političtí uprchlíci po únoru 1948 a českoslovenští političtí činitelé, převážně komunisté v opozici, po 21. srpnu 1968.

Naopak, řečtí političtí uprchlíci, většinou komunisté bojující se zbraní v ruce proti pravicové vládě, byli v Československu v roce 1949 přijati velmi dobře a dodnes, pokud se po pádu vlády plukovníků nevrátili do Řecka, žijí oni, či spíše jejich děti, v ČR.

Z perzekuce v Československu nemohli mít po srpnu 1968 politicky neangažovaní českoslovenští občané žádné obavy, přesto statisíce Čechoslováků, viděno dnešníma očima „ilegálních a ekonomických migrantů“, našly nový domov v Rakousku, Švýcarsku, Francii, Švédsku, Kanadě, USA, Austrálii i jinde, dokonce i v Latinské Americe po srpnu 1968. Slabší proud emigrantů ze země trval pak dvacet let.

Xenofobní nálady dnešní české společnosti jsou sice menšinové, ale hlasité. Vzhledem k této minulosti jsou velkou ostudou. A vláda, navíc n nejsilněji zastoupená sociálnědemokratickou stranou, je ještě podporuje.

Uprchlická krize ukázala, že chceme-li, aby EU fungovala, musíme ve sjednocování Unie pokračovat. Ukázala také, že jednotlivec, společenská skupina i celá společnost státu jsou ohroženi, pokud zůstává rozhodování o evropských záležitostech v rukou vlády onoho státu (s demokratickým deficitem, který je všude) a nepodílí se na něm demokraticky zvolené a ustavené orgány Unie.

Dvojí solidarita EU

O onu solidaritu ze závazné Lisabonské smlouvy teď v Unii a ještě více v ČR jde, a to hned v dvojím smyslu toho slova. První je sounáležitost evropských států, které dobrovolně přistoupily k EU. Nelze se smířit s tím, aby Německo, Rakousko a Švédsko trpěly potížemi z migrace prostě proto, že evropskou hodnotu solidarity berou vlády těchto tří států vážně a uprchlíky ve větší míře přijímají.

Nelze se ale smiřovat ani s tím, že ve třech zemích z evropské osmadvacítky, v Řecku, v Maďarsku, v Itálii (a ještě také na Maltě) je uprchlíků už na sto šedesát tisíc a že tyto státy technicky a organizačně nezvládají jejich příjem, počínaje ubytováním, takže potíže přerůstají v humanitární krizi. To je problém solidarity vnitřní, uvnitř Unie.

↗

Maďarsko patří ke státům, které uprchlickou krizi přestaly zvládat. Foto Ondřej Mazura, DR

Tyto potíže komplikuje okolnost, že běženci v oněch zemích většinou ani nechtějí žádat o azyl, nechtějí tam žít, chtějí za příslušníky širší rodiny hlavně do Německa a do Švédska, méně už do Anglie či Francie. Někdy to ale není kvůli předpokládanému zázemí v zemi, kam směřují. Znám uprchlíky, kteří jsou už dnes v Německu a kteří chtěli žádat o azyl a o následný pobyt v ČR, ale po zkušenostech z tábora v Bělé - Jezové si to rozmysleli.

Nejhorší je asi situace v Maďarsku, kde se snoubí xenofobní národovectví dnes už téměř fašistoidní vlády s organizační neschopností a neprofesionalitou těch, kteří jsou pověřeni stykem s uprchlíky. Pracovníci organizace Lékaři bez hranic, kteří léta působili v Jordánsku, Libanonu a Turecku tvrdí, že pokud jde o organizaci pomoci uprchlíkům, je situace v Maďarsku hluboko pod standardy, jež by čekali od evropské země.

Někdy, jako v Řecku, stát registraci běženců a azylové řízení ani zvládnout nemůže. Z Turecka je totiž k břehům řeckých ostrovů blízko, i pouhé dva kilometry. Kdo požaduje „ochranu“ vnějších hranic EU v Řecku, nezná zeměpis nebo úmyslně hlásá absurditu.

Nepotřebujeme ale probůh v Evropě ochranu hranic, té jsme si od druhé světové války do roku 1990 užili až až. Celý stát — tehdejší NDR — padl po pádu berlínské zdi kvůli své „ochraně hranic“ a zadrátování země přispělo i k sametové revoluci v Československu. Potřebujeme naopak ochranu lidí, tedy především občanů EU, a jejich volného pohybu, stejně jako ochranu volného pohybu zboží (věcí) a myšlenek. To má snad řecká armáda nebo nějaké zatím neexistující, tedy budoucí evropský policejní či vojenský sbor „chránit“ řecké ostrovy před nafukovacími čluny, na nichž běženci i s dětmi připlouvají od tureckých břehů? A jak hlídat schengenské „hranice“ Malty, Apeninského poloostrova a Sicílie?

A pak tu je ještě druhá, lidská solidarita, ta s běženci, tedy solidarita vnější. Týká se především uprchlíků. Ti mají podle ženevské mezinárodní úmluvy z roku 1951 (a později novelizované), jež je pro ČR závazná, oprávněné obavy z pronásledování v zemi svého původu z důvodů radových, etnických., náboženských, politických či sociálních. Kromě toho značný počet osob prchá před válkou a válečným násilím ze Sýrie, Iráku, Libye a bohužel stále, ještě od doby sovětské okupace, i Afghánistánu.

Válka nebo ozbrojené konflikty jim brání vrátit se do jejich země z uprchlických táborů v Libanonu, Turecku a Iráku, kde jsou už i léta s rodinami, a bez práce, často bez vzdělávání dětí, často bez řádné zdravotní péče a rozhodně bez perspektiv. Tyto osoby neohrožuje státní perzekuce či nedostatečná ochrana státních orgánů, nýbrž ozbrojené konflikty, často vyprovokované USA a NATO. Na ně je mezinárodně i v českém azylovém právu původní ženevský pojem „uprchlík“ právně rozšířen.

Hranice mezi uprchlíky ve smyslu azylového práva a „ekonomickými migranty“ (někteří čeští politici o nich mluví jako o „ilegálních ekonomických migrantech“) je někdy málo zřetelná. Myslím ale, že naše evropská solidarita by se měla týkat i lidí, kteří prodali vše nebo sehnali finanční podporu příbuzných a dali se na pochod pomocí zločinných převaděčských gangů do Německa či jinam. I když oni sami nejsou bezprostředně ohroženi válkou, ozbrojeným konfliktem či násilím, podstatné pro ně je, že v jejich zemi není práce, a přitom tam prakticky neexistuje zabezpečení v nezaměstnanosti a sociální a zdravotní pojištění.

Hladoví lidé z Jihu zavalí bohatý Sever

V květnu 1968 založil v Praze básník a marxistický filozof Egon Bondy, vlastním jménem Zbyněk Fišer, Názorové sdružení levice, v němž jsem také působil. Tato skupina, v níž byli jak členové „státostrany“, tak i nestraníci — to hlavně mladí lidé, vyjadřovala kritickou podporu Dubčekovu vedení KSČ. A ta kritika šla zleva, proti kapitalismu, za samosprávu nejen ve veřejné správě, ale i v ekonomice, za institucionalizovanou demokracii a ochranu lidských práv a výrazně také proti vykořisťování zemí třetího světa, na němž se sovětský blok podílel.

Již tehdy a často i později jsem Bondyho slýchal, že s chudým Jihem musíme být my z bohatého Severu solidární, nebo „z toho Jihu jednoho krásnýho dne“, jak říkal, „přijdou, a všecko nám vezmou“. Tuto ideu Bondy apokalypticky rozvíjel, i ve své próze. Byl jsem tehdy z jeho postoje rozpačitý. To máme být solidární jenom (anebo hlavně) ze strachu, že o své materiální bohatství přijdeme?

De Maizière nyní navrhuje zkrátit finanční částky z evropských fondů těm státům, které odmítají přerozdělování uprchlíků uvnitř EU. Hodnotím to s rozpaky, asi jako tenkrát ono strašení Egona Bondyho. Jenže toto už není strašení, ale forma reálného nátlaku, jak přimět ty, jimž jsou zásady EU cizí, ke změně postojů. Myslím, že tento postoj, tedy nutnost nátlaku, v Německu i dalších unijních zemích postupně převládne.

Vládní Češi mají jistě pravdu, že peníze z EU nelze podle jejích stávajících pravidel unie z tohoto důvodu zkracovat. Zapomínají však na to, že právní úpravu lze změnit a jedinému státu v Evropské radě poměrně snadně vnutit, zvláště když by potřebu této změny podpořil většinově i Evropský parlament. A to by se zřejmě stalo.

Kdo odmítá „povinné“ kvóty, odmítá vlastně uprchlíky

Česká vláda a média, bulvární i veřejnoprávní, která ji v protiuprchlických postojích otevřeně podporují, se stále zaštiťují tvrzením, že ČR není v odporu proti „povinným kvótám“ sama. O žádné „kvóty“, natož pak povinné, či vnucované, ale nejde a ani nešlo, šlo a jde jen o přijímání určitého počtu uprchlíků, kteří už v EU jsou, a těch, kteří jsou v táborech na Středním východě. Jde také o (neexistující) společnou politiku EU na Středním východě.

Není pravda, že z návrhu Evropské komise slovo „povinné“ vypadlo, jak „vítězně“ sdělovala i česká veřejnoprávní média. Nikdy tam to slovo nebylo, to je jen taková českovládní obranná interpretace. Toto tvrzení je jen zastíráním vládního nadbíhání údajně rozšířené xenofobii. Počty přijímaných uprchlíků, tedy kvóty, smluvené pokud možno dobrovolně, musejí být ovšem závazné a v průběhu doby i měnitelné.

A pokud třeba François Hollande ve veřejných projevech zdůrazňoval, že kvóty mají být povinné, potvrdil tím jen protestanský morální postoj („není svobody bez odpovědnosti“), který se v katolické a částečně i pravoslavné jižní Evropě (to v Rumunsku, Řecku a jinde na Balkáně) prosazuje bohužel jen postupně. Hollande tím však zřejmě myslel především to, že uprchlík nemá právo si vybírat, která unijní země mu poskytne mezinárodní ochranu.

Doufejme, že dublinské zásady Evropské unie (dnes Dublin III) budou nyní — bohužel až nyní — zrušeny a nahrazeny novým azylovým mechanismem. Česká vláda se na těchto změnách, které jsou plánovány na letošní podzim, bohužel nemůže podílet, protože nechce. Sama se ale vylučuje z evropského společenství. Pokud vím, světlou výjimkou byl dosud, ještě minulý týden, v české vládě Robert Pelikán, ministr spravedlnosti za hnutí ANO.

Tento týden se přidal Jiří Dienstbier (ČSSD). Ten má ochranu uprchlíků na území ČR v popisu práce jako člen vlády, i jako ministr bez portfeje pro ochranu lidských práv (a pro legislativu) i jako předseda Rady vlády ČR pro lidská práva. To sice není exekutivní úřad, ale je to významný poradní orgán, který si u vlády může i bouchnout do stolu.

Dienstbier zná evropskou uprchlickou problematiku posledních pětadvacet let dobře, a navíc je skutečným Evropanem, člověk listopadu 1989, který se děsí výzev k opětnému uzavření hranic a budování zátarasů a zdí. Podle něho je ČR nyní schopna přijmout sedm až patnáct tisíc uprchlíků, a to i s pomocí podnikatelské sféry. Evropská komise navrhuje České republice, aby přijala čtyři tisíce uprchlíků. I premiér Sobotka poté připustil, že ČR zvládne postarat se o několik tisíc uprchlíků, ale hned si přihříval svou oblíbenou „protikvótovou“ polívčičku, jako kdyby českému státu už někdo něco přikazoval.

Dost napjatě čekám na postoje ministryně školství Valachové (za ČSSD) i proto, že český stát v rozporu s mezinárodním i českým právem vězní i uprchlické děti místo toho, aby jim poskytoval školní vzdělání. Čekám i na postoj ministryně práce a sociálních věcí Marksové (ČSSD), i ta má ve věci dětských uprchlíků působnost.

Nelidské a ponižující zacházení s uprchlíky a dětmi-migranty

Tento týden se k ochraně uprchlíků a dalších běženců přidaly dva výbory Rady vlády ČR pro lidská práva, výbor pro práva dítěte a výbor pro práva cizinců. První z těchto výborů, které jsou poradními orgány jmenované Rady, přijal 15. září sedmistránkové usnesení, v němž v deseti bodech vysvětluje, v čem ČR porušuje mezinárodní i české právo a upozorňuje na nedostatky při zacházení s dětmi — migranty a na nepřípustnost jejich věznění. Totéž usnesení přijal většinou hlasů 16. září i výbor pro práva cizinců, i když tam byla k textu bouřlivá diskuse.

Tyto výbory jsou složeny, stejně jako sama jmenovaná rada, zhruba napůl z funkcionářů příslušných ministerstev a napůl z lidí z občanské sféry, a to za účasti nejen neziskových organizací, ale i právníků kanceláře veřejného ochránce práv, akademických pracovníků z vysokých škol, lidí z justice apod.

Jmenované výbory se nyní vyslovily, že „nezajištění základních součástí sociální ochrany dětí-migrantů a jejich rodin může svým kumulativním účinkem vyústit až v mučení nebo nelidské či ponižující zacházení s těmito osobami, tj. porušení jejich základního práva, jež má absolutní povahu a jež je zaručeno každému člověku na území ČR, bez ohledu na jeho státní příslušnost, především v článku 3 (evropské) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod“.

Výbory vyzývají k nápravě věcí čtyři ministerstva — vnitra, spravedlnosti, práce a sociálních věcí a školství a doufají, že jejich podnět převezme Rada vlády pro lidská práva. Ta se může obrátit na vládu a vláda musí radu vyslechnout. Bude-li spor, bude medializován. O tom však média, včetně veřejnoprávních, neinformovala, uváděla naopak, že to je kritika vlády „nevládních organizací“, čímž podle americké angličtiny myslela občanské organizace. Ty jsou v této záležitosti v této záležitosti činné, ale odpor vládních institucí je podstatným obratem od české vládní xenofobie.

Na tiskové konferenci, spolupořádané vládním výborem pro práva dítěte 16. září, vysvětlil předseda občanské Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU) právník Martin Rozumek, že ČR neplní svou smluvní povinnost tím, že nezajišťuje uprchlíkům bezplatnou právní pomoc. Aktivisté OPU jezdí za vlastní peníze do českých uprchlických zařízení, které jsou v rozporu s platným právem zařízeními vězeňského typu. Do zařízení a pak i k uprchlíkům se obtížně dostávají.

Kromě vládního výboru a OPU byli na tiskové konferenci zastoupeny i dvě občanské iniciativy - pražské Autonomní sociální centrum Klinika, jemuž se úspěšně dařilo shromažďovat věci pro uprchlíky, které tam občané ochotně zdarma vozili, a iniciativa Hlavák, která se na hlavním nádraží v Praze stará o uprchlíky před jejich cestou vlakem do Německa. Je to už hodně přes sto lidí, spojených mobily a pocitem solidarity. Klinika vozila uprchlíkům materiální pomoc i na Východní nádraží (Keleti) v Pešti.

Klinika je v Praze známa jako iniciativa autonomistů anarchistického střihu, podnět ke vzniku iniciativy Hlavák dala Monika Horáková zastupitelka městské části Prahy 2, zvolená za Stranu zelených. K aktivním dobrovolníkům na hlavním nádraží patří i Anežka Polášková z ProAltu, Zuzana Schreiberová z židovské komunity, zastupitel Prahy 2 zvolený za Zelené Michal Uhl, Damián Holeček, Daniela Horáková a Eva Nováková a další.

Těchto akcí se účastní nejvíce mladí lidé levice (tedy řečeno pravicovým slovníkem „krajní levice“), anarchisté, trockisté, piráti, zelení, ale také, připišme to sociálním demokratům k dobru, mladí sociální demokraté. S pomocí také přicházejí lidé organizovaní v církvích, pomáhají křesťané i židé.

Vězněným v záchytných zařízeních odebírá personál i mobilní telefony, uváděli panelisté tiskové konference. Děti i při vydávání stravy střeží těžkooděnci soukromé bezpečnostní služby. Zadrženým strhávají dvě stě čtyřicet dva korun denně za „ubytování“ a mizernou stravu, často tak přijdou o veškeré své peníze za úhradu měsíčního pobytu. Kdo pak už peníze nemá, a to je oškubaná většina, dostane při propuštění čtyři sta korun na cestu, a za to si ale má koupit i železniční jízdenku, tedy do Německa, kam všichni směřují. Nebýt Kliniky a Hlaváku museli by asi krást, aby zahnali hlad. Tato vládní opatření by mohla přispívat k růstu kriminality.

Uprchlíky vězní český stát pod záminkou, že porušili zákon, jak stále opakuje ministr Chovanec, a pod právní záminkou, že je chce vydat do Maďarska. Správa uprchlických zařízení ale dobře ví, že Maďarsko je nepřijme a že tedy uprchlíka bude muset po měsíci propustit. Martin Rozumek upozornil i na to, že i české krajské soudy, a to v Ústí nad Labem a v Praze, označily tuto detenci (zadržení) za protiprávní.

Jak může být ministrem vlády demokratického státu člověk, který demagogicky tvrdí, a možná tomu i věří, že je správné věznit toho, kdo porušil (zřejmě jakýkoliv) zákon, když sám jako ministr je nadřízeným státních orgánů (správa uprchlických zařízení, cizinecká policie, odbor ministerstva vnitra pro azylovou a migrační politiku), jejichž činnost je založena na porušování zákona? V Evropě i ve světě se totiž obecně uznává, že uprchlík, na rozdíl od „ekonomického migranta“ překročením hranice bez souhlasu státních orgánů oné země zákon onoho státu neporušuje. Co chce ten narušitel státní hranice? Je přece „v teple a suchu“, jak říká Chovanec. Ministr Chovanec zastupuje českou vládu v ministerské radě EU.

Taková zvůle tu nepanovala ani před listopadem 1989. Začal jsem si nyní pomalu dávat pozor, abych jako chodec neporušil zákon o silničním provozu třeba tím, že přejdu vozovku na červenou. Na upozornění tajných služeb bych mohl být zadržen (zachycen) a se souhlasem Chovance uvězněn.

Cizinecká policie a vnitro ale postoje českých soudů neuznávají a nadřízení výkonných pracovníků uprchlických zařízení a vláda ani Sněmovna nejsou informováni ani o poměrech v zařízeních, ani o právních problémech, které jsou s vězněním uprchlíků a jejich dětí a samostatně cestujících dětech-migrantech (nezletilých do osmnácti let) spojeny.

Státní orgány uprchlíky od ČR odrazují

Ministr vnitra Milan Chovanec (ČSSD), zvaný ministrem „záchytu“, je už svým slovníkem xenofobní. Premiér Sobotka je trochu lidštější a „právnější“ než Chovanec, který „vystudoval“ práva v Plzni. Sobotka je přece jen důstojným partnerem nepříliš informované premiérky Kopaczové a z hlediska demokracie výrazně předčí maďarského Orbána i bratislavského Fica.

↗

Bohuslav Sobotka sice není jako Viktor Orbán, ale v rámci protiuprchlického běsnění s ním hledá společnou řeč. Foto Saša Uhlová, DR

Xenofobní špičkou v české státní správě je ale ředitel odboru azylové a migrační politiky ministerstva vnitra Tomáš Haišman. Ten je v této funkci, jak se pamatuju, přinejmenším od roku 1992 a stále se posouvá k většímu odporu k uprchlíkům. Z jeho výroků je zřejmé, jak uvedl v televizi Martin Rozumek, že se ČR svou politikou vůči uprchlíkům snaží případné adepty od příchodu do ČR a žádání azylu zde přímo odradit.

V právním státě je nepřijatelný i postoj české římskokatolické církve. Kardinál Duka, její hlava, nedávno prohlásil, že církev je ochotna uprchlíkům pomoci, ale stát ji o to musí požádat. Připomnělo mi to parlamentní komunisty, kteří jsou občas ochotni diskutovat o tom, zda něco ve Sněmovně podpoří, ale jen pod podmínkou, že je někdo (ministr, kandidát na funkci) přijde o to požádat do jejich poslaneckého klubu. Je to postoj skanzenu, je to smutný konec křesťanské církve. Vstřícnost vůči uprchlíkům projevila naopak českobratrské církev evangelická.

Vždycky se najde nějaká ovce, zpravidla černá, v římskokatolické církvi tentokráte bílá. Tou je pomocný biskup pražský Václav Malý. Jeho nedávný rozhovor s Přemyslem Houdou v České pozici (Lidové noviny 12.9.) nazvaný příznačně Podělme se o svou životní úroveň, ukázal, že i katolický biskup nemusí mít okoralé srdce a že je, jak biskup řekl, „bytostně křesťanské stát vždy na straně toho, kdo trpí nouzí“. S tím kontrastuje postoj ministra Chovance, který před časem, než mu vysvětlili, že se to přece jen nesmí, mluvil o tom, že Češi si budou v táborech na Středním východě vybírat k ´pozvání do ČR syrské uprchlíky křesťanského vyznání. Tento přístup ale biskup Malý odmítá. Utěšuje mě, že Chovanec není asi křesťan či katolík.

Uprchlík si nebude vybírat, který stát mu má poskytnout ochranu

Z vyjádření různých evropských politiků je zřejmé, že se chystá zrušení resp. přepracování azylových a migračních zásad, známých jako Dublin III. Co by se mělo změnit?

Hodně lidí se shoduje v tom, že se má zrušit pravidlo, že uprchlík se musí registrovat a žádat o azyl či mezinárodní ochranu v první zemi EU, na jejímž území se ocitne. Zavést se naopak má legální cesta pro uprchlíky z míst ozbrojených konfliktů a táborů poblíž.

Podle mne musejí být také přijata pravidla, že uprchlík si v prvním registračním centru EU, v němž se ocitne, nebude moci — až na odůvodněné a vzácné případy spojování rodiny v pokolení přímém, ne tedy už s rodinou bratra či bratrance — vybírat zemi, kterou v tomto centru žádá o azyl či jinou mezinárodní ochranu. Jakmile by pak opustil zemi, která mu ochranu poskytla, ztratil by i onu ochranu a mohl by být z EU vyhoštěn. Předpisy by ovšem pamatovaly na krátkodobé cesty po EU, ale bydlení, zaměstnání, zdravotní péče, sociální dávky, povolení k podnikání, studium — to vše bude vázáno na stát, který uprchlíkovi poskytl ochranu, i když volný pohyb například v schengenském prostoru bude platit i pro něho.

Toto vše se v mezinárodním (evropském) měřítku diskutuje, a na to jen vládní Češi a nyní i Fico opakují, že oni nepřipustí povinné kvóty. Na ČR je všeobecný nátlak, aby přijala uprchlíky, a nikdo přitom nechce, aby uznala princip povinného přerozdělování. Postoj české vlády a ministra vnitra je ostuda. Je to ale jen pokračování ostudy při ratifikaci Lisabonské smlouvy.

Po zrušení pravidel Dublin III a po zavedení nových pravidel se pomocí chytrých mobilů a internetu rozkřikne, že v Maďarsku už běžence nebijí a nepoužívají proti nim slzný plyn a že se změnila i atmosféra v ČR, vůči cizincům zatím nepřátelská. Lidé se budou o ochranu ucházet i v Maďarsku a ČR.

Jak dále v orgánech EU

Unijní exekutivu sice koordinuje Evropská komise, ale ta jen navrhuje, a bez Evropského parlamentu a stále ještě bez evropských ministerských rad (rad resortních, tedy vnitro, zdravotnictví, školství, životní prostředí atd.) nic nerozhoduje. Spory mezi komisí a vládami členských států řeší Evropský soudní dvůr v Lucemburku, česká vláda bude mít možnost se na něj obrátit, pokud ministerská rada rozhodne, že ČR má přijmout konkrétní počet uprchlíků, a ČR to odmítne. Kvalifikovanou většinu tvoří nyní podle Lisabonské smlouvy v každé radě EU (ministerské radě) aspoň patnáct členských států, které zastupují aspoň 65 procent obyvatelstva Unie.

Blokační menšinu v radě EU nedá česká vláda dohromady, musí ji totiž podle lisabonské smlouvy tvořit nejméně čtyři členové příslušné rady, tedy členské státy Unie. Nestane-li se top, považuje se kvalifikovaná většina za dosaženou. To naopak v Evropské radě, kde zasedají předsedové vlád členských států (včetně kyperského a francouzského prezidenta, kteří jsou ale také předsedy svých vlád), neplatí, tam se v zásadě vyžaduje jednomyslnost či konsenzus.

Proto Miloš Zeman, který je ve skrytu své temné duše protievropský a rozhodně česky národovecký, navrhl — jistě po tajném úradku s českou vládou, aby se agenda relokace (rozmístění) stávajících uprchlíků, kterou česká vláda nazývá agendou „povinných kvót“, přenesla z ministerské rady na Evropskou radu. Zemanův návrh pak opakovala i česká vláda.

Návrh má ale dva háčky: problematika relokace (rozmístění) stávajících uprchlíků po státech Unie je věcí resortní (ministerské) rady EU, a ne Evropské rady, což si většina vlád členských zemí, které jsou k uprchlíkům podstatně vstřícnější než vláda česká, v tomto latentním kompetenčním sporu prosadí. A ani v ministerské (resortní) radě EU nejenže neplatí právo veta jednoho státu, ale zlobivý a neposlušný stát, který porušuje Lisabonskou smlouvu v jejím 2. článku, protože se její politické elity se smlouvou a vůbec s EU nedokážou ztotožnit, může tato rada dočasně zbavit hlasovacího práva.

A poslední, do úterka 22. září nyní přerušená schůze ministerské rady EU (resortů vnitra) zřejmě ukázala, že Praha nemůže počítat s třemi dalšími členy do blokační čtyřky. Česká vláda to tají, ale z jiných zemí jsou informace, že Polsko pomalu přechází na španělskou cestu — pod tlakem voličů své Občanské platformy, kteří jsou vůči uprchlíkům vstřícnější než voliči menšinového konzervativního a katolického (národoveckého a sociálního) hnutí Právo a spravedlnost.

I (krajně) pravicová maďarská vláda sleduje své „národní“ cíle, neví si rady, co s uprchlíky na maďarském území, své postoje často mění a od původně liberálního zaměření Fideszu se stále více posouvá ke krajně pravicovému (fašistickému) Jobbiku. Pešť už naznačila, že v blokační čtyřce nebude. Vládě Bohuslava Sobotky zbývá už jen jediný spojenec — národovecký a xenofobní Ficův Směr, kterému, zaplať pánbu, trochu podráží nohy evropštější a demokratičtější prezident Andrej Kiska. Jako občan Slovenské republiky ho považuju za „svého“ prezidenta, když Miloš Zeman je na můj vkus českého občana, jímž jsem rovněž, příliš národovecký a pravicový.