„Všechna společná opatření (...) o nichž se v současnosti v EU jedná, jsou přinejlepším dílčí, na hony vzdálená žádané komplexní reakci Evropské unie na uprchlickou krizi. A přitom ani na takovýchto dílčích věcech se nedokážou ministři členských zemí EU dohodnout.“

Takto zhodnotila poslední jednání unijních zemí o přístupu k uprchlické krizi zastupující ředitelka divize Amnesty International zaměřené Evropskou unií Iverna McGowanová pro Deutsche Welle.

A znalci z agentur dávají McGowanové víceméně zapravdu: Země EU jednají už skoro rok stále jen o ztlumení uprchlické krize, přičemž se hlasitě přou třeba nad jednorázovými kvótami. Skutečné řešení ale zůstává v nedohlednu.

„Nelze říci, že by společná opatření EU v rámci uprchlické krize neexistovala. Domlouvá se ostraha vnějších hranic či potápění lodí pašeráků, sdílejí informace, přeposílají peníze. I když však každá země EU volá po celoevropském řešení, téměř žádná nechce zásadněji měnit systém, tedy se kromě jiného vzdát další části suverenity (...) a žádná nechce zásadně měnit svoji zahraniční politiku,“ shrnul v pondělním vysílání BBC Chris Morris, odpovědný redaktor stanice.

Poslední opatření a spor o kvóty

Zmíněné poslední jednání proběhlo na pondělní schůzi ministrů vnitra Unie scházejících se v rámci příslušné Rady EU. Ministři odsouhlasili větší část dílčích doporučení Evropské komise ohledně sladění postupů v identifikaci a případné repatriaci neúspěšných žadatelů o azyl, zahájení druhé fáze protipašerácke operace ve Středozemním moři či navýšení příspěvku na ostrahu vnějších hranic, humanitární pomoci Turecku a dotaci uprchlické agentuře OSN.

Neshodli se však na hlavním z navrhovaných opatření — přerozděleni 120 tisíc žadatelů o azyl z Itálie, Řecka a Maďarska do zbytku EU dle národních kvót počítaných podle počtu obyvatel, počtu již přijatých uprchlíků, HDP a míry nezaměstnanosti.

Německo, Francie a zvláště Itálie se snaží prosadit přerozdělení migrantů s argumentem, že země na vnější hranici EU stávající vlnu nezvládají a že by měl být zbytek Unie solidární. Jejich odpůrci — dnes zvláště Slovensko, Česká republika a Maďarsko — se takové solidaritě podle svých představitelů nebrání, odmítají však navržený mechanismus přerozdělování, tedy povinné národní kvóty.

Konkrétně podkládají odpůrci kvót svoji pozici střídavě šesti argumenty:

1. Povinné kvóty nic nevyřeší, protože při absenci vnitřních hranic se migranti i po přerozdělení stejně přesunou, kam budou v rámci EU chtít.
2. Drtivá většina uprchlíků se snaží dostat na západ či sever Evropy a ve východních zemích EU zůstat nechce. Je tak nemorální ji nutit.
3. Také většinová společnost ve středoevropských zemích se přijetí uprchlíků brání. Není na přistěhovalce z Afriky a Blízkého východu zvyklá, a jejich přidělení do příslušných zemí by tak mohlo vyvolat „rozkladné procesy“.
4. O uprchlíky by se měly přednostně postarat ty státy, jejichž politikové nerespektují platné normy evropského práva pro společný přístup k azylové politice (zejména Dublinskou dohodu) a veřejně prohlašují, že zaopatřit uprchlíky je unijní povinnost — tedy především Německo.
5. Stanovování jakýchkoliv pevných kvót je nesmyslené, jelikož není zřejmé, kolik uprchlíků ještě přijde, a navíc může situaci ještě zhoršit, protože plošné přijetí určitého počtu uprchlíků zláká k příchodu další.
6. Když už se chce o přerozdělování uprchlíků uvažovat, má se nejprve zajistit zabezpečení vnější hranice. A ta dnes zabezpečena není.