Ráno si uvaříte kávu, zapnete internet a vidíte fotografie utopených dětí, uprchlíků. Po obědě sledujete, jak jich tisíce čekají na nádraží Keleti v Budapešti na vysněný vlak do Německa, který ne a ne odjet. Před večeří chystáte hromádku věcí do humanitární sbírky pro uprchlíky a po očku přihlížíte šílené situaci v táborech v Bělé-Jezové a v Rözske. Stahuje se vám hrdlo. Po večeři vám zvedne tlak nehumánní politika států Visegrádské čtverky. Při pročítání diskuzí pod články o uprchlících se vám pak zalije žaludek žlučí a oči slzami.

Statisíce lidí trpí vždy, ale co dělat, když trpí blízko nás? Nám na očích. Když nám svou existencí zpřítomňují, že se máme dobře. Co dobře? Že se máme úžasně a blahobytně a že naše problémy jsou jen taková hra na skutečný život v dobré i zlém.

Dobrý pocit z vydařené dovolené má pro mou matku hořkou příchuť, když poslouchá mé vyprávění o uprchlické krizi ve dnech, kdy byla mimo dosah zpravodajství. Smíme se mít dobře a užívat si v éře tonoucích dětí? Je patřičné radovat se z maličkostí? Jakým právem spím v čisté, teplé a své posteli, když jiní nemohou? Neměla bych se stydět, když myslím na to, co si obléct hezkého? A co vlasy, mám si mýt vlasy už dnes, nebo až za pár dní? Nebyl by to hned teď příliš velký rozmar?