Svět se dělí na dvě části: vysílače, a přijímače. Vysílačem je Západ, přijímačem zbytek. Sama Evropa se v posledních měsících přesně takhle chová. Připomíná vesmírný program pro navázání kontaktu s mimozemským životem: vysílá signály, ale žádné nepřijímá.

Pokud by lídři „skutečné Evropy“ (tedy nezadluženého jádra) ustoupili Řecku, „vyslali by tím signál“ ostatním dlužníkům, že dluhy není třeba splácet. Dnes bychom podle stejného klíče měli „přestat vysílat signály“, že Evropa je rájem — jedině tak může prý Evropa rájem zůstat.

Evropští státníci, kteří se k takovým výrokům uchylují, připomínají cool středoškoláky, kteří pořádají velkolepou party, ale nechtějí o ní „vysílat signály“ zbytku školy, aby nemohli dorazit nepopulární studenti.

Evropa se tak dnes koncentruje výhradně na svoje vlastní signály, aniž by přijímala signály zvenčí: ani signály demokratických voleb a referend v seškrtaných periferiích, ani signály humanitárních katastrof kolem oplocené bubliny Schengenu.

Nemůžeme si prý dovolit vypadat solidárně. Lidé světa by pak mohli nabýt dojmu, že jsme solidární doopravdy. Namísto nezodpovědného „morálního hazardu“ tedy musíme hrát na jistotu a zůstat nemorálními.

Navrhuju z téhle důmyslné životní filozofie učinit každodenní rutinu — lze si tak ušetřit řadu problémů: Nepomáhejte ode dneška babičce s nákupem, nebo vás ostatní důchodci z baráku převálcují svými síťovkami a brašnami na kolečkách. Nedávejte drobné bezdomovcům, nebo se lidé přestanou snažit splácet hypotéky… A hlavně prosím nepřispívejte na sirotčince, nebo děti začnou ve velkém vraždit svoje rodiče.

Podle lidoveckého europoslance Tomáše Zdechovského bychom rovněž neměli vpouštět do našeho uvažování nad uprchlíky emoce. Ježíš se již nesmí nechat rozhodit pohledem na malomocného — nové křesťanství má být vírou bez emocí.

Nejen křesťanští lidovci, ale i vyšší církevní představitelé ráže kardinála Duky se svou pozicí v uprchlické krizi obrací zády k samotnému papeži. Nějaký narudlý chemik z pampy jim přeci nebude šplouchat klackem v stojaté české kaluži — jen nefalšovanému Čechovi je souzeno poznat pravé poselství Písma. „Stačí paměť, aby nás učila být nejen lidskými,“ cituje racionální kardinál, snad ze svých heretických poznámek o evoluci.

Odpůrci přijímání uprchlíků se učí od mistrů. Veřejnou debatu postihla morová rána rétorických otázek, které svou konstrukcí nápadně připomínají taktiky podomních prodejců pojištění: „Co je podle vás špatného na tom, že získáte flexibilnější pojistku za menší paušál?“...

Nedávno jsem tak byl kupříkladu tázán: „Co je podle vás nemravného na tom, že suverénní státy chtějí samy rozhodovat o své imigrační politice a chránit své vnější hranice?“ Je to jako když se zeptáte vyděšeného brigádníka v CineStaru: „Co je podle vás nemravného na tom, že svědomitý otec chce na každém kroku chránit svoje děti?“ právě ve chvíli, kdy jdete s rodinou na Madagaskar 2 a za páskem máte šavli.

Každý stát je přeci suverénní jen do určité míry — to je princip evropské integrace. Budování širších a stabilnějších společenství je vždy procesem hledání rovnováhy mezi autonomií a spoluprací.

Argumentovat suverenitou v době, kdy uprchlická krize přesahuje standardní kapacitu národních imigračních politik, je alibistické a nehodné demokratického státu. Jak by se asi na dnešního Bohuslava Sobotku, protestujícího proti „bruselskému diktátu“, díval loňský Bohuslav Sobotka, autor výroků jako „Brusel jsme my“?

Evropa se musí přestat chovat jako namistrovaný kapitán středoškolského fotbalového týmu. Takový „hrdina“, který není schopen přijmout se svou mocí i odpovídající dávku odpovědnosti, a který považuje život za nekonečný „exkluzivní večírek populárních dětí“, totiž v každé teenagerské komedii skončí jako vyhořelý rasistický alkoholik, který bije svou ženu.

Pokud dnes nejbohatšímu kontinentu patří svět, pak mu patří i zodpovědnost za míru lidskosti, která se v něm odehrává. Nejsme to jen my, kdo vysílá světu signály. Je to i svět za hranicemi Schengenu, kdo bombarduje zoufalými signály nás.

Nemůžeme si pokaždé vybírat, co nastane. Někdy nám nezbyde, než pouze volit způsob, jak se v již nastalé situaci zachováme.

A právě to je zárveň uklidnění pro všechny rozhořčené nacionalisty. Jednu suverenitu nám přeci jen nikdy nikdo nevezme: vždycky se budeme moct zcela autonomně rozhodnout, jakou mírou humanity světu přispějeme my sami.