Můj rozchod s Janem Kellerem

Petr Bittner

Uprchlická krize je novým typem problému. Nová levice kvůli ní ztratila některé ze svých klíčových osobností. Odmítnout totiž solidaritu s druhými znamená vzdát se nároku na pravdu, a to za jakýchkoli okolností.

Uprchlická krize rozděluje českou společnost až na molekulární úroveň. Dochází k štěpení osobních vztahů — stará přátelství dostávají nevyléčitelné rány, jiná prohlubují svou stabilitu, a přátelství nová zase jako mávnutím proutku vznikají.

Komentátor Petr Bittner dokáže nahlodat přesvědčení i těch nejpřesvědčenějších. Podpořte jeho práci!
×

Tato krize je rovněž jednou z přelomových událostí pro novou levici. Ta tváří v tvář zcela novému rozměru solidarity, kterou po nás realita vyžaduje, ztratila některé ze svých dosud klíčových osobností. Je na nás, abychom se pokusili formulovat, proč se tak stalo.

Co je to nová levice? U nás jde většinou o hloučky mladších lidí, kteří vyrostli na sutinách pokrytectví českého antikomunismu, a které politicky formoval především nástup dryáčnického neoliberalismu pravicových vlád. Neoliberální politika i mně poprvé ukázala, že sdílím osud s ostatními Evropany. Uviděl jsem, že svět je větší než Česká republika a Jan Keller byl jedním z těch, kdo mi ukazovali, proč tomu tak je. Nově příchozí nám dnes stejně ukazují, že svět je větší než Evropa. A Jan Keller? Ten jako by se ve starém světě zapomenul.

Epocha bez solidarity?

Keller dělí solidaritu na tři vývojová stádia: předprůmyslovou, průmyslovou a postprůmyslovou. Ve svých posledních textech pak upozorňuje na to, kterak solidarita průmyslová, ve které stále ještě zbytky sil vězíme, prohrává s globalizací.

Když Keller mluví o tom, že jednou z hlavních příčin uprchlické vlny jsou zfušované západní intervence, má pravdu. Jenže když hoří dům, nestačí říct, že se neměl zapalovat. Dokonce ani nestačí začít ho hasit — ze všeho nejdřív je třeba vysvobodit ty, kteří v něm zůstali, a postarat se o ně. Ošetřit je, nasytit a pomoct jim s novým začátkem.

Nejsou to podvodníci ani teroristi, ale především lidé, kteří ještě včera měli dům a rodinu. Před tím mám pokoru, protože si nedovedu ani představit, že bych něco takového sám někdy vybudoval. Jakkoli si migranty rozpočítáme na válečné a ekonomické, Evropa musí řešit uprchlickou otázku principiálně: je totiž v pozici člověka, který spekuluje před hořícím domem.

Skutečná progresivní levice musí uprchlickou krizi využít k tomu, aby svoje hodnoty spíš  potvrdila, než aby se jich ve jménu reakčních argumentů „racionálně“ vzdávala.

Evropský věk s širokou imigrantskou komunitou nemusí být věkem rozevírání sociálních nůžek a nárůstu xenofobie. On přeci může být i věkem nových spojenectví, která se takovému osudu vzepřou! Může být věkem, v němž si širší masy pracujících, podnikavých a poctivých lidí vydobydou nové vlny masivních keynesiánských investic — vždyť čím jiným je dnešek než novou „poválečnou situací“ globalizovaného světa?

Můžeme přeci požadovat programy, které lidem pomohou s integrací na trhu práce, aniž bychom přitom vráželi klín mezi starousedlíky a nově příchozí — co kdyby to právo prostě měli všichni bez rozdílu?

Pokud má Keller strach, že takovou parádu zaplatí zase ti nejchudší, měl by se z pozice socialistického europoslance spíš starat o to, aby k tomu nedošlo, než aby se snažil štěpit masy neprivilegovaných podle fašistických šablon, aby mohli žít důstojně „aspoň naši“.

Uprchlická krize je novým typem problému, svým charakterem náleží globalizaci. Jan Keller v ní svým schematickým postojem ztrácí tvář. Foto Jiří Salik Sláma

Jan Keller varuje, že naděje postindustriální éry jsou falešné a exkluzivní. Solidarita v éře „po průmyslu“ je podle něj klubovou záležitostí: svazky, které v ní lidé uzavírají, jsou motivované krátkodobou výhodností a jsou proto křehčí.

Podle Kellera je podmínkou solidarity reciprocita. Takhle ale zní spíš definice utilitarismu. Skutečná výjimečnost solidarity mezi ostatními kategoriemi spočívá v tom, že motivuje člověka k jednání, aniž by mu slibovala „návrat jeho investice“.

Jan Keller je ochoten vzdát souboj o podobu postindustriální solidarity, ještě než začal. V eurocentrické ješitnosti si navíc Keller není ochoten připustit, že to nemusejí být nutně pouze Evropané, kdo bude podoby této „nové solidarity“ formovat. Migranti jsou lidé jako my, o podobě našeho světa se budeme bavit i s nimi.

Na základě schematického přístupu k postmoderní společnosti varuje Keller před návratem k předmoderním formám solidarity kmenové a rasové, aby se k nim posléze sám přimknul. Vždyť co jiného nabízí jeho rétorika, než lepenovský fašismus?

Jan Keller se vzdává

Jan Keller dospívá k závěru, že máme postmoderní solidaritu odmítnout jako naivní,  předem poraženou neoliberálními silami. Jenže problém není v tom, že bychom my, kteří se dnes od Kellera distancujeme, byli naivní. Sami pociťujeme strach, že to může špatně dopadnout. S Kellerem se rozcházíme proto, že pokud na jeho „chytré poraženectví“ přistoupí celá levice, k avizovanému souboji o pojem „solidarity“ vůbec nedojde. Bude přenechán silám reakce.

Tisíce dobrovolníků se vzpírají schematickému dělení Evropy podle ekonomických kritérií: Němci pomáhají bok po boku s Řeky — jejich solidarita žádnou reciprocitu nevyžaduje. A Jan Keller ani netuší, jak moc se tito dobrovolníci vzpírají samotné jeho představě o infantilní Evropě určované výhradně materiální základnou.

Můj spor s Janem Kellerem nespočívá v tom, že se každý obáváme jiných hrozeb budoucnosti. Nespočívá dokonce ani v tom, že spatřujeme jiné příčiny krize přítomnosti. Náš spor spočívá výhradně v tom, na jakou stranu jsme připraveni se postavit v boji o podobu zítřka, a zda jej vůbec jsme ochotni vést.

Nezáleží na tom, jestli je pravda snadná a šablonovitá, jakou ji ukazuje Keller, nebo jestli je těkavá a roztříštěná, jak ji představuje jeho „univerzální ježibaba“ postmoderna. Ať už je totiž pravda jakákoli, je vždy definována svým subjektem. Jinými slovy: pravda vyžaduje naše angažmá. Odmítnout solidaritu s druhými, ať už je situace jakkoli nepřehledná či dramatická, znamená odmítnout toto angažmá a vzdát se pravdy.

Žádné schéma mě nepřiměje takový krok učinit. Možná, že pokud zůstaneme kategoričtí aspoň v tomhle, máme šanci zvítězit. Jan Keller se vzdává, my to ještě chceme zkusit.

    Diskuse
    October 7, 2015 v 11.57
    konzervativní vlna na levici
    proč nehledat novu modernu místo té staré vyčerpané, ale jakou ? nahradí postmodernu konzervativní národovectví a nostalgie po pečovatelství autoritářského státu ? Po liberální vlně je asi jisté zkonzervativnění logické i když moc agresivní
    otázka tedy až kam to má dojít - zejm. ve východnější části Evropy se mi to jeví že starou levici zasahuje podivně konzervativní vlna. Možná je to předčasná či zavádějící diagnoza, ale polemika jako je tato možná přispěje k jasnějšímu pohledu na tento hodnotově kulturní spor..
    October 7, 2015 v 12.58
    Čím je dnešek
    Čím jiným je dnešek než novou „poválečnou situací“ globalizovaného světa? Novou předválečnou situací staré Evropy v globalizovaném světě.
    MT
    October 7, 2015 v 14.20

    S článkem nesouhlasím, ale napsaný je dobře a z hlediska toho, kdo stanoviska autora sdílí, je kvalitní ...
    October 7, 2015 v 14.22
    Kellera nepředěláš, jenom se ti vybarví
    Jan Keller se obrátil zády k levicovým ideálům, když se platem europoslance vyšvihl do majetnější společenské vrstvy. Kampaň proti přistěhovalcům vedl, ještě než vypukla takzvaná uprchlická krize: http://a2larm.cz/2015/03/keller-vs-keller/

    Tehdy mě překvapilo, že můj oblíbený publicista si vymýšlí neexistující vědecké studie, a ještě proti svým kritikům používá spíše než věcné argumenty osobní výpady: http://a2larm.cz/2015/04/nechci-budovat-pevnost-evropa/

    Když na Výzvu vědců reagoval textem (v Právu), že všechno, co se v té výzvě říká, je pravdivé a správné, ale autoři a signatáři nemají právo nic takového říkat, protože onehdá tohle a tehdy támhleto, a tak je povinností vědců mlčet, překvapen už jsem nebyl.

    Vzpomněl jsem si, jak jeden můj pravicově smýšlející kamarád, se kterým obvykle vedu spory na Google+, reagoval na kandidaturu Jana Kellera do Evropského parlamentu. Napsal tehdy mimo jiné: „Pan profesor Keller mě kdysi dávno učil a měl jsem z něj tehdy velmi smíšené pocity, od té doby už jsem si ovšem názor na něj stihl ujasnit a vesměs nesouhlasím s tím, co prohlašuje, řadu jeho tvrzení považuji přinejmenším za málo argumentovaná a agresivní způsob, kterým reaguje na kritiku, na akademickou půdu podle mě nepatří.‟

    Musím hlavně zpytovat svědomí, jaktože já jsem Jana Kellera neprohlédl, dokud argumentačními fauly a osobními útoky hájil stanoviska, která sdílím, a snažit se, abych napříště už vůči nikomu tak zaslepený nebyl.

    Jak napsal Karel Čapek v Lidových novinách 4. 12. 1938: „Ano, mnoho se změnilo, ale lidé zůstali stejní; jenomže teď víme líp, kdo je kdo. Kdo je slušný, byl slušný vždycky; kdo byl věrný, je věrný i teď. Kdo se točí s větrem, točil se s větrem i dřív. Kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, myslel vždycky jen na sebe. Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl vždycky; kdo mění víru, neměl žádnou; člověka nepředěláš, jenom se ti vybarví. Národ nepředěláš, ledaže bys měl na to staletí; jenom davy můžeš vést dnes tak a zítra tak. Kdo nenávidí, měl v sobě tu nenávist vždycky, kde by se v něm tak najednou vzala! Kdo sloužil, bude sloužit dál; kdo chtěl dobré, bude zase chtít dobré. Ani vůle se nemění.‟
    http://web2.mlp.cz/koweb/00/03/34/76/21/od_cloveka_k_cloveku_iii.pdf
    JP
    October 7, 2015 v 14.25
    Tříbení charakterů
    Jan Keller - bohužel - není naprosto sám, nýbrž daleko spíše je jenom prototypovým představitelem nemalé části těch, kteří se tak či onak hlásí k levici.

    Právě na pozadí uprchlické krize se totiž ukázalo, že toto "hlášení se k levici" může mít velice rozdílné motivy. Právě a jedině v situaci opravdu krizové se jasně ukazuje, kdo je doopravdy kdo - kdo je ochoten ideály solidarity skutečně žít, a kdo o nich vede pouze abstraktní akademické řeči respektive vypouští laciná politická hesla.

    Je část levice, která má svou "levicovostí" ve skutečnosti daleko blíže k docela obyčejnému sociálfašismu. Vždyť i nacistický režim byl přece svým způsobem "levicový": nelze v žádném případě popírat, že za dobu jeho existence byla podniknuta řada do té doby neslýchaných opatření ve prospěch dělníků - placená dovolená, závodní rekreace, závodní stravování, nové předpisy na ochranu zdraví, do té doby temné fabriky musely začít probourávat okna pro lepší vnitřní osvětlení, atd.atd. Jenže: to všechno bylo zaměřeno výhradně pro blaho n ě m e c k é h o dělníka, německého člověka - zatímco ti jiní, ti "cizí", ti museli vykonávat otrockou práci.

    A tak stejně i ti naši "levičáci" prolévají hořké slzy lítosti nad tím, že č e s k ý dělník teď třeba dostane konkurenci na pracovním trhu, když tu bude usídleno (považme! celých 1500! uprchlíků!), jak české babičky v sociálních ústavech budou trpět, když stát své prostředky místo k nim přesměruje na pomoc oněm uprchlíkům prchajícím před válkou. Takže, i tady ten samý myšlenkový vzorec: veškerá "levicovost" se ve skutečnosti vyčerpává pouhým n a c i o n a l i s m e m - nám, našemu člověku se má vést dobře, po všech ostatních nám naprosto nic není. Ti ať se třeba utopí v moři!

    Co se Kellera jmenovitě týče, pak jeho komentáře k veřejnému dění byly geniální, dokud mohl ironizovat rétoriku (vládnoucí) pravice. Ale jakmile má sám přispívat k řízení tohoto světa a jeho problémů, selhává na celé čáře, a s onou jím svého času natolik zesměšňovanou pravicí nyní stojí v jednom nerozborném šiku.

    "Nic než národ!" - zdá se, že přestává být heslem nejen krajní pravice.
    October 7, 2015 v 14.49
    silní v kritice, slabí v řešení
    ano, tenze mezi kritikou a řešením je na levo znatelná - ovšem dá se vysvětlit určitý hodnotový "rift" jenom takto?
    jsou národovecké úlitby symptomatické a nebo jen podružné? proměnuje se i Klaus, Zeman a další.
    Konzervativní levice má pochopení pro Orbána, neocon jestřábové se hodí ke kritice Obamy. Míra populismu roste...
    neříkejme hned sociálfašismus, ale korporativismus ano - a že je povýšen na Festung Europa ? Znejistělé národy, otřesené komunity...je to prostě znak určité slabosti odpovědí levice
    Bude to na globalizujíí realitu stačit jako spíš obraný reflex ... nebude, ovšem entropie se nerozežene moralistními deklaracermi
    October 7, 2015 v 18.34
    U mě Jan Keller stoupl v ceně.
    Prokázal, že i když se dostal mezi evropskou šlechtu, neskáče dle jejich not.
    Výše psané antitirády nemají s realitou, či zdravým rozumem nic společného. Je to jen zoufalství z toho, že se jejich demagogického fanatismu Keller odmítá zůčastnit.
    Někdo musí mít rozum. Je nutné pomoci topícím. Ale pořád platí, že při přetížení záchraného člunu se utopí zachraňování i s posádkou a celá "pomoc" je pak kontraproduktivní. A to je jen jeden z mnoha aspektů, které je třeba akceptovat, aby pomoc byla skutečně pomocí.
    Rovněž nerozlišování důvodu migrace je znakem hlouposti. Nedojme mě ani to, že se někdo na cestě za svým snem o bohatším životě utopí. Stejně, jako mě nedojme nějaký dobrudruh, který chce za odměnu několika milionů dolarů spáchat nějakou zběsilost a přitom zahyne. Je mi ho líto, ale plakat nad ním nebudu. Nemusel to dělat. Chtěl zbohatnout a nevyšel mu podnikatelský záměr. Nešlo mu o život, ale o zbohatnutí.
    Není zaslepený Keller. Ideové klapky na očích mají ti, kteří si neumějí spočítat, že mladí, zdraví migranti, jdoucí si pro své bezpracné příjmy, budou u nás honorováni z fondů, z nichž dnes měli čerpat většinou staří a bezmocní lidé a že o ty stovky milionů ročně na migranty budou oni kráceni. A jsou to ti, kteří si už sami pomoci nemohou, na rozdíl od migrantů. Je nutno buď změnit systém tak, aby v něm bylo na všechny - potřebné i nepotřebné - a pak teprve mohu rozdávat, nebo musím dát jen potřebným, pokud tedy chci zůstat spravedlivým člověkem. Rozdávat jen na základě svých altruistických představ a nezměnit systém tak, aby bylo z čeho, je kapitální békovina. Kapitalistický systém příjmů do státní kasy a komunistický výdej normální hlava nebere. Přesto je zde prosazován. Neboť jsem se od "štědrých" /ne samozřejmě ze svého/ nikde nedočetl, z čeho že mají být migranti financováni, aby to neoslabilo sociální fondy.
    České babičky v LDN mohou umírat bez řádné pomoci, aby byla přednostně zachována internacionální pomoc /postarat se o mladé migranty, kteří se rozhodli, že si pro své štěstí dojdou, ne, že si jej vybudují vlastníma rukama/. Starost o českou nemohoucí babičku je zde prezentována jako výraz nacionalismu! Sbohem rozume!
    Keller je možná první, s kým se zdejší Kánišové a Bydlínští rozejdou. Bude následovat zřejmě Bělohradský a další, kteří vidí problémy do hloubky a ne jen optikou ideologických floskulí. Nic vzláštního. Česká tradice proti všem jen tak nezmizí.
    October 7, 2015 v 18.59
    Doba k tomu směřovala
    bylo to cítit už dobré tři roky, možná déle. Dav má své "my". Dav má své "oni". Oni nejsou my. My "je" nechceme, "my" jsme tu doma, máme "přece" právo "je" u nás doma nechtít.
    Také se mi to nelíbí, ba hnusí. Ale věděl jsem, že něco takového přichází. A teď také něco vím.

    Vím, že motivací téhle vlny odmítání, negace, ba ochoty k násilí je STRACH.

    "Ale ten strach je zcela iracionální", namítnete jistě. Vždyť nejde o nezvládnutelný problém. Namítnu já: Jak po někom můžete chtít racionální emoci? Vždyť je to protimluv! Emoce, a tedy ani strach, nejsou racionální ze své podstaty!

    Společenství, která nebyla před tím otřesena, jsou na tom nyní o něco lépe. Východní Evropa ještě nevstřebala znejistění ze změn své "transformace". Ti, kdo prohráli třídní boj těsně poté, co si mysleli, že skončil, ti, kdo dostali tvrdé háky a údery ve chvíli, kdy se domnívali, že jsou konečně mimo boxerský ring, se prostě bojí každé další rány. Je jich mnoho. Domnívám se, že Jan Keller je k nim vázán, že se touží zastat právě jich, neboť cítí a snad i ví, že zastání potřebují. Možná, že cítí lépe než ten, kdo s nimi není v kontaktu, že nejsou nyní schopni solidarity, neboť jsou v moci nervové činnosti vývojově starší, a tedy mocnější.

    Přidám další moudro, tentokráte chovatele československých a saarloosových vlčáků. Ta plemena pocházejí z vlčích předků a jedinci těchto plemen jsou často zvířata plachá. Takže vím nejen teoreticky: Strach nelze zakázat. Je to emoce, strach je jedincem prožíván, zažíván, žit! Nelze říci plachému psu: "FUJ! Neboj se!" a doufat, že se bát přestane. Nepřestane. Bude se bát dál, a ještě navíc ztrácí kontakt i s člověkem, kterému dosud důvěřoval.

    Kdokoli, kdo chce změnit chování plachého psa, musí zvolit jinou strategii. Za prvé, vést. Plachý pes nechce nerozhodného pána. Za druhé, poskytnout proveditelnou reálnou aktivitu. Neponechat psa jeho strachu, nenechat ho soustředit se na obávaný objekt, obávanou situaci. Stále odvádět pozornost k jiné, snadné, proveditelné činnosti, kterou pes zvládne navzdory svému strachu, a chvalit ho za to, že ji zvládá. A konečně, postupovat takhle tak dlouho, až strach sám odezní, až si zvíře "zvykne" (habituace se tomu říká v etologické hatmatilce). Teprve pak plachý pes zvládne obtížnější cviky v přítomnosti toho, čeho se dříve děsil.

    Solidarita je cvik těžký. Jestli nechcete, aby psi někoho ze strachu porafali, nežádejte po nich to, co nemohou zvládnout, dokud nedojde k habituaci.
    LV
    October 7, 2015 v 19.37
    Chudí integrační programy nebudou platit
    Integrační programy nebudou platit chudí, ti nemají z čeho, ty programy bude samozřejmě platit střední třída.

    Paní Halbey(ová), co teď v Němcku dostala výpověď z obecního bytu, kde prožila 16 let, aby udělala místo migrantům, je zdravotní sestra.

    Kde pracuje paní Keller(ová), která dostala výpověď z bytu, kde prožila 23 let, ze stejného důvodu, se mi nepodařilo zjistit. Nicméně pokud jsem to pochopila dobře, jedna z variant, kterou jí město nabízí je výměna jejího 2+1 za garsonieru. To je jasný sestup ze střední třídy mezi chudinu.

    Na druhou stranu, být majitelem nemovitostí k pronájmu, tak si mnu ruce.

    Výsledkem celého nemůže být nic jiného než "hourglass society", tedy bohatí na jedné straně, chudí na druhé straně a mezi nimi mizivá střední třída.
    Je zajímavé, že tuto vizi společnosti, dnes začíná prosazovat levice.
    October 7, 2015 v 21.5
    Pane Jedlicko,
    a co kdyby jste zde, misto prirovnani obav nenadsenych z migrantu k obavam primitivne zvirecich, predstavil svou koncepci reseni migrace? Nebo nekoho jineho, z cehoz by vyplynulo, ze se skutecne nejedna o nezvladnutelny problem? Mozna by jste si tim usetril cas s jakousi parafreundovskou analyzou. Nebo pokus o Ezopa? Bez te koncepce je to v kazdem pripade jen shluk pismen. Sem tedy s ni.
    + Další komentáře