proč nehledat novu modernu místo té staré vyčerpané, ale jakou ? nahradí postmodernu konzervativní národovectví a nostalgie po pečovatelství autoritářského státu ? Po liberální vlně je asi jisté zkonzervativnění logické i když moc agresivní
otázka tedy až kam to má dojít - zejm. ve východnější části Evropy se mi to jeví že starou levici zasahuje podivně konzervativní vlna. Možná je to předčasná či zavádějící diagnoza, ale polemika jako je tato možná přispěje k jasnějšímu pohledu na tento hodnotově kulturní spor..

Čím jiným je dnešek než novou „poválečnou situací“ globalizovaného světa? Novou předválečnou situací staré Evropy v globalizovaném světě.

S článkem nesouhlasím, ale napsaný je dobře a z hlediska toho, kdo stanoviska autora sdílí, je kvalitní ...

Jan Keller se obrátil zády k levicovým ideálům, když se platem europoslance vyšvihl do majetnější společenské vrstvy. Kampaň proti přistěhovalcům vedl, ještě než vypukla takzvaná uprchlická krize: http://a2larm.cz/2015/03/keller-vs-keller/

Tehdy mě překvapilo, že můj oblíbený publicista si vymýšlí neexistující vědecké studie, a ještě proti svým kritikům používá spíše než věcné argumenty osobní výpady: http://a2larm.cz/2015/04/nechci-budovat-pevnost-evropa/

Když na Výzvu vědců reagoval textem (v Právu), že všechno, co se v té výzvě říká, je pravdivé a správné, ale autoři a signatáři nemají právo nic takového říkat, protože onehdá tohle a tehdy támhleto, a tak je povinností vědců mlčet, překvapen už jsem nebyl.

Vzpomněl jsem si, jak jeden můj pravicově smýšlející kamarád, se kterým obvykle vedu spory na Google+, reagoval na kandidaturu Jana Kellera do Evropského parlamentu. Napsal tehdy mimo jiné: „Pan profesor Keller mě kdysi dávno učil a měl jsem z něj tehdy velmi smíšené pocity, od té doby už jsem si ovšem názor na něj stihl ujasnit a vesměs nesouhlasím s tím, co prohlašuje, řadu jeho tvrzení považuji přinejmenším za málo argumentovaná a agresivní způsob, kterým reaguje na kritiku, na akademickou půdu podle mě nepatří.‟

Musím hlavně zpytovat svědomí, jaktože já jsem Jana Kellera neprohlédl, dokud argumentačními fauly a osobními útoky hájil stanoviska, která sdílím, a snažit se, abych napříště už vůči nikomu tak zaslepený nebyl.

Jak napsal Karel Čapek v Lidových novinách 4. 12. 1938: „Ano, mnoho se změnilo, ale lidé zůstali stejní; jenomže teď víme líp, kdo je kdo. Kdo je slušný, byl slušný vždycky; kdo byl věrný, je věrný i teď. Kdo se točí s větrem, točil se s větrem i dřív. Kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, myslel vždycky jen na sebe. Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl vždycky; kdo mění víru, neměl žádnou; člověka nepředěláš, jenom se ti vybarví. Národ nepředěláš, ledaže bys měl na to staletí; jenom davy můžeš vést dnes tak a zítra tak. Kdo nenávidí, měl v sobě tu nenávist vždycky, kde by se v něm tak najednou vzala! Kdo sloužil, bude sloužit dál; kdo chtěl dobré, bude zase chtít dobré. Ani vůle se nemění.‟
http://web2.mlp.cz/koweb/00/03/34/76/21/od_cloveka_k_cloveku_iii.pdf

Jan Keller - bohužel - není naprosto sám, nýbrž daleko spíše je jenom prototypovým představitelem nemalé části těch, kteří se tak či onak hlásí k levici.

Právě na pozadí uprchlické krize se totiž ukázalo, že toto "hlášení se k levici" může mít velice rozdílné motivy. Právě a jedině v situaci opravdu krizové se jasně ukazuje, kdo je doopravdy kdo - kdo je ochoten ideály solidarity skutečně žít, a kdo o nich vede pouze abstraktní akademické řeči respektive vypouští laciná politická hesla.

Je část levice, která má svou "levicovostí" ve skutečnosti daleko blíže k docela obyčejnému sociálfašismu. Vždyť i nacistický režim byl přece svým způsobem "levicový": nelze v žádném případě popírat, že za dobu jeho existence byla podniknuta řada do té doby neslýchaných opatření ve prospěch dělníků - placená dovolená, závodní rekreace, závodní stravování, nové předpisy na ochranu zdraví, do té doby temné fabriky musely začít probourávat okna pro lepší vnitřní osvětlení, atd.atd. Jenže: to všechno bylo zaměřeno výhradně pro blaho n ě m e c k é h o dělníka, německého člověka - zatímco ti jiní, ti "cizí", ti museli vykonávat otrockou práci.

A tak stejně i ti naši "levičáci" prolévají hořké slzy lítosti nad tím, že č e s k ý dělník teď třeba dostane konkurenci na pracovním trhu, když tu bude usídleno (považme! celých 1500! uprchlíků!), jak české babičky v sociálních ústavech budou trpět, když stát své prostředky místo k nim přesměruje na pomoc oněm uprchlíkům prchajícím před válkou. Takže, i tady ten samý myšlenkový vzorec: veškerá "levicovost" se ve skutečnosti vyčerpává pouhým n a c i o n a l i s m e m - nám, našemu člověku se má vést dobře, po všech ostatních nám naprosto nic není. Ti ať se třeba utopí v moři!

Co se Kellera jmenovitě týče, pak jeho komentáře k veřejnému dění byly geniální, dokud mohl ironizovat rétoriku (vládnoucí) pravice. Ale jakmile má sám přispívat k řízení tohoto světa a jeho problémů, selhává na celé čáře, a s onou jím svého času natolik zesměšňovanou pravicí nyní stojí v jednom nerozborném šiku.

"Nic než národ!" - zdá se, že přestává být heslem nejen krajní pravice.

ano, tenze mezi kritikou a řešením je na levo znatelná - ovšem dá se vysvětlit určitý hodnotový "rift" jenom takto?
jsou národovecké úlitby symptomatické a nebo jen podružné? proměnuje se i Klaus, Zeman a další.
Konzervativní levice má pochopení pro Orbána, neocon jestřábové se hodí ke kritice Obamy. Míra populismu roste...
neříkejme hned sociálfašismus, ale korporativismus ano - a že je povýšen na Festung Europa ? Znejistělé národy, otřesené komunity...je to prostě znak určité slabosti odpovědí levice
Bude to na globalizujíí realitu stačit jako spíš obraný reflex ... nebude, ovšem entropie se nerozežene moralistními deklaracermi

Prokázal, že i když se dostal mezi evropskou šlechtu, neskáče dle jejich not.
Výše psané antitirády nemají s realitou, či zdravým rozumem nic společného. Je to jen zoufalství z toho, že se jejich demagogického fanatismu Keller odmítá zůčastnit.
Někdo musí mít rozum. Je nutné pomoci topícím. Ale pořád platí, že při přetížení záchraného člunu se utopí zachraňování i s posádkou a celá "pomoc" je pak kontraproduktivní. A to je jen jeden z mnoha aspektů, které je třeba akceptovat, aby pomoc byla skutečně pomocí.
Rovněž nerozlišování důvodu migrace je znakem hlouposti. Nedojme mě ani to, že se někdo na cestě za svým snem o bohatším životě utopí. Stejně, jako mě nedojme nějaký dobrudruh, který chce za odměnu několika milionů dolarů spáchat nějakou zběsilost a přitom zahyne. Je mi ho líto, ale plakat nad ním nebudu. Nemusel to dělat. Chtěl zbohatnout a nevyšel mu podnikatelský záměr. Nešlo mu o život, ale o zbohatnutí.
Není zaslepený Keller. Ideové klapky na očích mají ti, kteří si neumějí spočítat, že mladí, zdraví migranti, jdoucí si pro své bezpracné příjmy, budou u nás honorováni z fondů, z nichž dnes měli čerpat většinou staří a bezmocní lidé a že o ty stovky milionů ročně na migranty budou oni kráceni. A jsou to ti, kteří si už sami pomoci nemohou, na rozdíl od migrantů. Je nutno buď změnit systém tak, aby v něm bylo na všechny - potřebné i nepotřebné - a pak teprve mohu rozdávat, nebo musím dát jen potřebným, pokud tedy chci zůstat spravedlivým člověkem. Rozdávat jen na základě svých altruistických představ a nezměnit systém tak, aby bylo z čeho, je kapitální békovina. Kapitalistický systém příjmů do státní kasy a komunistický výdej normální hlava nebere. Přesto je zde prosazován. Neboť jsem se od "štědrých" /ne samozřejmě ze svého/ nikde nedočetl, z čeho že mají být migranti financováni, aby to neoslabilo sociální fondy.
České babičky v LDN mohou umírat bez řádné pomoci, aby byla přednostně zachována internacionální pomoc /postarat se o mladé migranty, kteří se rozhodli, že si pro své štěstí dojdou, ne, že si jej vybudují vlastníma rukama/. Starost o českou nemohoucí babičku je zde prezentována jako výraz nacionalismu! Sbohem rozume!
Keller je možná první, s kým se zdejší Kánišové a Bydlínští rozejdou. Bude následovat zřejmě Bělohradský a další, kteří vidí problémy do hloubky a ne jen optikou ideologických floskulí. Nic vzláštního. Česká tradice proti všem jen tak nezmizí.

bylo to cítit už dobré tři roky, možná déle. Dav má své "my". Dav má své "oni". Oni nejsou my. My "je" nechceme, "my" jsme tu doma, máme "přece" právo "je" u nás doma nechtít.
Také se mi to nelíbí, ba hnusí. Ale věděl jsem, že něco takového přichází. A teď také něco vím.

Vím, že motivací téhle vlny odmítání, negace, ba ochoty k násilí je STRACH.

"Ale ten strach je zcela iracionální", namítnete jistě. Vždyť nejde o nezvládnutelný problém. Namítnu já: Jak po někom můžete chtít racionální emoci? Vždyť je to protimluv! Emoce, a tedy ani strach, nejsou racionální ze své podstaty!

Společenství, která nebyla před tím otřesena, jsou na tom nyní o něco lépe. Východní Evropa ještě nevstřebala znejistění ze změn své "transformace". Ti, kdo prohráli třídní boj těsně poté, co si mysleli, že skončil, ti, kdo dostali tvrdé háky a údery ve chvíli, kdy se domnívali, že jsou konečně mimo boxerský ring, se prostě bojí každé další rány. Je jich mnoho. Domnívám se, že Jan Keller je k nim vázán, že se touží zastat právě jich, neboť cítí a snad i ví, že zastání potřebují. Možná, že cítí lépe než ten, kdo s nimi není v kontaktu, že nejsou nyní schopni solidarity, neboť jsou v moci nervové činnosti vývojově starší, a tedy mocnější.

Přidám další moudro, tentokráte chovatele československých a saarloosových vlčáků. Ta plemena pocházejí z vlčích předků a jedinci těchto plemen jsou často zvířata plachá. Takže vím nejen teoreticky: Strach nelze zakázat. Je to emoce, strach je jedincem prožíván, zažíván, žit! Nelze říci plachému psu: "FUJ! Neboj se!" a doufat, že se bát přestane. Nepřestane. Bude se bát dál, a ještě navíc ztrácí kontakt i s člověkem, kterému dosud důvěřoval.

Kdokoli, kdo chce změnit chování plachého psa, musí zvolit jinou strategii. Za prvé, vést. Plachý pes nechce nerozhodného pána. Za druhé, poskytnout proveditelnou reálnou aktivitu. Neponechat psa jeho strachu, nenechat ho soustředit se na obávaný objekt, obávanou situaci. Stále odvádět pozornost k jiné, snadné, proveditelné činnosti, kterou pes zvládne navzdory svému strachu, a chvalit ho za to, že ji zvládá. A konečně, postupovat takhle tak dlouho, až strach sám odezní, až si zvíře "zvykne" (habituace se tomu říká v etologické hatmatilce). Teprve pak plachý pes zvládne obtížnější cviky v přítomnosti toho, čeho se dříve děsil.

Solidarita je cvik těžký. Jestli nechcete, aby psi někoho ze strachu porafali, nežádejte po nich to, co nemohou zvládnout, dokud nedojde k habituaci.

Integrační programy nebudou platit chudí, ti nemají z čeho, ty programy bude samozřejmě platit střední třída.

Paní Halbey(ová), co teď v Němcku dostala výpověď z obecního bytu, kde prožila 16 let, aby udělala místo migrantům, je zdravotní sestra.

Kde pracuje paní Keller(ová), která dostala výpověď z bytu, kde prožila 23 let, ze stejného důvodu, se mi nepodařilo zjistit. Nicméně pokud jsem to pochopila dobře, jedna z variant, kterou jí město nabízí je výměna jejího 2+1 za garsonieru. To je jasný sestup ze střední třídy mezi chudinu.

Na druhou stranu, být majitelem nemovitostí k pronájmu, tak si mnu ruce.

Výsledkem celého nemůže být nic jiného než "hourglass society", tedy bohatí na jedné straně, chudí na druhé straně a mezi nimi mizivá střední třída.
Je zajímavé, že tuto vizi společnosti, dnes začíná prosazovat levice.

a co kdyby jste zde, misto prirovnani obav nenadsenych z migrantu k obavam primitivne zvirecich, predstavil svou koncepci reseni migrace? Nebo nekoho jineho, z cehoz by vyplynulo, ze se skutecne nejedna o nezvladnutelny problem? Mozna by jste si tim usetril cas s jakousi parafreundovskou analyzou. Nebo pokus o Ezopa? Bez te koncepce je to v kazdem pripade jen shluk pismen. Sem tedy s ni.

Myslím, že autor článku nepochopil, co míní Keller svým odmítnutím postmoderní solidarity. Podle mého soudu, Keller odmítá takovou solidaritu, která se opírá o privatizaci zisků a socializaci ztrát. Co se tím v praxi míní? Zisky z vyvolávání a prodlužování válek shrábnou korporace a banky, zatímco o uprchlíky se postarají běžní lidé. Na utrpení přitom nezáleží. Kalkuluje se přitom, že běžní lidé jsou natolik lidští, že se nevydrží dívat na trpící a pomohou jim tak jako tak. - Čímž se nůžky mezi bohatými a chudými budou dále rozevírat. Keller to podle mého soudu vidí správně a je správné, že to odmítá. A tím něco vzdává? Co?

Pane Bitnere, já Vám nerozumím. Říkáte, nestačí dům hasit, je třeba zachraňovat uvízlé z hořícího domu, a pak říkáte ještě případněji, že my teď neděláme nic "jsme v pozici člověka spekulujícího před hořícím domem". Ano, my totiž taky nic ani nehasíme, jen paralyzovaně zíráme na hořící dům. Jsme v pozici lidí, kteří neví, jak ho uhasit. Rozpoutaná válka je prezentovány jako přírodní katasrofa, se kterou nelze nic dělat jen čekat, až sama ustane. Jenomže válka je lidské dílo a je třeba ji skončit.

Podle mého soudu Jan Keller nic nevzdává, on jen tu falešnou solidaritu odmítá. A já taky.
Aby bylo jasno, to vůbec neznamená, že nebudu uprchlíkům pomáhat, pokud se s nimi setkám, jako já dneska s rusky mluvící Ukrajinkou, maminkou jednoho "školkáče" ve školce, kam chodím pro vnoučka.
Ale v případě mnoha milionů lidí vyhnaných z obrovských prostor Syrie, Libye atd. - nemyslíte, že by bylo lepší zorganizovat mírové hnutí proti pokračující a rozšiřující se válce, než se připitomněle starat o přesídlení těch milionů zoufalých lidí k nám za cenu sebezničení?

Opravdu, jak ovce. Proti propagandě bezmocní. A ještě budeme jak ty ovce bečet ve stádě jedna na druhou. Bé, já jsem to říkala, že tamhleta má te´d nějaké divné názory a tak si od ní odsednu. Poj´dte si taky odsednout, bé!

Ocituji vaše slova: "Je nutno buď změnit systém tak, aby v něm bylo na všechny - potřebné i nepotřebné - a pak teprve mohu rozdávat, nebo musím dát jen potřebným, pokud tedy chci zůstat spravedlivým člověkem." Když odhlédnu od nesmyslného dělení na potřebné a nepotřebné, konečně jste snad pochopil, o co (skutečné) levici jde a musí jít. Řečeno vašimi vlastním i slovy: změnit systém tak, aby v něm bylo na všechny...

(Imigrant je potřebný člověk. Opravdu nevím, odkud se ve vás bere ta strašná tvrdost srdce: jak můžete po těch lidech chtít, aby pracovali, když málem ještě ani nedorazili na místo a nestačili si vybalit ruksak...).

Přemýšlejte prosím ještě jednou nad tím, co jsem vám už psal. Chcete žít ve společnosti sobecké, anebo humánní? Žádné "umírněné", národní sobectví neexistuje. Jakmile jednou protrhnete pytel s lidským sobectvím, spláchne veškerou solidaritu. A znovu opakuji, cožpak nevíte, že Kalousek s Drábkem svého času zcela otevřeně říkali o těch babičkách, že se o ně mají postarat děti a ne stát, a když děti nechtějí, tak je to chyba těch babiček, že si je špatně vychovaly. Analogicky mluvíte vy o těch uprchlících. Zkrátka stejně jako Kalousek s Drábkem hledáte průhledné zástupné argumenty, abyste křečovitě a za každou cenu zdůvodnil nezdůvodnitelnou a morálně neobhajitelnou neochotu k solidaritě a egoismus.

na utrpení záleží.

Rozevírání nůžek mezi bohatými a chudými je jistě nedobré. Ale i kdybychom žádného imigranta nepřijali, docházelo by k onomu jevu stejně, jen o něco pomaleji. To ví Keller velmi dobře.

Takže P. Bittner formuluje otázku velmi správně. Buď bojovat za spravedlivější svět (pokud možno pro všechny), anebo to rovnou vzdát a vyhlásit fašismus.

S Janem Kellerem v některých jednotlivých názorech nesouhlasím a jeho ironie se mi zdá v některých případech kontraproduktivní, ale je to sociolog. Pokoušet se proniknout do podstaty sociálních procesů, domýšlet do důsledků možná rizika a varovat před případnými problémy je jeho práce. Můžu s některými závěry nesouhlasit, mohou se mi nelíbit, mohu být zklamán, že se jeho možné projekce budoucnosti rozcházejí z mojí představou ideální verze budoucnosti, ale to je můj problém, ne jeho.

Články jiných autorů přeci čteme hlavně proto, abychom zjistili, jak jinak se dá o věci přemýšlet. Nebo alespoň takové se snažím číst především.

Odmítnout solidaritu s druhými znamená vzdát se nároku na pravdu? Opravdu? Na pravdu je nárok? Já to vidím tak, že nikdo z nás nemá pravdu, pravda má (nebo nemá) nás.

nevidím mezi našimi názory nějaký podstatný rozdíl. Ovšemže na utrpení záleží!
Jenže s utrpením kalkuluje "neoliberální solidarita". V honbě za ziskem mají války akcelerující efekt a utrpení se bere jako vedlejší produkt, který občany přiměje k projevům lidskosti. Rostou zisky, které shrábnou korporace, a lidé vedeni soucitem se o trpící postarají. Neboli ztráty jsou socializovány. To je ten kalkul, který je třeba odmítnout. (Samozřejmě tu nikdo neodhání trpící, ani pan Ševčík, který z nás asi nejvíc trpícím bezprostředně pomáhá, a ani pan Keller, to se tedy vsadím.)

Bavme se proto o tom, zda je třeba odmítnout s Kellerem ten kalkul. Já si myslím, že ano. A odmítnout ten kalkul znamená podle mého soudu odmítnout ty války a nenechat si namlouvat, že jsou něco jako přírodní katastrofa, která vyžaduje humanitární pomoc. Války vedou lidé, možná jsou něco jako nemoc, ale i nemoci se většinou dají léčit. Podobně jako Keller si myslím, že nejlepší, co můžeme pro ty lidi stižené válkou udělat, je obnovit mír (uhasit dům). Jistěže se musíme mezitím postarat o trpící. Probrat všechny možné způsoby. Proč třeba nejet za nimi do uprchlických táborů v Libanonu? Proč čekat, až přijdou k nám? To už jsme mohli ale udělat před dvěma třemi lety, nač čekat, když tam lidé trpí?

jaká solidarita je falešná ? ta alibisticky kalkulující s odpovědností jiných ? ta výhradně rasová a kmenová ?
a nestačilo by brát vážně příslušné konvence o ochraně uprchlíků a věnovat se věcným problémům při jejich naplňování
místo kádrování solidarity uvažujme o tom zda skutečně pomáhá v aktuálně akutním i strategicky dlouhodobém dosahu

samozřejmě s respektem k universalismu lidství i lidského utrpení a bez skupinového egoismu

Odmítnout kalkul. Pozvánka od Merkelové je nejlepším marketingovým tahákem pro "cestovky" migrantů a stejně tak je vnucená i nevnucená péče o ně nejlepší pozvánkou neoliberálů k dalším výbojům a válkám. Zisky válek jsou privatizovány a důsledky socializovány.
Svým způsobem to trefil i pan Dolejš. Brát vážně příslušné konvence o ochraně uprchlíků a věnovat se věcným problémům při jejich naplňování. Ale, v souladu s výše psaným, vystavit účty viníkům.

Domnívám se, že tato věta je pro tento druh aktivismu signifikantní.

Ze svého pohledu bych řekl, že nikoli člověk má nárok na pravdu, ale pravda má nárok na člověka.

Konkrétně: to, že dnes Jan Keller nějak staví k uprchlíkům a k otázce solidarity, neznamená, že tím ztrácí nárok na pravdivost vše, co kdy napsal nebo napíše o jiných věcech. Neznamená to, že si od této chvíle kdokoli může "ušetřit práci" s Kellerem, protože je "intelektuálně odepsaný".

Celý ten názorový střet kolem aktuální migrační vlny - zde personifikovaný osobou J. Kellera - definitivně odhalil jeden fenomén, který se už delší dobu krystalizoval, a který se týká samotného základu toho, odkud levice čerpá přesvědčení o své mravní nadřazenosti nad politickou a ideologickou pravicí.

Na rozdíl od této pravice, jejíž základní ideovou hodnotou je "svoboda", to jest fakticky ničím nepodmíněný individualismus, nerozlučně svázaný s přinejmenším latentním egoismem, tak tedy na rozdíl od toho je základní hodnotou levice princip solidarity.

Princip solidarity, jakožto opět ničím nepodmíněné vstřícnosti vůči ostatním - a to ne pouze vůči příslušníkům naší vlastní rodiny či jinak exkluzivním skupinám, nýbrž naopak vůči všem neprivilegovaným, slabším, trpícím. Bez tohoto principu levice prostě přestává být levicí.

Jenže, právě nyní se zcela jasně ukazuje: nemalá část těch, kteří se k levici verbálně hlásí, ve chvíli zkoušky náhle přestává praktikovat solidaritu univerzalistickou, a hlásá solidaritu selektivní. Být solidární? - Ano; ale pouze s tím, koho my si sami vybereme být hodným naší solidarity. A prvé řadě jsme jaksi ovšem solidární - sami se sebou! My sami jsme ti, kterým nemá být zkřiven ani vlásek na hlavě, kteří nesmí být zatěžování povinností cokoli ze svého vydat ve prospěch "cizích".

A tady se v plné nahotě ukazuje, že pravé motivace mnohých, kteří se verbálně k levici hlásí, se mnohdy velice dramaticky odlišují od autentických hodnot levice.

Jsou takoví, kteří jsou "levicoví" z čistého osobního negativismu. Z holé životní frustrace. To jsou takoví, kteří nejsou schopni vyjít se svým vlastním životem, a tak jsou vždycky proti. Především proti jakémukoli právě vládnoucímu pořádku. A proti státu, který je tohoto pořádku představitelem. Dnes je u moci kapitalismus, a tak bojují proti kapitalismu; kdyby se ustanovila společnost komunistická, pak to budou ti samí, kteří se odmítnou podřídit jejímu pořádku. To jsou charaktery, které jsou destruktivní vždy a všude.

Další část těchto "levičáků" je ve skutečnosti motivována čirým egoismem. Jediný rozdíl k tomu egoismu pravicovému je v tom, že se v daném případě jedná o egoismus skupinový. Jestliže individualistický vyznavač pravicových hodnot své osobní štěstí a svůj osobní prospěch spatřuje ve vlastní schopnosti se prosadit v konkurenčním boji proti všem ostatním, pak jeho levicový protějšek je zaměřen daleko více defenzivněji, na udržení svých vlastních sociálních jistot. Navenek tedy takovýto příslušník levice hlásá sociální stát a solidární společnost - ale fakticky se mu jedná jenom o to, aby tento stát zajišťoval j e h o sociální jistoty, a aby ti ostatní byli solidární s ním samým. Jeho pravý charakter se ukazuje přesně v tom okamžiku, kdy on by se měl něčeho z těch svých sociálních výhod vzdát ve prospěch jiných, kdy on sám by měl projevit a prokázat vlastním činem solidaritu s druhými.

Napsal jsem minule, že v souvislosti s kauzou migrace dochází k tříbení charakterů uvnitř levice.

Ve skutečnosti je ale dosah tohoto tříbení charakterů ještě daleko hlubší, zasahuje samotný základ existenčního oprávnění levice.

Jestliže se totiž ukazuje, že faktickou motivací relevantních částí levice není nic jiného nežli zmíněný skupinový egoismus - s jakým oprávnění se pak ještě (tato) levice může stavět do pozice respektive pózy někoho, kdo by měl být někým lepším nežli průměrný příslušník ideové pravice? Jestliže jediným rozlišovacím bodem by tu opravdu nebylo nic jiného nežli čirá volba strategie - kde na straně jedné stojí egoismus individualistický, zatímco na straně druhé egoismus skupinový?

Už bylo vícekrát konstatováno, že na pozadí stávající migrační krize byly velmi důkladně promíchány mnohé dosavadní postoje a ideové hranice: německá konzervativní pravice otevírá uprchlíkům dveře svého domu dokořán, zatímco celé kohorty doposud tak ohnivých hlasatelů levice (jako právě J. Keller) i té nepatrné hrstce uprchlíků, která "hrozí" příchodem do jejich země, tyto dveře s hlasitým prásknutím přibouchává.

Asi se už natrvalo budeme muset smířit s tímto novým poznatkem: že příslušnost k politické levici ještě zdaleka neznamená záruku ani lepšího charakteru, ani skutečné mezilidské solidarity.

A naopak - že příslušnost k ideové pravici ještě zdaleka nemusí znamenat, že dotyčná osoba nemá pravé sociální a humánní cítění.

Ty tradiční hranice mezi levicí a pravicí se nám tu opravdu velice dramaticky prohnuly; a asi bude do budoucna zapotřebí, nalézt zcela nová kritéria pro rozlišování mezi zlým a dobrým.

Pane Jedličko, máte bezpochyby pravdu v tom, že ten fakt, že nejen populace česká, nýbrž v podstatě veškerá postkomunistická se staví převážně odmítavě (a to mnohdy až vysloveně hystericky) k představě přijmout mezi sebou určité počty uprchlíků z válečného regionu - že tedy tento fakt má zřejmě určité objektivní příčiny.

Můžete mít naprosto pravdu i s tím předpokladem, že je zde přítomen moment strachu. I když by se daleko spíše dalo soudit, že je to jenom jeden z více faktorů. Západní společnost (která se k oněm uprchlíkům staví daleko vstřícněji a tolerantněji) má daleko delší a hlubší tradici občanské společnosti - to jest občanských svobod, a tedy pocitu a vědomí, že všichni lidé mají svá práva, a že jsou si všichni rovni. Tuto zkušenost východoevropská populace nemá, respektive jenom po mnohem kratší období. Ten, kdo dlouhá období své existence prožil za podmínek útlaku (a tím spíše útlaku cizího), ten je bezpochyby mnohem nedůvěřivější vůči všemu cizímu. Vůči všemu, co nějakým způsobem může ohrozit jeho stávající životní jistoty a stereotypy.

To všechno je pravda; a máte bezpochyby pravdu i v popisu toho postupu, té metody, jakým takovýmto způsobem znejistělý národ "habituovat".

Jenže, pane Jedličko, pokud bychom zůstali stát skutečně pouze u tohoto úhlu pohledu, pak bychom jmenovitě český národ nakonec degradovali na úroveň - právě jenom toho psa.

Toho psa, který utrpěl nějaké životní trauma, a od kterého nelze dost dobře očekávat, že ho překoná, že se nad něj povznese vlastním mentálním aktem osvobození.

Jenže, pokud národy východní Evropy mají být něčím jiným nežli pouze tvorem plně svázaným a ovládaným svými instinkty a prožitými traumaty, pak lze po nich právem žádat právě tohle. Že se zamyslí sami nad sebou, a že si položí otázku, jestli ten fakt, že ony sami v minulosti natolik trpěly, je naopak daleko více nežli jiné nezavazuje k tomu, projevit svou solidaritu s těmi, kteří trpí dnes.

Osobně se domnívám, že na národ a jeho charakter opravdu nelze hledět pouze zrakem kynologa.

Vyjasněte si nejprve co je to solidarita. Pokud pod ní zahrnujte poskytování omezených prostředků nepotřebným, na úkor potřebných, není to žádná solidarita, ale blbost. Vyjasněte si, kdo je skutečně potřebný. Další blbostí totiž je, že by se takto nemělo rozlišovat. Vyjasněte si též, zda chcete řešit příčinu, či jen následky, což je další ze zde propagovaných blbostí.
Vyjasněte si prostě co vlastně chcete. Pak si vyjasněte, jak svá přání hodláte realizovat. Z čeho. Sestupte na zem.
Pak se můžeme rozumně bavit.

Domnívám se , že Jan Keller rezignoval na něco jiného než levicovost. Zásadní rozdělení v české společnosti dnes neprobíhá mezi levicí a pravicí.

Filip Outrata píše, že člověk nemá nárok na pravdu, ale pravda na člověka. S tím souhlasím a je to pěkne řečeno. Ale uznává ještě Jan Kellner, že na něj má pravda nárok?

Dále píše, že Kellerovy současné postoje neznemanají "že si od této chvíle kdokoli může "ušetřit práci" s Kellerem, protože je "intelektuálně odepsaný". "

To ale myslím není ten hlavní problém. Ten vidím v tom, že Jan Keller se už s lidmi, kteří by si s ním dělali práci, nepočítá. Stal se z něj politik, který chápe, že na tom, co si myslí lidé jako Petr Bittner, Petr Uhl, Jakub Patočka či koneckonců i Filip Outrata vůbec nezáleží.

Jeho velmi početné články v Právu jsou psané velmi ledabyle, nebyl by problém to odhalovat slovo po slově. Má to ale smysl? Proč polemizovat s někým, koho už seriózní polemika nezajímá?

soudíte, že početné Kellerovy články v Právu jsou psány ledabyle?
Jan Keller nepřestal psát své sloupky do Práva ani jako dobře finančně zajištěný poslanec evropského parlamentu. Vždycky se těším, s čím Keller v Právu přijde a zklamaná nebývám.

Je to holt můj názor proti Vašemu. Proč vlastně myslíte, že ho seriozní polemika nezajímá? Neváhejte, odhalujte tu jeho ledabylost slovo po slově! Ráda se poučím, když mě na kellerovy texty necháte hledět z Vašeho hlediska.

vy nejste Jan Kellner a polemizovat s Vám není totéž jako polemizovat s ním. Se mnou pochopitelně diskutavat nebude, nejsem politicky důležitý.Dovedete z posledního roku najít příklad, kdy Jan Kellner seriozně polemizoval s někým, kdo pro něj důležitý je? Jinak než vysmíváním a rétorickými triky?

Právo si kupuji, ale neschovávám. Ale to dnešní ještě mám. Je v něm obhajoba politického populismu a premiéra Fica, pod názvem "Má být politik pedagogem?".

Četla jste to? Připadá vám to dobré? Nedají se ty argumenty použít na obranu jakékoholiv populismu? Co kdyby třeba v populaci převážil názor, který je nepřijatelný pro Vás? Myslíte si, že se to stát nemůže?

Falešná solidarita znamená požadovat solidaritu po druhých a sám se jí vyhýbat. Ale odmítání falešné solidarity je často falešnou omluvou vlastní nesolidarity (proč já mám být ten blbej a ze svých daní platit jiné, když bohatší než já to úměrně ke svým příjmům taky nedělají?).

Dnešní Kellerův příspěvek v Právu se mi zrovna líbí. Nevidím v něm ale obhajobu Roberta Fica či populismu vůbec, ale podiv nad tím, jakým způsobem jsou kladeny argumenty pro vyloučení Smeru z PES s literárně zpracovaným úžasem nad odsouzením nevýchovného nepůsobení v rozptylu obav z migrantů.

Nicméně otázka, zda politik má být pedagogem nebo reprezentantem se v diskuzi o levici objevuje v podstatě permanentně.

Jan Keller lže.

Už jsem to tu zmínil s několika odkazy. Vymýšlí si neexistující vědecké studie a překrucuje existující. Přidávám odkaz na přehled studií, které dokazují pravý opak Kellerových tvrzení o přistěhovalcích, sestavený Janou Ridvanovou: http://a2larm.cz/2015/04/migranti-prispivaji-vic-nez-berou/

Že Jan Keller nestojí o polemiku, jak tu upozornil Jiří Kubička, a místo argumentace jen ostouzí oponenty, je vidět například z jeho reakce na kritiku Jana Bělíčka, ten odkaz už jsem tu také citoval. Nic z čerstvých Kellerových sloupků v Právu poruce nemám, ale když jsem podepsal Výzvu vědců http://www.vyzvavedcu.cz/ okopírovala mi maminka z Práva, co si o mně Jan Keller myslí. Sloupek se jmenuje „Selektivní svědomí‟ a vyšel v Právu ve středu 19. srpna 2015.

„Několik set vědců, badatelů a vysokoškolských učitelů podepsalo petici, v níž naléhavě varují před zneužíváním mimořádné situace v souvislosti s nebývalou vlnou migrace. Varují před rozdmýcháváním nenávisti a nesnášenlivosti a obviňují nejmenované politiky a média, že se na této vlně přiživují,‟ začíná Jan Keller.

Srovnáním s textem Výzvy vědců zjistíme, že „nebývalá vlna migrace‟ je jen představa Jana Kellera, Výzva vědců mluví o nebývalé vlně xenofobie. Také není formulována zdaleka tak konfrontačně, jak se z Kellerova souhrnu zdá, ve skutečnosti „nejmenované politiky a média‟ spíše kritizuje než obviňuje.

Jan Keller pokračuje: „Myslím, že vím, o čem je řeč. Sám jsem dostal řadů výhrůžek a ocitl se na černých listinách jenom proto, že jsem vyloženě omylem hlasoval pro kvóty na přistěhovalce a své hlasování jsem opravil až dodatečně. Hrdinům, kteří mne z bezpečí své anonymity častovali urážkami, na tomto detailu nesešlo. Troufám si tvrdit, že žádný z rozhořčených akademiků nemá s nenávistí a hysterií nejrůznějších ‚buditelů národa‛ takovou zkušenost jako já.‟

Povšimněme si troufalosti Jana Kellera. Co ví o autorech a signatářích Výzvy vědců? Jak vůbec ví, že jsme všichni rozhořčení, natož pak s jakým množstvím nenávisti a hysterie má kdo z nás zkušenosti? Napadlo Jana Kellera, že například někteří sociologové nepracují v Evropském parlamentu, ale v neziskovkách pomáhajících přistěhovalcům, které jsou poslední dobou terčem opakovaných útoků nacistických skupin?

Ještě zajímavější je Kellerův postřeh, že nenávistným útokům byl vystaven ne od příznivců migrace, ale od strážců bílé Evropy, svých spojenců. Nezapochyboval ani na chvíli o svých postojích, když zjistil, s kým je sdílí?

„Něco mi však na petici přece jen vadí,‟ dává Jan Keller najevo, že s „peticí‟ v zásadě souhlasí — až na jakousi maličkost. S tím, s čím souhlasí, samozřejmě polemizovat nebude. Tak proč výzvu sám nepodepíše? „Její autoři vyzývají, aby lidé uplatňovali kritický pohled na svět, aby se zajímali o dění ve světě a snažili se porozumět skutečným příčinám zla.‟ Tohle Janu Kellerovi snad nevadí, že ne? Co tedy? „Kde byli mužové a ženy vědy, když naši spojenci z NATO zadělávali na dnešní krizi a cíleně rozvraceli státy, často pod falešnými a lživými záminkami?‟ Zlomyslný čtenář, například já, se chce zeptat, kde byl v té době Jan Keller, ale důležitější otázka zní: Co na tom, kdo kde byl tenkrát, teď záleží? A jaký to má význam pro pravdivost a správnost Výzvy vědců?

„Jak uplatňovali akademici svůj kritický rozum, když bylo tajnými službami přiživováno napětí a vyvolávány občanské války v zemích, které sloužily jako hráz před vlnami uprchlíků?‟ ptá se dále Jan Keller. Definitivně opustil obsah Výzvy vědců a zkoumá minulé hříchy jejích autorů a signatářů — pro jednoduchost kolektivně, nikoliv po jednom. A zač nás činí zodpovědnými? Za to, že jsme nezabránili tajným operacím tajných služeb. Kdybych se ho zeptal, jak že jsem měl vědět, co dělají tajné služby, patrně by odpověděl — tedy kdyby stál o něco jako polemiku a seznal mě hodným odpovědi — že od toho jsem vědec, abych věděl, že? Zvláštní mi rovněž připadá, že podle Jana Kellera bylo mou povinností zastat se „zemí, které sloužily jako hráz před vlnami uprchlíků,‟ a ne zemí, ve kterých dnešní uprchlíci původně žili. A nevím, proč píše Jan Keller o zemích, „které sloužily jako hráz,‟ v množném čísle, když jediná taková země, kterou znám, je Libye. „Bědovat nad následky a nevšímat si příčin, to není hodno akademického rozumu,‟ soudí Jan Keller v závěru libyjského odstavce; jak souvisí příčiny současné vlny xenofobie, nepravdivých tvrzení, pomluv a poplašných zpráv s destabilizací Libye tajnými službami Západu, nechává na fantazii čtenáře.

O něco logičtěji váže Jan Keller ke své tezi o příčinách následující odstavec: „Pokud vědcům a badatelům skutečně vadí nesnášenlivost, rasismus a další fašizující tendence, proč neupozornili důraznou peticí předsedu TOP 09, že jeden z poslanců za jeho stranu veřejně propaguje paramilitární uskupení, které všechny tyto rysy splňuje? Proč naši starostliví akademici nevyzvali Karla Schwarzenberga, aby se za toto skandální jednání europoslance Štětiny alespoň omluvil?‟

A proč bych měl například já vyzývat k něčemu předsedu TOP 09, když jsem jeho stranu nikdy nevolil a volit nehodlám? Pokud jde o můj názor, jen ať dělá europoslanec Štětina své straně ostudu a odradí jí voliče. Kvůli protiruské propagandě nebylo nutné sepisovat žádnou výzvu, protože ta nikdy neovládla veřejnou debatu, nepřipojili se k ní ani zdaleka všichni novináři ani politici a veřejností, pokud vím, je spíše zesměšňována než přijímána a papouškována; často naopak zvyšuje ochotu mnoha lidí přijmout nekriticky propagandu ruskou. Sám se jako signatář Výzvy vědců mohu Janu Kellerovi pochlubit, že jsem se opakovaně zastával Ruska, například v diskusích Deníku Referendum. Kdyby mi to stálo za námahu, možná bych si mohl i udělat rešerši Kellerových textů na téma Ukrajiny a začít licitovat, kdo z nás má lepší skóre. Komentovat konkrétně Štětinovo pozvání Dmytra Jaroše do Evropského parlamentu jsem nepovažoval za nutné, to už za mne udělali jiní; upozornit včas bezpečnostní složky v Bruselu a orgány mezinárodního soudu v Haagu, aby mohl být válečný zločinec v Evropském parlamentu zatčen a předveden před haagský soud, to ať zařídí europoslanec Keller.

„Je pěkné snažit se působit jako svědomí národa,‟ zasnil se Jan Keller, „a vyzývat veřejnost, aby si pečlivě probírala fakta a odlišovala je od účelové propagandy. Kde jsou ale studie akademiků, které by analyzovaly úlohu vojensko–průmyslového komplexu při dnešním enormním zvyšování mezinárodního napětí?‟ Chce tím říci, že bez takové studie nemůže průměrný Čech kriticky posoudit tvrzení, jako že každý terorista je muslim (například Anders Behring Breivik), že Islámský stát posílá své bojovníky, aby šli do Evropy s holýma rukama, topili se ve Středozemním moři a dusili se v nevětraných nákladních vozech, nebo že skupina uprchlíků povraždila ve vsi nedaleko Jihlavy všechna hospodářská zvířata? A odkud vlastně ví vůbec už to, že mezinárodní napětí dnes roste enormně, natož že v tom významnou roli hraje zrovna vojensko–průmyslový komplex, jestliže o tom nikdo nevypracoval žádnou studii? „Kde jsou jejich studie, které vy ukazovaly, které finanční skupiny profitují z řecké krize, či proč je tolerována existence Islámského státu?‟ doráží dále Jan Keller. Já to nevím, já jsem chemik, nicméně, říkám si, neplete si tu Jan Keller vědce se špiony? Pravděpodobně se těmito tématy, o kterých si chce Jan Keller něco přečíst, dříve než začne hodnotit kriticky to, o čem se teď píše, zabývají ekonomové a politologové a brzy se jich chopí i historici, nicméně tak, jak Jan Keller své otázky formuluje, mi připadají určené spíše zpravodajským službám než vědeckým ústavům.

„Jak si má veřejnost udělat ve věcech jasno, když ti, kdo by se měli kritickým myšlením vyznačovat především, mlčí jako zařezaní ke všem špatnostem, které všude kolem sebe vidíme,‟ konstatuje Jan Keller, bez otazníku. „Pokud je svědomí národa takto selektivní, pak riskuje, že jej nikdo nebude brát vážně.‟

Není jasné, jak Jan Keller přišel na to, že vědci by měli být svědomím národa, v předchozím textu to nevysvětlil a ve Výzvě vědců se nic takového nepíše. Podivnější je ovšem jeho tvrzení, že mlčíme ke všem špatnostem. Dá se ještě pochopit, že europoslanec Keller nesleduje veškerá osobní vyjádření každého jednotlivého vědce na kdejakém webu, ale copak si nevšiml aspoň v době, kdy, tuším, i on sám spolupracoval s ProAltem, kolik vědců se angažovalo tam?

A hlavně, na to, že veřejnost má přejímat názory, které jí společným úsilím připravíme a naservírujeme my, vědci, přišel Jan Keller jak? Četl Výzvu vědců tak špatně, anebo je to jeho vlastní utkvělá představa? Výzva vědců k tomu, jak si má veřejnost udělat ve věcech jasno, říká:

„Především ale prosíme veřejnost, každého jednoho z vás, tedy nás, o opatrnost v soudech a kritický pohled na svět! Své názory musíme stále znovu konfrontovat s fakty, s vlastním svědomím i obyčejným selským rozumem.‟

Jan Keller se tím řídit nehodlá, protože jsem to podepsal já, hříšník, který nevypracoval vědeckou studii na žádné z témat, jež Jana Kellera zajímají, nespílá dostatečně hlasitě politikům, kteří Janu Kellerovi leží nejvíc v žaludku, za to, co mu na nich nejvíc vadí, a nezabránil tajným službám destabilizovat režimy, které byly Janu Kellerovi sympatické, a proto nemá právo nic takového říkat.

Jinak záměna Kellera s Kellnerem v příspěvcích pana Kubičky je půvabná. Skutečně, jako bychom měli na výběr jen mezi Kellnerem a Kellerem, mezi neoliberální pravicí a konzervativní levicí. Jenže výsledkem rezignace na humanismus je fašistická pravice.

Protože jsem ho volil do EP a teď vidím, že to byla chyba.

Já už k volbám asi nepůjdu.

jestliže jste Kellera nejprve volil a teď mu nemůžete přijít na jméno, nevypovídá to více o Vás, než o něm? O nereálnosti Vašich představ?
Paní Hájková, choďte k volbám. Určité skupiny obyvatel tam chodí vždy. Vědí proč. I Vy by jste to měla vědět, i když k nim asi nepatříte.

1) Přirovnání J. Jedličky se psy se mi jeví velmi nešťastné. Nakonec levice dochází k tomu, že dav (Duka by řekl lůzu) je třeba vycvičit jako psa, aby se začal chovati řádně. Jaký je rozdíl mezi takto uvažující levicí a feudály?

2) Hodně lidí tu mluví o solidaritě a spravedlivějším světě pro všechny. Co je univerzální solidarita? Co je vůbec solidarita? Něco jiného je smluvní závazek vzájemné povinnosti a něco jiného je dobrovolná pomoc bližnímu. Platím sociální pojištění, což je povinnost, ze které vyplývá nárok, a naopak. Jde o systémovou záležitost. Dávám peníze bezdomovcům, což je dobrovolná záležitost, při tom si sám musím určit, komu a kolik peněz dám. Není to povinnost, ale také z toho nevyplývá žádný nárok pro mou osobu. Nárok bez povinnosti je nesmysl. Pokud někdo chce solidaritu univerzalizovat tímto způsobem, pak logicky musí požadovat globální politickou moc. Tento způsob levicového myšlení je v konečném důsledku kolonialistický, resp. neoproštěný od kolonialismu. Pokud máme budovat spravedlivější svět pro všechny ve jménu univerzální nárokovatelné solidarity, pak je nejúčinnější a jediné možné všechny země politicky ovládnout a zřídit světový sociální stát. Alternativou je nechat zodpovědnost na národech samotných i s tím, že mohou občas selhat, z čehož vyplývá jediná povinnost: nebránit cizím národům v jejich rozvoji. Spravedlnost mezi národy ve světovém měřítku, spravedlnost mezi občany uvnitř státu. (To neznamená nebýt solidární s uprchlíky, znamená to jen nutnost odlišit ty potřebné.) Pokud nebudeme pečlivě rozlišovat zmíněné dva typy solidarity, pak šermování sloganem "solidarita, nebo fašismus" nemá žádný smysl, resp. každý, kdo viděl bezdomovce/žebráka/charitativního pracovníka a neotevřel peněženku je v tomto pojetí fašistou.

Vaše poznámky jsou zásadnější /hlavně ta druhá/, než téměř celá diskuze pod článkem. Ale vsadím boty, že neuspějete. Bohužel. Na dogmata se totiž nesahá.

Universální nároková solidarita nepředpokládá světový sociální stát. Například právo asylu naopak dokonce předpokládá existenci více států, přitom je to zjevně projev universální solidarity. Není mi moc jasné, co by v případě práva asylu znamanalo nárok bez povinností. Nárok na asyl má jednotlivec, povinnost mají státy.

Symetrie mezi právy a povinnostmi by byla možná jen, kdyby existovalo jen soukromé právo, ne také veřejné a mezinárodní. V soukromém právu mám stejná práva a povinnosti jako třeba můj obchodní partner. Ale například občanským či lidským právům očividně žádná povinnost jednotlivce neodpovídá. Například z práva na spravedlivý proces pro běžného občana žádné povinnosti nevyplývají.

Vždyť pan Votruba nepíše nikde o omezení práva na azyl. On píše o rozlišení pomoci potřebných migrantů. Což se dá rovněž tak vztáhnout na dodržení azylových zákonů, neboť ty migranti snad v 99 % nerespektují. Migranti mají NÁROK na azyl, ale zároveň mají POVINNOST dodržovat azylové zákony. Kdyby tak konali, nevypadalo by to v Evropě tak, jak to tu vypadá.
Ale to je stejně zbytečné sem psát.....

Univerzální solidarita, pane Votrubo, je stav, kdy já jsem ochoten dát něco ze svého ve prospěch trpících, aniž bych apriori prováděl selekci, kteří z těch trpících mi jsou více respektive méně sympatičtí.

To "rozlišování mezi potřebnými a nepotřebným" je tady jenom zcela zástupný argument.

Za prvé, k tomuto principu se bez výhrad hlásí například i současná německá administrativa (a zrovna teď byly ještě zpřísněny podmínky pro posuzování azylu žadatelů z balkánského regionu). A za druhé: jak rozlišovat mezi uprchlíky ze Sýrie (o které se ovšem v naprosté většině jedná) na ty, kteří trpí více, a kteří "trpí méně"? Všichni utíkají před válkou, před umíráním, před beznadějí života v uprchlických lágrech.

Ty fašizující tendence v současných střetech o povinnost pomáhat uprchlíkům před válkou spočívá v tom, že se hlásá: my budeme solidární - ale n i k o l i s c i z í m i, nýbrž jenom s příslušníky našeho vlastního národa!!

Opakuji ještě jednou: tohle a právě tohle je přesně ten typ "solidarity", který byl naprosto typický pro režim nacionálního socialismu. Pravá (levicová) solidarita neprovádí selekci podle měřítka nacionální exkluzivity.

To samozřejmě neznamená, že by dejme tomu český národ měl být povinen jako svatý Martin dát "půlku svého pláště" všem trpícím. Jenže - nic takového po Češích také nikdo nežádá. Ta kvóta patnácti set přijatých uprchlíků ročně je prostě přímo směšná, v porovnání s tím, co pro tyto nešťastníky dělají státy a národy jiné; je to například jenom zlomek toho množství, které každý den!! vstoupí na území Německa.

Takže, tolik k rozdílu mezi solidaritou univerzální, a mezi "solidaritou" nacionální respektive nacionalistickou.

Ostatně si dovoluji soudit, že kdo se nedokáže solidárně, vstřícně a humánně chovat vůči "cizím" - že to ve skutečnosti nedokáže ani vůči "vlastním".

Napsal jsem a opakuji ještě jednou: pravým motivem mnohých "levičáků" ve skutečnosti není nic jiného, nežli pouze skupinový egoismus; a současná uprchlická krize není nakonec ničím jiným, nežli prubířským kamenem tohoto egoismu.

že jste vůbec něco psal? Žádné trouby z Jericha nejsou schopny probořit tyto zatvrzelé hradby fanatického dogmatismu. Ať napíšete cokoliv, stejně se Vám v odpověď dostane nesouvisející mantra modlitebního mlýnku. Škoda času....

To, co v pátek napsal Adam Votruba (o tom světovém státu), má jistou logiku.
Není ovšem jisté, zda by měl takový světový stát dostatečně širokou podporu. Stát, který nemá dostatečnou podporu - loajalitu svých obyvatel, totiž nemůže přežít.

Mimochodem, Keller nepřímo potvrzuje mou myšlenku, kterou jsem nedávno vyslovila v diskusi s panem Poláčkem:
že totiž mnohý radikál je v skrytu duše konzervativcem. Jednou se to projeví.
Nakonec - kdo ví, jak bude mluvit samotný pan Bittner, až mu bude padesát....

Keller je stále daleko více radikálem, než všichni tu místní konzervativci. On se strnule nedrží dogmat.
U příspěvku pana Votruby nejde o světový stát. Jde o to, že to, co tu prosazují dogmatici, by bylo možno jen za takého stavu. Jen tehdy by to mohlo plnit svůj účel. Jinak je to škodlivá hovadina.

Ještě hůře, paní Hájková: právě v současné zkoušce charakterů se ukazuje, že leckterý verbálně ohnivý levičák má ve svém nitru fakticky smýšlení pravičáka.

Sám jsem to svého času osobně zažil: ještě před pádem komunismu mě vyloučili z jedné diskusní marxistické skupiny, protože jsem se odvážil zpochybnit určité téze Marxe. Nějaký čas poté ten komunismus padl - a později jsem se dozvěděl, že právě ti nejtvrdší levičáci, kteří tehdy prosazovali mé vyloučení, nyní prodělali náhlou metamorfózu ve stejně tvrdé a fundamentalistické pravičáky! A docela bych si troufal odhadovat, že velmi podobnou metamorfózou v současné době prochází i J. Keller.

Takže, nenechme se klamat tím, co kdo říká; rozhodující je, co kdo dělá. "Podle jejich ovoce poznáš je", stojí v Novém zákoně. A to platí stejnou měrou i po dvou tisíci letech.

Tak s tím nemohu souhlasit, pane Poláčku. Ono je dnes ale vůbec těžké rozlišit, co je levicové a co je pravicové. Je v tom už docela guláš. Tady spíš jde o problém autorit a antiautoritářství, či jak bych to nazvala. Keller byl v mládí nejprve antiautoritář, aby později zjistil, že bez autority to v lidské společnosti prostě nejde. Leda tak v nějaké andělské.
Nedávno jsem četla nějaký rozhovor s ním, kde odpovídá v tom smyslu: pokud bych byl lékař a měl bych vás léčit, nemůžete mi mluvit do toho, jak to mám dělat. V opačném případě se ode mne léčit nenechávejte. Nebo pokud jsem učitel a mám učit studenty, musejí tito respektovat požadavky, které na ně kladu. Jinak je nemohu učit. Možná si Keller myslí, že totéž platí i pro vztah politiků a občanů.

Ještě dodám, že taková autorita by musela být založena na vzájemné důvěře.

Podotýkám, že důvěru některých voličů Keller neztratil. Na rozdíl od důvěry jiných voličů, jako třeba pana Kubičky. Některé ze svých voličů tedy i nadále zastupuje, jiné už fakticky ne. Co s tím?

Jinak jeho charakter nemohu soudit, protože ho natolik neznám. Slyšela jsem o něm i to, že se s každým nebaví. A to už před několika lety.

Obrátil jsem se na pana Kellera, jak se říká nadrzo, prostě jsem napsal nějaký dotaz na něj, na jeho email. Aniž bychom se předtím nějak znali. Odpověděl mi za 20 minut a poté mi ještě poslal doplňující informaci. Přímo, narovinu, žádné kličkování. Kdyby všichni měli jeho charakter! Odešel do EP a zůstal svůj. Nenechal se tam koupit. A to, že se nedrží prázdných demagogických floskulí, je jeho dalším plusem.

Děkuji za reakce na můj příspěvek, panu Ševčíkovi (ze 7.Října 2015, 21:05:48), panu Poláčkovi (z 8.Října 2015, 13:07:7) i panu Votrubovi (9.Října 2015, 12:52:7).

Netvrdím v žádném případě, že pan Ševčík kejhá jsa potrefenou husou. Patrně mu příklad, který jsem použil, není blízký. Snad ho dokonce i urazil, což rozhodně nebylo mým cílem - vždyť jsem tím příkladem vlastně napomenul autora článku (s nímž výše polemizoval i pan Ševčík). To o autorovi soudím, že chce lidem říci FUJ! Neboj se! Nicméně ano, byl to "pokus o Ezopa", mnou popsaný "přístup k plachému psu" JE návodem jak neztratit kontakt s neprivilegovanými vrstvami lidí. Ovšem není "řešením" které pan Ševčík požaduje. Protestuji z tohoto místa proti samotnému požadavku na předložení "řešení". Požadavek na "řešení" (složitého a dlouhodobého) problému na místo metody, cesty, přístupu, hledání příčin, hledání východisek po několika liniích je druhý znak extremistických autorů (první je paušalizace, házení různých lidí do jednoho skupinového pytle). Protože "řešení" vzbuzuje obraz jakéhosi krátkodobého až jednorázového aktu, po němž bude po problému, problém bude "vyřešen". V minulém století tu byl jeden, a ten podstatné jméno řešení dokonce spojil s přídavným jménem konečné. Jak si u složitého jevu s dlouhými časovými přesahy z minula i do budoucnosti představit "vyřešení"? Jaký bude stav, až bude taková představa "řešení" splněna? Opravdu složité jevy se vyvíjejí, nedějí se podle projektu, nemají architekta. Nežádejte prosím ani ode mne výkresovou dokumentaci v atocadu a vizualizaci v powerpointové prezentaci pro projekt "řešení nového stěhování národů". Věděli jsme přece, že ekologická krize přinese války a s nimi migraci. Nebránili jsme ani ekologické krizi, ani válkám, migraci jako takové nezabráníme určitě. Ale bezvýchodná a nezvládnutelná situace to rozhodně není, můžeme zůstat sami sebou, humanisty, a nalézat postupně východiska k jednotlivým potížím, které bude migrace nepochybně s sebou přinášet.

Pan Poláček (a ještě intenzivněji pan Votruba) cítí popsaný postup z etologie psů jako degradaci lidí. Zajisté mají oba pravdu, a na svou obhajobu uvedu jen dvě věci: Za prvé: Zachvátí-li skupinu lidí strach způsobený přítomnosti boha Pana (panika), neznám návod na to, so s tím. A přesto to zvládnout lze. Odpusťte mi tedy, že jsem použil příměr, který znám. Kdybych byl hasičem, asi bych použil příměr z nějakých krizových evakuačních plánů v hořících budovách. Ale stejně by obsahovaly pokyny typu: Nenaděláte nic s tím, že se lidé bojí, stavte si jednoduché, postupné, splnitelné cíle směřující žádoucím směrem. Za druhé: Pes sebe nevnímá jako bytost nižší a člověka jako vyšší. To je lidský úhel pohledu. Pes (ve fázi vtiskávání) přijme člověka jako svého sociálního partnera a do smrti s ním tvoří smečku. Vedení psa člověkem je obdobou alfa pozice ve vlčí smečce. Lidé psi i vlci se nechají vést a očekávají to od "elit", které sami rozpoznají. Nesmíte jimi opovrhovat. Což pan Keller nedělá, ale autor článku, pan Bittner? Chce-li (účinně) měnit svět, trvám na tom, že nikdy nikomu nesmí říci: FUJ! Neboj se. Právě proto, že není pes ale člověk.

Uvedu příklad lakového "leadershipu", dobrého podle mého názoru: Milan Štěch, levičák a odborář, nenadává nikomu za strach, ale žádá přijmout za svůj dílčí krok, splnitelný, jednoduchý "cvik". Najdete ho v textu: Azylanti musí pracovat v normálních podmínkách http://blog.aktualne.cz/blogy/milan-stech.php?itemid=26048 Říká: "Azylanti se nesmějí stávat jen levnou pracovní silou a dlouhodobým břemenem sociálního systému. Musejí normálně pracovat jako ostatní. Ve stejných podmínkách, jaké mají ostatní. Jejich důstojnost je i v zájmu našich zaměstnanců, ať už se narodili v Čechách, na Moravě nebo ve Slezsku." Vysvětluje, proč je důstojné a rovné zacházení s azylanty i v zájmu neprivilegovaných vrstev u nás doma.

Dnes rovné a důstojné podmínky v práci, zítra jazykové kurzy a kurzy reálií, pozítří adekvátní lékařská péče (a netřeba se stydět za to, že se tím vyrazí zbraň z ruky populistům strašícím rizikem šíření epidemií a cizokrajných nákaz), pak vzdělávání dětí spolu s našimi vlastními... krok za krokem. Habituace.

Píšete, že "šermování sloganem "solidarita, nebo fašismus" nemá žádný smysl, resp. každý, kdo viděl bezdomovce/žebráka/charitativního pracovníka a neotevřel peněženku je v tomto pojetí fašistou".

Myslím, že z mého vystupování v diskusi je jasné, že sám odmítám takové pojetí. To, o čem jsem psal, se týká úplné rezignace na humanismus.

On to má humanista těžké. Nerozumí si zcela ani s kapitalismem, ani s "lidem". Někdy si za to může sám - tu naivitou, tu pýchou, tu útlocitem hnaným do extrému (např. že se nelze na zlobící dítě ani škaredě podívat, aby náhodou neutrpělo psychickou újmu). Jenže pokud necháme humanistu v sobě umřít, zůstane jen cynismus.

Vidím, že slovo "lid" vám nesedí, a proto se mu příště budu snažit vyhnout. Chápu, že je trochu zprofanované. Ale jaký termín místo něj používat? Neprivilegovaná, převážně pracující většina, která se ničím zvláštním nevyznačuje? Která dokonce není ani v žádné církvi, a proto její mravy nejsou dost jemné? Zřejmě proto není hodna pozornosti humanisty. Jedině když nějaký její příslušník klesne až na pozici bezdomovce. Pak už pro něj bude dostatečně vhodným objektem.
Omlouvám se vám, pane Dospivo, protože vím, že vy to takhle nemyslíte. Ale musela jsem to napsat.

někteří tito příslušnici /třeba staří a nemocní/ budou hodni pozornosti "humanistů" tehdy, když na ně někdo vypíše dotační tituly.

Právě proto jsem dal ten "lid" do uvozovek. Spíš jsem měl na mysli temné proudy ve společnosti i v každém z nás jednotlivě, projevující se ztrátou smyslu pro lidskost. Taková "lidovost" může být populární i mezi horními deseti tisíci.

Napsal jste, že bychom neměli "nechat v sobě umřít humanistu", jako by se každý člověk humanistou už rodil. Nedávno tu zase pan Poláček tvrdil, že člověka je potřeba humanizovat.
Myslím, že člověku je vlastní gen soucitu, ale může jít jen o chvilkové emoce. Skutečný humanismus musí člověk v sobě nechat teprve vyrůst. Musí na tom cíleně pracovat. Ale bez rozumu se stejně neobejde, zvlášť když chce dělat politiku.

Děkuji všem za reakce k mé poznámce - nesouhlasné i souhlasné (panu Ševčíkovi).

Chtěl jsem ještě trochu polemicky reagovat na pana Poláčka, ale nějak to už nestíhám, protože by to chtělo delší odpověď. Zkrátím to na to, že podle mého soudu "rozlišovat potřebné" není žádná zástěrka. Každá solidarita - smluvní (sociální stát, konvence o uprchlících) i dobovolná - takový krok vyžaduje. (Zaměstnaný přece nebude dostávat podporu v nezaměstnanosti.) Zajímavá je vaše poznámka o tom, jak špatný je skupinový egoismus. Dost pochybuji o tom, že jde o bezvýhradné zlo (např. pomoc členům vlastní rodiny).

Pomoc členům vlastní rodiny ještě bez dalšího není identická se skupinovým egoismem, pane Votrubo. ;-)

O skupinový egoismus se jedná tehdy, když například prohlásím: ať ostatní třeba zemřou hlady nebo živoří v bídě, to jediné co mě zajímá je blahobyt můj a mé vlastní rodiny.

Paní Hájková, etologie zrovna nedávno učinila objev, že empatie jsou schopné i opice (a pokud si dobře vzpomínám, i některá jiná zvířata). Jednalo se o experimenty, kdy tato zvířata evidentně reagovala na to, když viděla že experimentátor něčím trpí.

Takže, možná že přece jenom existuje nějaký "humanistický gen"... ;-)

Vždyť jsem psala, že si myslím, že existuje gen soucitu. Ale může se projevit jen sem tam, jako záblesk. Skutečný humanismus musí člověk v sobě pěstovat.
Četla jsem takový citát, který už si bohužel přesně nepamatuji. Dokonce ani nevím, kdo to řekl a nemohu to zjistit. Bylo to nějak takhle:
V každém člověku je zahrada, kterou je třeba ošetřovat s božským duchem.

" Odmítnout solidaritu s druhými, ať už je situace jakkoli nepřehledná či dramatická, znamená odmítnout toto angažmá a vzdát se pravdy."

Kdyz Noe postavil archu, privedl na ni par od kazdeho zvirete a svoji rodinu. Vypada to jako docela slusne popreni principu solidarity v samem zakladu nasi "krestanske Evropy", provedene v zajmu zachrany slusnych lidi. Doufam, ze nekdo nepodotkne ze Noe prece nebyl krestan.

Keller ma na co navazovat.

K tomu co píše pan Votruba ve svém posledním příspěvku: a copak všichni lidé prchající před válkou nejsou "potřební"?

To, co potřebují především, a co jim ČR ani hlasitá část jejích obyvatel není ochotna poskytnout, a to dokonce navzdory platným zákonům a mezinárodním smlouvám (viz jeden z textů Petra Uhla), je přeci PŘIJETÍ. A tohle přijetí přeci v prvé řadě znamená "pustit je dovnitř", do Evropy. Copak byste člověka, který stojí venku bez šatů, o které ho někdo okradl, a mrzne, a proto klepe na dveře, nechali stát přede dveřmi, i kdyby vám to třeba narušilo narozeninovou párty? Jde přeci velice často o to, nechat uprchlíky "postarat se o sebe", neházet jim klacky pod nohy (což česká cizinecká policie umí ták dobře, narozdíl například od cizích jazyků).

Ale tak jako i v té české splečnosti, ne každý tohle zvládá - to jsou ti "ještě potřebnější", kterých je však pouze malá část. A ano, souhlasím, zde je potřeba rozlišovat. Ale neříkete mi prosím vás, že pokud by každý z těch kvótovaných 1500 uprchlíků dostával paušálně například pomoc v hmotné nouzi a k tomu nějakou jazykovou podporu jejich snažení, že by to český stát zruinovalo!

Povolení ke vstupu nestojí nic (tedy pokud si ve svém tolik hýčkaném strachu nemyslíme, že každý, kdo nosí plnovous a neumí česky, je terorista). I takováto základní hmotná pomoc by určitě pomohla všem a český stát stála pár drobných. A to i v případě, že by uprchlíků bylo 10x tolik.

Připadá mi, že první, co zdejší společnost v mediálně podpořeném strachu zahodila, je smysl pro proporce.

my, kteri jsme odkojeni zdejsimi medii a politiky zleva zprava, ktera nam leta tvrdi, ze nejsou penize na skutecne potrebne - stare, nemocne, telesne postizene, my, kteri se skladame na konta Misa, aby se mohly lecit smrtelne nemocne deti, my, kterym zemreli rodice, blizci a znami, proto, ze jim nebylo mozno z nedostatku financnich prostredku poskytnout dostatecnou peci, proste my, kteri jsme v praxi primo konfrontovani s tim, ze lide, kteri do systemu penize davali a ted pro ne pry nezbyly, jsme jednak skepticti k tomu, ze by se najednou objevily nejake skryte fondy, takze se nebude jeste vic na potrebnych skudlit a navic se nas (doufam ze nas je vic) ani pres silny propagandisticky tlak nepodarilo presvedcit, ze migranti, kteri do Evropy miri, jsou takovymi chudaky, jak je popisujete. V realu to pak vypada tak, ze opravdovy smysl pro proporci ztratili politici, kteri rozjeli nevidany prevadecsky byznys a zatim ho nenasli ani zastanci jeho pokracovani, i kdyz se domnivaji, ze zneuziji naseho altruismu a dojmou nas fantasknimi dojaky, ktere maji vsak kratouckou zivotnost, takze uz se k nim spatne shani tvurci.

a právě proto je třeba uprchlíky přijmout a pomoci jim. Protože pak už nebude tak snadné si na jedné straně přihrávat ti nejrůznější malé domů v krabicích od vína a předražených státních zakázkách, na druhé stran lkát nad tím, jak nejsou peníze pro potřebné, a na třetí straně ještě snižovat daně majetným a zahraničním firmám a navrch poskytovat poradenství k tomu, jak ty daně optimalizovat.

Zkrátka, pro mě to není o altruismu, jako spíše o praktickém pohledu na aktuální realitu: pokud má ten náš stát fungovat, musí si pro funkce, které má podle svých vlatních zákonů plnit, zajistit potřebné zdroje, stejně jako musí zajistit sociální smír. Bez prvého hrozí rozpad státu (který může mít i formu ekonomické kolonizace), bez druhého hrozí rozpad společnosti.

Náš vztah k uprchlíkům je v prvé řadě zrcadlem našeho vztahu jak k sobě samým, tak ke svému státu a k našim spoluobčanům, tak ke komukoli a čemukoli cizímu. Nehaňme tedy zrcadlo za to, co nám ukazuje, i když se nám to nelíbí.

Jakmile příjmeme lidi, kteří budou další zátěží sociálního systému, tak se hned přestane krást a podvádět. Jen ta praktická realizace mi chybí. Ani jsem si nevšiml, že na ni levice už pracuje.
Ale tímhle se asi aktivisté nezabývají. Tohleto bývá pod jejich rozlišovací schopnosti, neboť mají hlavu stále v oblacích.

A co opačně? Začít mluvit o tom, že problém je, když se v této docela bohaté zemi krade do té míry, že chybí peníze na to, co zvládají země mnohem chudší, než my? Anebo, že ten problém spočívá ve faktu, že ti, co kradou si už tak zvykli na beztrestnost, že se ani nenamáhají chlácholit naše svědomí tím, že by třeba vyřešili obtíž s těmi třemi procenty děcek, u kterých může reálně hrozit, že nemají na školní obědy.
Nezlobte se, ale člověka, který místo toho mluví o strašlivé zátěži, kterou na nás uvalí přijetí pár tisícovek uprchlíků vidím bud jako užitečného idiota pro ty, co kradou, anebo jako jejich vědomého komplice. Můžete si vybrat.

Vidíte, a mně přijde, že smysl pro proporce ztratila radikální levice.

Myslím, že většina lidí včetně mě bude souhlasit s tím, že lidé prchající před válkou jsou potřební. Pokud vy souhlasíte s rozlišováním potřebných a nepotřebných, pak se v tom podstatném shodneme. Ovšem na DR se v mnoha článcích a diskuzních příspěvcích odmítá rozlišování ekonomických migrantů a válečných uprchlíků, z čehož mi plyne, že podle autorů není potřeba rozlišovat potřebné, ale že správné je vyhovět všem žadatelům.

Nesetkal jsem se s tím, že by lidé odmítali pomoc několika málo uprchlíkům. 1500 nabídl přijmout B. Sobotka dobrovolně, pokud nebudou kvóty, a nebyl proti tomu žádný odpor. (V té době se uvádělo, že kvóty=1200 lidí.) Překvapuje mě ale, že se stále operuje tímto číslem, když už je dávno zřejmé, že odsouhlasené kvóty k nám pošlou mnohem více lidí. Jakub Patočka nedávno označil na DR za realistický odhad 15 000 ročně. Na stránkách "Islám v ČR nechceme" se tuším už v květnu mluvilo o tom, že kvóty k nám přivedou 25 000 migrantů ročně (což matematicky odpovídá odhadu 1 000 000 žadatelů o azyl v EU v letošním roce, pokud by byli přijati všichni). Tehdy se příznivci přijímání imigrantů vysmívali xenofobům, že se bojí přijmout 1000-1200 lidí, kterážto čísla se objevovala v souvislost s kvótami pro ČR. Nemůžu si pomoct, ale přijde mi, že tady odhad reálných proporcí chybí. Kdo chtěl, tak musel vidět, že číslo 1200 už tehdy nic neřeší. (Nebo to byla jen strategie k oklamání protivníka?)

P.S.: K tomu, co jste psal panu Ševčíkovi: Kapitalista, který podporuje imigraci, si tedy pod sebou podřezává větev, jestli tomu dobře rozumím (protože pomáhá sociálnímu státu). To by byla dobrá zpráva.

Realistu, který ví, že nejprve musí být vyřešit jeden problém, aby, po jeho vyřešení, měl prostředky na řešení problému druhého. A jako užitečné idioty vidím ty, kteří bojují uza zájmy "neziskovek", aniž by tušili, že při nevyřešeném prvním problému - zajištěném financování - páchají jen další velkou nespravedlnost na potřebných. Pokud nejsou vědomými komplici tohoto darebáckého, humasnismem krytého podvodu. I vy si můžete vybrat.

Zvlastni je, ze vsem tem udajne levicovym, vzdelanym a inteligentnim neblikne nejaka varovna kontrolka, kdyz o soucitu najednou melou ti, kteri dosud pilne pracovali a pracuji na likvidaci socialniho statu. Junkers, Schwanzerberg, Hollande, Soros, Dlouhy napr... A na internetu blikla zprava, ze i nize uvedena organizace se aktivne angazuje v doprave uprchliku do Evropy. Paklize je to pravda, muze mi nekdo ze zdejsich vzdelancu vysvetlit, jaky motiv ma organizace, v niz je pouziti slova "soucit" na urovni pouziti slova p.ca v klastere ?




https://www.aynrand.org/

Realista? To byste musel mít sebemenší představu, jak vám odmítnutí pomoci uprchlíkům pomůže v boji proti korupci a vykořisťování prostřednictvím státních institucí (např. faktickým stlačováním kupní síly mezd aktivitami ČNB). Nejvýše bezmocný chlapík, který pro své znechucení z poměrů našel ventil v lidech, kterým může beztrestně nadávat.

"Velmi mi rezonuje vaše myšlenka: „Realistu, který ví, že nejprve musí být vyřešit jeden problém, aby, po jeho vyřešení, měl prostředky na řešení problému druhého. A jako užitečné idioty vidím ty, kteří bojují uza zájmy "neziskovek", aniž by tušili, že při nevyřešeném prvním problému - zajištěném financování - páchají jen další velkou nespravedlnost na potřebných.“
Sám jsem došel k velice podobnému závěru, jen z trochu odlišného úhlu pohledu, totiž s pomocí marxistické teorie základny a nadstavby. Bez potřebné materiální základny (za což považuji přinejmenším solidní mzdy, solidární tj. progresivní zdanění, přiškrcení daňových rájů) nemá ta solidarita s uprchlíky u nás z čeho vyrůst, to je podle mě celý problém bittnerovské koncepce. Když si uvědomíme, že vstřícnost k uprchlíkům je nadstavba, tak už z toho vidíme, že prostě nemůžeme tu „vrchní kostičku“ postavit jen tak do vzduchu, když základna chybí.A je naprosto zbytečné se štěpit na tom, jestli má být vrchní kostička žlutá nebo zelená, když zatím nemáme nic a když panuje shoda na tom, že dospoda musí přijít červená."
Snad je to i odpověď na poslední příspěvek pana Profanta.

Domnívám se, že poskytnutí "první pomoci" lidem, ohroženým na životě, není vhodné podmiňovat vybudováním "materiální základny", pokud je tato pomoc urgentní. Riziko vyčerpání prostředků na tuto urgentní pomoc uprchlíkům (i na péči v našich LDN – jak píše pan Ševčík) je, podle mého názoru, nutné zmírňovat tím, že "první pomoc" nebudeme poskytovat těm, kteří ji nepotřebují, tedy vhodnou snahou o rozlišení uprchlíků a ostatní imigrace a také potlačením všech pull-faktorů, které příliv imigrantů zvyšují.

V situaci, kdy někde havaruje autobus se čtyřiceti lidmi, jako rozumní lidé budeme nejprve ošetřovat ty, kteří mají masivní krvácení, zástavu srdce a dýchání ... Se zraněnými by mělo být zacházeno vlídně s respektováním jejich lidské důstojnosti (to celkem nic nestojí) a měla by jim být poskytnuta péče, která je u nás běžná a na kterou máme prostředky. Pokud se někdo bude dožadovat například transportu vrtulníkem, i když to jeho zdravotní stav nebude vyžadovat, bude to patrně jiný případ.

Velmi mě mrzí postoj některých aktivistů, kteří si o sobě myslí, že jsou humanisté, a prosazují, abychom cestující z toho havarovaného autobusu nijak nerozlišovali a přistupovali ke všem stejně. Tedy stejně k tomu, co má oděrku na koleni, i k tomu, co má masívní tepenné krvácení.

on je ten příspěvek dát do souvislosti s těmi předešlými. Těm, kterým je třeba první pomoci, jí rozhodně neodmítám. Jde mi o to, že zde existují organizace, které mají z migrantů byznys a proto je sem chtějí dostat, ať mají zástavu srdce, či puchýř na patě. Co kus, to balík prašulí. A ty peníze půjdou, jak jinak u nás, na vrub chudých.
Aby jsme mohli být tak šlechetní, že nebudeme muset rozlišovat, pak musí být, jak je v onom emailu, potřebná materiální základna.

»Tak s tím nemohu souhlasit, pane Poláčku. Ono je dnes ale vůbec těžké rozlišit, co je levicové a co je pravicové.«

Pravice hájí spíše zájem velkého kapitálu a vlastníků, tedy těch, kdo vyplácejí mzdy. Levice naopak hájí zájem zaměstnanců. Vše ostatní je irelevantní.

Dále by pravice měla být, teoreticky, spíše konzervativní a udržovat tradici. Levice by měla být radikálnější ve smyslu hledání změn.

Naopak fatální chybou pro levici je Marxův "vědecký materialismus", což vzniklo zřejmě a mj. z odporu k církvím. Moderní člověk nemůže být ateista a priori.

Zatímco většina z nás zde přemýšlí idealisticky (ať už pro imigraci nebo opačně, věřím, že i pan Poláček to nakonec myslí upřímně idealisticky, že věří tomu, co zde říká třeba o USA), tak lidé tohoto světa uvažují pragmaticky ekonomicky, pro svoji kapsu. Nepochybně je to skvělá ekonomická možnost v řadě oblastí. A těch peněz co se bude muset do ekonomiky uvolnit! Vyšší náklady pro policii (peníze jsou!), pro armádu, pro sociální výdaje, stavebnictví se rozhýbe atd. Nepochybně to udělá 1–2 % navíc v HDP Německa. Možná víc. A vydrží to určitě několik let... O tomto světě přece nerozhodují idealisté s prázdnou kapsou, ale praktici, kteří ví, řečeno s Bolkem Polívkou v Baladě pro banditu "jak se svět točí".

Bude mít naše myšlení bez hledání motivace a příčin světových dějů smysl?

Já nevím, jestli by se levice měla zastávat jen zaměstnanců. Dají se vůbec nezaměstnaní, co ještě nikde nepracovali, brát jako zaměstnanci?

A kde přesně leží hranice mezi vírou a ateismem?

Hranice mezi vírou a ateismem? - Ta bude asi ležet někde tam, kdy začnu věřit v reálnou existenci fenoménů, o kterých nemám žádné objektivní důkazy.

Což ovšem - nutno přiznat - může být někdy záležitost nemálo problematická.

Například umění - vlastně pro jeho existenci také neexistují žádné "objektivní důkazy". Svým způsobem je to také jenom "víra", že je tu přítomno něco více. Něco, co nelze nijakým způsobem dokázat, ale co lze jen vytušit.

To asi nebude štymovat. To by pak byla spolehlivě věřící každá hysterická koketka a každý seladon -- věří v nedokazatelný fenomén, že jsou pro druhé pohlaví neodolatelní. A aby to nebylo tak jednoduché, ta jejich víra se může stát samopotvrzujícím proroctvím a někteří z nich nemusí být nikdy konfrontování s neúspěchem svého přesvědčení (nanejvýš narazí takový mládenec na dívku, které musí doporučit, aby "si nechala oči propláchnout", na fenomenu jeho neodolatelnosti to nic nemění).

A abych vzal taky trochu onačejší příklad. Jestliže spolu s Kantem přijímám hypotézu světa jako smysluplného celku -- hypotézu, kterou sice nelze dokázat, ale bez níž by se nedalo vůbec racionálně myslet --- a jednám tak, jakoby svět měl smysl, nemohu jednat jinak a odmítám jednat jinak: čím se to liší od tak široce pojaté víry, jakou nabízíte Vy?

... stojí za přemýšlení. Text (http://www.novinky.cz/kultura/salon/381896-jan-keller-solidarita-ve-slepe-ulicce.html ) v celé své délce hovoří o krizi, rozpadu "industriální" solidarity, jak ji známe. I kdybychom tisíckrát nesouhlasili s "aplikací" na uprchlickou krizi (pouhé tři poslední odstavce), stojí za to uvažovat o naší vlastní představě o "zdrojích" solidarity.

Zde v diskusi pod jiným článkem jsem zmiňoval teorii sobeckého genu (https://en.wikipedia.org/wiki/The_Selfish_Gene ) jako vysvětlení toho, že evoluční tlak neznenožňuje v přírodě altruistické chování. Tvrdím, že nás ovlivňuje, ať chceme nebo ne. V zemích geneticky vzájemně blízkých "státotvorných" národů je dle mého názoru pozorovatelná větší ochota ke sdílení, altruismu, solidaritě (Skandinávie), v zemích typu "tavící kotlík" jako USA má nynější prezident problém protlačit kongresem všeobecné zdravotní pojištění "Obamacare", které je méně ambiciózním projektem než jaká je zde v Evropě naše běžná realita. Rasismus a anticiganismus zde mají podle mého názoru nejen společenské kořeny. Někde hluboko je biologický "atavismus" diktovaný selfish gene. Matematika "podílu" společných genů násobeno pravděpodobností "úspěchu" přenosu do dalších generací. Od určité genetické vzdálenosti selfish gene volí jinou strategii, třeba konkurenční, a ta může býti třeba odlišná pro samce a samice plodné, děti. Ostatně, i infanticida (v přírodě) bývá vysvětlována touto teorií. Možná proto v diskusích xenofobů najdete takový důraz na to, že "migrují mladí muži". Strach z genetické konkurence bych takovému Konvičkovi přiznal za oprávněný.

I proto jsem se zde v diskusi zabýval otázkou strachu. Strach z útoku vylučuje ochotu k altruismu. Krátkodobě zajisté ne, ale dlouhodobě totiž je solidarita reciproční. Z dlouhodobého hlediska se vrátí, "vyplatí". V podmínkách bezpečí (nízké nejistoty) mají naše geny nesené prostorem ale hlavně nesené časem v našich potomcích nižší pravděpodobnost zániku. Solidární prostředí je bezpečné, snižuje míru nejistoty. Je důležité znát zdroje solidarity a ochoty k altruismu, abychom dobře volili vlastní strategii.

Nedávno jsem musel diskutovat s lidmi hájícími své "doma". Ale dali mi šanci začít zeširoka. Začal jsem od slova azyl - bezpečné útočiště, útulek. Nikdo si nepřál přijít o společenskou konstrukci, o mezinárodní normu, která i jeho dětem zajišťuje právo na azyl, na bezpečné útočiště před pronásledováním. Diskuse se pak vyvíjela zcela jinak. Diskutující pak byli ochotni upustit od původních požadavků na "zavření hranic" a jen žádali po "elitách" věrohodný "program", projekt integrace příchozích, který by minimalizoval ta rizika, která v jejich příchodu viděli. (A samozřejmě pochybovali jak o schopnostech elit, tak i zmiňovali možnost "překročení kapacity", ale to je již o něčem jiném.)
Domnívám se, že znejistělí lidé cítí potřebu nějaké aktivní reakce na novou situaci. "Oni" s "tím " "nedělají nic" je špatně, obrátí své naděje k těm, co budou "něco dělat". Myslím, že i skutečný a realistický integrační program by mnoho lidí bývalo přijalo. Formulujme takový program. Chovanec to dělat nebude.

Tak ta diskuse by mě opravdu zajímala, pane Jedličko, jak jste dokázal alespoň do jisté míry obrátit původní negativní postoje onoho shromáždění. Něco takového se podaří asi opravdu jen málokdy, k něčemu takovému je bezpochyby nutno Vám poblahopřát.

Máte bez jakýchkoli pochyb pravdu v tom, že takovýto pozitivní přístup - i k původně skepticky naladěným myslím - může mít v praxi daleko větší naději na úspěch, nežli ryzí konfrontace.

Problém je ovšem právě v tom, že ti kteří by takovýto pozitivní program (tj. pánové Chovanec a spol.) mohli nastartovat, se vezou na vlně xenofobie respektive nacionálního šovinismu; a ty iniciativy zdola, které takovýto pozitivní program či úmysl mají, jsou prostě příliš malé, nežli aby mohly oslovit širší veřejnost. A my tady na DR toho asi taky příliš mnoho nezmůžeme...

Až trochu příliš vážně jste, pane Profante, vzal mou kratičkou repliku na podnět paní Hájkové; já jsem tam skutečně nepodával nějakou finální definici víry ani náboženství, jenom se jednalo o jaksi topografické určení té nejzákladnější dělicí hranice mezi vírou a racionalismem.

Ale budiž, když už to téma bylo rozvedeno dále, můžeme u něj ještě chvíli zůstat.

Ten příklad dejme tomu s tou mladou dámou neotřesitelně přesvědčené o své neodolatelnosti - ten ovšem sám od sebe ještě nijak neotřásá tím mým vymezením, spíše bych řekl naopak: ona skutečně také věří, bez jakýchkoli dalších důkazů, na určitý fenomén. Není to sice víra náboženská, v tomto specifickém smyslu, ale v onom obecném smyslu (iracionální přesvědčení o jsoucnosti nedokazatelných fenoménů) ano.

----------------------------------------


Ale myslím, že se tu jedná především o závažnější záležitost. Totiž, do jaké míry jsme 1. oprávněni, 2. nuceni uvěřit na určité věci (hodnoty apod.), které nejsou dokazatelné ve striktním vědeckém či racionalistickém smyslu, ale které nicméně utvářejí nepostradatelný základ našeho života a naší kultury.

Já jsem na tento problém sám upozornil tím poukazem na umění: to také nelze dokázat, ale přesto je možno s dosti velkou jistotou usuzovat, že bez jeho existence by z našich životů a z naší civilizace zmizelo něco velmi podstatného.

Takže, napřed zcela všeobecně: my nikdy nebudeme mít definitivní jistotu. My nikdy nebudeme s absolutní jistotou vědět, jestli právě tohle či tamto z našeho duchovního života (tedy to, v jehož hodnotu věříme) je skutečně reálné, anebo jenom chiméra.

Zůstaňme u toho umění: zrovna nedávno jsem po mnoha desetiletích znovu viděl film polského režiséra Zanussiho "Ochranné zbarvení". Když jsem ho viděl poprvé - někdy v sedmdesátých létech minulého století - fascinoval mě jako odvážná sonda do mentality a pravých charakterů představitelů tehdejšího pseudosocialistického režimu. Ale dnes - když už ten tehdejší svět dávno odpočívá v pohřebišti dějin - mě ten samý film vysloveně nudil. Když už ona atmosféra dusící totality byla pryč, nedokázal jsem v něm nalézt prakticky nic, co by mě mohlo zaujmout, nějakou opravdu nadčasovou uměleckou výpovědí.

A teď, kdy jsem se vlastně mýlil? Uvěřil jsem tehdy - pod tlakem deformované doby - že v tom filmu je něco, co v něm vlastně vůbec nebylo? Anebo v něm opravdu něco (pravá umělecká výpověď) bylo, ale mělo to svou platnost a svou sílu jenom v daném společenském a politickém kontextu, který já jsem si teď už nedokázal dostatečně přiblížit?

---------------------------------------------

Ale vraťme se ještě konkrétně k tomu předpokladu "smysluplného světa". Nemýlím-li se, s tím přišel už Héraklitos - totiž z předpokladem, že tento svět je ve své nejhlubší podstatě rozumný. (Sokrates ho ovšem poté zkritizoval - a zavrhl - proto, že podle jeho soudu Héraklitos nakonec skončil u docela profánní fyziky.)

A tady jsme u samotného jádra problému: máme opravdu dostatečně dobré důvody k tomu, svět prohlásit za "rozumný"? Anebo má pravdu moderní pozitivistická věda, která celý svět redukuje jenom na víceméně mechanický proces kombinace a rekombinace jeho jednotlivých částí (molekul)?

Celý tento spor má ostatně své kořeny právě už v antice - neboť už tam vznikl (vedle zmíněného "idealismu") také materialismus a atomismus.

Z hlediska striktního materialismu a racionalismu je samozřejmě všechno, co přesahuje toto pozitivně ověřitelné poznání, jenom čirá fabulace, respektive "víra".

Jenže: to že něco nevidíme (a nemůžeme změřit a zvážit) - to ještě neznamená, že to neexistuje. A už zde padl termín "redukcionismus" - pozitivistický přístup všechno jsoucí redukuje právě jenom na to, co je možno prohnat měřícími instrumenty současné vědy.

Takže, ještě jednou: je legitimní "věřit", anebo není? - Jak už řečeno, my nikdy nebudeme mít konečnou jistotu. A to je nakonec asi jenom dobře. My musíme vždycky přezkušovat znovu a znovu, co z té naší víry je (ještě) legitimní, a co je už jenom holá spekulace.

A skočme rovnou doprostřed věcí: víra v bohy, respektive Boha. Byly časy, kdy tato víra byla v podstatě plně legitimní: odpovídala plně tehdejšímu vývojovému stupni člověka a jeho poznání. Dnes už víra v (personálního) Boha čím dál víc ztrácí půdu pod nohama - novodobý stupeň poznání reality mu nechává čím dál tím méně prostoru.

Ale: zase je nutno rozlišovat mezi tím personálním Bohem - a mezi tím, co je obsaženo v náboženství jako takovém. Personální Bůh se může vytrácet - ale to ještě zdaleka neznamená, že všechno to, co bylo - pod jeho obrazem - předmětem víry, spolu s ním ztrácí svou hodnotu pro člověka, a pro jeho hledání jeho místa v tomto světě.

když se člověk chová "jako by něco bylo", tak to může začít fungovat.
Samozřejmě, dost záleží na tom, co od toho očekáváme. Pokud od Boha očekáváme splnění všech svých přání jako rybářka od zlaté rybky, tak to se sotva stane.

No ano, víra skutečně může mít velice reálné účinky na život člověka. Svého času byla k vidění jedna televizní reportáž o působení amerických charizmatických (specifické označení, nikoli hodnocení kvality) kazatelů v převážně chudinských sídlištích v Jižní Africe.

Jejich kázání jsou vysoce emotivní, a vysoce demagogická, jejich cílem je zcela očividně jenom vytáhnout peníze z kapes shromážděného davu. Základní idea těchto kázání je v podstatě tato: Bůh svou přízní zahrne své vyvolené, kteří jsou ochotni pro svůj úspěch pracovat, něco podnikat. Napřed však Bůh musí tyto své vyvolené rozpoznat uprostřed pasivního davu. Dejte tedy mně - prostředníku Boha - své peníze, já ty peníze požehnám, a Bůh pak požehná i vašemu konání, a vy se stanete bohatými!

Jak řečeno, už na první - nezaujatý - pohled se jedná o podvod, čiré tahání peněz z kapes zrovna těch nejchudších.

Jenže! Po nějakém čase se ukázalo, že ono to opravdu funguje - v oblastech kde tito kazatelé působily se skutečně zvedla životní úroveň obyvatel!

Vysvětlení? - Asi méně to, že je opravdu "Bůh zahrnul svou přízní", jako spíše docela profánní psychologický fakt, že tito lidé si začali věřit. Posíleni vírou že jejich snažení teď bude posíleno boží přízní, začali lidé být aktivnější, začali podnikat, otevřeli si malé obchůdky či dílničky - no a ten jejich "hospodářský zázrak" byl na světě!

Takže, jak vidět, silná víra skutečně může mít zcela reálné ekonomické a sociální účinky v tomto světě.

Pan Jedlička píše: "Diskuse se pak vyvíjela zcela jinak. Diskutující (...) jen žádali po "elitách" věrohodný "program", projekt integrace příchozích, který by minimalizoval ta rizika, která v jejich příchodu viděli. (A samozřejmě pochybovali jak o schopnostech elit, tak i zmiňovali možnost "překročení kapacity", ...)"

"Původní negativní postoje onoho shromáždění" nejsou tak zcela původní, nýbrž jsou indukované "původními negativními postoji" některých hysterických proimigrantských aktivistů k této většině "hovad a idiotů, které blbost prostupuje absolutně a je hlavní příčinou jejich problémů", a samozřejmě i "původními negativními postoji" některých našich politických špiček zase naopak k imigrantům, které se na jejich adresu vyjadřují srovnatelně vulgárním způsobem. Těžko si asi představit střelku kompasu, která by se v takovémto silném poli nezorientovala ve směru siločar. Pokud tedy chcete hledat rozumné řešení, znamená to osvobodit se z tohoto silného magnetického pole, tedy začít alespoň u jednoho pólu magnetu, u toho rozumnějšího a diskusi přístupnějšího. Nedomnívám se, že by to mohl být náš pan prezident s ministrem vnitra.
Avšak ani druhá strana, jak se ukazuje, není příliš přístupná argumentům. Tito "humanisté" nám ze svých nadřazených morálních pozic vnucují, abychom pasažérům z havarovaného autobusu poskytovali první pomoc VŠEM STEJNĚ, ať mají odřené koleno, nebo masívní tepenné krvácení. Většině lidí (kromě těch "humanistických" aktivistů "tam nahoře") se to samozřejmě zdá úplně nesmyslné, ale když se odváží mít nějaké pochybnosti, jsou hned hystericky okřikováni a nálepkováni jako skrytí xenofobové a fašisté, jako ještě nebezpečnější nepřátelé, než ti skuteční rasisté. Takže někteří už se bojí a pokorně slíbili, že už nikdy nenatočí žádnou pravdivou reportáž, kterou by třeba mohl zbaběle zneužít třídní nepřítel, a raději věrni zůstanou pevnou součástí jednotné ideové linie naší Velké kulturní revoluce.

Odpověď na Vaši otázku je tedy velmi prostá. Stačí přestat hystericky bláznit, přestat sprostě nadávat lidem, alespoň trochu mírnit okaté projevy vlastního pocitu nadřazenosti (i když chápu, že pro někoho je to součást jeho osobnosti), tupě neprosazovat na první pohled nereálná řešení, nepovažovat odmítání či pochybnosti o těchto nereálných řešeních ihned za projevy fašismu, nenálepkovat názorové oponenty, umožnit diskusi, přestat polarizovat společnost (alespoň z jedné rozumnější strany) a konečně nabídnout nebo alespoň v diskusi směřovat k tomu věrohodnému programu integrace uprchlíků, který je společnost schopna bez problémů přijmout (i když si to možná někteří hysteričtí aktivisté, kteří chtějí vymítat nenávist nenávistí a potřebují nutně svého nepřítele, nemyslí). Domnívám se, že nejde o jednostrannou kritiku a že tato doporučení by mohla býti využita
kteroukoliv z obou polarizujících stran.

Myslím, že pan Nushart to ve svém diskuzním příspěvku vyjádřil dobře.

K tomu, jak kdo chápe levici a pravici... Neměl jsem ani tak na mysli zaměstnance, jako spíše ty, kdo nemají vlastní přímý zdroj příjmů, tedy jsou v pozici zaměstnance. Nemají ani rentu, ani neumí přímo cosi vyrobit a cosi prodat, nebo nabídnout svoji práci jako službu bez prostředníka, bez svého šéfa – jako třeba živnostníci. Protože zde cítím jasný principiální spor. Jedni budou vždy spíše pro vyšší daně, zejména pro korporátní, aby byly vyšší sociální dávky, důchody atd., druzí zaměstnavatelé, budou naopak pro nižší daně, protože skrze vyšší daně jim klesá zisk. Teď si uvědomuji, že to dělení na pravici a levic je vlastně také ohledně velikosti přerozdělování. Levice je pro silnější sociální stát, pro větší omezení vlastníků skrze vyšší daně ze zisku...

Jan Keller v tom vámi uvedeném odkazu mj. píše:

»François Dubet, jeden z předních současných francouzských sociologů, publikoval před několika měsíci rozsáhlý esej, který může sloužit jako fundovaný úvod do problematiky solidarity. Rozlišil v něm tři její typy, které můžeme pro zjednodušení nazvat solidaritou společnosti

• industriální,
• preindustriální a
• postindustriální.

Rozdíly mezi nimi jsou zásadní.

To, v čem stále ještě žijeme, ale co očividně slábne a prochází vlek lou krizí, je solidarita společnosti industriální. Je založena na třech pilířích…«

Je vždy příjemné číst text od někoho, který má tah na branku a orientuje se..., prostě má hluboký pohled až vhled do souvislostí. Obvykle to souvisí s věkem, člověk není tak zpupně namyšlený a sebevědomý…

Pokud jsem Jana Kellera pochopil, tak i ideje národní považuje a romantizující mýtus (což je zajímavá otázka), říká (Dubet), že si lidé pomáhali v rámci obce nebo farnosti. Současná doba je solidární skrze instituce, budoucnost bude prý solidární podobně jako dřív, jen odpadne ta obec a farnost a bude to na úrovni člověk-člověk. Zároveň Keller varuje, že to nebude OK, protože vždy bude prospěšnější pomáhat někomu, kdo má velký potenciál k vrácení služby. Nebude třeba praktické pomáhat nemohoucím atd. Zde vlastně vidíme, že by se budoucnost mohla snadno zvrtnout místo v prospěšnou solidaritu pouze a jen v nějakou verzi mafiánského systému.

V každém případě je Kellerův text psaný stručně i hutně a hlavně věcně.

»I když jsem si vysloužil kritiku od takzvané mladé levice, pořád se domnívám, že masový příliv migrantů nemůže evropský sociální systém ustát. Celý ten cirkus s migranty považuji za velké pokrytectví. Ve světě živoří několik miliard lidí, kteří přežívají ze dne na den. Nikomu v bohatých zemích to nevadí, prakticky nic se proti tomu nedělá. Ruce lomíme jenom nad těmi, kteří si za pár tisíc eur mohli dovolit nechat se mafií přepravit do Evropy. Opustili ty, kteří jsou na tom skutečně bídně, a dovolávají se naší solidarity. Proč oni nejsou solidární se skutečně chudými, starými a nemocnými, kteří zůstali doma?

Tuhle vynucenou solidaritu stejně zaplatí chudší část evropské populace. Každoročně si ti skutečně bohatí, díky daňovým únikům, ulijí v daňových rájích zhruba jeden bilion, tedy tisíc miliard eur. Myslíte, že díky imigrantům začnou daně platit? Proč oni nejsou solidární s těmi, kdo daně platí? A proč politici typu paní Merkelové anebo Junckera, kteří mají plná ústa solidarity, nepřitlačí na ty, kteří si těch tisíc miliard eur každoročně docela nesolidárně pro sebe schovají?«

Ostatně slovo pokrytectví asi nejlépe vystihuje způsob myšlení nejednoho člověka dokola omílajícího mantry o tom, jak je třeba imigrantům pomáhat. A dokonce jsou zde i lidé, kteří – plni zrůdné oikofóbie – budou plivat na vlastní zemi, zřejmě proto, aby se někomu zavděčili.

Ale pokud chceme řešit otázky kolem vlny migrace, nelze je řešit separátně (odděleně) od vztahu USA-Rusko. Protože lze vystopovat souvislost, že naše "nová mladá levice" je spíše trojským koněm, tedy nepřítelem skutečné levice, která nemá problém spolupracovat s Čínou nebo Íránem, nebo Ruskem nebo Izraelem, nebo nemá – zkráceně – problém s prezidentem Zemanem.

Jistě, každý má právo na příslušný veřejný prostor, ale pokud naše nová levice svými postoji doslova "zabetonuje" veřejnou diskusi, pokud se napřed musíme jakoby až prodrat hustým křovím mnoha zcela zbytečných souvislostí, nezbude nám čas na řešení podstaty. Protože ta podstata je jako problém ukryta ve světovém ekonomickém systému, ve kterém přece není jiné místo pro solidaritu, než je solidarita pokrytecká, tedy přesně to, co vidíme nyní v Evropě. Protože skutečná solidarita řeší příčiny. To je pomoc. Skutečná autentická pomoc na úrovni příčin. Nikoliv následků. To, co vidíme zde, je využívání následků panujícího ekonomického systému, který produkuje zásadní nerovnosti přímo na úrovni systému. A právě zde je role Jana Kellera důležitá, protože se na rozdíl od mladých a nezkušených (věřme, že je to pouze mladická nevyzrálost, nikoliv cynické a zaplacené zlo) nenechá zmást silnými jevy jen proto, že jsou 200 km daleko, protože to, zda je utrpení daleko 20 tisíc km, nebo 200 km na podstatě otázek, systémových otázek, přece nic nemění…

Hloubka pokrytectví, kterou můžeme nyní sledovat, je otřesná. Například snaha předefinovat legitimního prezidenta Sýrie Asada na zlého diktátora. Protože pak bude přítomnost USA (své si přihřívá mj. též Francie) v Sýrii podle těchto pokrytců více legální. A málo vzdělaní lidé, kterým se lež opakuje 100× a 1000× si na ni zvyknou. – Ale co říct o lidech jako pan Bittner nebo velmi vzdělaný pan Poláček, kterým toto pokrytectví USA a dalších zemí při předefinovávání legitimních vůdců na nepřátele nevadí? Kteří prostě nadřadí svůj zájem nad fakta a realitu? Kterým nevadí ani porušování mezinárodního práva? To přece není naivita, to přece není hloupost…

Vlna migrace je možnost, je to příležitost. Jak začít myslet, jak začít upozorňovat na podstatu tohoto systému, jak se učit vidět realitu kolem. Využijme ji.

A ten další opět brilantní Keller je zde: Profesor Jan Keller: Cirkus s migranty je pokrytectví. Lomíme rukama nad těmi, kteří opustili své staré a nemocné. Tu vynucenou solidaritu zaplatí chudí v Evropě

http://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Profesor-Jan-Keller-Cirkus-s-migranty-je-pokrytectvi-Lomime-rukama-nad-temi-kteri-opustili-sve-stare-a-nemocne-Tu-vynucenou-solidaritu-zaplati-chudi-v-Evrope-404461

ve čtvrtek. Dle jeho úvahy se levice štěpí i na liberální. Tato liberální levice obranu zájmů dílčích skupin populace považuje za významnější, než řešení sociálního problému. Předpokládá, že svých cílů může dosáhnout v rámci systému, který je postaven na příkré nerovnosti mezi bohatými a mocnými a zbytkem světa.
Migranti jsou pak ideálním klientem těchto levicových liberálů. Jejich složitá životní situace nahrádá sklonu liberálů připisovat jim pouze práva a pomlčet o jejich povinnostech.
Ti, kterým se tato politika nelíbí, jsou pak prohlášeni za xenofoby, ne-li rasisty. Kritika poměrů, které migraci zavinily je pak projevem nacionalismu, či přímo nacismu.
Nakonec čistý citát:
Někteří údajně levicoví liberálové už tuto terminologii používají ve snaze vytvořit si jakýsi patent a monopol na levicovost. To, že tím pouze nahrávají systému, který tak jaksi z povinnosti kritizují, je zcela zřejmě.
A já dodávám, že se Keller nemýlí. Stačí se zde začíst do článků a diskuzí k nim.

A jako odepsaný živý kapitál instrumentem vzájemného vydírání soupeřících mocenských elit.
A ve své konečné fázi a po kolena v balkánském bahně, se stávají ideálním klientem některých frakcí levicových liberálů, kteří jim připisují pouze práva a mlčí o jejich povinnostech.
Kde se mýlím pane Ševčíku?

sdílí i Václav Bělohradský, jak o tom svědčí jeho stať "Prokletí majdanizmu" ve čtvrtečním Salonu Práva.
Kvůli studené válce mezi Západem a Východem nebyla věnována dostatečná pozornost vztahu bohatý Sever- chudý Jih, tvrdí Bělohradský. Když pak USA, vítěz studené války namísto dekolonozace třetího světa začal "majdanizaci", tj. přechod k tržní ekonomice spojený s importem demokracie, způsobilo to v mnoha zemích Jihu chaos. Vždať demokracie potřebuje strukturální podmínky v místě a nelze ji importovat zvenčí natož zbraněmi a válčením. Pro demokracii je totiž charakteristické, že se konflikty marginalizují, že z nesmiřitelných rozkolů se dělají pouhé spory mezi různými názory. Druhou podmínkou demokracie je existence veřejného (debatního) prostoru, takže se spory vedou podle předem dohodnutých pravidel. A třetí podmínkou, aby mohla fungovat demokracie je role umění a tvořivých sil ve společnosti rovných lidí, kteří mohou stejnou měrou přispívat ke sdílené kultuře, takže mají vedle základních morálních principů společný i slovník, co vede k všeobecné empatii.

Maidanizace, které jsme přitakali i my, například když Václav Havel schvaloval napadení Iráku, je tou příčinou, která přivedla do Evropy uprchlíky. A my namísto abychom se zasadili za "rozhodné ukončení krvavé sezóny majdanizmu a euroamerického mezinárodněpolitického inženýrství (údajného) importu "demokracie", utápíme se ve sporech jak nejlépe integrovat co největší počet lidí bezdomova kvůli válce. Když přitom dobře víme, že "návrat uprchlíků do Syrie je tím méně pravděpodobný, čím úspěšnější bude jejich integrace" v Evropě. Ale kdo pak vytvoří státnost a učiní obyvatelnou Sýrii (a ostatní zničené země?)

Jan Keller se snaží říkat celou dobu něco velmi podobného. Postarat se o uprchlíky tady a teď je jistě nutné, žádá si to naše svědomí. Jednak jsme to nepřímo zavinili jako součást Západu a jednak soucítíme s trpícími. Jenže hrozí, jak píše Bělohradský, že "hejna mediálních supů přemění ty obrazy utrpení na morální kýč, na exhobici evropské humanitární a pečovatelské moci. Morální kýč je útočištěm špatného svědomí jak na levici, tak na pravici, věčné je pokušení intelektuálských krásných duší řešit politické problémy antipoliticky - většími dávkami lásky k lidstvu a etických pravd."

Analýza Václava Bělohradského je brilantní. Bez pochopení hlubších politických souvislostí jen tak z uprchlické krize nevybředneme! Postoj Jana Kellera svědčí o jeho daleko hlubším vhledu do dnešní situace než si autor článku a někteří zdejší diskutující dovedou vůbec představit.

hezky vyjádřeno. Ještě bych dodala spolu s Janem Kellerem, že zisky si nechávají příslušníci financkapitalizmu a zbrojaři a běžní lidé to nakonec všechno zaplatí - zkráceně řečeno jedná se o privatizaci zisků a socializaci ztrát.

Nechutné je, jak se přitom útočí na naši lidskost, jakobychom jí dost v běžném životě neprojevovali. Jen naokraj zde je reakce mé mladší kamarádky, když jsme se dostali k tématu migrace: "xenofobii odsuzuji, já nejsem xenofobní, musíme těm uprchlíkům pomáhat, to je nelidské, co se děje, nechápu, kde se bere ta nenávist, přece, když vidím někoho trpět, tak mu pomohu, atd." - Inu reakce na mediální masáž jak vyšitá. Cítí se obviněná a nechápe proč.

k Bělohradského článku. Za významné považuji, že klimatické změny patrně Bělohradský nepovažuje za primární příčinu migrace. Uvádí nicméně, že kdyby se býval stal prezidentem proekologiký Al Gore a ne Busch, tak by k "majdanizaci" v takovém rozsahu pravděpodobně nedošlo.

Soudím, že při migraci možná hrají roli i klimatické změny, jenže pokud klimatické změny působí člověk, pak jsou zase důsledkem naší globální špatné politiky. A jsme zpátky u hlavní příčiny migrace a tou je imperiální politika, která je ve vleku bankovní a zbrojařské lobby, čili honby za zvyšováním zisků.

Jan Keller nevyzyva k "nesoucitu" s uprchliky, on pouze upozornuje na pomerne jasna rizika a dusledky. Coz je pro nektere slunickare neprijatelne. Mozna je to tim, ze tenhle druh slunickaru chce dosahnout moralni velikosti matky Terezy. Jenze matka Tereza odesla do Indie, mezi nemocne ubozaky a vzala na sebe vsechna osobni; financni i zdravotni rizika s tim spojena. Nasi slunickari si ubozaky pozvou do Evropy (aby nemuseli z tepleho pelechu), financni, zdravotni a osobni rizika prenesou na sve spoluobcany, gloriolu spravedlivych nasadi sobe a jeste si to nechaji slusne zaplatit. Pokud organizace pro pomoc uprchlikum spotrebuje 90% svych prijmu na vlastni spotrebu, stoji to za zamysleni ne? Bylo by zajimave zverejnit plat p. Rozumka.

Pani Svandova. Polozte si otazku komu to poslouzi (masova migrace do Evropy) ? Pak si polozte otazku, proc se tak casto v mediich cituje Putinuv vyrok o rozpadu SSSR jako o geopoliticke katastrofe a tak malo (snad vyrok Williama Kristola-PNAC) o 21. stoleti, jakozto americkem stoleti. Zcela jasne se vam vyplyne komu poslouzi oslabeni, destabilizace Evropy. Pochopite proc k prijimani uprchliku nejvice vyzyvaji lide spojeni s globalnim kapitalem (napr. Schwanzerberg, Soros, Junker). A proc od techto globalnich sibru proudi penize neziskovkam.

Pokud si ještě dobře vzpomínám, celý ten konflikt v Sýrii vznikl právě masovými pouličními protesty proti zfalšovaným volbám, kterými se syrský mocipán Asád zase jednou sám "zvolil" jako prezident na doživotí.

Jestliže V. Bělohradský za všemi událostmi posledních let v arabském prostoru vidí jenom temnou ruku USA, pak by měl mít tu důslednost, a otevřeně vyjevit:

- buďto jsou mu diktátoři typu Kaddáfího a Saddáma Husajna sympatičtí anebo přinejmenším natolik "snesitelní", že jakýkoli akt odporu proti nim považuje za nebezpečnou svévoli;

- anebo ale má namísto všech těch "majdanů" a americké angažovanosti v demokratizačních procesech (bezpochyby namnoze velmi neúspěšných) v rukávu schovaný nějaký daleko lepší a úspěšnější recept pro přechod k demokracii; pak by ovšem bylo na místě, aby tímto spásným receptem okamžitě oblažil tento svět.

Neboť pokud tak neučiní, pak se všechny jeho profesorské analýzy budou jevit jenom nezávazným akademickým teoretizováním, kde on může ex cathedra udělovat královské rady, jak mají všichni ti Arabové své hluboce zakořeněné konflikty "marginalizovat" - ale v reálné praxi to bude mít asi takový význam, jako bzučení čmeláka nad vřavou bitevního pole.

Svět a světová ekonomika a politika nejsou statické. A bohižel se ukazuje, že platí "kdo jen chvíli stál, hned stojí opodál".

Nemá asi větší smysl vyčítat autorovi textu málo pochopení pro směr úvah Jana Kellera, Václava Bělohradského nebo třeba Jana Petránka (držitel ceny F. Peroutky), viz mj. jeho text s ostrým názvem: Jan Petránek: Uprchlická vlna je geniální útok na Evropu. Takový dobře organizovaný Trojský kůň, zde: http://www.rozhlas.cz/dvojka/jaktovidi/_zprava/jan-petranek-uprchlicka-vlna-je-genialni-utok-na-evropu-takovy-dobre-organizovany-trojsky-kun--1546236 .

Podstatné je umět hledat zásadní a klíčové informace. Mezi ně patří bezesporu výkon ekonomiky evropských zemí a pokud si najdete data Světové banky, tak snadno zjistíme, že ekonomika Itálie, Francie nebo Holandska se od krize 2008 zastavila, neroste, ba dokonce klesá. Cena práce v Číně rychle stoupnula, takže i proto "máme" v Evropě problém.

Ta vlna migrace tak pokrývá (až překvapivě) celou dlouhou řadu problémů:

1) Možná zcela hlavní bude brzy fakt, že bude na koho svést ekonomické problémy. Už za to nebude moci samotný princip sobecké ekonomiky, ale budou za to moci imigranti. Tedy jde o velmi účinné "odklonění" kritiky kapitalismu. Tedy jde o rovinu ideovou.

2) V praktické rovině dojde ke snížení ceny práce.

3) Je otázka, zda celý Majdan nesloužil jen a pouze k poškození Ruska (sankce), tedy k ekonomické výhodě USA (viz mj. TTIP)...

4) ...kdy se zároveň skrze Majdan omezila možnost Ruska zasahovat v Sýrii... - opět geopolitika vzor USA...

5) Zároveň je vlna migrace možnost jak alespoň část z 60 mld. €, které ECB každý měsíc jako QE tiskne, "uvolnit" do evropské ekonomiky. Je dobré sledovat, co vše se nyní v souvislosti s imigrací financuje. Ty částky nejsou malé...

6) A konečně i toto je podstatné a mělo by to být pozitivní: Situace v Evropě konečně umožňuje tázat se na základní teologické a psychologické otázky, na které v klidných dobách nemá nikdo čas. Paradoxně jsme tak nyní ve skvělé době, kdy mnohé otázky po smyslu života atd. mají opět patřičnou váhu. Smutné je, že bez takto razantních impulzů nás takové diskuse vlastně vůbec nezajímají. Zatím je však diskuse o podstatě islámu a křesťanství teprve v počátku a je spíše plochá.

Mimochodem: Na Slovensku dnes slaví 200 let narození L. Štúra, národního obrozence. Jak jsme na tom s těmi národy v Evropě? Máme je c h t í t zrušit, jako cosi nemoderního a zbytečného?

Vývoj mého názoru na Jana Kellera bych nenazval rozchodem
(na ten by měli být dva), ale cítím a myslím dost jinak.
Jan Keller byl, co jen pamatuji, břitký kritik kapitalismu, ale zároveň velký pesimista. Nenabízel řešení. Jeho příspěvky v Právu mohly mít vesměs titulek ...A bude hůř.
Vývoj jen za mého života (o poznatcích z historie nemluvě) mě však přesvědčil, že možné je opravdu leccos. Může a nemusí přijít velká a překvapivá změna světa, nevíme ovšem, zda, kdy, v jakém smyslu a jakým způsobem. Může vést k lepšímu i horšímu.
Často se (např. i v DR) diskutuje o tom, zda vyjít z kapitalismu nebo zůstat v něm. Jenže ono to není jako vyjít z domu, teď jste ještě vevnitř a teď už venku. Kdyby se podařilo třeba zásadně omezit reklamu nebo rozšířit nezisková média, byl by to pro mě zásadní pokrok. Pro Jana Kellera bylo vždy nemožné udělat něco s kapitalismem, neboť jej vidí jako monolit. Já si však pamatuji (a on jistě také), jak si lidé u nás doopravdy nedokázali představit ani návrat kapitalismu. Nevěděli, jak by bylo možno zvrátit majetkové poměry jednou vyrvané z kořenů. A přitom jsou si všechny změny v majetkovém uspořádání dost podobné: až příliš se podobají lupu.
Vůči Janu Kellerovi mě nevzdálil názor na uprchlíky. Nezdá se mi logické, aby mínění o správné politice vůči nim rozdělovalo levici jako postoj k EU (po vstupu!) rozštěpil pravici. Je přitom přece jasné, že u pravicového elektorátu převládá faktická podpora EU a u levicového zase obava z toho, že přijde od někud někdo a odstrčí našince.
Myslím, že bychom měli pomáhat. Máme na to a můžeme se cítit v posledku sami lépe. Vězme však, že emigrační vlnu tvoří různí lidé, vesměs mají naději, někdy i peníze a předpoklady. Takovým se ochotněji dává šance, tak byli přijímáni i Češi, když do Československa přišel z Kremlu mráz.
S Janem Kellerem asi nejvíc nesouhlasím, když jde o Rusko. Nevidím důvod, proč by měla levice fandit Rusku (Putinovi) a Číně. Ono úplně stačí, že Čínu oceňuje establishment existujícího kapitalistického světa, jak jsme mohli i nyní vidět na obrázcích z Londýna. K Rusku je v současnosti znát lehčí distanc, ale to jen v důsledku jeho neuvěřitelného přešlapu. Lehkost toho distancu svědčí o tom, že i v jeho případě platí to samé, co bylo řečeno o Číně.
Pro levici bylo nesnadné tvrdě odmítnout komunistický systém. (Klobouk dolů před těmi, kteří tak učinili jasně a rozhodně.) Odmítnout horší verze našeho vlastního světa (byť sílící) by nyní mělo být pro levici snazší a mohlo by ji přibližovat opět k idealismu.

Mám-li se co nejstručněji vyjádřit k "Majdanu", tedy takto:
Tzv. Majdan se stal ukrajinskou obdobou tzv. Letné (listopadu 1989) u nás.
Výše uvedená spiklenecká teorie Majdanu naráží už na fakt, že historie je prokazatelně příliš málo předvídaná a předvídatelná.

Píšete: »K Rusku je v současnosti znát lehčí distanc, ale to jen v důsledku jeho neuvěřitelného přešlapu.«

O jakém přešlapu mluvíte? A dokonce neuvěřitelném?

Máte-li na mysli Krym, tak zde není názorová shoda a zejména po odtržení Kosova (historicky srbského území) je zde trvalá rétorická snaha "našeho" Západu dokola opakovat, že Rusko udělalo přešlap opět ta metoda 100× a 1000× opakované nepravdy, ve kterou všichni uvěří.

Že skrze Majdan došlo k sankcím proti Rusku je fakt, a že USA Kyjev podporují proti Moskvě je též všeobecně známý fakt. Stejně jako ekonomické zájmy občanů USA na Ukrajině, viz třeba článek "Syn Obamova zástupce začal na Ukrajině byznys s plynem" – http://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/rusko-a-okoli/syn-obamova-zastupce-zacal-na-ukrajine-byznys-s-plynem_306966.html

Myslím, že jako občané ČR bychom měli hájit zájem ČR a nikoliv opakovat rétoriku (nic jiného to není) USA. Navíc epocha USA postupně končí a je mnohem pragmatičtější spřátelit se s Ruskem (což platí pro celou Evropu včetně USA), protože nastává éra Číny...

Ale měl jsem za to, že ta metoda USA, tj. výroba tzv. "barevných revolucí" je už dostatečně známá... Vysílač Hlas Ameriky, mj., pochopitelně n e b y l financován kongresem USA proto, aby se Michal Rusek a Ivo Horák měli v ČR lépe – tedy z čirého idealismu. Šlo a i nyní jde o ryze geopolitické zájmy, které se jen zaštiťovaly (zaštiťují) lidskými právy.

Pokud se neshodneme na interpretaci politiky vlády USA od roku 1945, tak se ovšem dál na ničem neshodneme. Stejně, jako když odmítneme prvotní ideu Václava Havla, že nastal čas na zrušení nejen Varšavské smlouvy, ale i NATO.

Ale rozumím, že nejde jen tak, naivně, zrušit armády, že někdo musí světového četníka dělat. Jenže by jej měl dělat demokraticky a ne mimo jakoukoliv kontrolu, třeba často i proti rezolucím OSN, které je, mimochodem, velmi bezzubé.

V této souvislosti doporučuji Putinův projev v OSN, kde mluvil hlavně o tomto tématu, tedy že je nutné obnovit vážnost a respektovanost právě OSN. Protože dnes se z vysoka kašle na mezinárodní právo. USA ani Francie ani Turecko pochopitelně n e m a j í (na rozdíl od Ruska) v Sýrii žádný mandát. – https://www.youtube.com/watch?v=bRG0qbpVgIA

A my jsem přece i na té Letné požadovali slušnost a tedy i právní stát? Obnovení mezinárodního právního systému je první a základní požadavek...

Paní Švandová zakončila text tímto podstatným:

»A my namísto abychom se zasadili za "rozhodné ukončení krvavé sezóny majdanizmu a euroamerického mezinárodněpolitického inženýrství (údajného) importu "demokracie", utápíme se ve sporech jak nejlépe integrovat co největší počet lidí bezdomova kvůli válce. Když přitom dobře víme, že "návrat uprchlíků do Syrie je tím méně pravděpodobný, čím úspěšnější bude jejich integrace" v Evropě.

Ale kdo pak vytvoří státnost a učiní obyvatelnou Sýrii (a ostatní zničené země?).«

Takže se snad shodneme (všichni) aspoň na tomto:

Jedna parta stále ještě v ě ř í, že USA dělají spíše dobrou politiku a s tím souvisí i jejich kritika Ruska, Hussajna, Kaddafího, a nyní zejména Bašára Asada, což je stále oficiální rétorika "našeho" Západu, protože i ČR je v NATO atd. (Toto píšu ve velké a nepřesné zkratce.)

Druhá parta si možná dělá iluze o Putinovi, USA vidí ostře kriticky, válka v Koreji, Vietnamu, Iráku atd.

A nyní se můžeme ptát, KDE MEZI těmito extrémními postoji je místo pro reálné postoje malé země, jako je ČR.

Mám za to, že je už všeobecně přijímaným faktem, že poprava Hussajna (mj. skrze lži o ZHN) byla chybou, která vedla mj. právě i ke vzniku IS. Podobně byla chyba i poprava Kaddáfího v dříve klidné Libyii...

Pokud mluvíme o "majdanizaci", tak je to přece vždy podpora "demokratické" a "umírněné" opozice. A že USA vyzbrojují tuto opozici proti Asadovi není tajemství. A pak to končí takto:

Syrští povstalci, které cvičí armáda USA, dali vojenské vybavení skupině spojené s Al-Káidou – http://zpravy.aktualne.cz/zahranici/syrsti-povstalci-ktere-cvici-armada-usa-dali-vojenske-vybave/r~50a1eef0641511e5b605002590604f2e/

I slova "umírněná" opozice jsou ukázkově pokrytecká, jejich zbraně jsou stejné, jako zbraně IS a zabíjejí naprosto stejně.

Pomáhat imigrantům na jedné straně a na druhé straně zase a znovu – tak cynicky pokrytecky – kličkovat před "chybami" USA, zase znovu tvrdit to samé, že Asad není legitimní představitel, nebo dokonce tvrdit to, co tvrdil v Hydeparku jakýsi analytik, že legitimní vládou v Sýrii je opozice... To je přece ukázkově odpudivé pokrytectví.

Hussajn byl pro nás špatný mj. proto, že použil plyn na Kurdy (kauza Chemický Alí). Toto byl jeden z důvodů, ale kdo si to dnes pamatuje? Dnes bombarduje Kurdy "naše" Turecko a to dokonce bez vyhlášení války na území Iráku. Atd. A naše zprávy? Ticho. O "veselém" porušování mezinárodního práva jsem mluvil výše...

Hussajn, Kaddáfí nebo Asad jistě nejsou vzorní demokraté, ale to není ani Saudská Arábie. A nejsou to ani USA, které mají za posledních staletí snad vůbec nejvíce másla na hlavě a po genocidě Indiánů (ne, není to až tak dávno, poslední jejich vybíjení bylo ani ne před 100 lety) by měly USA mlčet a ne poučovat svět, opět cynicky pokrytecky, o etice a demokracii. Nebo "dovoz" černochů do USA, který stál život až 9 milionů z celkového počtu 10 milionů černochů...

Už se jasně prokázalo, že svržení Hussajna i Kaddáfího byla chyba a nyní USA (včetně Francie atd.) zase (jako by tu vůbec nebyla ta zklušenost!) dokola vedou starou ohranou rétoriku proti Asadovi.

Stejně jako před a po roku 1989 mnoha lidem trvalo, než přestali podporovat stále ještě velkopanský stalinistický sovětský režim, tak i dnes je spousta lidí ochotna věřit mýtu o mírotvorné roli USA. Jak dlouho budeme ještě čekat, než uvidíme, že král je nahý? Že USA hájí jen a pouze své geopolitické zájmy, přičemž vše kolem jsou jen řeči?

Pane Rusku, děkuji za Vaši obsáhlou reakci.
Nejprve doplním svou stručnou formulaci o Letné. Chtěl jsem říct především, že pro Ukrajince Majdan je a zůstane tím, čím pro Čechy Letná. Pozitivní událostí v centru, negativní v části pohraničí, bude stát u zrodu naději a úspěchů i zklamání a nenávisti.
Co se týče USA, jsem dost kritický. Přesto soudím: Hlas Ameriky pomohl dobré věci (režim a jeho protagonisté měli a museli být svrženi). Rádio Svoboda hrála podobnou, i když slabší roli jistě také. Minimálně všichni bohatí Rusové by měli být vděční za změnu poměrů. Spíš Západu než své variantě Dubčeka. Nejsou, vděčnost není povinná, je možno žít ve svého druhu schizofrenii.
Dále, přes všechnu kritiku velmocenského počínání USA, jsem zaznamenal posun v podobě zvolení prezidenta Obamy, z pozice Američana značný a skoro jaksi po vzoru Gorbačeva těžko doma akceptovatelný. Zdrženlivosti USA může být kladena za vinu nejen rozrůstání krize v Sýrii, ale také troufalost Moskvy, ke které by minimálně v očích mnohých za republikánského prezidenta USA nedošlo.
Neuvěřitelným přešlapem (a proradností) v případě Ruska myslím skutečně anexi Krymu i rozdmychání separatismu na východní Ukrajině. Protože první nemá srovnatelnou obdobu po dlouhá desetiletí, musím je srovnat s a též neuvěřitelnou, naštěstí však hypotetickou anexí Žitného ostrova Maďarskem. Případ Kosova bych srovnával spíš s Čečenskem. V podmínkách Balkánu a neústupnosti Miloševičova Srbska bylo třeba ukončit násilí za cenu další územní dezintegrace. Kosovo nebylo připojeno k Albánii, podobně jako Moldavsko k Rumunsku. Toho je dobré si všimnout. Nové státy totiž dost čile vznikají, ke klasickým záborům území naštěstí už prakticky nedochází (a u toho musí prosím zůstat).

Bohatí Rusové mají být za co vděčni. A ti chudí, kterých je asi většina, ať si trhnou. Naše levičáky zjevně nezajímají. Desetiletí nerozdmýchávaný separatismus - na které planetě že tak žijí? Srovnání Kosova s Čečenském sedí. Jako Norska s Mali. I Hitler ukončil násilí ordnerů s Čechy za cenu územní dezintegrace. Nobelovka za mír jej minula tedy jen nedopatřením. Nemáte v rodině Štětinu, pane Horáku? Ten má na termín "proradné Rusko" myslím patent. Nedávno v televizi s vážnou tváří vyprávěl, jak za vše na Blízkém východě mohou Rusové. Inu, i takoví lidé existují.
Většina však, pokud si chce zachovat zdravý rozum, asi tuší, že velmoci jsou jedna za 18 a druhá bez 2 za 20. Každá se, za jakoukoliv cenu, snaží udržet svou pozici. Logicky. Pokud přistoupíme na tezi, že Hlas Ameriky, jeden z důležitých prvků PsyWar, pracoval na rozšíření skutečné demokracie, jsme na nejlepší cestě do blázince. Rusové, kteří byli po roce 90 oškubáni daleko více, než my, jsou asi více ostražití. Kdyby nebylo ohromné nenažranosti Západu, nebyl by tu dnes Putin. A buďme i za něj rádi. Mohlo to dopadnout hůř.

Možná je vše mnohem jednodušší. Možná stačí prostě konstatovat, že že nás mezinárodní právo vlastně vůbec nezajímá, že v New Yorku je to pro našince opravdu a bezesporu více sexy, stejně jako je i celá celá ekonomika Západu podpořená silnou armádou výkonnější...

Můžeme vlastně říct, že Západ včetně USA nám voní stále stejně přitažlivě, jako pamatujeme my starší když jsme byli před rokem 1989 v Tuzexu... Vůně byly jak sen.

Onehdy jsem vezl autem dva mladé stopaře. I dali jsme se do řeči. V podstatě neměli problém s pochopením toho, jak velice je Západ pokrytecký... Jenže oni prostě neměli Rusko rádi, viděli v něm zaostalou zemi. Takže zcela bez ohledu na míru zločinnosti atd. i tak prostě fandili našemu Západu. Pragmaticky.

Já s tím pochopitelně mohu nesouhlasit, může mi vadit nedostatek idealismu, ale je to regulérní byť čistě pragmatický postoj. Prostě víme, že ten větší kluk s velkým klackem je z naší party a možná pro nás zbydou nějaké drobky.

Tak, OK, prostě rezignujme na jakékoliv vyšší lidství, vážený pane Horáku, dokola sami sebe přesvědčujme o tom, jak se i ta Amerika stále zlepšuje a veškeré zlo, které stále dělá ignorujme. Ostatně máme my na vybranou?

Nu, máme. Můžeme opustit NATO, můžeme chtít, aby země Visegrádu založily nové centrum v Evropě, které nebude v žádném paktu atd. Třeba s neutrálním vedlejším Rakouskem… Jenže to by bylo nejen ctihodné, ale i riskantní. Chtělo by to skutečné osobnosti, skutečné muže. Nikoliv lokaje.

dovolím si k Vašim postojům pár slov.
Pane Rusku, nejprve jste napsal, že bychom měli hledat názorovou pozici nás jako malé země, a neztotožňovat se ani s jedním z hlavních aktérů, ani s USA, ani s Ruskem. Souhlasím. Ale vzápětí se věnujete kritice pouze politiky USA. a výstižně popisujete postup Západu v čele s USA, který Bělohradský případně nazval "majdanizmus". A nezařadil jste mezi svržené "diktátory" bývalého prezidenta Ukrajiny Janukoviče, který nebyl zavražděn jen díky tomu, že měl kam utéct.

Pane Horáku, ve Vaše vstupu mne zaujalo prohlášení, že byste považoval za zásadní pokrok, "kdyby se podařilo třeba zásadně omezit reklamu nebo rozšířit nezisková média".
S tou reklamou to považuji za trefu do černého, protože se pořád mluví o volném trhu, ale jakoby si nikdo neuvědomoval jak výrazně je trh "regulován" (lépe řečeno dostává ten dnešní konzumní nátěr) právě díky reklamě - či spíše zákonům a pravidlům, které reklamu regulují. Ano, naprosto souhlasím, že kdyby se omezila reklama, znamenalo by to i výraznou změnu kapitalizmu, jak ho známe.
Prosím dále o vysvětlení termínu nezisková média. Považujete nezisková média za jiná než veřejnoprávní nebo privátní? A proč právě nezisková média - která přece potřebují být někým dotovaná - jsou lepší než jiná?

Nemohu souhlasit s analogií Majdanu a Letné. Jedinou podobnost kterou vidím a kterou uvádíte je nespokojenost občanů s dosavadním režimem. Zde ale analogie končí. Vždyť na Letné nepadl výstřel, na Majdanu se tvrdě střílelo. Letná byla jen jednou kostkou domina řetězově padajícího po pánu železné opony (díky mírové politice Gorbačeva-rozpadu SSSR). Vláda vzešlá z Majdanu vyprovokovala svými nařízeními občanskou válku, ale nic podobného válce se u nás neodehrálo a vlastně ani nedošlo ke svržení předlistopadové vlády ani k pronásledování jejích členů, nikdo z předlistopadových vládních činitelů neutíkal jako z Ukrajiny prezident Janukovič. A tak bych mohla pokračovat. Nechápu, jak můžete napsal, že pro Ukrajince Majdan zůstane tím, co pro Čechy Letná? Tady bych se ironicky zeptala: Máte na mysli ty Ukrajince, kteří padli v občanské válce?

A ještě k anexi Krymu a rozdmýchání separatizmu na východní Ukrajině, které vytýkáte Putinovu Rusku. Tady považuji za hlavní protiargument, že kyjevská vláda prosadila hned v začátcích své vlády zákaz úřední ruštiny, přestože ani v parlamentu nemluvili tehdy všichni ukrajinsky a ve východní polovině Ukrajiny žije Rusů pomalu víc než Ukrajinců.
Anexe Krymu je problematická, to uznávám, ale vzhledem k pokojnému převzetí Krymu se domnívám, že to zase tak špatný tah nebyl. Posuzuji totiž události vzhledem k dopadu na většinu na území žijících obyvatel. A z tohoto hlediska zásadně odsuzuji rozvrat státnosti a válkou rozbořenou inrastrukturu, což se na Krymu nestalo. Politici to ovšem posuzují jinak.