„Se zvýšenými zdroji bude moci Evropa dosáhnout úspěchu při plnění jednoho ze svých základních úkolů, a sice v rozvoji afrického kontinentu.“

Větu na pár vteřin připišme třeba Bohuslavu Sobotkovi. Anebo kterémukoli dalšímu evropskému politikovi, který dnes říká, že Evropská unie má v současné uprchlické krizi pomáhat v zemích, ze kterých uprchlíci přicházejí.

Zvýšené zdroje by mohly být třeba novou zvláštní daní na zajištění klidného spánku evropských voličů a voliček. Africkou zemí by mohla být diktátorská Eritrea, od devadesátých let spíše neexistující Somálsko nebo islamistickými milicemi sužovaná Nigerie. Ani do Sýrie by v takovém projevu nebylo daleko.

Nikoho by nepřekvapilo, kdyby se v projevu dotyčný politik přihlásil i k vizi federální Evropy. Argumentovat by mohl faktem, že s uprchlickou krizí si není schopen žádný evropský stát schopen poradit a že je nezbytné zapojit síly celé Unie.

Zaznít by mohlo i to, že „rozvoj afrického kontinentu“ je jedním ze základních úkolů Unie už od okamžiku jejího vzniku. Od doby, kdy — pět let po konci druhé světové války — běžela v Evropě válka studená. A ode dne, který nedělily ani dva měsíce od začátku války v Koreji.

Tehdy, 9. května 1950, francouzský ministr zahraničí Robert Schuman představil deklaraci, ve které jménem své vlády navrhl „podřídit celou francouzsko-německou výrobu uhlí a oceli společnému Vysokému úřadu, jako organizaci otevřené účasti jiných evropských zemí.“

„Zavedení společné výroby uhlí a oceli,“ pokračoval text deklarace, „bude mít za následek okamžité vytvoření společných základů pro ekonomický rozvoj, jakožto první etapu Evropské federace, a změní situaci v oblastech, kde se odedávna vyráběly zbraně pro války, jejichž oběťmi byly nejčastěji tyto oblasti samy.“

Věta o rozvoji afrického kontinentu coby jednom ze základních úkolů Evropské federace je o pár řádků dál. A dnes vidíme prozíravost otců zakladatelů Evropské unie, když organizace, kterou založili, hledá cesty, jak se vyrovnat s vlastní nedostatečností při naplňování tohoto úkolu. A jak se vyrovnává s faktem, že ani po pětašedesáti letech ještě federací není.

Řada textů k tématu uprchlické krize argumentuje lidskostí a solidaritou, ukazuje, že Česká republika uprchlíky aktivně odpuzuje, popisuje nedůstojné podmínky v současných uprchlických zařízeních a varuje, aby se represivní slovník z debaty o uprchlících nepřelil do debaty o vztahu ubývající střední třídy k domácím chudým, třeba k seniorům. S většinou těch textů souhlasím.

Co považuji za strategickou chybu českých elit, je setrvávání na okraji evropské integrace. Uprchlickou krizi, válku mezi Ruskem a Ukrajinou, ani budoucnost eurozóny nemůže řešit žádný jeden stát Unie sám. Ba ani Německo tyto úkoly vyřešit nezvládne, jakkoli je odhodlané.

Cesta je ve federálním státu, který třeba rozhodnutí o zřízení hot-spotů pro předběžnou registraci uprchlíků nebude od června do října připravovat, protože bude mít celní stráž, která ho provede.

Který Řecko oddluží třeba dluhopisy s negativní úrokovou sazbou, protože je bez problémů vydá. A který s Ruskou federací bude vyjednávat silou půlmiliardového trhu i jednoznačné technologické a vojenské převahy.

Varování, že mimo proces další integrace Unie zůstaneme, zaznívá řada. Naposledy francouzský prezident Hollande před dvěma měsíci v dopise k narozeninám Jacquese Delorse vyzval ke zřízení rozpočtu a parlamentu eurozóny.

Při četbě Hollandova textu a slovníku české politické debaty si můžeme třeba představovat, že před uzavřenou Schengenskou hranicí ležíme jako první stát my.