„Vypadá to tam jako na Lesbosu! Je to Lesbos v Berlíně!“ s očima navrch hlavy vypráví starší Holanďan na setkání zástupců evropských sociálně-demokratických think-tanků v Nadaci Friedricha Eberta svůj zážitek z registračního centra uprchlíků v berlínské čtvrti Moabit. Většině z nás se zdály jeho názory na německý přístup k uprchlíkům přitažené za vlasy, a tak jsem vyrazil prohlédnout si situaci na místě osobně.

Středisko zdravotní a sociální péče v Moabitu je jedním z míst první registrace uprchlíků přijíždějících do Německa. V zemi je jich několik, ale to zdejší patří k nejzatíženějším. Do Německa nyní podle odhadů přichází přes deset tisíc uprchlíků denně. A právě v Moabitu se jich nyní každodenně registruje patnáct set až tři tisíce, tedy vyšší počet, než jaký je ochotna přijímat česká vláda se skřípěním svých nacionalistických zubů za celý rok.

A tak vystupuju z autobusu na Turmstrasse a mířím k číslu popisnému dvacet jedna. Před komplexem spousty červených cihlových domů polehávají lidé na dekách, jsou tu ženy s dětmi, rodiny i pověstmi opředení mladí muži. Vstup do komplexu ověnčují cedulky několika desítek zde sídlících institucí. Tou hlavní z nich je nyní německý odbor azylové politiky.

Vcházím do areálu a sleduji rej. Uprchlíci, kam se člověk podívá. Ženy s dětmi posedávající na dekách, hloučky mladých mužů, rodiny mezi provizorními stany na volném prostranství. Prvním vjemem, za nějž bohužel nepronikl můj holandský kolega, je obraz velkolepého zmatku, čehosi mohutného, běžné pořádky narušujícího, těžko zvladatelného. Ano, to tu je. Ale taky mnohem víc.

Chvíli chodím a pozoruji. Nápisy na provizorních stanech v angličtině a arabštině, zdravotníci obsluhující běžence potřebující vyšetření, pojízdný vůz provádějící testy na tuberkulózu, světelné panely s čísly případů k vyřízení, kolem nichž je největší koncentrace přítomných uprchlíků, či demografickou skladbu přítomných. No ano, většina jsou Syřané.

Lidé vesměs jenom tak postávají, čekají. Vyrážím k dobrovolníkům, kteří obsluhují stánek s vodou. Ptám se, zda by mi někdo z nich mohl vysvětlit, jak celé místo funguje. Chvíli se radí, a pak mě jeden z nich bere do Domu R.

Komplex v Moabitu sestává z řady zvláštních budov, v nichž sídlí různé instituce systému zdravotního a sociálního zabezpečení. Značeny jsou písmeny. Dům R byl zřejmě před uprchlickou krizí volný, a tak nyní slouží jako organizační zázemí dobrovolníků, kteří zde pomáhají.

Můj minutový průvodce se jmenuje Terek, mládenec, který přišel ze Sýrie už před dvěma měsíci. Žil kousek od Damašku, a dokud to šlo, studoval. Jakmile válka v Sýrii znemožnila normální život, rozhodl se pokusit dostat se do Evropy a pokračovat ve studiích zde. Bydlí v ubytovně, učí se německy, aby příští rok mohl pokračovat. Veškerý svůj volný čas teď ale věnuje pomoci uprchlíkům. A pořád se směje, jako by bylo čemu.

Přicházíme k domu R. Terek mě vede k muži, který se evidentně pokouší zdejšímu chaosu vtisknout jakýs takýs řád. Představuju se jako novinář z českých novin sympatizujících s uprchlíky a žádám ho, zda by nenašel pár minut, v nichž by mi osvětlil, co se tu děje. Svolí, ale požádá o chvíli strpení. Během čekání okukuju, jak jedna ze zdejších dobrovolnic dává lekci základů němčiny dvěma mládencům.

Posléze vysvitne, že jeden je z Bangladéše, druhý z Pakistánu: oba dva tudíž ono přelíbezné a naivní Německo pravděpodobně vyhostí. A tak jim na krátký pobyt zde zbudou jen vzpomínky; selfie se sličnou Němkou, která je naučila říkat: „Ich habe Hunger,“ určitě bude připomínat jednu z nejmilejších.

Fotkami s Merkelovou už nikdo z nich nemává

Kurt Kettler je zhruba padesátiletý muž. Mluví soustředěně a klidně. Náš rozhovor občas přeruší někdo z dobrovolníků, kteří se pomoci uprchlíkům účastní. Občas tedy odbíhá vyřídit to či ono.

Kettler rozhodně nesplňuje představu o naivním nadšenci, který v uprchlících vidí nejskvělejší dobro, jež nás mohlo potkat. Místy se vůbec nezdráhá dát najevo, že mu mnozí lecčíms lezou na nervy. V civilu je reklamním manažerem na volné noze. Vzal si volno, aby mohl dělat to, co dělá. „Někdo to udělat musel,“ shrnuje suše, dávaje přitom najevo, že se ve svých motivech nemíní nijak babrat.

Skupina Moabit Hilft, která zde organizuje dobrovolnickou pomoc, nemá právní subjektivitu, vznikla jako stránka na facebooku. Její zakladatelé utvořili výbor, který jedná se státními institucemi, a Kettler pak ve vyjednaném rámci organizuje pomoc na místě. „Mým cílem je, aby tu všichni měli dost jídla, přístup ke zdravotní péči a mohli spát v teple.“ To je základ a přesně to zatím zvládáme.

Do střediska v Moabitu denně přicházejí ohromné počty lidí. Je to místo první registrace, uprchlíci zde dostanou povolení k trvalému pobytu a vstupují do azylového řízení. Administrace je hrubě přetížená, takže zdaleka nezvládá vyřídit všechny žádosti.

Systém funguje tak, že si zde lidé vyzvedávají elektronická pořadová čísla, podobně jako na úřadech v České republice. Vzhledem k obrovskému počtu přítomných tu ochranka hlídá už sám vstup do čekárny. Lidé přicházejí už ráno kolem čtvrté, někteří nocují před areálem. Ale nikdy se nedostane na všechny. A tak mnozí chodí znovu a znovu, někteří, osobně se bojím, že ti nejslušnější, sem prý docházejí až třicet dní.

A dobrovolníci zde organizují podporu pro čekatele. Aby dostali třikrát denně teplé jídlo, vodu, hygienické potřeby, zdravotní péči a měli kde spát. Dobrovolníci také pomáhají s organizací ve zdravotnických zařízeních, pomáhají charitě s distribucí jídla, pořádají program dětem, rozdávají oblečení, lístky na veřejnou dopravu či sim karty — to vše z darů veřejnosti.

Těch je pořád dost, ale ubývají, žádná vlna není na vrcholu na pořád. Zrovna teď jsou potřeba především pláštěnky a spacáky. Ale samozřejmě nejlepší jsou peníze: za ně se dá vždy koupit to, co je přesně teď právě nejvíc potřeba.

Ptám se, zda chybí i dobrovolníci, a dozvídám se, že je to přesně naopak. Je jich víc, než by bylo potřeba. Optimální počet by byl čtyřicet denně, říká Kettler, ale chodí jich víc, takže potřeba je organizovat vlastně zdržuje, poznamenává bez nadšeneckých příkras. Člověk za jeho slovy nicméně cítí vědomí, že i zde by stav nedostatku byl horší nežli přebytek.

Po registraci odsud uprchlíci odcházejí do různých provizorních táborů rozsetých po celém Německu. A dalších problémů pak čeká samozřejmě ještě ohromná spousta: všechny aspekty integrace — jazyk, bydlení, práce.

Kettler je nespokojený s přístupem Evropské unie i Německa: instituce by měly podle něj postupovat mnohem pružněji a rychleji. O tom, zda může Německo příval zvládnout, se ani nechce příliš bavit. „Musíme. Je to v ústavě,“ odbývá debatu na toto téma. Nadto Německo, jak podotýká, má obrovské prostředky, které může použít, jde jen o to, aby je uvolnilo rychle a na správných místech.

Faktu, že se to neděje, přičítá občasné projevy nevole i agresivity mezi uprchlíky. „Dochází jim trpělivost, nechápou, proč tu mají čekat. Fotkama s Merkelovou už nikdo z nich nemává. Není důstojné Německa, že tu není víc zdrojů včas,“ říká Kettler. Česká veřejnost by měla pozorně poslouchat: zde máme Němce, který ví, o čem mluví, a říká, že Merkelová nedělá pro uprchlíky dost.

O tom, jak se o uprchlících přemýšlí v českých zemích, Kettler neví zhola nic, a je mu to jedno. „Podívejte se na ně. Uprchlíci jsou prostě lidé, kteří potřebují pomoct.“ Otázka, jak by Češi mohli pomoct v Moabitu, ho skoro pobaví: „Kdyžtak přivezte spacáky. Lidé posílají trochu míň peněz než na začátku, ale dobrovolníků máme pořád víc, než by bylo optimální.“

Budu studovat geografii

Po rozhovoru s Kettlerem jdu ještě chvíli pozorovat cvrkot. Musím říct, že mě fascinuje jedno děvče, kterého jsem si všiml už při první obhlídce místa. Kreslí portréty.

Sedí kousek od fronty čekajících na pořadová čísla či na vstup do čekárny. Obklopena hroznem lidí podniká zdarma, rychleji, jen nedokážu posoudit, zda i lépe, to, co mnozí na Karlově mostě dělávají za nekřesťanské peníze: kreslí portréty. Lidé se jí střídají na židličce a ona kreslí, maže a kreslí. Když je hotová, daruje dílko svému modelu, a na židli před ni pak usedne někdo další. Dění pozoruje spousta lidí, krátí si čekání.

Když se vynadívám, připojuji se ke klubku dobrovolníků, kteří někam odhodlaně míří. Míjíme několik temperamentních rozhovorů, řadu rodinných výjevů, pár dětských her, jednu patrii karet — byl to poker, nebo se mi to jen zdálo? — a také jedno fotbalové utkání. Ocitáme se v jakémsi postranním prostranství. Jsou tu stánky s různými službami: v jednom se dává jídlo, v jiném oblečení, v posledním se rozdává zubní pasta.

Zničehonic si znovu všímám syrského dobrovolníka Tereka, živě na mě gestikuluje: foť, foť. Před ním je párek německých penzistů, pán je na elektrickém kolečkovém křesle, jeho drobná žena víří kolem něj, pohybují se od dítěte k dítěti a každému dávají lentilky.

Chvíli je sleduju, trochu fotím, ale špatně. Jejich počínání vyzařuje snahu o neokázalost. Nesmějí se, nemluví, nijak na sebe neupozorňují. Prostě soustředěně chodí od jednoho dítěte k druhému a obdarovávají je.

Přemýšlím, proč je pro ně důležité projevit svou pomoc a sounáležitost právě takhle, když by přece prostě mohli jenom poslat peníze charitě. Hypotéza: věří, že když budou hodní na uprchlíky, vrátí se jim to v laskvějším charakteru celé společnosti. Nakonec, když Beatles poprvé zpívali: „The Love You Make Is Equal To the Love You Take,“ bylo oběma tak mezi dvaceti a třiceti.

Z úvahy mě vytrhl ševelivý zvuk skandování přicházející z míst, kde stála fronta čekatelů na registraci. Spěchám tam a vidím spontánní manifestaci, vyvolanou buď tím, že se pro dnešek přestala rozdávat další pořadová čísla, anebo tím, že úřad dnes už přestal další případy registrovat. Skandují energicky a se zaujetím, jaké by mohlo dobromyslné české aktivisty uvádět do rozpaků. Občas vzduchem letí i lahve s vodou. Anglicky se volá: „My chceme čísla,“ což musí být nejironičtější slogan v dějinách manifestací v Německu.

Kdo by chtěl, anebo trpí komolivým myšlením, jako onen Holanďan, nepochybně by v tom mohl hledat výraz nevděku, agresivity, arogance. Na místě při bližším pohledu to tak ale nepůsobí.

Je to v něčem spontánně, v něčem naivně, a hlavně nebojácně projevovaný výraz frustrace, kterého se účastní sotva desetina přítomných. Ve stejnou dobu o kousek dál se hrají karty, fotbal, posedávají rodiny s dětmi. A ono děvče kreslí portréty. Lidé tu vesměs čekají nevyrušeni projevy nevole, jež nemohou v danou chvíli nic změnit. A nejsou tak snad ani míněny. Z klidu nakonec nevytrhují ani příslušníky ochranky v zářivě červených mikinách.

Před jednou z budov areálu pokuřují dvě úřednice, pozorujíce skandující houfec. Dámy zhruba čtyřicetileté, jaké byste mohli spatřit za přepážkami sociálních úřadů v naší domovině. Ptám se jich, co na to říkají. Odpovídají lámanou angličtinou cosi ve smyslu, že se nejedná o nic divokého. Ptám se jich, zda Německo uprchlický nápor zvládne. „Ano, nějak ano,“ odpovídají klidně.

Ptám se dál. K čemu areál sloužil, než přišli uprchlíci? Sídlí tu různé instituce systému sociálního a zdravotního zabezpečení. V sousedství je nemocnice. V areálu sídlí pouze úřady: nikdo tu nebydlí, ani nezůstává přes noc. V sedm večer se místo vyklidí, zavře, pro uprchlíky přijedou autobusy a rozvážejí je do ubytoven.

Na čem obě dámy pracují? Jejich úkolem nyní je shánět z dalších úřadů posily pro úřad vyřizující azyly. Vyškrábly už všechno, co mohly, a pořád to zdá se není dost. Taky už nemají, kam lidi posadit. I proto tu panuje chaos, na který společně hledíme. Klid ale neztrácejí: „Neděje se nic, co bychom tu nakonec nedokázali zvládnout.“

Pomalu utichající demonstraci zpovzdálí pozorují dva hoši, kteří si mě zvědavě prohlížejí, a tak se s nimi zkouším dát do řeči. Jeden z nich mluví anglicky, takže to jde. Nedemonstrují, není prý proč. Oba jsou ze Sýrie, z Homsu. Mluví se mnou student geografie, jeho kamarád byl námořník.

„A takhle tady každý den pracujeme,“ říká s potutelným úsměvem. Ptám se, co tím myslí. „Prostě tu stojíme a díváme se na tabuli, zda se neobjeví naše číslo. Pracuju den co den už dva týdny sledováním támhleté tabule, čumím na ni od rána do večera,“ uchichtne se. A tak se musím zeptat: „Ale nakonec tam budou, ne?“ — „No jasně, počkáme.“

Co budou dělat v Německu pak? „On,“ ukazuje na kamaráda, „nevím; ale já, já budu studovat geografii,“ kření se.