Berlín — Moabit: tudy denně přichází více lidí, než kolik chce ČR přijmout ročně
Jakub PatočkaV berlínské čtvrti Moabit sídlí centrum první registrace uprchlíků v Německu. Denně tu prochází větší množství lidí, než je Česká republika ochotna přijímat ročně. Pod povrchem pochopitelného chaosu tu kypí život plný půvabných dějů.
„Vypadá to tam jako na Lesbosu! Je to Lesbos v Berlíně!“ s očima navrch hlavy vypráví starší Holanďan na setkání zástupců evropských sociálně-demokratických think-tanků v Nadaci Friedricha Eberta svůj zážitek z registračního centra uprchlíků v berlínské čtvrti Moabit. Většině z nás se zdály jeho názory na německý přístup k uprchlíkům přitažené za vlasy, a tak jsem vyrazil prohlédnout si situaci na místě osobně.
Středisko zdravotní a sociální péče v Moabitu je jedním z míst první registrace uprchlíků přijíždějících do Německa. V zemi je jich několik, ale to zdejší patří k nejzatíženějším. Do Německa nyní podle odhadů přichází přes deset tisíc uprchlíků denně. A právě v Moabitu se jich nyní každodenně registruje patnáct set až tři tisíce, tedy vyšší počet, než jaký je ochotna přijímat česká vláda se skřípěním svých nacionalistických zubů za celý rok.
A tak vystupuju z autobusu na Turmstrasse a mířím k číslu popisnému dvacet jedna. Před komplexem spousty červených cihlových domů polehávají lidé na dekách, jsou tu ženy s dětmi, rodiny i pověstmi opředení mladí muži. Vstup do komplexu ověnčují cedulky několika desítek zde sídlících institucí. Tou hlavní z nich je nyní německý odbor azylové politiky.
Vcházím do areálu a sleduji rej. Uprchlíci, kam se člověk podívá. Ženy s dětmi posedávající na dekách, hloučky mladých mužů, rodiny mezi provizorními stany na volném prostranství. Prvním vjemem, za nějž bohužel nepronikl můj holandský kolega, je obraz velkolepého zmatku, čehosi mohutného, běžné pořádky narušujícího, těžko zvladatelného. Ano, to tu je. Ale taky mnohem víc.
Chvíli chodím a pozoruji. Nápisy na provizorních stanech v angličtině a arabštině, zdravotníci obsluhující běžence potřebující vyšetření, pojízdný vůz provádějící testy na tuberkulózu, světelné panely s čísly případů k vyřízení, kolem nichž je největší koncentrace přítomných uprchlíků, či demografickou skladbu přítomných. No ano, většina jsou Syřané.
Lidé vesměs jenom tak postávají, čekají. Vyrážím k dobrovolníkům, kteří obsluhují stánek s vodou. Ptám se, zda by mi někdo z nich mohl vysvětlit, jak celé místo funguje. Chvíli se radí, a pak mě jeden z nich bere do Domu R.
Komplex v Moabitu sestává z řady zvláštních budov, v nichž sídlí různé instituce systému zdravotního a sociálního zabezpečení. Značeny jsou písmeny. Dům R byl zřejmě před uprchlickou krizí volný, a tak nyní slouží jako organizační zázemí dobrovolníků, kteří zde pomáhají.
Můj minutový průvodce se jmenuje Terek, mládenec, který přišel ze Sýrie už před dvěma měsíci. Žil kousek od Damašku, a dokud to šlo, studoval. Jakmile válka v Sýrii znemožnila normální život, rozhodl se pokusit dostat se do Evropy a pokračovat ve studiích zde. Bydlí v ubytovně, učí se německy, aby příští rok mohl pokračovat. Veškerý svůj volný čas teď ale věnuje pomoci uprchlíkům. A pořád se směje, jako by bylo čemu.
Přicházíme k domu R. Terek mě vede k muži, který se evidentně pokouší zdejšímu chaosu vtisknout jakýs takýs řád. Představuju se jako novinář z českých novin sympatizujících s uprchlíky a žádám ho, zda by nenašel pár minut, v nichž by mi osvětlil, co se tu děje. Svolí, ale požádá o chvíli strpení. Během čekání okukuju, jak jedna ze zdejších dobrovolnic dává lekci základů němčiny dvěma mládencům.
Posléze vysvitne, že jeden je z Bangladéše, druhý z Pakistánu: oba dva tudíž ono přelíbezné a naivní Německo pravděpodobně vyhostí. A tak jim na krátký pobyt zde zbudou jen vzpomínky; selfie se sličnou Němkou, která je naučila říkat: „Ich habe Hunger,“ určitě bude připomínat jednu z nejmilejších.
Fotkami s Merkelovou už nikdo z nich nemává
Kurt Kettler je zhruba padesátiletý muž. Mluví soustředěně a klidně. Náš rozhovor občas přeruší někdo z dobrovolníků, kteří se pomoci uprchlíkům účastní. Občas tedy odbíhá vyřídit to či ono.
Kettler rozhodně nesplňuje představu o naivním nadšenci, který v uprchlících vidí nejskvělejší dobro, jež nás mohlo potkat. Místy se vůbec nezdráhá dát najevo, že mu mnozí lecčíms lezou na nervy. V civilu je reklamním manažerem na volné noze. Vzal si volno, aby mohl dělat to, co dělá. „Někdo to udělat musel,“ shrnuje suše, dávaje přitom najevo, že se ve svých motivech nemíní nijak babrat.
Za pár dnů či týdnů, až Německo přestane uprchlíky přijímat a zadrátuje hranice, příjde čas na novou nekompromisní kritiku.
Ne že by nebyla potřebná -- jednostranné uzavření jaderných elektráren (a s tím spojený krach trhu s emisními povolenkami (jak jsem se nedávno dočetl) a nový rozmach uhlí) nebo nově dohoda Nord Stream 2, která obchází jak sankce, tak partnersské státy, jistě kritiku zaslouží............... jen jsou to témata, která DR netrápí.