↗

Sama Pécresseová o sobě říká: „Jsem z jedné třetiny Thatcherová a ze dvou třetin Merkelová.“ Zde při posledním televizním interview. Foto Julien de Rose, AFP

Ačkoliv není členkou Republikánů (LR), získala Valérie Pécresseová, „prezidentka“ regionu Île-de-France, v sobotu většinu ve druhém kole prezidentských primárek právě této strany, a to výsledkem 61 procent. Porazila tak svého konkurenta Érica Ciottiho, poslance za Alpes-Maritimes, jenž získal pouhých 39 procent. Poprvé stanula v čele francouzské konzervativní pravice žena, jež hodlá porazit Emmanuela Macrona, stávajícího nájemce Élysejského paláce.

Že zvítězí právě Pécresseová, bylo zřejmé již po prvním kole. Po jeho výsledcích, jež oznámila sčítací komise ve čtvrtek, skončil Éric Ciotti sice v čele s 25,59 procenta hlasů, ovšem jen těsně před Pécresseovou. Ta dosáhla čistých 25 procent.

Za touto dvojicí zůstali kandidáti, jejichž renomé nebylo malé: bývalý evropský komisař a vyjednavač brexitu Michel Barnier (23,93 procenta) a trojnásobný exministr, dnes „prezident“ regionu Hauts-de-France, Xavier Bertrand (22,36 procenta). Poslední zájemce o prezidentskou nominaci, naopak vyložený outsider, lékař a poslanec Philippe Juvin, získal pak 3,13 procenta hlasů. Všichni tito tři přitom minulý týden oznámili, že v druhém kole podporují Pécresseovou.

Co rozhodlo, že prezidentské primárky strany, jíž v roce 2015 vytvořil z neogaullistického Svazu pro lidové hnutí (UMP) Nicolas Sarkozy, dopadly právě soubojem Pécresseová — Ciotti? V první řadě nasazení, do něhož investovali oba klíčoví hráči nemalé prostředky, ale i navýšení počtu elektorátu, který se oproti minulým primárkám, jež vygenerovaly „nešťastného Françoise Fillona“, zdvojnásobil. Již v říjnu oznamovala republikánská centrála, že z počtu 80 tisíc členů se za tři měsíce stala základna s téměř 100 tisíci členy. V den voleb pak čítala téměř 140 tisíc členů.

Hledání pravicové DNA

„Pravice našla svou DNA, je populární a sjednocená — a se skutečným francouzským týmem. Je to skvělý den takto se sejít. Děláme první krok k získání Elysejského paláce,“ pochvaloval si v kontextu primárek Christian Jacob, současný předseda Republikánů. „Jsem jediná, kdo může porazit Emmanuela Macrona. Jsem žena, která vyhrává a která koná,“ oznámila Pécresseová bojovně již ve čtvrtek, sotva pár minut po výsledcích prvního kola, ze svého hlavní stanu v ulici Turin v 8. pařížském obvodu.

Kdo by si byl pomyslel, když v červenci 2017 zakládala své hnutí Buďme svobodní!, že tato bývalá ministryně školství a rozpočtu za již zmíněného Sarkozyho to dokáže dotáhnout až na prezidentskou kandidaturu.

Absolventka Vysoké obchodní školy (HEC) a prestižní Národní administrativní školy (ENA) pochází z bohaté pařížské čtvrti Neuilly-sur-Seine (Hauts-de-Seine). Je matkou tří dětí. Své první politické kroky činila po boku Jacquese Chiraca.

V roce 2002 byla ve svých 34 letech zvolena poslankyní Svazu lidového hnutí ve 2. okrese Yvelines. V roce 2015 byla zvolena vůbec první ženou-předsedkyní regionální rady Île-de-France, považované do té doby za „levicovou pevnost“; letos červenci zde byla mimochodem zvolena opět.

Valérie Pécresseová zastává liberální ekonomickou linii. Republikány opustila v roce 2019 s kritikou xenofobních tendencí ve straně a příliš „pravicových vizí“ tehdejšího předsedy Laurenta Wauquieze. Sama ovšem od té doby „přitvrdila“, a to ponejvíce v reakci na nástup radikálního pravicového esejisty Érica Zemmoura, který počátkem tohoto týdne oficializoval svou prezidentskou kandidaturu. Ale i pod vlivem posilující popularity Marine Le Penové, předsedkyně Národního shromáždění (RN). Oba posunuli otázky imigrace, islámu a bezpečnosti do popředí politických diskusí.

↗

Pécresseová zdraví straníky klasickým gaullistickým véčkem. Vlevo od ní její nečekané silný soupeř z primárek Éric Ciotti, vpravo součaný předseda Republikánů Christian Jacob a Michel Barnier. Foto Anne-Christine Poujoulatová, AFP

Když v červenci letošního roku v rozhovoru pro francouzskou televizi TF1 oznamovala Pécresseová svou kandidaturu, zněla již tehdy velmi odhodlaně. „Jsem kandidátkou na prezidentku republiky, protože chci obnovit francouzskou hrdost. Nesnesu lidi, kteří místo toho, aby jednali, jenom mluví. Musíme ukončit deset let špatných rozhodnutí, polovičních opatření, nerozhodnosti a nakonec i kolapsu naší země,“ zahlásila.

A co verbálně navrhovala? „Chci věci uskutečňovat, místo toho, abych se snažila spíše jen potěšit. Po pětiletém funkčním období (Emmanuela Macrona), jehož výsledky nejsou nic moc, a to říkám s lítostí, je tu jen velmi málo dotažených reforem: důchody byly odložené, jsou neustále snižovány a zpochybňovány naše instituce, opovrhuje se našimi zákony, dosáhli jsme propastného deficitu... Chci dát zemi do pořádku. V roce 2022 musí Francie začít znovu,“ doplnila.

Vyrazit Macronovy trumfy z rukou

Prezidentu Macronovi se podařilo svým nástupem v květnu 2017 rozdělit nejen levici, ale i pravici. „Rozděl a panuj!“ Pécresseová má tak před sebou nelehký úkol. Macron z otázek, jimiž vždy žila pravice, udělal část svého macronismu (zosobněním toho bylo jmenování Édouarda Philippa premiérem). V roce 2017 byl Macron „kandidátem revoluce“ politického systému, nyní působí jako jeho „nejkonzervativnější kandidát“.

Prezidenta Emmanuel Macron má výhodu, že nepotřebuje dokazovat, že je prezidentem. Ale ani on nemá své jisté: revoluce zuří v zámoří, covidové šílenství nekončí a nejbližší spojenci mohou být největšími nepřáteli — ať již se jmenují Philippe, François Bayrou nebo Jean Castex.

Proměny profilu prodělala i Valérie Pécresseová, ale jak velikou? V minulosti byla vždy spíše v pravém středu. Primárkový střet s Éricem Ciottim, jenž nejvíce proslul svým výrokem o zřízení „francouzského Guantanáma“ pro teroristy, z ní určitě neudělal skutečnou konzervu. Navenek působí umírněněji, téměř centristicky, i když mezi jejími návrhy (pod tlakem) patří nyní i „projekt ústavní změny“, jenž by drasticky postihl imigranty, jejich sociální podporu (až po pěti letech pobytu) a podmínky pro jejich integraci.

Může Pécresseová ohrozit Macrona? Zatím ne. Ale prezident Macron, který stále neoznámil, zda bude kandidovat na nové pětileté funkční období, bude muset zkrátka založit do svého politického periskopu nový software. Pécresseová bývala dlouhou dobu podceňovaná. Nyní je jeho přímým protivníkem.

Některé její výroky působily značně fanfarónským dojmem: když například počátkem září tvrdila, že je v odhadech druhého kola s Macronem na padesáti procentech. To ve skutečnosti řádný výzkum Ifop, na nějž se odvolávala, neukazoval. V realitě zůstávala na svých čtrnácti procentech, daleko za Macronem (26 procent) i Marine Le Penovou (25 procent). Teď se nicméně očekává, že jako oficiální vítězka republikánských primárek poskočí nahoru. A dokáže-li přitáhnout středového „macronovského voliče“, a nabídnout angažmá i těm, kteří mají ve své DNA raději „fašizující pravici“, může být nepříjemnou sokyní.

Faktem zůstává, že v případě Pécresseové jde již o třetí ženu ve francouzském prezidentském klání: za nacionalistkou Le Penovou a socialistkou Anne Hidalgovou běží tedy Pécresseová. Politoložka Mariette Sineauová si od této skutečnosti slibuje změnu, skoro takovou jednu „pohlavní revoluci“. Žena v čele pravicové politické strany? Ne, to tu ještě nebylo!

„Moderní pro francouzskou pravici je nyní zvolit ženu v královských volbách páté republiky. Až dosud byla pravice velmi opatrná ohledně parity ve všech volbách. Je to revoluční čin pro pravici s vědomím toho, že Socialistická strana provedla svou revoluci dávno před tím, v roce 2006 se Ségolène Royalovou,“ tvrdí Sineauová.

Mezi „pohlavními novinkami“ dne to zatím nevypadá na vítězství ženy. Neříkal ale Macron, že by si představil ženu jako premiérku? Ano, ovšem ne prezidentku! I politoložka Sineauová si uvědomuje, žádná ze tří žen nemá s Macronem své jisté; ani výzkumy nejvíce favorizovaná Marine Le Penová, která je z krajní pravice vytlačována téměř do středu.

Své jisté nemá pochopitelně ani Éric Zemmour — muž tolik dnes propíraný v evropském tisku téměř jako goyovský „přízrak spánku rozumu“. Ani on nedosahuje dostatečného skóre k tomu, aby prošel vítězně branami Élysejského paláce.

Berme tak tyhle „pravicové primárky“ jako určitý nový test; nový pohled na francouzskou politickou krajinu, nad níž se stále válí mnoho mlhoviny nejasností.