S učebnicovou, leč trochu vyprázdněnou pietou si připomněla Francie velký masakr Alžířanů, který spáchaly pořádkové síly 17. října 1961 na davu demonstrantů. Stalo se tak v závěru minulého týdne — na šedesáté výročí jednoho z nejkrvavěji potlačených protestů ve francouzské historii. Zabito bylo tehdy nejméně několik desítek, spíše ale až několik stovek lidí.

Hlavní pietní shromáždění se konalo v Paříži na nábřeží Seiny — na jednom z míst, kde policejní kordon střílel do několikatisícového průvodu ostrými a kde pak policisté házeli do řeky těla i dosud žijící raněné.

Špičky politické reprezentace teď házely do vody květiny a držely minuty ticha. Beze slov se poklonit přišel i prezident Emmanuel Macron.

Masakr ze 17. října byl ve Francii dlouho politickým tabu. Teprve v devadesátých letech se začalo polooficiálně uznávat, že při protestu nezemřeli jen dva lidé, jak uváděla úřední verze vyšetřování události, ale nejméně několik desítek. Z vysokých politiků jej uznali oficiálně až socialistický primátor Paříže Delanoë v roce 2001 a prezident Hollande o jedenáct let později.

Macron tento rok označil masakr za „neodpustitelný zločin“. Dál však ani on nezašel.

V tematickém psaném prohlášení — projev na pietním místě ani tiskovka nebyly — zmínil prezident pouze odpovědnost někdejšího vrchního velitele pařížské policie Maurice Papona, který dal rozkaz střílet. Nepadla ani omluva, ani jméno některého z odpovědných politiků.

„Je zde pokrok (…) ale popravdě jsme doufali ve víc. Papon nejednal sám. V samotném srdci Paříže byli tehdy mučeni a masakrováni lidé a ti nahoře o tom věděli,“ uvedla pro AFP Mimouna Hadjamová z antirasistického sdružení Africa93, které se snaží, aby byl masakr ze 17. října prohlášen za „státem spáchaný zločin“.

Podrobně o masakru

Četní pozorovatelé dávají Macronův postoj do souvislosti s blížícími se prezidentskými volbami. Jiní však argumentují, že událost není stále úplně objasněna. Inkriminovaný průvod pařížských Alžířanů měl v říjnu 1961 podpořit boj za nezávislé Alžírsko a zároveň protestovat proti zákazu nočního vycházení stanoveného v Paříži pro „alžírské muslimské dělníky“ a „francouzské muslimy“.

Přestože akce nebyla policejně povolena, a tudíž byla dle tehdejšího práva nezákonná, vyrazilo na ni přes třicet tisíc lidí. Vrchní policejní velitel Papon zmobilizoval téměř devět tisíc příslušníků pořádkových sil, které kontrolovaly všechny autobusy, vlaky a metra mířící z dělnických předměstí do centra. Na seřadiště protestu u stanice metra République se tak nakonec dostaly asi jen čtyři tisíce lidí.

Historikové věnující se masakru dlouhodobě upozorňují, že Francie byla tehdy ve válce s alžírským odbojem a že i v Paříži samotné probíhaly atentáty. Policii se tak ve vztahu k Alžířanům leccos tolerovalo. Do řad pořádkových sil se navíc v padesátých letech vrátily vichistické kádry s čistě rasistickými názory. To byl i případ prefekta Papona.

Sám Maurice Papon — jenž byl později v devadesátých letech usvědčen, že za 2. světové války pomáhal organizovat deportace Židů do koncentračních táborů — měl ostatně před říjnovým masakrem na pohřbu zabitého kolegy slíbit, že „za každého jednoho našeho padne deset jejich.“

Objasnění celé události dodnes komplikuje fakt, že větší část obětí nebyla zabita během průvodu, ale až v provizorních internačních táborech různě po Paříži, kam police svezla tisíce zadržených. Přeživší pamětníci mluví o tzv. uvítacích výborech, které přivezené lynčovaly, o následných výsleších spojených s mučením i o další střelbě.

Čistě z policejních archivů se historikům podařilo doložit smrt — respektive vraždu — osmačtyřiceti lidí. Jen z řeky Seiny bylo však ve dnech po masakru vyloveno celkem 110 těl se střelnými ranami či roztříštěnými kostmi.

Někteří po svržení do řeky prokazatelně ještě žili, kvůli zraněním ale nedokázali plavat a utopili se. Nejmladší takto nalezenou obětí byla patnáctiletá Fatima Bedová.

Za masakr nepadl ve Francii jediný trest. Sám prefekt Papon byl později několikrát zvolen poslancem za gaullistickou RPR, v sedmdesátých letech se dokonce stal i ministrem financí. Než v roce 2007 zemřel, dostal se sice na tři roky do vězení, tam byl však odsouzen nikoli za masakr, ale za zmíněné spoluorganizování transportů Židů za 2. světové války.

Další informace:

• France 24 October 17, 1961: A massacre of Algerians in the heart of Paris
• France 24 Macron’s condemnation of 1961 massacre in Paris ‘not enough’, historians say
• BBC News How a massacre of Algerians in Paris was covered up
• BBC News Macron condemns 'unforgivable' 1961 massacre of Algerians in Paris
• Al-Džazíra Paris massacre: 60 years on, France must face its colonial past