O Chirakovi by se dalo napsat spoustu stránek, téměř půl století byl konstantou francouzské politiky, zastával snad všechny vysoké parlamentní a vládní funkce: osmnáct let starostou Paříže, dvanáct let prezidentem. Celá jedna generace Francouzů s ním vstupovala do dospělého života a až do svého důchodu ho každý den slyšela nebo viděla na obrazovkách.

Byl v mnohém pragmatikem, v průběhu let měnil své postoje a nebylo by těžké najít u něj výroky, v nichž si v průběhu času protiřečil. Rozhodně byl šikovným inženýrem mechanismů moci. Měl ale své zásady a v některých chvílích šel proti většinovému názoru i názoru svého politického okolí. A to často právě v klíčových záležitostech.

Chirakova rodina si nepřála Le Penovou na pohřbu

Zastavím se u jednoho, pro Francii nesmírně důležitého aspektu: u jeho vztahu ke krajní pravici, pro nás reprezentované jménem Le Pen. Celý život ji potíral, nikdy jí nedovolil vstoupit do veřejného a politického života.

Le Pen byl pro něj symbolem toho nejtemnějšího, co Francie mohla ve své historii vygenerovat: pozůstatků fašismu, nechuti k Židům, rasismu, násilnictví, demagogii a zároveň myšlenkové sterility. Jeho nechuť k extrémní pravici se projevuje i v den jeho oficiálního pohřbu v pondělí. Účastní se ho všichni francouzští politikové, asi třicet prezidentů a premiérů. Nebude však mezi nimi Marine Le Penová, předsedkyně Národního sdružení.

Chirakova rodina jí dala najevo, že by její přítomnost nebyla vítaná. A ministr veřejných financí to včera řekl naplno: „Chirac byl nepřítelem rodiny Le Penových a v tomto jeho dědictví musíme pokračovat.“

Chirac byl v odmítání krajní pravice kategorický a ze svého přesvědčení nikdy neuhnul. Nebyl v tom v táboře klasické pravice samozřejmě jediný, ale nesmýšleli tam tak zdaleka všichni. Tak jako všechny mainstreamové středo-pravice v Evropě, i Chirakovo Shromáždění pro republiku RPR (později je reorganizoval na UMP) stále řešilo, jak se stavět k extrémní pravici.

Průchodnost mezi oběma stranami nebyla zdaleka jen teoretickou otázkou. Pro některé byla odpověď jasná, vycházela z morálky, extrémní pravice nemá ve slušné společnosti co dělat. Takhle silně to vnímali hlavně ti, pro něž byla francouzská kolaborující krajní pravice za války reálnou vzpomínkou.

Některým z pravého křídla nebyly Le Penovy teze ale proti mysli či jim příliš nevadily, a byli nakloněni k volebním ústupkům a výměnám. I generální tajemník strany RPR v roce 1998 prohlásil, že Le Penova Národní fronta „by se měla stát součástí zítřejší pravice“. Je Chirakovou velkou zásluhou, že v tomto ohledu byl nesmlouvavý.

S netolerancí a nenávistí se nediskutuje

Problém taktický: vůbec s extrémem nemluvit, neuzavírat žádné koalice ani na místní úrovni, neucházet se o hlasy jeho voličů, nebo mu pootevřít nenápadně v některých momentech dveře a s jeho hlasy porazit socialisty? Obě pravicové síly se ucházely na svých okrajích o stejné voliče, víc hlasů pro Le Pena znamenalo trochu méně hlasů pro RPR. Proto také centristická pravice byla pro Le Pena dlouho hlavním soupeřem.

A problém ideologický: nakolik přebírat jeho teze a jazyk? Když je přebere, může ho oslabit a získat jeho voliče? Proč by ale ti hlasovali pro klasickou pravici, pro ně příliš vlažnou a nedostatečně údernou, a nešli rovnou ke kováři Le Penovi? A nakolik se povlovným přebíráním krajně pravicových myšlenek nenechat pomalu kontaminovat? Otázka cti versus aritmetický volební úspěch.

Chirac se po celý život potýkal s Jeanem-Marie Le Penem. Nikdy nedopustil, aby se Le Penova Národní fronta dostala do parlamentu. Bylo to možné díky volebnímu systému, kdy se volí většinově v malých okrscích a ve dvou kolech. Le Penově straně se léta nedařilo dostat do druhého kola a pokud v některých okrscích ano, centristická pravice se domluvila se socialisty a jedna z těchto stran odstoupila ve prospěch druhé.

Poměrným systémem se ve Francii volí pouze do Evropského parlamentu, a proto Le Pen a jeho lidé byli dlouho europoslanci; ač byli od začátku proti Unii a vybízeli k jejímu opuštění.

Když se Jean-Marie Le Pen v r. 2002 překvapivě dostal do druhého kola prezidentských voleb proti Chirakovi, prezident odmítl debatovat s ním v televizi. „S netolerancí a nenávistí se nedebatuje,“ řekl tenkrát.

Podobně se Chirac zachoval na mezinárodní úrovni vůči Rakousku. Když tam lidovci vzali do vlády Haiderovy Svobodné, Chirac byl hlavním architektem sanitárního kordonu, který kolem Rakouska povstal v Unii.

Sociálně vnímavá pravicovost

Druhým aspektem, o kterém se stojí za to zmínit, byla Chirakova politická orientace. Byl politikem pravice, bohatých vrstev, které byly zvyklé ve Francii vládnout. Nebyl ale žádným ideologem, postupoval pragmaticky a zároveň měl sociální vnímavost.

Jeho gaullistická strana RPR si v tom byla podobná s CDU a naopak vzdálená britským konzervativcům nebo ODS. Bylo to dáno jistě i Chirakovou povahou. Rád se pohyboval mezi lidmi, rád jim tiskl ruce a mluvil s nimi na ulici a na tržištích, rád si užíval života. A nechal druhé žít, nepoučoval je ideologiemi a nestrašil je domnělými nepřáteli.

Na začátku svého politického života byl výrazným ekonomickým liberálem, ruka trhu, ruka trhu. Tak jak vykonával různé ministerské funkce a musel řešit reálně existující situace, tuhle ideologickou jednoznačnost opouštěl. Prezidentské volby vyhrál díky sloganu o „sociální fraktuře“, kterou je třeba ve Francii vyléčit.

Naslouchal hlasu rozumu a vnímal, jak se svět mění a co potřebuje. V roce 2005 prosadil, aby státy G8 odpustily dluhy osmnácti nejchudším zemím světa, což představovalo čtyřicet miliard dolarů.

A ke konci svého života se hodně angažoval ve prospěch klimatu a ekologických změn. „Hoří nám dům a my se díváme jinam,“ prohlásil na summitu o Zemi v r. 2002 v Johannesburgu. To neměl tušení, že přijde Greta Thunbergová.

Vnímal, co jsou největší problémy jeho země a světa. A přes svou zdánlivou lidovost ho lákaly jiné civilizace a kultury. Jako své dědictví nechal v Paříži vybudovat Muzeum prvotních umění.

Chirac odmítl invazi do Iráku

Třetí aspekt, jeho gaullismus v mezinárodní politice. Francie je velkou mocností, dodnes pátou ekonomikou světa, stálým členem Rady bezpečnosti, zemí s nejpočetnější diplomacií hned po USA. Zároveň vždy byla, a to platí i pro Chiraka, jedním z pilířů západního světa. Ten pokračoval v konstantní zahraniční politice, jejíž základy položil de Gaulle: jasná přináležitost k Západu, ale samostatné rozhodování, já pán, ty pán.

Výrazným projevem téhle politiky bylo, když v roce 2003 oznámil, že se nepřipojí k americké invazi do Iráku. Bylo to překvapivé, politická i vojenská Francie byly k zásahu připraveny, tanky francouzských jednotek už byly natřeny pískovou barvou, prezidentovi připravovali v tom smyslu projev.

Chirac ale došel k názoru, že Husajn nemá zbraně hromadného ničení a nepředstavuje hlavní hrozbu terorismu — měl zřejmě kvalitní informace od své zpravodajské služby — a že se Američané mýlí. Když se mu nepodařilo přesvědčit o tom Bushe, do konfliktu nešel. Francie už tenkrát tvrdila, že hlavním nebezpečím, pokud jde o konstrukci atomové bomby, je na Blízkém východě Írán.

V USA si vysloužil od konzervativců bouři kritiky, ministr Rumsfeld později kontroval tím, že Evropu rozdělil na „starou“ zakládajících členů EU, rozuměj slabou, upadající, a „novou“. Osm zemí tehdy podepsalo výzvu podporující Bushe. Včetně Václava Havla, byť to zřejmě neudělal s lehkým srdcem a jen dva dny před koncem svého mandátu.