O Chirakovi by se dalo napsat spoustu stránek, téměř půl století byl konstantou francouzské politiky, zastával snad všechny vysoké parlamentní a vládní funkce: osmnáct let starostou Paříže, dvanáct let prezidentem. Celá jedna generace Francouzů s ním vstupovala do dospělého života a až do svého důchodu ho každý den slyšela nebo viděla na obrazovkách.

Byl v mnohém pragmatikem, v průběhu let měnil své postoje a nebylo by těžké najít u něj výroky, v nichž si v průběhu času protiřečil. Rozhodně byl šikovným inženýrem mechanismů moci. Měl ale své zásady a v některých chvílích šel proti většinovému názoru i názoru svého politického okolí. A to často právě v klíčových záležitostech.

Chirakova rodina si nepřála Le Penovou na pohřbu

Zastavím se u jednoho, pro Francii nesmírně důležitého aspektu: u jeho vztahu ke krajní pravici, pro nás reprezentované jménem Le Pen. Celý život ji potíral, nikdy jí nedovolil vstoupit do veřejného a politického života.

Le Pen byl pro něj symbolem toho nejtemnějšího, co Francie mohla ve své historii vygenerovat: pozůstatků fašismu, nechuti k Židům, rasismu, násilnictví, demagogii a zároveň myšlenkové sterility. Jeho nechuť k extrémní pravici se projevuje i v den jeho oficiálního pohřbu v pondělí. Účastní se ho všichni francouzští politikové, asi třicet prezidentů a premiérů. Nebude však mezi nimi Marine Le Penová, předsedkyně Národního sdružení.

Chirakova rodina jí dala najevo, že by její přítomnost nebyla vítaná. A ministr veřejných financí to včera řekl naplno: „Chirac byl nepřítelem rodiny Le Penových a v tomto jeho dědictví musíme pokračovat.“

Chirac byl v odmítání krajní pravice kategorický a ze svého přesvědčení nikdy neuhnul. Nebyl v tom v táboře klasické pravice samozřejmě jediný, ale nesmýšleli tam tak zdaleka všichni. Tak jako všechny mainstreamové středo-pravice v Evropě, i Chirakovo Shromáždění pro republiku RPR (později je reorganizoval na UMP) stále řešilo, jak se stavět k extrémní pravici.

Průchodnost mezi oběma stranami nebyla zdaleka jen teoretickou otázkou. Pro některé byla odpověď jasná, vycházela z morálky, extrémní pravice nemá ve slušné společnosti co dělat. Takhle silně to vnímali hlavně ti, pro něž byla francouzská kolaborující krajní pravice za války reálnou vzpomínkou.

Některým z pravého křídla nebyly Le Penovy teze ale proti mysli či jim příliš nevadily, a byli nakloněni k volebním ústupkům a výměnám. I generální tajemník strany RPR v roce 1998 prohlásil, že Le Penova Národní fronta „by se měla stát součástí zítřejší pravice“. Je Chirakovou velkou zásluhou, že v tomto ohledu byl nesmlouvavý.

S netolerancí a nenávistí se nediskutuje

Problém taktický: vůbec s extrémem nemluvit, neuzavírat žádné koalice ani na místní úrovni, neucházet se o hlasy jeho voličů, nebo mu pootevřít nenápadně v některých momentech dveře a s jeho hlasy porazit socialisty? Obě pravicové síly se ucházely na svých okrajích o stejné voliče, víc hlasů pro Le Pena znamenalo trochu méně hlasů pro RPR. Proto také centristická pravice byla pro Le Pena dlouho hlavním soupeřem.

A problém ideologický: nakolik přebírat jeho teze a jazyk? Když je přebere, může ho oslabit a získat jeho voliče? Proč by ale ti hlasovali pro klasickou pravici, pro ně příliš vlažnou a nedostatečně údernou, a nešli rovnou ke kováři Le Penovi? A nakolik se povlovným přebíráním krajně pravicových myšlenek nenechat pomalu kontaminovat? Otázka cti versus aritmetický volební úspěch.

Chirac se po celý život potýkal s Jeanem-Marie Le Penem. Nikdy nedopustil, aby se Le Penova Národní fronta dostala do parlamentu. Bylo to možné díky volebnímu systému, kdy se volí většinově v malých okrscích a ve dvou kolech. Le Penově straně se léta nedařilo dostat do druhého kola a pokud v některých okrscích ano, centristická pravice se domluvila se socialisty a jedna z těchto stran odstoupila ve prospěch druhé.

Poměrným systémem se ve Francii volí pouze do Evropského parlamentu, a proto Le Pen a jeho lidé byli dlouho europoslanci; ač byli od začátku proti Unii a vybízeli k jejímu opuštění.

Když se Jean-Marie Le Pen v r. 2002 překvapivě dostal do druhého kola prezidentských voleb proti Chirakovi, prezident odmítl debatovat s ním v televizi. „S netolerancí a nenávistí se nedebatuje,“ řekl tenkrát.

Podobně se Chirac zachoval na mezinárodní úrovni vůči Rakousku. Když tam lidovci vzali do vlády Haiderovy Svobodné, Chirac byl hlavním architektem sanitárního kordonu, který kolem Rakouska povstal v Unii.

Sociálně vnímavá pravicovost

Druhým aspektem, o kterém se stojí za to zmínit, byla Chirakova politická orientace. Byl politikem pravice, bohatých vrstev, které byly zvyklé ve Francii vládnout. Nebyl ale žádným ideologem, postupoval pragmaticky a zároveň měl sociální vnímavost.