O Chirakovi by se dalo napsat spoustu stránek, téměř půl století byl konstantou francouzské politiky, zastával snad všechny vysoké parlamentní a vládní funkce: osmnáct let starostou Paříže, dvanáct let prezidentem. Celá jedna generace Francouzů s ním vstupovala do dospělého života a až do svého důchodu ho každý den slyšela nebo viděla na obrazovkách.

Byl v mnohém pragmatikem, v průběhu let měnil své postoje a nebylo by těžké najít u něj výroky, v nichž si v průběhu času protiřečil. Rozhodně byl šikovným inženýrem mechanismů moci. Měl ale své zásady a v některých chvílích šel proti většinovému názoru i názoru svého politického okolí. A to často právě v klíčových záležitostech.

Chirakova rodina si nepřála Le Penovou na pohřbu

Zastavím se u jednoho, pro Francii nesmírně důležitého aspektu: u jeho vztahu ke krajní pravici, pro nás reprezentované jménem Le Pen. Celý život ji potíral, nikdy jí nedovolil vstoupit do veřejného a politického života.

Le Pen byl pro něj symbolem toho nejtemnějšího, co Francie mohla ve své historii vygenerovat: pozůstatků fašismu, nechuti k Židům, rasismu, násilnictví, demagogii a zároveň myšlenkové sterility. Jeho nechuť k extrémní pravici se projevuje i v den jeho oficiálního pohřbu v pondělí. Účastní se ho všichni francouzští politikové, asi třicet prezidentů a premiérů. Nebude však mezi nimi Marine Le Penová, předsedkyně Národního sdružení.

Chirakova rodina jí dala najevo, že by její přítomnost nebyla vítaná. A ministr veřejných financí to včera řekl naplno: „Chirac byl nepřítelem rodiny Le Penových a v tomto jeho dědictví musíme pokračovat.“

Chirac byl v odmítání krajní pravice kategorický a ze svého přesvědčení nikdy neuhnul. Nebyl v tom v táboře klasické pravice samozřejmě jediný, ale nesmýšleli tam tak zdaleka všichni. Tak jako všechny mainstreamové středo-pravice v Evropě, i Chirakovo Shromáždění pro republiku RPR (později je reorganizoval na UMP) stále řešilo, jak se stavět k extrémní pravici.

Průchodnost mezi oběma stranami nebyla zdaleka jen teoretickou otázkou. Pro některé byla odpověď jasná, vycházela z morálky, extrémní pravice nemá ve slušné společnosti co dělat. Takhle silně to vnímali hlavně ti, pro něž byla francouzská kolaborující krajní pravice za války reálnou vzpomínkou.