Když malý západoafrický stát Benin v roce 2016 oficiálně požádal Francii o navrácení některých umělecko-historických předmětů, které francouzská armáda ukradla na konci 19. století, neuspěl. Francouzské ministerstvo zahraničních věcí tehdy prohlásilo, že předměty, které Benin požaduje, jsou součástí francouzské kultury již přes sto let, a jejich navrácení proto není možné.

O to překvapivěji se jeví Macronovo rozhodnutí z konce listopadu tohoto roku, podle něhož má být „bez odkladu“ navráceno Beninu šestadvacet děl, které požaduje. Tyto předměty mají i vysokou symbolickou hodnotu, protože jde v první řadě o královské sochy spojené s královstvím Dahomey, říší, která zanikla dobytím francouzskou armádou v roce 1894.

Toto na první pohled chvályhodné rozhodnutí s sebou však nese řadu komplikací. Odhaduje se, že na francouzském území se pouze z afrických zemí nachází minimálně devadesát tisíc umělecko-historických předmětů, z nichž sedmdesát tisíc je umístěno v Musée du quai Branly — Jacques Chirac, pařížském etnologickém muzeu zaměřenému na domorodé umění Afriky, Asie, Oceánie a Severní a Jižní Ameriky.

Pokud by se měla masivně vracet většina afrického kulturního dědictví do míst, kde je Francouzi kdysi nakradli nebo ne zcela legitimním způsobem získali (jak doporučuje odborná zpráva „Restituce afrického dědictví — k nové relační etice“, kterou si Macron nechal vypracovat od francouzské historičky umění Bénédicte Savoy a Felwina Sarra, senegalského ekonoma), jednalo by se o velmi zdlouhavý a drahý proces. Jedním z důvodů je také zákon týkající se nezcizitelnosti kulturních statků, který by Francie musela změnit nebo obejít.

Poměrně pochopitelně se nyní ozývají další státy, které se po právu dožadují navrácení „muzejních exponátů“. Mezi nimi dominuje Senegal, jehož ministr kultury Abdou Latif Coulibaly prohlásil, že je připraven se s Francií dohodnout, ale pokud bude deset tisíc exponátů identifikováno jako senegalské, pak jeho země požaduje navrácení všech deseti tisíc.