Kameny zavěšené v rybářských sítích jako mrtvé ryby. Velké rezivé banjo sestavené z důlního vybavení. Teskný křik kolihy jako soundtrack bezhlavého úprku lidstva ke zkáze.

Instalací australské umělkyně Megan Copeové je třeba směrem do výstavy fyzicky projít, a nelze se jí vyhnout ani emocionálně. Je tak příznačná pro celou výstavu Reclaim the Earth, která téměř každého návštěvníka pařížského muzea moderního umění Palais de Tokyo staví do nekomfortní situace. Reakcí může být nesouhlas, hněv, smutek i konejšení, že na tom nejsme ještě tak mizerně. Divák ale neprojde výstavou bez zásahu.

Stěžejním apelem výstavy Reclaim the Earth je volání po úplném přestavění našich vztahů mezi sebou a k přírodě, přímluvou za odklon od hierarchického uvažování směrem k přemýšlení o vazbách a vztazích. Člověk nemá být vydělen z přírody, má se vnímat jako její součást.

To není samo o sobě, zejména pro pravidelného návštěvníka výstav v renomovaných institucích nebo čtenáře progresivních periodik, nijak převratné východisko. Výstava ale zprostředkovává svůj vlastní titul s naléhavostí, kterou nelze spláchnout odpolední sklenkou bílého v 16. pařížském arrondissementu.

Na první pohled může kolektivní expozice čtrnácti autorů vzbudit dojem trochu nucené aplikace všech postojů očekávaných mezinárodní galerijní bublinou. Diverzita vybraných umělců je mimořádná — pocházejí z Austrálie, Nového Zélandu, Pákistánu, Kanady, Brazílie, Íránu či Peru. Dokonce i vědecký poradce výstavy Léuli Eshrāghi je na webu hned první větou představen jako „mimo jiné čínského, samojského a perského původu“.

Působí to jako velmi okázalý etnický kosmopolitismus, ne úplně důvěryhodný, protože navzdory svým různorodým kořenům většina umělců působí v kulturních metropolích svých zemí či v těch globálních. A začlenění „periferie“ tedy má své rezervy.

Hned první exponát, Rock Piece kanadské inuitské umělkyně Asinnajaq, budí dojem, že to je tak trochu „must-see show“. Asinnajaq se v něm noří do kamenitého terénu a zase z něj vystupuje, a polopaticky tak poukazuje na zrušení hranice mezi vlastním tělem a krajinou.

Jinde je značně estetizujícím způsobem využitý trend „upcyclingu“ — Kate Newbyová roztavila sklo z pařížských ulic do malých porcelánových formiček, v nichž se teď na podlaze galerie zrcadlí světlo dopadající shora. Soil Temple centra Amakaba z Francouzské Guayany a londýnského Olainyi Studia je sice vizuálně ohromující stanovou konstrukcí, jeho určení jako místa naší transformace v citlivější bytosti však na místě působí až trochu naivně.

Kromě věcí určených zcela zřetelně pro Instagram jsou ale v expozici i díla údernější. A svým pojetím velmi různorodá — výsledný celkový vjem je hluboce znepokojivý.

Úvodní „důlní“ instalace Megan Copeové vyvolává smutek a zahanbení, který už diváka neopustí. V dalším sále jsou na velkých bílých prostěradlech vyskládané kovové odlitky rostlin původně íránského, v Kanadě žijícího umělce Abbase Akhavana. Rozlámané, pečlivě znovu sestavené listy se podobají archeologickým nálezům z období nám už dávno vzdálených kultur. Velkorysé provedení každého z děl návštěvníka drtí pod vědomím, že přihlížíme zániku něčeho nekonečně cenného.

V kontrastu k těmto v zásadě lyrickým instalacím stojí zejména dvě díla, jež nemilosrdně a nevyhýbavě ukazují prstem na bělochy jako na viníky planetární zkázy. Série kreseb Daniely Ortizové je vtipnou, ale mrazivou imaginací, naivním, a o to morbidnějším zpracováním vizí pomsty z kolonií exportovaných artiklů na bílém establishmentu. Velvyslankyně USA umírá nabodnuta na roh přímorožce jihoafrického, belgický ministr vnitra najde smrt pod padajícím kokosem, ředitel Frontextu po požití pálenky padá do Seiny a tone v ní.

Sousední videoinstalace The Family and the Zombie Karrabing Film Collective se formou zombie filmu noří do budoucnosti jedné australské komunity. Děti se zde ptají na původ vraků aut, zaparkovaných na toxické půdě blízkých dolů, osídlených nebezpečnými bílými tvory — „zombii“ tu hraje americká antropoložka.

Ve finále groteskního snímku děti zombii polapí a zcela fyzicky, brutálně, se na ní pomstí. Bílý divák, kterých je v Palais de Tokyo samozřejmě naprostá většina, se musí cítit nepříjemně. Může se tohle? Můžeme, nebo dokonce musíme, i takovouto perspektivu přijmout?

Je obrácený rasismus produktivní? A je produktivita to, o co máme teď usilovat? A když připustíme oprávněnost vzteku druhé strany, jaké se vůbec může nabízet smíření?

Galerijní prostor samozřejmě musí myšlenkovým experimentům, nekomfortním vychýlením z rovnováhy, poskytovat bezpečný prostor. Reclaim the Earh by však neměl být jen myšlenkovým experimentem.

Kdykoli by na návštěvníka přišlo pokušení vnímat výstavu pouze takto, stačí se rozhlédnout. Hlavní výstavní sál má prosklenou střechu a za teplého květnového dne se mění v podstatě ve skleník, a obraz vymírání druhů zde tak získává i nepříjemnou senzorickou dimenzi. Kustodi na sobě ale mají tmavé obleky. Musí jim být nesnesitelné horko.

To nezvládneme nepromítnout vlastní stereotypy do institucionální hierarchie ani na tomto místě? Všichni kustodi bez výjimky jsou afrického nebo blízkovýchodního původu. Když jednomu z nich začne mobil vyzvánět jednoduchou arabskou melodií, působí to, jako kdyby tu byli dalším exponátem, který nás má upozornit na neudržitelnost vlastních postojů. Se vším nepohodlím, který taková představa přináší.

Reclaim The Earth, Palais de Tokyo, Paříž, 15. 4. 2022 — 4. 9. 2022.