Kameny zavěšené v rybářských sítích jako mrtvé ryby. Velké rezivé banjo sestavené z důlního vybavení. Teskný křik kolihy jako soundtrack bezhlavého úprku lidstva ke zkáze.

Instalací australské umělkyně Megan Copeové je třeba směrem do výstavy fyzicky projít, a nelze se jí vyhnout ani emocionálně. Je tak příznačná pro celou výstavu Reclaim the Earth, která téměř každého návštěvníka pařížského muzea moderního umění Palais de Tokyo staví do nekomfortní situace. Reakcí může být nesouhlas, hněv, smutek i konejšení, že na tom nejsme ještě tak mizerně. Divák ale neprojde výstavou bez zásahu.

Stěžejním apelem výstavy Reclaim the Earth je volání po úplném přestavění našich vztahů mezi sebou a k přírodě, přímluvou za odklon od hierarchického uvažování směrem k přemýšlení o vazbách a vztazích. Člověk nemá být vydělen z přírody, má se vnímat jako její součást.

To není samo o sobě, zejména pro pravidelného návštěvníka výstav v renomovaných institucích nebo čtenáře progresivních periodik, nijak převratné východisko. Výstava ale zprostředkovává svůj vlastní titul s naléhavostí, kterou nelze spláchnout odpolední sklenkou bílého v 16. pařížském arrondissementu.