Pamatujete na ty loďky pastelových barev zredukované do tvaru ořechové skořápky, které visívaly po chodbách škol nebo v čekárně u doktorky? Autor Jan Zrzavý? Kolik lidí tenkrát vědělo, že je přivezl z francouzské Bretaně, samého konce Evropy, z té Finis Terrai vyčuhující do moře? Že to nebyly onirické výjevy jako z Trnkových obrázků, ale malby ze skutečného kraje, který se navíc stal jeho druhým domovem? To se tenkrát moc neříkalo.

A teď se navíc dozvídáme, že do Bretaně jezdil z českých malířů kdekdo, že to byla od konce 19. století stálice českých malířů. Paříž, a z ní si téměř vždycky odskočit do Bretaně.

Nebo takový Jaroslav Čermák. Vždycky se vystavovaly a zmiňovaly jeho Černohorky a Černohorci, ohnivé ženy tmavých vlasů a červených sukní na pozadí skal. Zkrátka milovník slovanského živlu, specialista na slovanskou vzájemnost, takovou mu vyrobili identitu.

A tady máte před sebou jeho černovlasého mladíka, husté tmavé obočí, černé oči, plátěná rozhalená košile, výrazný akcent červené vesty — skoro Lord Byron. A ejhle, on to je Bretonec. A vy se najednou dozvíte, že Čermák prožil v Bretani pořádný kus života, měl tam loď, plachtil po oceánu. Nepamatuju se, že by kdy byla tahle drobnost na jakékoli výstavě zmíněna. Ideologie minulých dob se otiskla i do expozic a katalogů.

Český malíř neseděl na domácí hroudě, putoval Evropou

Abychom se tohle všechno dozvěděli, musela teď přijít výstava Bonjour Monsieur Gauguin. Poprvé v dějinách české kunsthistorie zmapovala česko-bretoňský fenomén. Jestliže se vědělo, že od nás malíři od konce 19. století jezdili běžně do Paříže zdokonalovat se v tamních ateliérech, výstava k překvapení mnoha odhalila, že odtamtud pak ještě vyjížděli běžně do Bretaně. Jako do žádného jiného francouzského kraje.

A ne jako turisté, jak se tam jezdí z českých zemí dnes, ale jako malíři pracovat. Pěkně s krosnou obtíženou těžkým stojanem, plátny a barvami po skalách a útesech, po venkovských farmách nebo kamenných vesničkách. Že tam často trávili kolik týdnů, že někteří si tam i koupili dům a našli partnerky. Každý v jiné vesnici.

Ta výstava je jedinečná v několika aspektech, teď zmiňme jeden. Totiž, že nenápadně bourá mýtus českého umělce počátku 19. století, který sedí doma na hroudě, maluje krajinky a výjevy české kotliny, jeho formování je ovlivněno vídeňskou akademií, a pokud hledá exotiku, zajede do Itálie nebo za jižními Slovany. Že ukazuje evropský rozlet malířů narozených v českých zemích, jejich rozkročení po Evropě. Rozhodně tedy směrem do Francie a jejích regionů.

V Paříži nejenom delší dobu žil a měl ateliér Alfons Mucha (v tom svém nejlepším, kosmopolitním období nenarušeném národovectvím), ale taky Václav Brožík (který není jen akademickým „Mistrem Janem Husem před koncilem“, ale úspěšně se etabloval v Paříži, byl tam ceněn a obdarováván všemožnými poctami, měl tam ženu a rodinu). Žil tam taky zmíněný Jaroslav Čermák, Hippolyt S. Pinkas a další.

Za jedním, kdo se v Paříži uchytil, přijížděli další, zkoušeli štěstí, drželi spolu. Paříž byla velkým trhem na umění. Po založení československého státu se do Francie už valily proudy kumštýřů, teprve rokem 1918 to ale nezačalo.

Bretaň jako povinný plenér ven z Paříže

Proč ale do Bretaně? Když se trochu rozkoukali v Paříži a jejích soukromých akademiích (většinou pro cizince), šli cestou pařížských mód a následovali místní malíře tam, kam jezdili oni. Proto název výstavy Bonjour Monsieur Gauguin. Na plenéry se jezdilo nejdřív do Barbizonu, kousek od Paříže, evropský plenér vůbec začal tam.

Jakmile tam ale začalo být víc malířů než venkovanů, někteří šli v hledání čisté krajiny a mocných vjemů dál. V Paříži se sice plátna vystavovala a prodávala, necivilizovaná krajina se ale musela hledat někde daleko.

Někteří Američané už tenkrát měli objevenou Bretaň (jedno jejich plátno je i na výstavě), ukázali cestu Gauguinovi Ten se usadil v městečku Pont-Aven, a tam za ním brzy začali jezdit další. Do té míry a tak často, že se cítil nucen přestěhovat dál, stále hledaje silné dojmy, skutečnost neposkvrněnou civilizací bulvárů a průmyslu.

Jistou dobu žil mezi Tahiti a Bretaní (plátna samozřejmě prodával v Paříži). To on zřejmě objevil Bretaň desítkám dalších, Francouzům i mnoha cizincům. Měl už jméno. Ne ale peníze, jednu dobu žil u Muchy v ateliéru.

Proč ale malíři začali tenkrát houfně jezdit zrovna do Bretaně? Proč ne do Burgundska nebo Champagne? Především malíři a umělci z celé Evropy, i z USA, jezdili už v 19. století hodně do Francie. Ve Francii se začínaly dít ty nepřevratnější věci, tam se v muzeích studovali staří mistři, tam byla taky poptávka, tam byl organizovaný trh.

A z Paříže do Bretaně proto, že byla v mnohém hodně jiná, než všechny ostatní kraje Francie. Mluvilo se tam — a mluví — jazykem, který nemá s francouzštinou nic společného, není románský, ale keltský. Spřízněný s irštinou nebo welštinou. Takže dokonalá exotika. Zároveň jeden z mýtů Francie, kolébka Keltů, legendy o Králi Artušovi a jeho družině.

Region tenkrát ještě nezasáhla sebemenší industrializace, žil svým životem. První železnice tam dorazila v 60. letech 19. století, zrovna v době, kdy region procestoval malíř Riedel, potom Brožík, Lebeda nebo Jettel. Jejich plátna ukazují čistě rurální společnost, interiéry velký krb, hrubý kámen, ze stropu visí kus masa, na zemi džbán.

Paříž v tom kraji viděla zaostalost, podtrženou ohromnou pověrčivostí a velmi konzervativním katolictvím, které mělo stovky svých místních svatých, pro zbytek Francie neznámých. V příbytcích lidé i zvířata, typickou obuví dřeváky, ženy vysoké krajkové čepce, muži široké černé klobouky.

Asi stejný image a pro umělce stejná přitažlivost, jakou mělo pro Středočechy té doby Slovácko nebo později Podkarpatská Rus. Vesničky nevyslovitelných jmen, hrubý kámen, k tomu podivné nevysvětlitelné menhiry.

Dodnes se francouzsky „buran“ říká „plouc“, což nejspíš vzniklo z názvů bretoňských vesnic, kde každá druhá začíná na „Plou“. Kraj, kde se nedaří vínu, ale pije se jablečný cidre, kde se nedaří pšenici, ale pohance nebo ječmeni. Spíš než chleba, placky. A oceán lemovaný roztodivnými skalisky, mezi nimi chaluhy, vysoký příliv, bouře, moře naprosto jiné než teploučká hladina Středozemí.

Od Čermáka po Diviše. Zrzavý našel pro Bretaň novou tvář

Kdo tam všechno z Čechů maloval? Začali jsme Riedelem, Brožíkem, Čermákem, Pinkasem, Muchou, Lebedou. Bylo ještě mnoho dalších: Chittussi, T. V. Šimon, který tam pořídil dlouhou sérii grafik. Preissig v Bretani nehledal inspiraci pro nějaké obecné krajiny, ale rovnýma nohama skočil do francouzského kontextu a zapojil se do řady Pařížanů, kteří Bretonce ironizovali pro jejich zaostalost a vytvořil kousavou satirickou sérii „Venkovan“.

Našel si tu polohu, která ho na hony vzdaluje jeho secesním formám, jak je známe z Čech. Malovali tam Honzík, Kremlička, Špillar, Kubín, Jičínská.

A Kupka, který v oceánu a jeho zpěněném vlnobití našel živel s velkým „Ž“ a ve spojení s ženským prvkem smyslnost. Tady na bretaňském pobřeží vznikla jeho překrásná „Vlna“ i jeho dvě nahé pohanské divošky na ržících koních na kraji oceánu („Epona“, podle keltské bohyně). To nejsou plátna, která by se dala vymyslet v pařížském ateliéru, potřeboval pro ně Bretaň.

A po první válce přijelo mnoho dalších: Brunner, Winterová-Mezerová, několikrát sem zajela Toyen, Alén Diviš, po druhé válce Křížek.

Ale hlavně Jan Zrzavý. Jeho Bretaň je kapitola sama o sobě, jeho vztah k ní i to, co ze svých pobytů tam vytěžil. Našel se v ní. „Nemyslím, že bych někdy mohl najít a spatřit něco krásnějšího, co bych mohl více milovat, co by více odpovídalo mému vnitřnímu já /než Bretaň/“ napsal v roce 1939.

Jezdil tam celý život, až do války, zůstával tam delší dobu, zajel tam ještě krátce po válce a k bretaňským motivům se vracel z pražského ateliéru i na stará kolena. Jeho poslední bretaňské loďky na výstavě jsou z roku 1969, když mu bylo děvatasedmdesát.

Svoji Bretaň, kamenné vesničky, kamenné domy s komíny vyčuhujícími na obou stranách ze štítů, kamenné zídky chránící políčka, kamenné hráze, kamenné majáky, kamenné kostelíky, i loďky v zálivu — tak dlouho malířsky ohmatával a zkoumal, až je přetavil do výrazně osobitého stylu, jaký nemá obdoby a jakým potom už nikdo nešel.

Tak jako na první pohled poznáte Modiglianiho, poznáte na první pohled Zrzavého z Bretaně (kde se mimochodem podepisoval Zerzavy, s vloženým „e“, aby to jeho jméno mohli Francouzi vůbec jakžtakž vyslovit).

Výstava mu věnuje dva sály a člověk se nemůže odtrhnout. Jestliže většina toho, co v Bretani vytvořili všichni zmínění čeští malíři, zapadá do nějakých proudů a tendencí a je tak trochu zaměnitelná, to, co z ní udělal Zrzavý, je jedinečné, v českých zemích ale i ve Francii neopakovatelné. Všiml si toho i De Chirico.

Jedinečnost stylu platí samozřejmě i o Kupkovi a Muchovi, ale ti použili jen některé bretoňské prvky pro svá obecnější díla. Zrzavý maloval přímo Bretaň, její kvintesenci (je zvláštní, že často na dřevěné desky, překližku — vedla ho k tomu drsnost toho kraje?). Jak sám říkal, kámen a voda. A žádné stromy, jež mu jen překážely.

Gauguin ukázal Čechům cestu

Proč ten název výstavy? Nebýt Gauguina, nebylo by patrně ani tolika Čechů v Bretani. A navíc Národní galerie vlastní jeho nádherný obraz „Bonjour Monsieur Gauguin“ namalovaný v bretaňské vesničce Le Pouldu, kde se už projevil celý jeho nový styl, výrazná barevnost, organizování plátna v barevných plochách oddělených černými konturami, pro nějž se vžilo označení syntetismus.

Jakoby fotografická perspektiva, pohled z jiné výše než očí stojícího člověka, někdy přes rameno, potlačení trojrozměrnosti. Ten obraz je narážkou na jiný, který byl inspirován zase jiným, jak už to v chronologii malířství bývá, ale to už je jiný příběh.

Pro nás je tenhle příběh důležitý mimo jiné tím, jak se to plátno, už slavné, dostalo do Národní galerie. V roce 1937 jej osvícení lidé koupili od pařížského galeristy pro státní sbírky. Díky Kramářovi a takovýmhle krokům máme v Praze i závany světovosti.

Dnes je něco takového nemyslitelné. Že by na takový projekt dala vláda z rozpočtu? Na fotbal to určitě, ale na plátna? Zahraničních autorů? Zeptejte se ředitele Národní galerie, kolik peněz má na koupě nových děl, suma bude nepatrná. A kromě tu a tam pár výjimek se kupují jen domácí autoři (což jim přeju), sbírku nějakého zahraničního umění nikdo nebuduje.

Výstava na evropské úrovni

Výstava je jedinečná také tím, že je výstavou mezinárodní, na jaké nejsme příliš zvyklí. Prolínají se tu francouzští autoři (většinu zapůjčilo muzeum v Quimper) s českými, mají stejnou velikost a úroveň, každý přináší jiný pohled, vzájemně se doplňují. To je dost řídký případ v dějinách českého malířství (možná jediný?) a ukazuje, že bretaňské pobyty nebyly pro české malíře krátkodobými výlety, ale že je hluboce zasáhly.

Je také požitkem vidět, jak ta plátna odkazují jedno k druhému. Jejich uspořádání třeba divákovi ukáže, že Gauguinův styl se nevzal jen tak zničeho, že stejným syntetickým způsobem, stejnou barevnost používal i Paul Sérusier. Který visí hned vedle.

Nebo člověk najednou vidí u Jičínské stejné tenoučké světlé kontury, jež působí jako by byly vyškrábány opačným koncem štětce do malby, jako potom u Zrzavého. Nebo že její Menhiry z roku 1937 jako by vzešly ze štětce Šímovi.

Nebo u Brožíka si člověk všimne, že malíř přeci jen v sobě Čecha nezapřel: na obou lesních plátnech má houby, zdůrazněné. Kterého Francouze by napadlo věnovat jim pozornost? Houbařství se tam nepěstuje, houby rostou na trhu a na talíři.

Bylo šťastným nápadem, že výstava se objevila také přímo v Bretani, v Quimperu, prakticky tam, kde byla plátna počata. Tamní muzeum mapuje přítomnost cizích malířů v Bretani, čeští budou zřejmě reprezentovat silnou skupinu. Bylo by zajímavé vidět je v kontextu všech dalších cizích malířů, kteří tam působili.

Pod výstavou jsou podepsány dvě kurátorky, Anna Pravdová a Kristýna Hochmuth. U Pravdové to je neuvěřitelný výkon, od loňska jsme ji mohli sledovat, jak dává dohromady jednu velkou kvalitní výstavu za druhou. Obří výstavu evropského formátu Františka Kupky v pařížském Grand Palais spolu s francouzskými kurátory, potom obměnu té expozice v Praze, vzápětí zgruntu předělanou a zcela nově pojatou stálou expozici české moderny ve Veletržním paláci „Sto let republiky“. A letos Čechy v Bretani a Josefa Šímu v Brně (spolu s P. Ingerlem) včetně objemné knižní publikace, zanedlouho má přijít do Prahy.

Neuvěřitelná energie a vytrvalost, a všechny ty projekty jsou na vysoké úrovni. V západní Evropě dělává kurátor jednu výstavu tohoto druhu jednou za dva roky.

Co člověku udělá radost: u pokladny paláce Kinských dlouhá fronta, sály bretoňské výstavy zaplněné návštěvníky. Jako by se cosi změnilo, takhle naplněnou výstavu jsem v Praze už dlouho neviděl.

Ukazuje se, že dobré téma a dobře udělaná expozice si tu najde publikum, a nikoli z cizinců. Na „Bonjour Monsieur Gauguin“ přišlo přes třicet tisíc diváků, u Národní galerie velmi dobré číslo. Není to sice úplně jako v Paříži, kde jsem na Kupku stál ve všední den třičtvrtěhodinovou frontu, ale je to velice povzbudivé.

A pro frankofily je tahle výstava tím příjemnější, že zapadá do série velkých projektů francouzské kultury, které mohli v poslední době vidět: v letohrádku Hvězda loni mimořádný projekt překladů francouzské poezie, na podzim Kupka v Jízdárně, teď Bretaň.

Výstava „Bonjour Monsieur Gauguin“ je otevřena ještě týden, Palác Kinských, do 17.3. 2019.