Je to něco, co vás ohromí: prakticky všechno, co Francouzi napsali od středověku po dnešek zajímavého, bylo ve 20.století přeloženo do češtiny. Včetně poezie. Čeští nakladatelé zmapovali kdeco a kdekoho, nemáme v tom bílá místa. Tohle se jen tak v Evropě nenajde, překladů prý vyšlo mnohem víc než v polštině nebo maďarštině. Za poslední století prý nějakých osm tisíc titulů a jen poezie osm set.

Nevěříte? Běžte se podívat do pražské obory Hvězda. Celé patro letohrádku je plné krásných knižních obalů, rukopisů překladů, bibliofilií, dopisů. A to nejsou překlady celé francouzské literatury, ale pouze poezie. Pět století básnictví, od středověku a Villona až po surrealisty a dál. Nechybí jediné jméno z těch, o nichž jsme se učili na romanistice.

Pro romanistu je tahle výstava intimní záležitostí, trochu procházkou po jeho životě a knihovně: tenhle svazek jsem si koupil v antikvariátu na Vinohradské, tuhle knihu jsem poprvé četl v Universitní knihovně, tuhle jsem si koupil v roce 1969 v Jindřichově Hradci těsně před tím, než šla do stoupy, tuhle jsme museli přečíst na zkoušku ze středověké literatury. Milníky osobního života jako málokterá výstava.

Texty zasazené mezi výtvarná díla

V čem je ta výstava jedinečná: texty jsou tam zasazeny do záplavy výtvarného umění 20. století. Autorské grafiky Toyen (je jich tu dvacítka), Reynka, Františka Tichého, Baucha, Švabinského, Jiřího Koláře, Josefa Čapka, Sklenáře. Včetně nádherně erotických Konůpků k Verlainovi či Sklenářovy busty Apollinaira. Velmi slušná přehlídka českého moderního umění, a všechno vzniklo čistě jako ilustrace k francouzské poezii.

Mezi českými výtvarníky jí byl zasažen kdekdo, každý se ji pokoušel interpretovat vizuálně. Kdy nějaká výstava dala naposled dohromady tolik výtvarných špiček? Přes sedmdesát děl?

Tady narážíme na jedno české specifikum: knihy ilustrovaly největší osobnosti umění, a navíc nikoli jen pro bibliofilie v počtu deseti kusů jako v mnoha zemích včetně Francie, ale pro běžnou nakladatelskou tvorbu. Grafiky Toyen či Štýrského měli před očima čtenáři desítek románů i sbírek poezie.

Ta výstava je také holdem vysoké úrovni překladu v českých zemích, několika překladatelským generacím, bez jejichž zprostředkování by cizí autoři neexistovali. Je zase českým specifikem, že francouzskou poezii překládala všechna větší jména českého básnictví, plus nejlepší překladatelé. „Z francouzštiny překládali snad všichni velcí čeští básníci, a to přestože jejich znalost tohoto jazyka nebyla žádná sláva,“ řekl nám autor výstavy.

Kdo všechno ve Hvězdě figuruje? Emanuel z Lešehradu, Vrchlický, Holan, Hrubín, Seifert, Nezval, Reynek, Dyk, Otokar Fischer, Hora, Karel Čapek, Jelínek, Vladislav, Teige, Toyen, Jiří Voskovec, Kopta, Eisner, Milan Kundera, Palivec, Heyduk, Pelán, Jamek… U mnoha z nich tu jsou k vidění jejich rukopisy či strojopisy se škrtanci a vsuvkami.

Ta výstava je také o století výrazné přítomnosti francouzské slovní kultury v Čechách, o tom, že česky mluvící publikum mělo díky ohromné práci překladatelů a nakladatelů k dispozici kompletní francouzskou tvorbu, a celou jejich poezii. Je o tom, jak hluboce ovlivnila české autory. Jak jako málokterá jim pomáhala vymanit se z provinčnosti a z naivity národoveckých veršotepců a přemýšlet a tvořit, jako tvořily špičky světa. Vytvořit literární modernitu.

Čapkův svazek „Francouzská poezie nové doby“, kde přeložil a do českého prostředí přinesl v roce 1920 dosud neznámé francouzské autory, byl pro domácí publikum počátků nového státu zjevením, oknem do nového světa, vstoupil do české poezie jako rovnocenný domácím autorským výtvorům a ovlivnil další běh česky psané poezie.

Francouzská kultura udávala tón světu

Francouzská poezie zažila staletí nepřetržitého vývoje, přes půl tisíciletí spoluurčovala v Evropě, co je a má být básnictví, všechny její novinky a nové nápady se šířily po Evropě a udávaly tón. Byla cílem a modelem, a zvlášť pro Čechy, kteří se od 19. století snažili emancipovat z výhradnosti kultury německy mluvícího prostoru.

Pro tyhle naše pradědečky znamenala Francie něco diametrálně jiného, než co měli kolem sebe. A překlady z jejího jazyka pro ně byly modelem světovosti, co francouzský autor, to nová hvězda, která se diskutovala v novinách a v kavárnách.

Platí to o celé literatuře, ale i speciálně o poezii. Ta bývala po dlouhá desetiletí vysoce obdivovanou disciplínou, básnící bývali hvězdami srovnatelnými s dnešními rockovými zpěváky. Tenhle sociální rozměr poezie je dobré nezapomenout, máme-li rozumět jejímu dopadu a významu jejích překladů ve své době.

Ta výstava je také o důležitosti veškeré francouzské kultury pro českou za posledních sto let a vůbec o roli, jakou hrála Francie u počátků Československa. Je případné, že ji tu máme teď, sto let od vzniku státu, kdy se bude mluvit o vazbách mezi Prahou a Paříží.

Zapadá tak do kontextu Kupkovy výstavy v Jízdárně (předtím byla v Paříži), Muchovy výstavy v Paříži nebo výstavy českých malířů ve francouzské Bretani, kterou má brzy otevřít Národní galerie. Je výjimečná a nezvyklá hned v několika ohledech. Včetně své formy.

Žádná jiná zahraniční literatura u nás nic podobného neměla, žádná poezie neměla takhle velkou expozici, a žádná výstava o literatuře nebyla tak propojena s výtvarným světem. Příběh umění slova vypráví trojrozměrně a vizuálně, skoro hmatatelně. To i díky svému zajímavému, modernímu uspořádání, její artefakty s vámi komunikují v prostoru, procházíte mezi nimi, nejsou nudně přilepeny na zdech. Architekti výstavy dovedli dát světu knih, papíru a slov barevnost.

Bez Francie by nebylo Československa

Francie byla do 20. století světovou velmocí, politickou i kulturní, hrála roli, kterou potom převzaly Spojené státy. Emigrovaly tam miliony dělníků z Itálie, Španělska, Portugalska, Belgie, Polska, českých zemí. Její politika utvářela Evropu, její kultura, její architektura, její móda, její společenské vědy se všude napodobovaly. A pro Čechy, kteří se chtěli odklonit od jediného modelu mocnářství, byla světlem v tunelu, vysněnou oporou. Každá příležitost k tomu byla dobrá.

Když Paříž navštívila ještě za mocnářství v roce 1901 delegace pražského magistrátu, vyvolala tím v očích Vídně skandál. Když do Prahy potom přijel v roce 1902 na svoji vernisáž Auguste Rodin, pražské kruhy toho využily a zorganizovaly profrancouzskou manifestaci.

Na hlavním nádraží čekal sochaře s rukama popraskanýma od hlíny k jeho údivu červený koberec, pánové od magistrátu ve fracích a s cylindry, kapela, družičky, vítání chlebem a solí, zkrátka pocty státní návštěvy vzdávané sochaři. Byla hostina, projevy, řečnění, politika, Zdenka Braunerová ho protáhla po Moravě. Výsledkem dnes je, že máme v Národní galerii pár jeho velmi dobrých soch, jako málokteré město mimo Paříž.

Z Francie také Beneš se Štefánikem zakládali Československo, v Paříži sídlil Československý národní výbor. Ve Francii si čeští krajané za první války vytvořili svou jednotku, rotu Nazdar, a legie, které prezident Poincaré uznal (v červnu 1918), jako první státník na světě, za reprezentanty budoucího samostatného Československa.

Zakládání nového státu bylo komplikovanou záležitostí, velkou roli v tom hrály legie v Rusku, Itálii, Spojené státy; Francie ale byla kruciální. Tam také během mírových jednání v letech 1919-21 bylo nové Československo stvrzeno, tam byly stanoveny jeho hranice.

První republika se celá orientovala na Francii: její jazyk se vyučoval na všech středních školách (angličtina přišla až později), síť Francouzské aliance, Alliance française fungovala jako střediska společenského života, divadelního, kulturního, ve všech větších městech. Francouzští generálové dali dohromady armádu nového Československa (gen. Pellé, gen. Mittelhauser), Francouzi masivně investovali ve zbrojních závodech Škoda Plzeň. Atd atd.

Dřív do Itálie, mezi válkami do Paříže

Tohle česko-francouzské objímání se odrazilo i v kultuře, navíc Paříž byla v té době skutečným pupkem kulturního světa, tam se děla většina změn, tam vyrážely výhonky moderního umění a nacházely svoje mecenáše, vydavatele, galeristy. Paříž Město světel, Paris — Ville Lumière. S Paříží jsou spojeny všechny -ismy 20.století: impresionismus, kubismus, surrealismus, pointilismus, atd atd. Výtvarného, filmového, literárního.

Jestliže každý slušný adept umění jezdil do začátku 20. století do Itálie, potom to bylo do Francie. Paříž byla „must“. Mnoho z nich se vrátilo, desítky jich tam zůstaly, někteří se díky Paříži proslavili světově: Mucha, Kupka, Šíma, Toyen, Diviš, dlouho tam pobýval Zrzavý.

Paříž ve 20. století přitahovala kumštýře z celého světa, nacházeli tu svobodu (i když vykoupenou léty materiální bídy a nevytopenými pokojíky). Ve výtvarnictví se mluví přímo o pařížské škole. Jména? Picasso, Braque, Miró, Chagall, Soutine, Foujita, Kupka, atd atd. Utíkali tam umělci ze všech koutů Evropy, tam se dalo tvořit, vymýšlet nové věci, snít reálně svoje sny, které by v jejich rodných Čechách, Haliči, Bělorusku, Rusku, Španělsku, Katalánsku zemřely na úbytě.

Co se mezi válkami v Paříži šustlo zajímavého, se proto v Praze překládalo, vydávalo, hrálo, diskutovalo u kavárenských stolků. Mezi oběma městy pulzoval proud studentů, umělců, intelektuálů. Čeští surrealisté si byli s francouzskými blízcí jako snad žádní jiní, Breton byl několikrát v Praze, surrealismus podstatně ovlivnil české výtvarné i slovní umění jako v málokteré kultuře.

Za komunismu české kulturní elity stále vzhlížely k francouzské kultuře, byla pro ně stále Mekkou světové kultury a symbolem ztracené svobody. Ač to zní neuvěřitelně, z odstupu je vidět, že se tenkrát, všelijakými úskoky, podařilo vydat snad všechno, co bylo ve francouzské literatuře špičkového (mj. díky revue Světová literatura), vychovat generace špičkových překladatelů, do kin dostat francouzské filmy, dokonce i do sálů pár zpěváků (Aznavour, Bécaud…).

Tuhle roli žádná jiná kultura nehrála, pro Čechy byla za komunismu jedním ze symbolů světa. Proto se tam v roce 1968, sotva se otevřely hranice, kdekdo rozjel, a někteří i po invazi zůstali (P. Král, V. Linhartová, L. Martínek, P. Voskovec, P. Čerepková, později A. J. Liehm či M. Kundera...).

Profesor Marès jako spiritus agens výstavy

Autorem výstavy, její koncepce je špičkový francouzský historik Antoine Marès, autor nedávno vydané monografie o Edvardu Benešovi (Argo 2016), celoživotní specialista na střední Evropu a speciálně na česko-francouzské vztahy, neúnavný badatel po českých archívech. Na Sorbonně vede katedru dějin střední Evropy, napsal desítky knih.

Tenhle plachý člověk má ale vášeň i pro výtvarné umění, proto je výstava kombinací slova a obrazu. Sám sbírá obrazy a grafiky, potkáte ho v pražských galeriích a antikvariátech.

Nápad ukázat, jak moc byla francouzská poezie v českých zemích přítomna, vzdát hold jejím překladatelům a redaktorům i spojit slovo s obrazem, byl jeho. Podařilo se mu získat pro svoji ideu Památník národního písemnictví, majitele letohrádku, pomohla mu řada českých institucí.

Jak to u nás bývá, nebýt jednoho člověka, tahouna, který sem ve svém volném čase zajížděl x-krát z Paříže, přemlouval a tlačil, nic by se neuskutečnilo. Na poslední chvíli mu odpadla spolupracovnice, sám prosil české instituce a soukromníky o zapůjčení děl.

Malá propagace

A teď proč tajná výstava: veřejnost o ní v podstatě neví. Žádná mediální kampaň, po Praze nenarazíte na jediný plakát. Ani při vstupu do parku Hvězda neutušíte, že tu nějaká výstava je, nikde jediný panel. Potkáte tam víc joggistů než lidí směřujících na výstavu. A na letohrádku pouze nijaký nápis Naše Francie.

Je pravda, že skrytý uprostřed lesoparku daleko od dopravy má pro literární výstavy obtížnou polohu. Při vernisáží se nekonala ani tisková konference. I časopis, který má literaturu v nadpisu, se tomuhle literárnímu projektu par excellence věnoval až delší dobu po jejím otevření.

Ale výstava „Naše Francie - francouzská poezie v překladech a ilustracích“ tu je, až do konce října. Je špičková a jedinečná. Uvnitř sice nedostanete žádný informační letáček, v pokladně ale mají dokonale udělanou čtyřsetstránkovou knihu.

Její organizátor a jeho partneři mají ještě měsíc na to, aby svoji krásnou akci zpropagovali, do médií, škol, na fakulty, na branách Hvězdy. A symbolického 28. října ji její autor profesor Marès prý přijede v 15 hodin komentovat.