Nahý v trní. S Adélou Procházkovou o výstavě Mikuláše Medka a sporech kolem ní

Jan Šícha

Adéla Procházková je nakladatelská redaktorka a také vnučka Mikuláše Medka, která se podílela na zpracování kompletního soupisu jeho díla. V rozhovoru hovoří otevřeně o velké výstavě pořádané Národní galerií a sporech, jež ji provázely.

Obraz Magnetická ryba Mikuláš Medek namaloval v roce 1949. Foto Národní galerie Praha

Když v roce 1995 v nakladatelství Torst vyšla kniha textů Mikuláše Medka a jeho přátel, měl ji následovat soupis malířského díla. Už je to docela dlouho. Proč pořád nevyšel?

V roce 1995 ještě žil Antonín Hartmann, který monografii a soupis díla dával dohromady. V roce 2002 připravil výstavu Mikuláše Medka v Rudolfinu, ale ani tenkrát se to nestihlo, vyšel jen katalog výstavy. Monografie se soupisem pak měla vyjít v Akademii, se kterou jsem tehdy spolupracovala, ale v roce 2007 Tonda Hartmann zemřel.

Přál si, aby jeho práci dodělal Karel Srp, který na monografii začal pracovat s Lenkou Bydžovskou, sama jsem měla za úkol dokončit soupis. Od té doby na tom všichni s většími či menšími přestávkami pracujeme, byť se mezitím několikrát změnil vydavatel (od Academie přes Arbor Vitae a Národní galerii) a nyní je text zpět u nakladatelství Academia, kam jej Karel Srp v loňském roce odevzdal, ale odmítl mi ho ukázat. Lenka Bydžovská ještě text neodevzdala.

Sám soupis díla Mikuláše Medka dělám já, už asi šest let. Pokračuji v tom, co dělala Emila Medková, a pak její dcera a moje máma Eva Kosáková v osmdesátých letech. Monografie Mikuláše Medka měla totiž vyjít koncem osmdesátých let v Odeonu, autorem byl Bohumír Mráz a máma zpracovávala soupis a spolu s mým tátou a fotografem Ladislavem Neubertem pořizovali fotodokumentaci. Kniha měla vyjít v roce 1989, ale přišla revoluce, bylo třeba to celé dopsat a přepsat, ale nestalo se to, protože zemřel Bohumír Mráz…

Adéla Procházková vystudovala VOŠ Publicistiky a Literární akademii Josefa Škvoreckého, jako novinářka pracovala v kulturní i ekonomické redakci, věnovala se přípravě uměleckých publikací pro nakladatelství Academia a Národní galerii Praha. Nakladatelství Cesta domů vede od října 2020. Foto Cesta domů

Dějí se vám v rodině takové věci pořád? Bohumír Mráz napsal monografii o Mikuláši Medkovi, vyšla v roce 1970. Byla sešrotovaná.

Dějí. Jen upřesním, že monografie Bohumíra Mráze nebyla sešrotovaná, jen se nedostala do prodeje. Většinu nákladu se podařilo zachránit. Katalog z roku 2002 se už nedá koupit ani v antikvariátu, kdežto Mrázova kniha se pořídit dá.

Ale abych se vrátila k našemu původnímu tématu. Soupis díla Mikuláše Medka je v podstatě hotový, ale chybí ještě text doktorky Bydžovské. Myslím si, že na knize je ještě podle mého odhadu práce pro jednoho člověka na rok, minimálně na poloviční úvazek.

Vyjít mají dva svazky. V prvním monografie od Lenky Bydžovské a Karla Srpa, ve druhém soupis. V průběhu zpracování pozůstalosti jsme přišli na to, že je tam hodně skvělého materiálu. V soupisu nejsou jen informace technického rázu jako rozměry, technika, kde bylo dílo vystavené a kde reprodukované. K obrazům máme i skici, dobové fotografie Mikuláše s obrazy nebo jsou tam první sběratelé.

Máme také dost fotografií od Emily Medkové přímo z ateliéru, velmi cenné jsou vzpomínky a poznámky mojí mámy k jednotlivým obrazům, které vysvětlují mnohé souvislosti (třeba že Hladový svatý je vlastně Mikuláš, který musel kvůli cukrovce držet přísnou dietu a často měl hlad…). K soupisu zkrátka máme k dispozici velmi bohatý doprovodný materiál, který by měl být jeho součástí.

Říkáte, že jste investovala šest let života. Jaké byly? Kde všude jsou obrazy Mikuláše Medka, ne co do adres, ale co do typů těch, kdo je mají? Kdo kupoval Medkovy obrazy? A kdo je kupuje dnes? Kdo s nimi bydlí? Je to divná situace — jedna soukromá osoba se, zadarmo, zabývá prvotřídním kulturním dědictvím své země.

Nezabývala jsem se šest let jen soupisem díla Mikuláše Medka. Pracovala jsem jako obrazová redaktorka nakladatelství Academia. Pracovala jsem také s Jiřím Fajtem na velké výstavě Karla IV. Dohledávání děl Mikuláše Medka byla hodně zajímavá detektivka.

Měla jsem od své mámy informace o původních vlastnících obrazů a dopátrávala jsem je. Něco takového je možné až teď, v době internetu. Pátrala jsem po lidech podle jmen, na katastru podle bydliště, našla jsem na internetu úmrtní listy a hledala jejich příbuzné.

Někdy šlo o známé lidi, takže bylo třeba přemýšlet přes koho je oslovit. Během té doby část lidí zemřela, takže můžu říct, že jsem měla štěstí, že jsem ještě potkala první majitele. Byla to doba, kdy ceny Medkových obrazů ohromně narostly, a dostávaly se postupně do jiných sbírek.

Kdo si kupoval Medka a jak s ním bydlel? Přijde mi, že tyto obrazy úplně obsadí prostor.

Myslím si, a zkušenost nynější výstavy mi to potvrzuje, že lidé se podle vztahu k Medkovým obrazům dělí na dvě hlavní skupiny. První ho někdy až nekriticky zbožňuje. Ve druhé skupině jsou lidé, kteří ho nemají rádi. Není nic moc mezi tím, tedy alespoň co já vím.

Pak samozřejmě existuje skupina, která si jeho obrazy kupuje, protože do nich ukládá peníze. Hodně lidí z těch, kdo mají doma Medka, tvrdí, že by ho nikdy neprodali. Jsou sběratelé, kteří mají jenom obrazy Mikuláše Medka, několik obrazů. Žijí s nimi od šedesátých let, a je jim dnes devadesát.

×