Medek, Fajt a ty lustry

Jan Šícha

Velkolepá výstava Mikuláše Medka byla jednou z posledních akcí připravených ještě ředitelem Národní galerie Jiřím Fajtem. I teď, zavřená, podivuhodně vypovídá o charakteru dnešní doby.

Zavřená galerie, pořád galerie, Medek si tam ve tmě dál visí. Dá se stoupnout v betonovém parčíku před Valdštejnskou jízdárnou, mrznout, popřípadě moknout. V duchu prosakovat skrz zamčené dvéře. Foto WmC
Zavřená galerie, pořád galerie, Medek si tam ve tmě dál visí. Dá se stoupnout v betonovém parčíku před Valdštejnskou jízdárnou, mrznout, popřípadě moknout. V duchu prosakovat skrz zamčené dvéře. Foto WmC

Velkolepá výstava Mikuláše Medka ve Valdštejnské jízdárně patří k posledním akcím připraveným ještě za ředitelování profesora Jiřího Fajta. Je teď zavřená. Předtím si z ní Vladimír Železný vzal zpátky jedenáct děl, která zapůjčil, protože v katalogu byla popiska „soukromý majetek“ namísto údaje, kdože je ten soukromník.

Ze soukromých rukou je valná část výstavy. Železného zásah byl okamžitě opraven, vůbec ne špatně. Tak zůstala jen pachuť, že trhá Medka, který byl za života trhán dost. Od kurátorky a kurátora je to úžasný kus práce.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Výstavu jsem stihl vidět dvakrát, jednou s Železného kolekcí, podruhé bez. Železný mi obměnou výstavy znásobil kulturní zážitek. Kdyby Fajt zůstal generálním ředitelem NG Praha, jistě by coby charismatický kulturní diplomat manželům Železným stažení děl rozmluvil, a ještě s nimi dojednal zápůjčky na nějaké další akce. A také by tam, v jízdárně, zpátky nevisely ty lustry, ke kterým se ještě párkrát dostanu.

„Medkova výstava padla do humanitární katastrofy, které se tak čertvíproč neříká, přestože jsme jednou z nejnakaženějších zemí na světě. Uvařená žába české společnosti zírá na své představitele a nemůže si vzpomenout, komu patří červený svetr a komu červené trenky.“ Mikuláš Medek, Velké jídlo (1954). Repro DR
„Medkova výstava padla do humanitární katastrofy, které se tak čertvíproč neříká, přestože jsme jednou z nejnakaženějších zemí na světě. Uvařená žába české společnosti zírá na své představitele a nemůže si vzpomenout, komu patří červený svetr a komu červené trenky.“ Mikuláš Medek, Velké jídlo (1954). Repro DR

Zavřená galerie, pořád galerie, Medek si tam ve tmě dál visí. Dá se stoupnout v betonovém parčíku před Valdštejnskou jízdárnou, mrznout, popřípadě moknout. V duchu prosakovat skrz zamčené dvéře. Jdu si tam takto zatrčet, protože k tomu, co se děje v kultuře a s kulturou je to pasentní zážitek.

Když trčíte a moknete, z Medkovy výstavy se vám nejdřív vybaví ty lustry. Těžké, ultimativní, vhodné nad zasedání politbyra. Jiřímu Fajtovi se povedlo dostat je pryč u příležitosti jubilejní výstavy Karla IV. Zřídil i vchod ze zahrad, prodej lístků i knih nechal dát dopředu a šatnu dozadu. Jízdárna se nadechla.

Teď jsou lustry zpátky. K Medkově výstavě se hodí. Pod takovými lustry určitě teď, v zavřené galerii, chodí zombie vycpaného českého bolševického politbyra. Část s provazy kolem krku. Zakopávají a padají na obrazy. Jako nehmotní jim nemohou ublížit a tak trhavě vstávají a potácejí se dál. Ke spánku se ukládají na ty lustry. Visí z nich hlavou dolů.

Mikuláš Medek řekl Bohuslavu Blažkovi, než po vodce usnul: „Všichni jsou takhle malí proti nám, protože máme zkušenosti z poprav. Každého z nás šli popravit a pak si to rozmysleli… Nikdo nám náš socialismus nevezme z duše, protože my jsme tohohletoho zaprodanci…“

Medkova výstava padla do humanitární katastrofy, které se tak čertvíproč neříká, přestože jsme jednou z nejnakaženějších zemí na světě. Uvařená žába české společnosti zírá na své představitele a nemůže si vzpomenout, komu patří červený svetr a komu červené trenky.

Ivan Medek popisoval prázdniny s bratrem a rodiči v Harrachově takto: „V létě stavěla maminka k otevřenému oknu kýbl s vodou proti lupičům, čekala, až se táta vrátí od Erlebachů, kde seděl s Dykem a Jelínkem a prof. Sommerem, a my jsme krmili vlčáka Kazana likérovými bonbóny od pana prezidenta Masaryka. Na břehu Mumlavy chodil s pirátským šátkem Dr. Hácha a na požádání dělal gorilu. Táta naučil Mikuláše sbírat houby v lese, kam chodil s Viktorem Dykem, zdravícím ‚má poklona, číšník od slona‘.“

To musely být časy, ta První republika, když veřejné činitelstvo dělalo gorilu jen na požádání.

Tam, za zavřenými dveřmi, visí výborná výstava obrazů zavěšených na plechu, na konstrukci z lešeňových trubek. Opravdu dobrá instalace. Periody Medkova díla jsou popsány srozumitelně, v délce textu, která se dá učíst.

Jiří Fajt z prezentace výtvarného umění udělal veřejnou záležitost první kategorie. Projevilo se to na návštěvnosti i na protestech Rusů proti prezentaci osmašedesátého a Číňanů kvůli pouhé přítomnosti disidenta Aj Wej-weje, který svým uprchlickým člunem kritizoval Čechy, ne Číňany.

Ve Fajtově éře se také stalo zvykem provazovat místní umění s mezinárodním. Také mezi Medkovými obrazy najdeme pár odkazů na mezinárodní dění, vždy ve vztahu k autorovu tvůrčímu období, jež se v daném oddíle výstavy zrovna ukazuje. Dalí i Tapiés v zavřené galerii nestačí zírat na to, co se děje kolem lustrů, zato Andaluský pes nabízí zombíkům pac a kapou mu při tom sliny.

Přízrak z obrazu od Toyen se ho snaží napodobit. Vzduchem se občas míhají kompozice z fotografií paní Emily Medkové.

„Medkova výstava padla do třeštění jako z jeho básně. Jak to, že zachycená muka můžou takto ožít?“ Mikuláš Medek, Velký pohyblivý hrob (1973). Repro DR
„Medkova výstava padla do třeštění jako z jeho básně. Jak to, že zachycená muka můžou takto ožít?“ Mikuláš Medek, Velký pohyblivý hrob (1973). Repro DR

V dešti přede dveřmi Valdštejnské jízdárny v duchu chodím výstavou a žasnu, že to mohl udělat jeden člověk. Že Pohyblivé hroby, obrazy z Medkova posledního období, budou na balkoně, bylo předem jasné. Méně zřejmé ale bylo, že zrovna budou horce a hořce aktuální. Medkova výstava padla do třeštění jako z jeho básně. Jak to, že zachycená muka můžou takto ožít?

Ivan Medek dál píše: „Před usnutím nám táta vyprávěl o válce, o útocích na bodáky, rozpolcených lebkách vyhřezlých střevech, odpadávajících omrzlinách… Měli jsme dvě postele za sebou a na protějším kanapi spala s námi maminka. Na dveřích u umyvadla visel její tmavočervený župan. Mikuláš se ho bál a v noci se probouzel hrůzou. Takřka denně křičel ze spaní. Maminka křičela také. Všichni jsme měli děsivé sny… Před odchodem do školy jsme museli v kuchyni snídat. U dveří byla výlevka, do které Mikuláš zvrátil kafe a rohlíky a pak jsme šli.“

Mikuláš Medek byl intelektuál, prosíťovaný se spoustou těch, kdo za něco stáli. Od Zábrany, Linhartové, Haukové, Hiršala, Havla, Diviše, Krále, až po nezkrotnou Dagmar Hochovou, tolik povahově odlišnou, přesto příbuznou co do kvality i množství práce.

Za zavřenými dveřmi Valdštejnské jízdárny visí spousta obrazů někoho, kdo nechal svou úzkost potkat s každodenní surovostí bolševického času. Utrpení autorovo na mnoho různých způsobů. Pozorování hromádky masa v čase oceli. A přece i fascinace strojky.

Medek schválně zaznamenává obsah nevědomí pod kontrolou intelektu. Vychází mu záznam existence, ne existencialismus. Má to vazbu na osobnost tvůrce, je to pražské, středoevropské. Kdyby stejné věci dělal na západě, asi by mu vyčetli, že tam je jako autor moc přítomný. U nás to šlo, mezi spoustou věcí, které nešly.

Bohumír Mráz v knize o Medkovi z roku 1970, která, jak charakteristické, byla z většiny sešrotována, píše: „Medek usiluje hluboce prožít tajemství a krásu života v nejextrémnějších a nejděsivějších situacích, které si nemusí připravovat, protože ho vyhledávají samy. Má smysl pro každodenní lidskou existenci a objevuje v ní místa, jež dosud unikala pozornosti nebo vzbuzovala jen smích.“

Mráz také konstatuje, jak se Medek stal legendou, přestože veřejně vystavoval až od roku 1963, a po tancích mu zas spadla klec. Legenda trvá, výstava byla narvaná, když se do ní ještě smělo. O důvod víc, ukázat tyto obrazy ještě někde jinde, třeba na dlouhou dobu.

Když Jiří Fajt nastoupil do Národní galerie, nechal umýt okna své kanceláře a zase se dalo koukat do Staroměstského náměstí. Nechal uklidit, zmizela mastná a nakyslá mázdra. Mluvíval o tom, jak je třeba děravou sbírku Národní galerie doplnit o novější díla, a jak to půjde už asi jen z několika soukromých sbírek, o kterých ví.

A jak se do výběrového řízení na opravu Veletržního paláce přihlásí i Renzo Piano. Obraz od Medka visel u Fajta v umytém předpokoji. Zdá se mi, že Fajt si poté, co utrpěl několik morálních vítězství, nemohl přát lepší rozlučku s Čechami, než Medkovu výstavu uzavřenou rozhodnutím vlády podporované komunisty. Poté, co jsme se stali takřka světovými přeborníky v přenosu koronaviru.

Jako plebejce chodícího do galerií mě zajímá, kdo příště ve Valdštejnské jízdárně sundá ty lustry. Třeba zase Fajt, třeba jako nějaký budoucí ministr kultury. Silným úředním rozhodnutím.