↗

Docela plno v Národní galerii nebývá. Foto Jaimrsilva, WmC

Lačný kulturního života po covidové abstinenci, vydal jsem se do jedné se stálých sbírkových expozic Národní galerie. Málem familiárně jsem zamával u kasy kartičkou zaměstnance ministerstva kultury a dožadoval se vstupu zadarmo.

Dostalo se mi oficiálního sdělení, že Národní galerie vypověděla dohodu s ministerstvem kultury o benefitu pro jeho zaměstnance k 31. březnu tohoto roku. Směl jsem dokonce nahlédnout do papíru, kde se píše, že v roce 2019 počet volných vstupů činil 3391, v roce 2020, přestože bylo hodně zavřeno, to bylo 3037 vstupů.

Vstupy byly přepočítány na ušlý zisk, ten činí 1,4 milionu korun. V papíru se dále praví něco ve smyslu, že benefit je jednostranný, tak proč by si galerie měla nechat ucházet zisk.

Národní galerie je příspěvkovou organizací ministerstva kultury. Do jejího vedení byla v loňském roce instalována kulturní manažerka Alicja Knastová, což vzbudilo podiv, protože větší galerijní instituce ve světě obvykle vedou lidé s kunsthistorickým nebo kurátorským profesním profilem.

Zrušení benefitu pro ministerstvo kultury Národní galerie odůvodnila ušlým ziskem 1,4 milionu korun a nedostatečnou reciprocitou benefitu. Manažerské rozhodnutí si zaslouží bližší pozornost.

Určitě je pravda, že zatímco Národní galerie na základě vzájemné dohody poskytovala zaměstnankyním a zaměstnancům ministerstva kultury volné vstupy, žádnou protislužbu si vyzvednout nemohla. Těžko si nějakou představit.

Volný vstup pro lidi z Národní galerie do hlavního sídla ministerstva, Nostického paláce, kde je to hezké, ale musí se tam úřadovat? Slevu v kantýně umístěné v suterénu bývalého sirotčince v ulici Milady Horákové, kde má ministerstvo kultury další budovu? Těžko by se využívala, řekněme, že je to spíše nepřitažlivá kantýna. Zápůjčku obrazů z kanceláří ministerstva? Jsou povětšinou přinejlepším mírně nadprůměrné, Národní galerie má v depozitářích lepší.

Ministerstvo v oblasti benefitů nemá galerii co nabídnout. Benefit lze hájit jen slabým argumentem, že ajznboňáci mají režijní jízdenku na vlak, kdo bourá zvířata na jatkách, dostane kus flákoty, kdo šroubuje ve Škodovce, může si pořídit ojetou káru se slevou. Zaměstnance ministerstva kultury pustili na obrazy do téměř vždy poloprázdných prostor, které neamortizuje ani nevykouká.

K ušlému zisku 1,4 milionu se dá namítat víc, dokonce mohu posloužit i z vlastní zkušenosti. K číslu se asi management Národní galerie dostal vynásobením evidovaných volných vstupů a výše vstupného. Troufám si tvrdit, že výpočet je zavádějící, protože dost velká část vstupů by se nekonala jinak než zadarmo.

Rok a půl jsem pracoval ve Veletržním paláci, kde má ministerstvo kultury pár kanceláří. Měl jsem možnost vidět agenturní zaměstnankyně Národní galerie, které tu konají ostrahu, většinou velmi milé důchodkyně. Dával jsem jim volné vstupenky do galerie, neboť ta si na ně nevzpomněla ani drobným benefitem, který ji nic nestojí.

Volné vstupenky jsou zamýšlené pro zaměstnance a jeho rodinné příslušníky. Patálii s důchodkyněmi jako rodinnými příslušnicemi jsem si zdůvodnil tak, že pro křesťany jsou všichni znevýhodnění lidé bratři a sestry.

Navíc mi připadalo, že ony důchodkyně budou mít svou zajisté mizerně placenou práci radši, když budou vědět, co Národní galerie vystavuje. Kvůli svému sociálnědemokratickému smýšlení nesouhlasím s agenturním zaměstnáváním lidí v institucích provozovaných státem ani s tím, že jim galerie nedá alespoň volňásky.

Jako zaměstnanec ministerstva jsem ony důchodkyně posílal do „naší příspěvkové organizace“, kde za ředitelování profesora Jiřího Fajta vznikly dvě stálé expozice — Umění dlouhého století a Staří mistři ve Schwarzenberském paláci — a jedna dlouhodobá — První republika. Obě považuji za výkony, na něž lze poslat příbuzné a přátele.

Posiloval jsem tak svou hrdost na ministerstvo formou chlubení se cizím peřím „naší“ příspěvkové organizace. Žádná z těch důchodkyň další vstupy nezaplatí, ze statistiky vypadává.

↗

Na výstavu Giacomettiho jsem je posílal nadšenými řečmi a pomocným argumentem, že na takové výstavy za normálních okolností létáme do Paříže, a že to rozhodně stojí za podívání, nota bene zadarmo. Foto Henri Cartier-Bresson, WmC

Do Veletržního paláce jsem nastoupil, když tam běžela výstava Giacomettiho. S mírným údivem jsem zjišťoval, že nové kolegyně a kolegové o něm asi z půlky nikdy neslyšeli. Na výstavu jsem je posílal nadšenými řečmi a pomocným argumentem, že na takové výstavy za normálních okolností létáme do Paříže a že to rozhodně stojí za podívání, nota bene zadarmo.

Ani tito lidé, kteří se nechali přemluvit, za peníze nepůjdou. Sám jsem tam byl asi desetkrát, docela plno bylo snad jednou.

Měl jsem pocit, že svými návštěvami vylepšuji statistiku návštěvnosti Národní galerie. Netušil jsem, že jen zoufale zhoršuji fiktivní sumu ušlého zisku a management galerie provokuji k zákazu.

Volné vstupy na kulturu pro zaměstnankyně a zaměstnance ministerstva kultury považuji za službu, která posiluje vzdělání a identitu resortu. Stálé sbírky by měly být zadarmo úplně a pro všechny, jako je to v Londýně, nebo alespoň do šestadvaceti let věku, jako je to v Paříži.

Jakákoli úvaha o volných vstupech musí být nesena představou veřejné služby státní instituce. Otrocký přepočet vybraných volných vstupů na peníze, navíc v roce koronaviru, kdy kultura byla jednou z mála oáz, jež člověku zbyly, hodně vypovídá o vedení Národní galerie a o vedení ministerstva, které strpělo takovýto jednostranný krok ze strany své příspěvkové organizace. Třeba se na to po volbách nové vedení resortu kultury ještě podívá.