Když se na rohu Václavského náměstí a Opletalovy ulice boural ten celkem obyčejný, solidní dům U Turků z 19. století, byla jsem proti, ale demonstrovat bych proti tomu nešla. Investor olepil ohradu barevnými vizualizacemi nové stavby, kterou inzeroval jako „květinový dům.“

Celá věc mi připadala příznačná jako obraz osudu, který vždycky čeká na solidní nenápadnost, trpělivou službu a nedostatek ambicí vyniknout. Takových nás je, podobných domu na rohu Opletalky, propouštějí nás pro nadbytečnost, aby na naše místa mohli přijmout mladší, hezčí, modernější. Nějaký čas jsem se bavila tímhle příměrem, ale časem jsem onen roh pustila z hlavy.

Ale rozhodně to neznamená, že by bylo jedno, když se něco nenápadně slušného zbourá a na místo toho se postaví nějaká zhůvěřilost. Pohled z Letenské stráně na Staré Město tam, kde stával neobarokní Špačkův dům, mi vždycky utkví na neobyčejně nevkusné stavbě Prague City Center, která zaujala jeho místo.

Ten současný dům je tam už patnáct let, ale hnusný bude vždycky, stejně jako některé stavby doby socialismu. Tehdy se argumentovalo potřebou administrativních prostor — a dnes developeři nevědí, co s nimi.

Teď se ale musím omluvit mimopražským čtenářům, berte to, prosím, ne pragocentricky, ale spíš jako popud k hledání podobných případů ve svých bydlištích. Najdou se všude.

Bydlím na typickém sídlišti přelomu 70. a 80. let, paneláky jsou dnes zateplené a mají všelijak barevné fasády. Není to nic strašného, ale také žádná sláva.

Do města ráda jezdím tramvají sedmnáctkou, je to pro mě vyhlídková záležitost. Dlouho jede kolem Vltavy, člověk se dívá na protější smíchovský břeh, po kterém se šine vláček jedoucí do Berouna a pendolino, které se řítí bez zastávky až do Plzně a odtud dál do světa, pozoruje, jak po Vltavě pádlují kajakáři a jak pomalu pokračuje rekonstrukce Barrandovských teras.

Pokud zůstane člověk zrakem na pravém, modřanském břehu Vltavy, vidí spoustu novostaveb. Stávala tu čokoládovna Orion s modrou hvězdou, dnes je zbořená a na jejím místě jsou bytové domy. Zbyla z ní mohutná socha ženy v zástěře, která v ruce drží něco, co snad má být bonboniéra.

Socha byla od někdejší tovární brány, kde stávala na vysokém sloupu, o něco přesunuta, příjemně mě to překvapilo: mezi celkem strohými bytovými domy, které tam tvoří malé náměstí, se její mocné tvary vyjímají kontrastně a připomínají někdejší povahu těch míst. Slovo „někdejší“ znamená v tomhle případě nedávnou minulost, čokoládovna definitivně skončila až v roce 2004. Autora a datování sochy se mi nepodařilo dohledat.

Když zemřel Ivan Havel, vydala jsem se na Barrandov k jeho poctě. Uviděla jsem, že slavné terasy se přebudovávají, ale žádnou velkou eleganci jsem nezaznamenala ani zblízka. Sestupovala jsem k terasám až od konečné tramvaje, procházela jsem sídlištěm, na které se vlastně z okna dívám přes Vltavu, a viděla i skupiny nově postavených bytových domů.

Nemohla jsem se ale mezi nimi projít jako u nás na sídlišti, komplexy jsou obehnány plotem se zamčenou bránou. Vždy znovu jsem se musela vrátit na nudnou ústřední ulici, ze které není vidět nic.

Naštvalo mě to, myslím, že ve městě se obytné bloky nemají ohrazovat, že prostor by měl patřit všem, aby jeho obyvatelé i návštěvníci mohli chodit do školy nebo do obchodu třeba pokaždé trochu jinudy, a nejen jedinou možnou nudnou ulicí, po které navíc jezdí spousta aut.

Je to divná móda, od té doby jsem si jí povšimla i jinde: jakým právem se obyvatelé nově postavených bytů zamykají daleko přede dveřmi před námi ostatními? Platí vůbec z toho zabraného území daň? A pokud platí, nebyly by ty byty mnohem cenově dostupnější, kdyby jejich majitelé nebo nájemníci nemuseli platit i tu zabranou plochu, která je chrání …před kým? Kdo pro ně jsme, my, kdo tam nebydlíme, podezřelý póvl?

Na obřích billboardech u Barrandovského mostu inzeruje developer luxusní komplex bytových domů Zahálka. Láká budoucí majitele na krásné bydlení v blízkosti řeky, golfového hřiště, tramvajové dopravy, patnáct minut od centra s úchvatným výhledem a ve vzrostlé a bujné zeleni. Ceny bytů tomu odpovídají.

Stejně jako v dobách, kdy se stavěla sídliště, v jakém bydlím i já, se nové domy stavějí z betonu. Dokonce mezi jednotlivými staveništi různých investorů vidí člověk plochy, kde se materiál ze zbouraných objektů — například z té Orionky — recykluje, drtí a připravuje k druhotnému použití.

Betonové stavby hledají svoji eleganci jinde než v ušlechtilém materiálu. Tato Zahálka u Vltavy například v tom, že domy jsou jakoby oblečené. Na betonový základ je navlečena ještě jedna bílá kovová stavba, do níž jsou vložené lodžie: luxus je znázorněn zlatým povrchem jejich stěn.

Na jiný výškový dům jsou v odstupu od betonových zdí připevněna barevná pole a ještě jiný, nižší, je oblečen do kovových svislých prutů, ze kterých vyčnívají balkony, proti balkónové konvenci ovšem připevněné na užší straně, takže trčí daleko do prostoru. Tento způsob architektonického pojetí je doveden do reprezentativního výsledku na Národní třídě v podobě elegantního domu DRN, z něhož ve shodě se jménem vyrůstají traviny a kde se potkávají starobylé materiály s ultramoderními technologiemi.

Komplex Zahálka ještě není dokončený, takže se nepozná, hodlá-li být také ohrazen. Doufám, že ne, že tam vznikne nějaký městský parter, který teprve dělá město městem a je podmínkou k tomu, aby žilo. Protože tam, kde ten parter je, to vypadá už docela lidsky, i když nové bytové domy jsou vlastně tuctové, bez navlečených konstrukcí a zlatě vymalovaných lodžií.

Vlastně musím přiznat, že jsem si neokázalost až tuctovou v městské bytové výstavbě docela oblíbila, někde se docela i podaří vytvořit uliční řadu a zbývá už jen, aby do kaváren a všelijakých bister na chodníku usedli lidé. Tuhle jsem stála asi hodinu před poštou kvůli vyzvednutí poslané knížky a měla jsem dost času to pozorovat.

A pak jsem po dlouhé době přišla i na Václavské náměstí. Květinový dům už se tak nejmenuje, stal se z něj Flow Building. „Praha se etablovala jako jedno z předních hlavních evropských měst. Proudí sem toky investic, probíhají zde významné obchodní transakce, město zažívá příliv talentů, nových technologií, nápadů a kreativních myšlenek z celého světa. Naším cílem bylo zachytit ducha tohoto nepřetržitého koloběhu města, jeho ‚flow‘, právě v naší nové budově na Václavském náměstí,“ uvedl k novému jménu budovy ředitel společnosti Flow East.

Dům je obalen sítí s velkými kosočtverečnými oky, přes den bílou, která se večer rozsvítí. Z Opletalovy ulice se do jeho administrativní části vchází luxusní recepcí, kde stěna z hrubě přitesaných pískovcových kvádrů snad má asociovat někdejší přítomnost Pražské akciové tiskárny, sice památkově chráněné, přesto zbourané už dříve.

Dynamickou částí domu, která obyvatelům Prahy má být na Václaváku k užitku, by měla být prodejna levné módy irského řetězce Primark, první na území České republiky. Za hadříky, které se v ní dají koupit, jsme dosud museli jezdit do Drážďan. Prodejna levné módy má tedy být „ikonickou, nejmodernější budovou na jednom z nejstarších náměstí světa, která by stanovila nová měřítka udržitelnosti pro budoucí development v Praze,“ prohlásil zástupce developera suverénním newspeakem svého oboru.

Chodím se na budovu dívat v různých denních dobách. Nechci jí křivdit, představuji si, jak proudí dovnitř a ven davy mladých lidí, tohle nemá být místo solidnosti, ale levné barevné krátkodobé módy, k nošení třeba jen pro tu jednu turistickou návštěvu Prahy. Žádný prodej se nekoná, dívám se v klidu a v té zvlněné kosočtverečné síti, do níž je dům oblečen, nevidím ani tak nepřetržitý koloběh města, jako spíš síťovanou punčochu, jaké nosí barové tanečnice a slečny, co jdou za peníze.

Když jsem to říkala jedné známé, oponovala mi, že přece Václavák už dávno není elegantní, že jistá laciná vyzývavost je mu vlastní a že ten dům tam nic zlého nepůsobí. Nevím, zda souhlasím, ale beru to v úvahu a čekám na tu módu.