V Praze mi přibyla nová atrakce: Mám-li jen trochu času, letím na Václavák zkontrolovat, jak na tom je dům na rohu Opletalovy ulice. To je ten, co se má bourat z vůle společnosti Flow East, která ho hodlá nahradit novostavbou nazvanou Květinový dům. Už ten podmanivý název, mohl by se jmenovat i Jahodový.

Nový dům má vyplnit také starou proluku v Opletalově ulici, kde až donedávna památkáři hájili alespoň venkovní obvodovou zeď původní stavby, vybourané už před nějakým časem. V ní bývala v přízemí tiskárna nebo sazárna, po převratu jsme tam dávali sázet horkou sazbou Literární noviny. A v patře se po zvláštních schodech vystoupalo do pracovny Karla Čapka, kde zůstalo vybavení z jeho časů.

Nyní je stržena i zeď a člověk teprve vidí, jaká ohromná proluka zde zeje. Do té by každý normální člověk, ba i movitý investor dokázal vpasovat moderní stavbu, která by zástavbu v Opletalově ulici ještě povznesla včetně onoho rohového domu, jenž svou střízlivou podobou k tomu vybízí.

To by byl zajímavý úkol pro dobrého architekta a záslužný čin od rozumného investora; první by projevil vkus a cit, druhý schopnost podřídit se daným možnostem. Obého je nám v naší době obzvláště zapotřebí, protože pro dobrou architekturu i solidní podnikání má být ohleduplnost společnou vlastností.

Bourat zdravý a dobrou službu konající dům, s nímž se Praha dávno sžila a který má svou historii, je naopak projevem zpupnosti investorské i architektonické. Ten záměr je společensky ještě škodlivější, než je škoda původního domu — je totiž ekonomicky nevyčíslitelný.

Rohový dům se ve své šedé skromnosti a spolehlivé službě stává zástupnou obětí brutality kapitálu, která demoliční silou rozkládá společnost a rozkrádá veřejný prostor, jehož hodnotu spíš cítíme či prožíváme, a nelze ji nijak nacenit. Její síla a kvalita je v něčem jiném, než lze vystihnout pouhou estetikou a účelností hmoty či tržním profitem.