S kamarádkou jsme si nedávno při sklence červeného vína zavzpomínaly - v domě na Václaváku, kterému hrozí demolice, jsme kdysi pracovaly. Startovaly jsme tam počátkem devadesátých svoji mediální pouť, jako písařky.

Sídlo tam tehdy měly Lidové noviny, než se přestěhovaly do Topičova domu na Národní a pak dál…. Byla to skvělá škola. Lidovky i prostředí Václaváku.

Vzpomínám, jak jsem denně vystupovala z metra A ve stanici Muzeum, nebo seběhla od zastávky tramvaje poblíž budovy tehdejšího Federálního shromáždění. Abych byla včas na službě, kde jsem novinářům přepisovala nahrávky rozhovorů, jejich komentáře či zpravodajské texty.

Po službě jsme si občas s kolegyněmi i kolegy zpříjemnili chvíle posezením v někdejším Supraklubu, v Opletalově ulici. Někdy se služba protáhla. V tuzemsku tehdy ještě nefungovaly maily, a tak jsem z „nabíráku“, tedy z diktování po telefonu, přepisovala například sportovní utkání v Austrálii.

Když jsem někdy z odpolední služby odcházela domů až kolem půlnoci či dokonce ve dvě ráno, viděla jsem na vlastní oči Václavák v plné jeho tvrdosti - s ženami, nucenými nabízet pouliční lásku, i muži, kteří kolemjdoucím „cosi“ nabízeli. Tenkrát jsem moc netušila, co. Dnes vím, že bony to už nebyly.

Když už bylo opravdu pozdě, jela jsem domů přivolaným taxíkem - po půlnoci nám ho redakce proplácela. Pracovat uprostřed Václaváku bylo něco jako být uprostřed světa. Davy lidí, reflektory, prostě tvrdý náraz velkoměsta, které miluju. To vše jsem měla možnost zažít v mých sladkých devatenácti letech.

Kozákův dům na Václavském náměstí 47, za jehož záchranu jsem nyní několikrát demonstrovala a o němž jsem napsala několik článků, jsem měla a mám ráda. Když ho nyní vidím, zdá se mi, že moc nezestárnul.

Vedle toho, že by se jeho zbouráním - jak praví odborníci - narušilo panorama celého náměstí, by v něm, kdyby se zachoval, stále mohl někdo další prožívat buď pracovní, nebo osobní radosti. Nebo obojí. Ještě není prohráno - a nejen kvůli vlastním vzpomínkám držím palce, aby ten barák na odstřel nebyl….