„Stát by neměl zasahovat do soukromých záležitostí.“ Tahle věta zaznívá v některých diskusích až podezřele často, ať už se jedná o rodičovskou dovolenou nebo domy, které záměrně nechávají chátrat jejich majitelé, aby místo nich mohli postavit další z mnoha kancelářských komplexů nebo komplexů luxusních bytů, které zejí prázdnotou.

Zdá se, že česká společnost, pravděpodobně pod vlivem vypjatého individualismu jako původní reakce na deklaratorní vypjatý kolektivismus, má hranici mezi soukromým a veřejným postavenou skoro stejně pevně a neoddiskutovatelně jako hranici mezi lidmi a politiky.

Vlastnictví neomlouvá

Soukromé vlastnictví a soukromé podnikání — duo, které je mnohdy společností i zákony považováno za něco, co je třeba chránit až na samou hranici únosnosti. Poměrně hezky to dokládá i názor, že na rozdíl od státního sektoru a veřejných peněz, v tom soukromém nemůže existovat korupce.