Strkat nos do soukromých věcí

Kateřina Kňapová

Soukromé vlastnictví nebo podnikání je v české společnosti takřka nedotknutelné. Problematické aspekty a vliv na komunitu se poněkud přehlíží.

Stát by neměl zasahovat do soukromých záležitostí.“ Tahle věta zaznívá v některých diskusích až podezřele často, ať už se jedná o rodičovskou dovolenou nebo domy, které záměrně nechávají chátrat jejich majitelé, aby místo nich mohli postavit další z mnoha kancelářských komplexů nebo komplexů luxusních bytů, které zejí prázdnotou.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Zdá se, že česká společnost, pravděpodobně pod vlivem vypjatého individualismu jako původní reakce na deklaratorní vypjatý kolektivismus, má hranici mezi soukromým a veřejným postavenou skoro stejně pevně a neoddiskutovatelně jako hranici mezi lidmi a politiky.

Vlastnictví neomlouvá

Soukromé vlastnictví a soukromé podnikání — duo, které je mnohdy společností i zákony považováno za něco, co je třeba chránit až na samou hranici únosnosti. Poměrně hezky to dokládá i názor, že na rozdíl od státního sektoru a veřejných peněz, v tom soukromém nemůže existovat korupce.

To, co bychom nazvali úplatkem, se jednoduše označí za provizi, o „nejvýhodnějších nabídkách“ nemluvě. Logika ale zůstává v zásadě stejná nebo velmi podobná jako v sektoru státním.

Poměrně paradoxní situace docela hezky ilustrující vztah k podnikání a vůbec určitému atomistickému pojetí soukromého a veřejného je právě vztah k nemovitostem. A to pochopitelně nemluvím jen o těch několika desítkách chátrajících po celé Praze, na které při víkendové akci upozornila skupina aktivistů, ale i o těch, které jako ubytovny pro sociálně slabé chátrají v dalších městech.

Nejde však jen o chátrání domů — stačí si připomenout protesty, které se týkaly bourání dvou budov, bezpochyby „zdravých“ a dost možná architektonicky zajímavých — hotelu Praha a domu č. 47 na Václavském náměstí — proto, že se investorům nehodily do záměru.

Na různých místech Prahy (nevím, jak je to v jiných městech) také zejí prázdnotou komplexy tzv. luxusních bytů, ale také obchodních nebo kancelářských prostor. Přitom, že by někdo investoval ve stejném měřítku do menších a levnějších bytů pro mladé nebo sociálně slabší rodiny, se říct tak úplně nedá. Nabídka s poptávkou se tu poněkud míjejí.

Z pojetí vlastnictví, které může dávat často moc nebo práva, se mnohdy silně vytrácí rozměr závazku a povinnosti — majitel chátrajícího sociálního bydlení často jen čeká, kdy domy na obyvatele začnou padat a on pak pozemek bude moct prodat (stane se to třeba v hojně medializovaném Přednádraží?), majitel chátrajícího domu, co na tom, že třeba přímo v centru města, může být veden podobnou motivací.

Podobně eticky problematické může být například danění v daňových rájích, i když podnikatel zcela prokazatelně zaměstnává pracovní sílu vychovanou v českém systému nebo například využívá infrastrukturu, kterou zajišťuje stát. Na ni samotnou přímo však nepřispívá.

Soukromé je veřejné

Svým krátkým textem nemám v úmyslu zabrousit z jednoho svého druhu extrému do jiného. Nicméně nejen v návaznosti na události uplynulých týdnů a měsíců nabývám, a opravdu nebudu sama, poměrně intenzivního pocitu, že česká společnost by se měla učit poněkud širšímu pohledu na kategorie soukromého a veřejného.

O vlivu soukromých podniků různého druhu na komunitu nebo společnost jako celek koneckonců poměrně hezky vypovídá problematika uzavření stanice metra Národní třída, která je v okolí jedna z mála bezbariérových, kvůli výstavbě (kolikátého už?) kancelářského a nákupního komplexu. Výstavbě, která je ryze soukromým podnikem investora.

Přemýšlel nad tím, kolika lidem — nejen tělesně postiženým, ale třeba také rodičům s kočárky, svým investičním záměrem na další dva roky značně zkomplikoval život? A uvažují ti, kteří nechávají sociálně slabším padat ubytovny na hlavu, na jejich místě postavit něco trochu víc nóbl? No nevím.

    Diskuse
    IS
    September 5, 2013 v 23.47
    nerovnoprávnost vlastnictví
    V celém světě se bytová družstva považuji za soukromý majetek., vznikala za 1. republiky, přežila i komunistický režim. Přesto byla vyhlášena za relikt. komunismu a díky legislativní iniciativě Marka.Bendy a Hany .Marvanové mohou být vyvlastněna. Každý člen družstva může požádat o převedení družstevního bytu do osobního vlastnictví až posléze družstvo zanikne. Samozřejmě největší nájezdy na byty zažila družstva z masarykovské republiky, protože měla dávno splaceny veškeré závazky a jednalo se o malometrážní byt.

    Družstvo má výhodu, že lze sdružit drobné prostředky. Jestliže tak nebydlící nebudou moci učinit bez obav, že o ně přijdou, stěží lze očekávat, že se rozvine nějaká sociální výstavba.

    V 19. století bylo formou družstva postaveno Národní divadlo a nikdo nepodezříval stavitele za propagátory komunismu.