V podvečer 1. dubna se na sociálních sítích objevily fotografie ničeného hotelu Praha, o jehož zachování se už víc než rok vedl spor mezi politiky a majiteli na jedné straně a občanskými a kulturními aktivisty na straně druhé. V prohnuté hmotě stavby vybourala ten den těžká technika průrvu, z níž trčí zbytky ocelové konstrukce a stavebního materiálu.

Pohled jako z hollywoodského katastrofického filmu, názorné předvedení toho, kdo spor o zachování domu zcela jasně vyhrál. Přestože byly hodnoty neobyčejného objektu záměry finančního magnáta determinovány, je třeba se poučit.

Podivné hodnoty

Architektura druhé poloviny 20. století představuje zcela výjimečné hodnoty architektonického dědictví, což uznala i státní památková péče letošním zřízením zvláštní komise generální ředitelky NPÚ pro vytipovávání objektů této doby k prohlášení za kulturní památky. Nejde je hodnotit podobně jako třeba technické komplexy tak, jako jiné, „běžné“ památky.

Architektonický provoz fungoval po roce 1948 zcela odlišným způsobem než v dobách předchozích. Architektura i umění byly plánovány, placeny i realizovány státem. Těžko pak některé poválečné stavby označovat za komunistické, totalitní kostky, jak se to často děje, protože komunistické, totalitní (tedy spojené s aparátem státní moci) byly prostě všechny veřejné a velká část obytných staveb.

V nejobecnější rovině ideologický kontext není součástí hodnocení — stavby těžko mohou za činy a zločiny jakéhokoli režimu. Co už je ale velmi relevantní — a pro řadu staveb se to ukazuje jako osudové — tyto stavby byly kulisami morálních přečinů mnoha lidí, kteří jsou dnes generací, jež kumuluje politickou a ekonomickou moc.

Byly to totiž právě drobné morální přečiny, které určovaly ducha doby — tu se něco vyšmelilo, tu se něco uplatilo, tu vyvekslovalo, tu se něco rozkradlo (podle známého frazéru, že kdo neokrádá stát, okrádá rodinu), tu se něco nabonzovalo, tu se, přirozeně kvůli dětem, … (račte doplnit sloveso činnosti na celé škále morální závadnosti, kterou tehdejší doba nabízela). A když odstraníme kulisy tohoto dění, můžeme snadněji zapomenout a eliminovat šanci, že nás tyto prohřešky, za něž se dnes stydíme, dostihnou.