V Praze není člověk, který by o téhle památkové peripetii neslyšel. Nenápadný dům na rohu Václavského náměstí a Opletalovy ulice, památka z dvacátých let s ušlechtilou kubizující fasádou od Bohumíra Kozáka, se má bourat.

Ustoupit má dalšímu z řady zaměnitelných administrativně-obchodních center, které tentokrát vzniká pod hlavičkou developera Flow East. Není to jediný případ cynismu vůči architektonickému dědictví v Praze, natož pak v Čechách.

Přesto kauza „demolice na Václaváku“ poutá pozornost i po dvou a půl letech od svého začátku. A poutá ji právem. Jen málokdy je totiž lépe patrné, co je s památkovou péčí a urbanismem v Praze tolik v nepořádku.

Byť to může znít zvláštně, architektura není to hlavní, o co v tomto případě jde. Při hře o osud domu čp. 1601 totiž především došlo k nekončící sérii faulů, kterých se dopouštěl pražský magistrát, ministři kultury i stavební úřad vůči veřejnosti — a hlavně zákonům této země.

Právě ty schytaly první faul. Praha nemá komplikovaný systém památkové ochrany, magistrátní odbor památkové péče ale ve svém rozhodnutí zvládl porušit vše, co porušit šlo. Kromě vládního nařízení o památkové rezervaci (které přikazuje chránit vše, co má alespoň „dílčí památkovou hodnotu“) dostal zásah památkový zákon, když byly schváleny i demolice zapsaných kulturních památek (vedlejší torzo tiskárny a části Hotelu Jalta).