V pražském Veletržním paláci jsou k vidění dvě pozoruhodné výstavy. Shodou okolností se obě zaměřují převážně nebo z velké části na československá 70. a 80. léta, tedy na období normalizace, o jehož výklad se v posledních měsících vede rozsáhlá debata nejen mezi historiky.

Kurt Gebauer: Nejen režimu navzdory

Sochař Kurt Gebauer (1941) označuje sama sebe za „obecního sochaře“, jeho úsilí se už téměř šest desítek let obrací k veřejnému prostoru, vstupuje do něj a obohacuje jej na základě naslouchání a citlivosti vůči jeho charakteru. Procházka autorovou první retrospektivní výstavou je osvěžujícím spojením humoru a jakési jemné ostýchavosti, s níž přistupuje ke světu. A to včetně závažných témat, které přinášejí jednotlivá údobí.

V době počínající normalizace vytvořil rodák z Hradce nad Moravicí působivé plastiky znázorňující morální marasmus doby. Vycpaný Cílevědomý bulteriér z roku 1970, obtlousté zvíře těžko rozlišitelného tvaru, ale bez očí, stále sleduje ukazovák zavěšený před nosem. Zbytnělý papoušek (1973) sedí v těsné kleci, téměř celou ji vyplňuje a napíná dráty klece, ale ne proto, že by se pokoušel uniknout, ale protože je jeho tělo nabobtnalé, zduřelé, znepohyblivělé.

Na konci 70. let využil umělec žijící na venkově a tvořící většinou pod širým nebem výrazy reálných krav k vytvoření parodické nástěnky funkcionářů a vzorných pracovníků. Ukazovák z roku 1979 je inspirován atentátem na sochu Klementa Gottwalda v Příbrami, který v roce 10. výročí srpnové okupace provedl Ondřej Stavinoha a byl za něj potrestán deseti lety vězení. Gebauer ale parodoval i nepodařené „Leniny“ ze soutěže na Leninův pomník na dnešním Vítězném náměstí.

Na sklonku režimu se Gebauerovi podařilo vystavit velmi explicitní Leninův pomník s názvem Správná strana jatek na společné výstavě Forum ‘88 (spolu s Theodorem Pištěkem, Jiřím Sozanským a řadou dalších umělců) v Holešovické tržnici. Nic nesvědčí o realitě konce 80. let lépe než fakt, že po odvysílání televizní reportáže odsuzující vystavená díla tehdy skokově vzrostl počet návštěvníků výstavy.

Je těžko pochopitelné, že umělec ve svém díle natolik kritický vůči normalizačnímu režimu v něm současně mohl vytvořit tolik veřejných zakázek. Účastnil se soutěží, někdy uspěl, jindy ne. Pro stanici metra Kosmonautů (dnešní Háje) navrhl v roce 1978 Dívčí masku, tvář dívky hledící ke hvězdám.

Soutěž ovšem vyhrál vzorný socialistický realista Jan Bartoš se sousoším objímajících se kosmonautů Vladimíra Remka a Alexeje Gubareva. V městském parku v Krnově na místo Gebauerových hrajících si dívek stojí Radost ze života od Olbrama Zoubka.

Jindy ale sochař uspěl. Před Domem umění v Opavě stojí či spíše běží Utíkající dívka (1976). Před čím nebo před kým utíká? Toto Gebauerovo dílo s nejednoznačným výrazem v dívčí tváři bylo pro cenzuru tvrdý oříšek, socha nesměla být například umístěna ve směru z východu na západ. Druhý odlitek sochy v téže době zakoupilo muzeum v belgických Antverpách, a to nakonec zřejmě rozhodlo i ve slezské metropoli.

Před školou v Ostravě-Hrabůvce je od začátku 80. let k vidění Dívka na židli, další studie dynamického pohybu vlastního mládí, které se nenechává spoutat ani strnulou pozicí vsedě. Opět před školou, tentokrát před ZŠ Meteorologická v Praze, stála od roku 1982 do roku 2015 (kdy část sochy někdo ukradl a zbytek byl pak odstraněn) Alenka, předznamenávající s předstihem autorův rostoucí zájem o ekologická témata.